ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.195.2014:26
sp. zn. 4 As 195/2014 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: L. V.,
zast. JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, se sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti žalované:
Základní škola Kuřim, příspěvková organizace, se sídlem Tyršova 1255, Kuřim, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2014, č. j. 62 A
51/2014 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Soudem ustanovenému zástupci žalobkyně, JUDr. Michaelu Mannovi, advokátovi,
se sídlem Hlinky 135/68, Brno, se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 3.400 Kč. Tato částka
bude zástupci žalobkyně vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhala ochrany proti
nečinnosti žalované, kterou spatřovala v tom, že jí žalovaná nesdělila informace o schůzce
pracovníků žalované a lékařky MUDr. D. J., která se uskutečnila v dubnu roku 2011 a týkala se
vzdělávání syna žalobkyně. Obsah ani důvod této schůzky není žalobkyni dosud znám, přestože o
tyto informace opakovaně žádala po dobu více než tří let.
[2] Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že uvedenou schůzku iniciovala žalovaná,
přičemž její pracovnice přišly do ordinace shora uvedené lékařky. Jedna ze tří pracovnic byla
Mgr. B., tehdejší výchovná poradkyně žalované. Ihned poté, co se žalobkyně o schůzce
dozvěděla, žádala dne 30. 4. 2011 žalovanou o prošetření a informace o výsledku
šetření. Dne 6. 5. 2011 žalobkyně informovala a žádala o sjednání nápravy nadřízený
orgán žalované – zřizovatele školy (město Kuřim), přičemž požadovala především sdělení
důvodu a obsahu předmětné schůzky, sdělení jejího přesného času a jmen účastníků, zápis
ze schůzky a vytýkala žalované celou řadu porušení zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších
předpisů. Žalovaná a zřizovatel školy však místo toho, aby žádost žalobkyně posoudily
jako žádost, kterou se zahajuje řízení podle §44 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
si po tři roky pouze vyměňují se žalobkyní dopisy.
[3] Odpověď od žalované dostala žalobkyně v přípise ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 147/2011.
Požadované informace, tj. kdy se schůzka konala, kdo se jí účastnil, co bylo jejím obsahem a zápis
z jednání se však nedozvěděla. Zřizovatel školy žalobkyni přípisem ze dne 20. 5. 2011 sdělil,
že šlo o informativní schůzku ve snaze napomoci efektivnímu zapojení jejího syna do výuky.
Postup žalované neshledal zřizovatel nezákonným nebo v rozporu s dobrými mravy. Informace,
kterých se domáhala, však zřizovatel žalobkyni nesdělil.
[4] Žalobkyně poté popsala navazující korespondenci mezi ní, žalovanou a jejím zřizovatelem
týkající se požadavku žalobkyně na informace z předmětné schůzky, kdy dne 31. 8. 2012 znovu
žádala žalovanou o zápis ze schůzky a informace o schůzce. K této žádosti žalovaná sdělila
přípisem ze dne 30. 4. 2013, č. j. ZSK 208/2013, že věc považuje za uzavřenou již svým sdělením
ze dne 17. 5. 2011. V červnu 2013 žalovaná sdělila žalobkyni, že žádný záznam o schůzce
neexistuje. Zřizovatel sdělením ze dne 24. 9. 2013, č. j. MK/15094/13/KÚ, žalobkyni sdělil,
že na základě šetření České školní inspekce je její stížnost důvodná. Požadované informace
se však znovu nedozvěděla, a proto znovu žádala zřizovatele podáním ze dne 9. 7. 2013
a 3. 10. 2013 o předmětné informace. Zřizovatel přípisem ze dne 30. 10. 2013,
č. j. MK/18002/13/KÚ, žalobkyni sdělil, že osoby ze základní školy, které se zúčastnily schůzky
s dětskou lékařkou v dubnu 2011, byly vyslechnuty na jednání dne 18. 5. 2011. Zřizovatel
opět dospěl k závěru, že žalovaná nepřekročila své kompetence a stížnost žalobkyně
je nedůvodná. Odkázal na své vyjádření ze dne 20. 5. 2011. Dalším přípisem ze dne 30. 10.2013,
č. j. MK/19034/13/KÚ zřizovatel žalobkyni sdělil, že žalovaná byla opět vyzvána ke sdělení
požadovaných informací. Přípisem ze dne 9. 12. 2013 žalovaná sdělila žalobkyni, že přesné datum
schůzky nezná a že záznam o schůzce neexistuje.
[5] Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná ani zřizovatel o jejích podáních nerozhodli
a požadované informace o předmětné schůzce tak nemá ani po třech letech. Vyjádřila
přesvědčení, že bezvýsledně vyčerpala všechny prostředky, které správní řád stanoví
k její ochraně proti nečinnosti žalované a vytkla žalované, že jí neposkytla informace, které
jí podle ustanovení §21 školského zákona poskytnout měla. Nevydala ani žádné rozhodnutí,
v němž by zdůvodnila, proč požadované informace žalobkyni odmítá poskytnout a proti kterému
by tak žalobkyně mohla podat opravný prostředek. Opatření, které žalovaná i zřizovatel učinili,
nelze považovat za rozhodnutí o věci, jehož vydání se žalobkyně domáhala a oba tak zůstali
nečinní. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že roční lhůta k podání žaloby stanovená v §80 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) je zachována, neboť poslední podnět
k rozhodnutí podala dne 3. 10. 2013. V postupu žalované spatřuje žalobkyně několik porušení
školského zákona. Žalobkyně má totiž za to, že na požadované informace má právo podle
§21 školského zákona. Postup žalované, při kterém výchovná poradkyně Mgr. V. B. s dvěma
dalšími pracovnicemi, jejichž totožnost je žalobkyni do dnešního dne utajena, jednala bez vědomí
žáka a jeho zákonného zástupce s jeho ošetřující lékařkou, pak je podle žalobkyně v příkrém
rozporu s povinností žalovaného informovat žáka a umožnit mu vyjádření.
[6] Žalobkyně navrhla, aby krajský soud žalované uložil vydat ve lhůtě jednoho měsíce
rozhodnutí, kterým jí sdělí informace o schůzce žalované s MUDr. D. J. v rozsahu den konání
schůzky, obsah schůzky a jména osob přítomných na schůzce.
[7] Krajský soud usnesením ze dne 5. 9. 2014, č. j. 62 A 51/2014 – 44, výrokem I. žalobu
odmítl, výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a výrokem
III. zástupci žalobkyně přiznal odměnu ve výši 6 800 Kč. Krajský soud v prvé řadě uvedl, že lhůta
pro poskytnutí informací ve smyslu §21 školského zákona stanovena není a proto je nutné
zkoumat dodržení lhůty pro podání žaloby stanovené v §80 odst. 1 s. ř. s. s ohledem na den,
kdy byl žalobkyní vůči žalované nebo žalovanou vůči žalobkyni učiněn poslední úkon.
V této souvislosti krajský soud poukázal na závěry uvedené v rozsudku ze dne 12. 6. 2006, č. j. 8
Ans 3/2005 – 107, publ. pod č. 931/2006 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud zaujal jasný
postoj k tomu, co lze považovat za poslední úkon ve smyslu §80 odst. 1 s. ř. s. a co nikoliv.
V tomto rozsudku soud jasně odmítl, že by jakákoliv urgence k vyřízení či jiná komunikace
účastníka řízení se správním orgánem byla relevantním úkonem ve smyslu §80 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud dále uvedl, že pokud by měl být posledním úkonem ve smyslu §80 odst. 1 s. ř. s.
chápán jakýkoli úkon účastníka řízení po jakkoli dlouhé době od úkonu předchozího, na nějž
mělo být správním orgánem reagováno, mohla by být lhůta pro podání žaloby na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu neúměrně prodlužována. V případě aktivity účastníka řízení
by takováto lhůta byla prodlužována dle jeho libosti a k jejímu uplynutí by nikdy nedošlo.
Vždy by totiž mohl účastník zaslat žalovanému po nijak neomezené době novou urgenci
(výzvu k vydání rozhodnutí), od níž by lhůta k podání žaloby začala znovu plynout. Takový
výklad by byl dle názoru krajského soudu zcela v rozporu se smyslem zákona. Krajský
soud poznamenal, že stejný závěr zastává i soudobá doktrína – viz. komentář k 80 s. ř.s.
in Blažek, T. a kol.: Soudní řád správní – online komentář, Praha: C.H. Beck, 2014.
[8] Krajský soud proto uzavřel, že posledním úkonem rozhodným pro běh lhůty k podání
žaloby ve smyslu §80 s. ř. s. nebylo sdělení žalované z prosince 2013, ale právě žádost žalobkyně
ze dne 30. 4. 2011, resp. odpověď žalované ze dne 17. 5. 2011. Již v tuto dobu byl totiž žalobkyni
zřejmý postoj žalované k její žádosti. Následné urgence žalobkyně a odpovědi žalované
nejsou podle krajského soudu z hlediska počátku běhu lhůty pro podání žaloby podstatné.
Od posledního úkonu ve smyslu §80 s. ř. s. tedy uběhly více než tři roky a žaloba tak nebyla
podána v zákonem stanovené lhůtě. Krajský soud proto žalobu odmítl pro opožděnost podle
§46 odst. 1 písm. b) v návaznosti na §80 odst. 1 s. ř. s.
[9] Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost.
Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že se po dobu tří let domáhala informací po žalované
a zřizovateli, kteří ji neustále odbývali dopisy se stereotypním obsahem, věc řešili nesystematicky
na radě města, nezahájili žádné správní řízení ani žalobkyni nepoučili o možnostech dalšího
postupu. Stěžovatelka se snažila vyčerpat všechny prostředky dané správním řádem, aby vůbec
bylo zahájeno správní řízení dle správního řádu, což se jí však nepovedlo, neboť žalovaná
a zřizovatel s ní komunikovali pouze prostřednictvím neformálních přípisů. S ohledem
na skutečnost, že školský zákon k realizaci práva žáků a jejich zákonných zástupců žádnou lhůtu
nestanoví, ba dokonce nestanoví ani žádný postup, jak se případně takového práva domoci,
nemohla stěžovatelka dosáhnout účinné nápravy.
[10] Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že o jejích žádostech mělo být rozhodnuto
ve správním řízení. Jestliže žádné řízení nebylo formálně zahájeno, nemůže jí to být kladeno
k tíži a nemohla ani začít běžet žádná lhůta. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 8 Ans 3/2005 označila stěžovatelka za nepřípadný, protože v této věci
se na rozdíl od nyní projednávaného případu jednalo o situaci, kdy nějaké správní řízení
probíhalo. Postup žalované, při kterém žalovaná požadované informace nesdělila, pouze posílala
neformální přípisy, v nichž sdělovala, proč informace podat nemůže, a nezahájila správní řízení,
byl podle stěžovatelky nezákonný. Ani odkaz krajského soudu na soudobou doktrínu nepovažuje
stěžovatelka v posuzované věci za vhodný a má za to, že v jejím případě nabývá
až tragikomických rozměrů, neboť tři roky trvající úsilí stěžovatelky domoci se podrobnosti
ze schůzky o jejím synovi přišlo vniveč jen proto, že krajský soud považuje za poslední úkon
dopis, ve kterém žalovaná stěžovatelce nic nesděluje. Stěžovatelka prohlásila, že žalobní řízení
pro ni má smysl i po více než třech letech. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem
považuje stěžovatelka závěr krajského soudu o opožděnosti žaloby za mylný a nesprávný.
Závěrem stěžovatelka požádala o osvobození do soudních poplatků s odůvodněním, že se její
majetková situace nezměnila od doby, kdy jí krajský soud osvobodil od soudního poplatku.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 5. 9. 2014, č. j. 62 A 51/2014 – 44, ve výroku I. zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti k předmětné schůzce jejích zaměstnanců
a lékařky MUDr. D. J. uvedla, že má k dispozici pouze písemné doporučení MUDr. J. včetně
průvodního dopisu žalobkyně, na základě kterého se příslušní pracovníci rozhodli navštívit
MUDr. J. a pozvat ji do školy, přičemž schůzka s MUDr. J. byla pouze zvací a nebyl z ní pořízen
zápis.
[12] V replice k vyjádření žalované stěžovatelka uvedla, že průvodní dopis, včetně doporučení
lékařky zaslala žalované kvůli individuálnímu vzdělávacímu plánu svého syna V. a to z důvodu
žádosti výchovné poradkyně školy. Stěžovatelka netuší, co je zvací schůzka, nicméně je
přesvědčena, že i ze zvací schůzky měl být pořízen zápis, případně ji měly být žalovanou sděleny
informace o této schůzce podle §21 školského zákona.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[14] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka dovolává důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Popsané důvody kasační stížnosti nasvědčují závěru,
že může být dán toliko důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s, podle kterého
lze kasační stížnost podat z důvodů tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení. Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a)
až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Ostatně již v rozsudku ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 3
Azs 33/2004, Nejvyšší správní soud konstatoval, že je-li kasační stížností napadeno usnesení
soudu o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační
důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu.
[15] Před posouzením věci samé se Nejvyšší správní soud zabýval žádostí stěžovatelky
o osvobození od soudních poplatků vznesené ke kasační stížnosti. O této žádosti stěžovatelky
nebylo třeba rozhodovat, neboť stěžovatelka byla od soudních poplatků osvobozena
již usnesením krajského soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 62 Na 1/2014 – 10 a toto osvobození
se podle §36 odst. 3 s. ř. s., vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v rozhodované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda stěžovatelka podala včas žalobu na ochranu proti nečinnosti žalované.
[18] Podle §80 odst. 1 s. ř. s., lze žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podat
nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně
proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li
taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním
orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon.
[19] Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelka nečinnost žalovaného spatřovala v tom,
že jí nebyly podle §21 školského zákona žalovanou poskytnuty požadované informace o schůzce
týkající se vzdělávání jejího syna. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že podle
§21 odst. 1 písm. b) školského zákona žáci a studenti mají právo na informace o průběhu a výsledcích
svého vzdělávání, přičemž podle odst. 2 téhož ustanovení, práva uvedená v odstavci 1 s výjimkou písmen
a) a d) mají také zákonní zástupci dětí a nezletilých žáků. V ustanovení §21 školského zákona
však není stanovena žádná lhůta k poskytnutí těchto informací. Při posouzení včasnosti žaloby
je proto třeba podle §80 odst. 1 s. ř. s. vycházet z toho, kdy byl stěžovatelkou vůči žalované,
resp. žalovanou vůči stěžovatelce učiněn poslední úkon.
[20] Co je třeba rozumět pod posledním úkonem ve smyslu naposledy uvedeného ustanovení
s. ř. s. vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 6. 2009, č. j. 8 Ans 3/2005 - 5, v němž
konstatoval, že „za takové úkony je třeba považovat procesní úkony účastníků řízení či správního orgánu ve
správním řízení. Jde např. o návrh na zahájení řízení, vyjádření k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním,
odvolání proti rozhodnutí, předvolání dotyčného účastníka řízení k jednání, doručení rozhodnutí, vyrozumění
o odvolání podaných dalšími účastníky řízení a pod. Takovýmto úkonem naopak není samotná urgence vyřízení,
či sdělení správního orgánu, že má zato, že nejsou dány důvody, aby ve věci dále rozhodoval.“
[21] Pro běh jednoroční lhůty uvedené v §80 odst. 1 s. ř. s. tak je z hlediska toho,
kdy byl stěžovatelkou vůči žalované učiněn poslední úkon, relevantní datum 30. 4. 2011,
kdy stěžovatelka poprvé žádala žalovanou o prošetření a informace o výsledku šetření. Další
podání stěžovatelky ze dne 31. 8. 2012 a 3. 10. 2013, jimiž se stěžovatelka domáhala poskytnutí
informací o předmětné schůzce, totiž již nejsou úkonem ve smyslu §80 odst. 1 s. ř. s .,
ale urgencemi vyřízení žádosti stěžovatelky učiněné již dne 30. 4. 2011. Totéž platí ohledně
stížností/urgencí stěžovatelky adresovaných zřizovateli školy, který v posuzované věci ani není
žalovaným.
[22] Žalovaná na žádost stěžovatelky ze dne 30. 4. 2011 reagovala přípisem ze dne 17. 5. 2011,
sp. zn. 147/2011, v němž žalobkyni sdělila, že cílem schůzky členek výchovné komise žalované
s MUDr. J. bylo upřesnění, které z bodů uvedených paní doktorkou v doporučení zaslaném škole
je nezbytné zajistit, schůzka byla informativní a byla uskutečněna jednoznačně ve prospěch syna
žalobkyně, přičemž ředitel školy se schůzky nezúčastnil. Tento přípis představuje poslední úkon
žalované ve smyslu §80 odst. 1 s. ř. s., neboť přestože nemá formu procesního úkonu či
rozhodnutí, je z něj zřejmé, jakým způsobem žalovaná na věc (předmětnou žádost stěžovatelky)
nahlíží a jak ji vyřídila. Další přípisy žalované ze dne 30. 4. 2013 a 9. 12. 2013 za poslední úkon
žalované vůči stěžovatelce ve smyslu §80 odst. 1 s. ř. s. považovat nelze, neboť z jejich obsahu je
zřejmé, že žalovaná v nich nově neřeší podstatu věci samotné, k níž se vyjádřila již přípisem ze
dne 17. 5. 2011, ale pouze jimi reaguje na urgence stěžovatelky.
[23] Nejvyšší správní soud tak má ve shodě s krajským soudem za to, že posledním úkonem
rozhodným pro běh lhůty k podání žaloby byla žádost stěžovatelky ze dne 30. 4. 2011,
resp. odpověď žalované ze dne 17. 5. 2011, a žaloba tak nebyla podána v zákonem stanovené
lhůtě 1 roku, neboť byla podána až v roce 2014. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 8 Ans 3/2005 považuje Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatelky
za přiléhavý. Krajský soud při posouzení věci správně aplikoval závěry, k nimž Nejvyšší správní
soud ve věci sp. zn. 8 Ans 3/2005 dospěl při výkladu pojmu poslední úkon uvedeného
v §80 odst. 1 s. ř. s. Skutečnost, že v posuzované věci na rozdíl od věci sp. zn. 8 Ans 3/2005
neprobíhaly formalizované úkony správního řízení, není pro výklad tohoto pojmu a posouzení
včasnosti žaloby podstatné (to, zda a jak probíhalo správní řízení je relevantní pouze
při hodnocení toho, zda žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu
a zdaje žaloba důvodná).
[24] K poukazu stěžovatelky na skutečnost, že se po dobu tří let domáhala informací
po žalované a zřizovateli, kteří ji neustále odbývali dopisy se stereotypním obsahem
a na skutečnost, že se snažila vyčerpat všechny prostředky dané správním řádem, aby se vůbec
dostala do režimu správního řádu, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelce nic nebránilo
podat žalobu na ochranu proti nečinnosti žalované dříve, pakliže se domnívala, že žalovaná
je povinna o její žádosti rozhodnout a neučinila tak. Postoj žalované, která považovala
věc za vyřízenou, byl ostatně stěžovatelce znám, neboť byl konzistentně sdělován v jednotlivých
přípisech, které stěžovatelka obdržela. V této souvislosti lze opět poukázat na rozsudek ze dne
12. 6. 2009, č. j. 8 Ans 3/2005 - 6, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že „lhůta stanovená v §80
odst. 1 s. ř. s. vychází mj. i z toho, že je na účastníku řízení, aby dbal náležitě ochrany svých práv a možnost
žaloby proti nečinnosti správního orgánu využil v přiměřené, zákonem stanovené lhůtě. Pokud by za úkon ve
smyslu závěrečné části ustanovení §80 odst. 1 s. ř. s. byla naopak považována pouhá urgence či zmíněné sdělení
správního orgánu, znamenalo by to, že i případech, když již od posledního (předchozího) úkonu uplynula lhůta k
podání žaloby, počala by takovýmto mimoprocesním úkonem běžet lhůta nová, což by ve svém důsledku fakticky
negovalo smysl této zákonné lhůty.“ Není možné po jakkoliv dlouhé době napadat a zpochybňovat
v minulosti učiněné úkony účastníků řízení či správních orgánů. To by totiž bylo v rozporu
s účelem práva, jakožto normativního systému upravujícího v každodenním životě mezilidské
vztahy, pro jehož řádnou a efektivní aplikaci je zásadní dodržování lhůt stanovených v právních
předpisech. Na tomto závěru nic nemění ani subjektivní přesvědčení stěžovatelky, že pro ni
rozhodnutí soudu má stále význam. Ostatně Ústavní soud již v nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn.
Pl. ÚS 33/97, uvedl: Smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv,
resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska
dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto
důvody vedly k zavedení lhůt již před tisíci lety.“
[25] Ke zbývajícím námitkám stěžovatelky se již Nejvyšší správní soud vyjádřil pouze stručně
nad rámec potřebného odůvodnění. Za situace, kdy je zřejmé, že krajský soud postupoval
správně, když žalobu odmítl pro opožděnost, nebylo namístě zabývat se věcně tím, zda ve věci
žádosti stěžovatelky mělo být vedeno formální správní řízení, respektive zda byla žalovaná
skutečně nečinná v rozporu se zákonem.
[26] Nejvyšší správní soud tak uvádí, že z dokumentů, které sama stěžovatelka přiložila
k žalobě, je zřejmé, že žalovaná stěžovatelce poskytnula prakticky všechny informace, jichž
se domáhala, vyjma jmen dvou jejích pracovnic, které se kromě lékařky a výchovné poradkyně
žalované zúčastnily předmětné schůzky. Stěžovatelka se domáhala rovněž záznamu z předmětné
schůzky a uvedení přesného data jejího konání. Žalovaná v přípise ze dne 9. 12. 2013,
č. j. ZS K 548/2013, uvedla, že záznam o předmětné schůzce neexistuje a její přesné datum
si již nikdo nepamatuje, panuje však shoda, že ke schůzce došlo v první dekádě dubna
2011. Stěžovatelce tak jsou až na jména dvou pracovnic žalované všechny podstatné informace,
jejichž sdělení se domáhala v podané žalobě (informace o schůzce v rozsahu den konání, obsah
schůzky a jména osob přítomných na schůzce), známy v maximálním možném rozsahu, v jakém
je žalovaná schopna je poskytnout. Stěžovatelce je rovněž znám důvod a předmět jednání
na schůzce (upřesnění podmínek pro optimální vzdělávání jejího syna v souvislosti s jeho
specifickými vzdělávacími potřebami). Žalobní tvrzení stěžovatelky, že jí obsah ani důvod
schůzky není znám, proto není správné. Dále je z přípisů žalované patrné, že se ke stěžovatelce
chovala vstřícně, na veškerá její podání reagovala, nic nezamlčovala a stěžovatelce opakovaně
sdělila, co se na schůzce odehrálo a co bylo jejím předmětem.
[27] Nejvyšší správní soud má plné pochopení pro snahu stěžovatelky hájit zájmy a řádně
pečovat o svého syna, s ohledem na popsané skutkové okolnosti případu se však lze domnívat,
že celá kauza vznikla v důsledku nedorozumění mezi účastníky řízení.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch
a žalované v něm žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
[30] Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Michaelu Mannovi, advokátovi, který byl
stěžovatelce k její žádosti ustanoven usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2014,
č. j. 62 Na 1/2014 – 10, a jehož náklady tudíž nese stát, byla stanovena za jeden úkon
právní služby, tj. podání kasační stížnosti ze dne 21. 9. 2014 podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za tento
úkon tak náleží zástupci stěžovatelky odměna ve výši 3.100 Kč. Dále zástupci stěžovatelky náleží
náhrada hotových výdajů (režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu).
Celkem tedy zástupci stěžovatelky náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3.400 Kč.
Zástupce stěžovatelky v replice k vyjádření žalované totiž výslovně uvedl, že není plátcem DPH
a proto se odměna za zastupování nezvyšuje o daň z přidané hodnoty.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu