ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.188.2014:21
sp. zn. 4 Azs 188/2014 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: A. Ch., zast.
Mgr. Václavem Slukou, advokátem, se sídlem Koněvova 1715/128, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí
Hrdinů 1634/3, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 15. 8. 2014, č. j. 11 A 62/2014 – 23,
takto:
I. Řízení se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Sdělením žalovaného ze dne 28. 3. 2014, č. j. MV-36865-4/SO-2014, byl žalobce
seznámen s tím, že ani na základě nového posouzení důvodů nesplňuje podmínky pro udělení
dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, konkrétně na základě §56 odst. 1
písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění účinném ke dni sdělení (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), podle něhož
dlouhodobé vízum „ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo
zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů
uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených
dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.“ Žalovaný vyšel z toho, že žalobci bylo informací Ministerstva
vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne
26. 11. 2013, č. j. OAM-10057-7/DV-2013, sděleno, že se mu neuděluje dlouhodobé vízum.
[2] Proti sdělení žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 17. 4. 2014, ve které navrhl,
aby soud zrušil sdělení žalovaného ze dne 28. 3. 2014, jakož i jemu předcházející informaci
správního orgán prvního stupně ze dne 26. 11. 2013 a věc vrátil Ministerstvu vnitra k dalšímu
řízení. Vyjádřil názor, že v případě obou aktů se jedná o rozhodnutí správního orgánu.
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 8. 2014, č. j. 11 A 62/2014 – 23, žalobu
odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
vyšel z normy §51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle níž „na udělení dlouhodobého víza není
právní nárok“, a konstatoval, že napadený akt je vyloučen ze soudního přezkumu podle §171
odst. 1 písm. a) téhož zákona. Poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu
i Ústavního soudu a uzavřel, že nezbylo než žalobu odmítnout jako nepřípustnou podle §68
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[4] Proti usnesení městského soudu se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností
ze dne 12. 9. 2014, v níž zástupce stěžovatele uvedl, že se mu ani přes opakovanou snahu
nepodařilo zjistit stanovisko k dalšímu postupu v řízení od stěžovatele, který pobývá v Moskvě.
Vzhledem k tomu, že podle jeho názoru mohou být dány podmínky pro zrušení napadeného
usnesení Nejvyšším správním soudem, podal zástupce kasační stížnost z opatrnosti s tím, že tuto
doplní, popř. vezme zpět bez zbytečného odkladu poté, co od klienta obdrží odpovídající
pokyny. Vzhledem k uvedeným okolnostem zástupce požádal o poskytnutí dostatečné lhůty
k odůvodnění kasační stížnosti a zaplacení soudního poplatku, a to nejméně do 12. 10. 2014 .
[5] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. 4 A zs 188/2014 – 14,
stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení usnesení zaplatil soudní poplatek
za kasační stížnost, který podle položky 19 Sazebníku poplatků [příloha zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)]
činí 5.000 Kč, a dále aby doplnil kasační stížnost o údaje, co navrhuje, tj. jakého rozhodnutí
se domáhá, v jakém rozsahu usnesení napadá a dále o vymezení důvodů, tedy konkrétních
kasačních námitek, pro které usnesení napadá. Současně jej poučil, že nebude-li poplatek
za kasační stížnost ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Stěžovatel na tuto výzvu
žádným způsobem nereagoval.
[6] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci byly naplněny podmínky
pro zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za kasační stížnost.
[7] Podle §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), „soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon,“
přičemž poznámka pod čarou odkazuje například na zákon o soudních poplatcích.
Toto ustanovení je na základě §120 s. ř. s. třeba přiměřeně užít i pro řízení o kasační stížnosti.
[8] Podle §4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích „jde-li o poplatek za řízení, vzniká
poplatková povinnost podáním kasační stížnosti.“ Podle §9 odst. 1 téhož zákona „nebyl-li poplatek
za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud
vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marné m uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.“
[9] V projednávané věci nebyl poplatek za kasační stížnost zaplacen současně s jejím
podáním, přičemž usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014 byl stěžovatel
vyzván k jeho zaplacení ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení usnesení a současně poučen,
že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení o jeho kasační stížnosti zastaví.
Usnesení bylo doručováno do datové schránky zástupce stěžovatele Mgr. Václava Sluky,advokáta.
Z potvrzení o doručení do datové schránky, vztahující se k doručování usnesení a k němu
ve spise připojené, se podává, že toto byly stěžovateli doručeno přihlášením zástupce do datové
schránky dne 8. 10. 2014.
[10] Lhůta k zaplacení soudního poplatku proto počala běžet dne 9. 10. 2014 a marně uplynula
v pondělí dne 10. 11. 2014, a to v souladu s ustanovením §40 odst. 1 věta první s. ř. s., podle
něhož „lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná běžet počátkem dne
následujícího poté, kdy došlo ke skutečnos ti určující její počátek“, ve spojení s odst. 2 věta první téhož
ustanovení, podle něhož „lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty“, a odst. 3 věta první téhož ustanovení, podle něhož
„připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní
den.“ Soudní poplatek však stěžovatelem nebyl v určené lhůtě a ani později až do dne vydání
tohoto usnesení zaplacen, přičemž o řádném doručení výzvy svědčí i to, že prostřednictvím téže
datové schránky zástupce stěžovatele se soudem v minulosti komunikoval; do téže datové
schránky bylo mj. doručeno usnesení, proti kterému se stěžovatel brání projednávanou kasační
stížností.
[11] Vzhledem k tomu, že poplatek za kasační stížnost nebyl žalobcem jako stěžovatelem
v soudem stanovené lhůtě a ani později až do dne vydání tohoto usnesení zaplacen, přičemž
stěžovatel byl poučen o následcích takového jednání, Nejvyšší správní soud řízení o jeho kasační
stížnosti v souladu s §47 písm. c) s. ř. s., za použití §120 s. ř. s. a ve spojení s §9 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích výrokem I. zastavil.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. výrokem II. tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu