ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.200.2014:33
sp. zn. 4 Azs 200/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: H. N.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 A
46/2014 – 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2014, č. j. OAM-263/LE-LE05-NV-2014, rozhodl žalovaný
tak, že žalobci se ve smyslu §73 odst. 4 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) vstup na území České republiky nepovoluje.
Žalovaný shledal, že žalobce nesplňuje podmínky pro vstup na území České republiky, tedy
ani do Schengenského prostoru, neboť nedisponuje potřebným vízem nebo povolením k pobytu,
které by jej k tomuto vstupu opravňovaly. Žalobci sice bylo Zastupitelským úřadem České
republiky v Bejrútu vydáno vízum ČR s platností od 29. 8. 2014 do 4. 9. 2014, platnost tohoto
víza však byla ukončena dne 31. 8. 2014 policisty Inspektorátu cizinecké policie Prahy-Ruzyně.
Téhož dne byl totiž žalobci odepřen vstup na území ČR, jelikož při hraniční kontrole nebyl
schopen prokázat účel a podmínky předpokládaného pobytu na území, jak vyžaduje čl. 5 odst. 1
písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006, tzv. Schengenského
hraničního kodexu. Žalobce měl tedy podle žalovaného vycestovat z území ČR. Namísto toho
však učinil prohlášení o mezinárodní ochraně, které však učinil až poté, co byl po odepření
vstupu na území Policií ČR vyzván, aby vycestoval z území Schengenského prostoru. Postup
žalobce označil žalovaný za čistě účelový s cílem zneužít azylového řízení k obejití vízové
povinnosti a dalších povinností cizince spojených se vstupem na území ČR. Na základě výše
uvedených skutečností dospěl žalovaný k závěru, že žalobce se podáním žádosti o mezinárodní
ochranu pokouší zneužít řízení o udělení mezinárodní ochrany k tomu, aby mohl vstoupit
na území ČR a popřípadě odtud následně neoprávněně pokračoval do jiné země Schengenského
prostoru. Žalobce by tak podle žalovaného mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek
v rámci ČR, popřípadě ostatních států EU a proto žalovaný shledal naplnění podmínek
ustanovení §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu. V této souvislosti žalovaný odkázal na závěry
uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 2 As 14/2009 – 50,
a uvedl, že žalobce není zranitelnou osobou ve smyslu §73 odst. 7 zákona o azylu.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, v níž namítal, že žalovaný chybně
aplikoval ustanovení §73 odst. 4 zákona o azylu a dále ustanovení §3 a §68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti
a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu.
[3] Žalobce především nesouhlasí se závěrem žalovaného, že by představoval nebezpečí
pro veřejný pořádek v ČR. Žalobce poukázal na skutečnost, že ze země svého původu vycestoval
za účelem vyhledání ochrany. Vzhledem k tomu, že se mu podařilo získat vízum právě
od zastupitelského úřadu ČR, přicestoval do České republiky. Postupoval tedy obdobně,
jako všichni žadatelé o udělení mezinárodní ochrany, kteří na území ČR přicestují na základě
vydaného víza, tj. nejprve vstoupí na území a následně požádají o udělení mezinárodní ochrany.
Dle názoru žalobce je počet žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří disponují platným
vízem, a přesto projeví tento úmysl již v tranzitních prostorách letiště minimální, ne-li nulový.
Skutečnost, že nepožádal o udělení mezinárodní ochrany ještě v tranzitních prostorách
před odepřením vstupu na území, není podle žalobce samo o sobě okolností potvrzující,
že by se snažil zneužít azylovou proceduru a obejít vízovou proceduru a další povinnosti cizince
spojené se vstupem na území.
[4] Žalovaný nezohlednil, že žalobce je státním příslušníkem Syrské arabské republiky,
v níž již déle než tři roky probíhá občanská válka. Žalobce poukázal na ustanovení §14a odst. 2
písm. c) zákona o azylu, podle kterého se za vážnou újmu, která může žadateli v případě návratu
do země původu hrozit, považuje také vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. S ohledem
na podmínky panující v jeho zemi původu, nelze podle žalobce považovat jeho žádost o udělení
mezinárodní ochrany za čistě účelovou a podanou s cílem zneužít řízení o udělení mezinárodní
ochrany.
[5] Žalobce vyjádřil nesouhlas s argumentací žalovaného, že z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 2 As 14/2009 - 50, vyplývá, že samotná neexistence
právního titulu ke vstupu na území může být důvodem jeho nepovolení. V této souvislosti
žalobce poukázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2013,
č. j. 5 Azs 15/2013-73, které považuje pro posuzovanou věc za přiléhavější. Žalobce
dále žalovanému vytknul, že v rámci řízení nezjišťoval, a proto ani nepřihlédl k tomu, že žalobce
přicestoval do České republiky s úmyslem požádat zde o mezinárodní ochranu. Uzavřel,
že žalovaný nezjistil stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a zároveň překročil
meze správního uvážení, jelikož zcela opomněl hodnotit, že žalobce je státním příslušníkem
Syrské arabské republiky, stejně jako přehlédl skutečné důvody, proč o udělení mezinárodní
ochrany zažádal až po odmítnutí vstupu a nikoliv ihned po příletu. S ohledem na výše uvedené
žalobce navrhl, aby Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[6] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 A 46/2014 – 11, rozhodnutí
žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Dospěl totiž k závěru, že postup žalovaného byl v rozporu se smyslem
a účelem ustanovení §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu, kterým je zabránit cizincům v jejich
nezákonném vstupu na území České republiky, pokud se pokouší bezdůvodně dovolávat udělení
mezinárodní ochrany, i když je zřejmé, že žádné azylově relevantní důvody nemají a snaží se tak
tímto způsobem obejít zákon o pobytu cizinců. Městský soud shledal, že žalovaný neposoudil
všechny relevantní skutečnosti. Zdůraznil, že žalobce předložil azylově relevantní důvody,
pro které neobstojí odkaz žalovaného na rozsudek ze dne 14. 5. 2009, č. j. 2 As 14/2009 - 50,
v němž Nejvyšší správní soud sice připustil, že neexistence právního titulu, na základě něhož
je cizinec oprávněn ke vstupu na území ČR, může být důvodem k rozhodnutí o nepovolení
vstupu na území ČR. Podle městského soudu tak je zřejmé, že samotná neexistence
pobytového oprávnění či platného víza musí být vždy doplněna také o další skutková
zjištění, která by podpořila úvahu o ohrožení veřejného pořádku. Takovým zjištěním může
být např. bezdůvodné dovolávání se udělení mezinárodní ochrany i přes absenci či zřejmou
smyšlenost azylově relevantních důvodů.
[7] V posuzované věci však žalobce, státní příslušník Syrské arabské republiky, předložil
zcela konkrétní a azylově relevantní důvody, které spolehlivě vyvracejí domněnku o zjevné
bezdůvodnosti jeho žádosti. Současná válečná situace v Sýrii je totiž obecně známým
faktem, který žalovaný nemůže přehlížet pouze na základě lakonického konstatování, že žalobce
měl žádat o udělení mezinárodní ochrany okamžitě a při prvním setkání s českými úřady
a ne se pokoušet o vstup do ČR v obecném cizineckém režimu. Městský soud žalovanému
vytknul, že nijak nereflektoval okolnost, že žalobce až do hraniční kontroly žil v přesvědčení,
že disponuje platným vízem, které mu vydal zastupitelský úřad ČR a neměl tudíž důvod
se domnívat, že hraniční kontrolou neprojde. Nelze očekávat, že v daný moment bude cizí státní
příslušník reagovat přesně tak, jak předpokládají české správní orgány a podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany s odstupem jednoho dne od kontaktu s českými úřady považovat za a priori
účelovou. Závěru žalovaného, že se žalobce snažil o zneužití azylové procedury, městský soud
nepřisvědčil, neboť takovému závěru nesvědčí žádná ze skutkových okolností případu. Naopak
žalobce již od samého počátku řízení, tj. jak v rámci žádosti, tak také do protokolu o pohovoru
k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, uváděl azylově relevantní důvody, které vysvětlují,
proč se snažil o vstup na území České republiky.
[8] Městský soud uzavřel, že správní uvážení učiněné žalovaným neobstojí, neboť není
logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění a zcela pomíjí relevantní fakta
případu. Žalovaný svou úvahu vedoucí k závěru o naplnění kritéria potenciální „nebezpečnosti
pro veřejný pořádek“ žalobcem dostatečně nepodložil relevantními skutečnostmi tak, aby bylo
možno vyslovit zmíněný závěr o nebezpečnosti žalobce dle §73 odst. 4 písm. c) azylového
zákona.
[9] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel označil rozsudek městského soudu za nezákonný a odporující
konstantní judikatuře správních soudů. Konstatoval, že ustanovení §73 odst. 4 písm. c) zákona
o azylu vyžaduje existenci důvodné domněnky, že cizinec představuje nebezpečí pro veřejný
pořádek. Jedná se tedy o správní uvážení, kdy je soudní přezkum omezen pouze na posouzení,
zda úvaha správního orgánu nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem a zda správní
uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 2 As 14/2009 – 50). Především se však jedná o řízení
o povolení vstupu cizince na území ČR, nikoliv o řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud
městský soud v posuzované věci, v níž se měl zabývat toliko nepovolením vstupu žalobce, uvádí,
že žalobce předložil azylově relevantní důvody, nepřípustně předjímá posouzení věci správním
orgánem, který bude relevantnost žalobcem uvedených důvodů posuzovat v rámci řízení ve věci
mezinárodní ochrany. Městskému soudu tedy nepříslušelo zabývat se tím, zda jsou důvody
žalobce relevantní z pohledu mezinárodní ochrany, ale měl se správně zabývat pouze naplněním
ustanovení §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu a přezkoumatelností správního uvážení
stěžovatele. Stěžovateli není zřejmé, o co městský soud své závěry ve vztahu k mezinárodní
ochraně žalobce opírá, neboť odůvodnění rozsudku neobsahuje žádnou argumentaci týkající
se naplnění azylově relevantních důvodů. Odkaz na válečný stav v Sýrii nemůže ve vztahu
k udělení azylu podle §12 zákona o azylu obstát, jelikož na podobnou situaci pamatuje
ustanovení §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
[10] Stěžovatel dále městskému soudu vytknul, že ve svém hodnocení nebezpečí jednání
žalobce pro veřejný pořádek zcela pominul nutnost dodržovat mezinárodní závazky ČR.
Stěžovatel poukázal na čl. 5 odst. 1 písm. c) Schengenského hraničního kodexu, dle kterého musí
cizinec prokázat při kontrole účel a podmínky předpokládaného pobytu na území.
Tuto podmínku však žalobce nesplnil a o udělení mezinárodní ochrany požádal až po odepření
vstupu na území a výzvě, aby vycestoval z území schengenského prostoru. Jak vyplývá
z již zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 14/2009 – 50, pokud správní
orgán dojde k závěru, že by žadatel po vstupu na území ČR pokračoval do dalších zemí
schengenského prostoru, je úvaha o nebezpečnosti pro veřejný pořádek důvodná. Vzhledem
k zásadě práva EU, že žadatel musí o udělení mezinárodní ochrany požádat v prvním státě,
kde se nachází a nemůže si vybrat, ve které členské zemi EU o udělení mezinárodní ochrany
požádá, je důležité, že žalobce, který vlast opustil legálně a z důvodu obecné a na něj dosud
bezprostředně nijak nedopadající situace, měl zájem využít ČR toliko jako tranzitní zemi
a fakticky směřoval do Spolkové republiky Německo (viz protokol o pohovoru k žádosti
o udělení mezinárodní ochrany ze dne 4. 9. 2014). Pokud by tedy stěžovatel nevydal rozhodnutí
o nepovolení vstupu žalobce na území ČR, dopustil by se tím nejen porušení zákona,
ale i mezinárodních závazků ČR – schengenských předpisů a dublinských pravidel, které jsou
pro ČR přímo závazné. Stěžovatel připustil, že ČR odpovídá za posouzení žádosti žalobce
o udělení mezinárodní ochrany. Neznamená to ale, že by vstup žalobce na území musel
být povolen, zvláště za situace, kdy nemá žádné platné povolení k pobytu či vízum. S ohledem
na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 A 46/2014 – 12 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že skutečnost, že o u dělení mezinárodní
ochrany požádal až poté, kdy mu byla zrušena platnost víza, neodůvodňuje sama o sobě závěr,
že se snaží zneužít azylové řízení. Stěžovateli bylo při vydání rozhodnutí nepochybně známo,
že žalobce přichází ze Syrské arabské republiky, kde dlouhodobě probíhá vnitřní ozbrojený
konflikt. Městský soud k těmto skutečnostem na rozdíl od stěžovatele přihlédl, což nepředstavuje
nepřípustný zásah do pravomoci správního orgánu, ale o postup, kdy soud přihlédl ke všem
skutečnostem, které v řízení vyšly najevo.
[12] Žalobce dále poukázal na bod 20 preambule Schengenského hraničního kodexu a čl. 31
odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a uvedl, že Schengenský hraniční kodex uplatnila
Policie ČR. Po prohlášení úmyslu však stěžovatel již neposuzuje při povolení vstupu, zda žadatelé
o mezinárodní ochranu prokázali podmínky a účel svého pobytu, ale rozhodují v souladu
se závazky členských států v oblasti mezinárodní ochrany. K poukazu stěžovatele na skutečnost,
že žalobce chtěl původně cestovat do Spolkové republiky Německo, kde chtěl požádat
o mezinárodní ochranu, žalobce uvedl, že stěžovatel zřejmě poukazuje na kritéria stanovená
v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013 (nařízení Dublin
III), které však nestanovuje povinnost žadatelů požádat o udělení mezinárodní ochrany v určitém
státě, ale kritéria k určení, který členský stát je příslušný k posouzení žádosti. K tvrzení
stěžovatele, že účelem postupu soudu není umožnit cizinci žádost o udělení mezinárodní ochrany
v jiném státě, neboť by tím soud porušil závazné právo EU, žalobce uvedl, že toto tvrzení
stěžovatele nemá oporu v závazném právu EU, přičemž ani stěžovatel neuvádí, ze kterého
ustanovení kterého konkrétního nařízení by měla tato povinnost zabránění podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany v jiných členských státech vyplývat. Podle stěžovatele tak
je kasační stížností napadený rozsudek městského soudu zákonný a v souladu s mezinárodními
závazky České republiky.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnankyně s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Mezi účastníky řízení není sporný skutkový stav, ale jeho právní hodnocení. Nejvyšší
správní soud proto vycházel z popisu skutkového stavu, jak je uveden v rozhodnutí žalovaného.
[17] V posuzované věci se jedná o posouzení otázky, zda stěžovatel byl oprávněn žalobci
nepovolit vstup na území podle §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu, dle kterého, ministerstvo
o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vydá rozhodnutí nejpozději do 4 týdnů ode dne učinění prohlášení
o mezinárodní ochraně cizincem. Nerozhodne-li ministerstvo v uvedené lhůtě, umožní cizinci vstup na území
bez rozhodnutí a dopraví jej do azylového zařízení na území. Do pěti dnů ode dne učinění prohlášení
o mezinárodní ochraně cizincem ministerstvo rozhodne, zda cizinci povolí vstup na území. Vstup na území
nepovolí cizinci, u něhož se lze důvodně domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné
zdraví či veřejný pořádek. Jádrem kasační stížnosti stěžovatele je argument, že městský soud
nesprávně zohlednil při posuzování žaloby proti rozhodnutí o nepovolení vstupu na území
důvody uváděné žalobcem v žádosti o mezinárodní ochranu a situaci v zemi původu a tím
směšuje rozhodnutí o nepovolení vstupu a řízení o žádosti o mezinárodní ochranu.
[18] Stěžovatel ve svém rozhodnutí v prvé řadě shledal, že žalobce nesplňuje podmínky
pro vstup na území České republiky, tedy ani do Schengenského prostoru, neboť nedisponuje
potřebným vízem nebo povolením k pobytu, které by jej k tomuto vstupu opravňovaly.
V okamžiku, kdy dne 31. 8. 2014 přicestoval na území ČR linkou SEQ 11 z Istanbulu však
žalobce disponoval vízem ČR vydaným Zastupitelským úřadem České republiky v Bejrútu
s platností od 29. 8. 2014 do 4. 9. 2014. Je tedy zjevné, že v době přicestování na území České
republiky žalobce disponoval dokladem opravňujícím jej ke vstupu na území ČR. Platnost
tohoto víza byla ukončena dne 31. 8. 2014 a téhož dne byl žalobci odepřen vstup na území ČR,
jelikož při hraniční kontrole nebyl schopen prokázat účel a podmínky předpokládaného pobytu
na území, jak vyžaduje čl. 5 odst. 1 písm. c) tzv. Schengenského hraničního kodexu. Přesto
je však podle Nejvyššího správního soudu třeba zohlednit, že platnost víza žalobce byla ukončena
až po jeho přicestování do ČR, tj. v době příjezdu žalobce ještě vízem (dokladem opravňujícím
jej ke vstupu) disponoval.
[19] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v posuzované věci stěžovatel vydal rozhodnutí
ve věci nepovolení vstupu žalobce na území ČR, nikoli ve věci žádosti žalobce o mezinárodní
ochranu. Ustanovení §73 zákona o azylu s výjimkou odst. 7 tohoto ustanovení, z kterého
vyplývá, že některá tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu (mučení, znásilnění nebo podrobení
jiným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí) je třeba zohlednit již přímo v řízení
o povolení vstupu na území, vskutku výslovně nestanoví, že v řízení o nepovolení vstupu je třeba
vypořádat se s tvrzeními cizince relevantními z hlediska možného udělení mezinárodní ochrany.
V posuzované věci je však třeba zohlednit čl. 35 odst. 3 směrnice Rady 2005/85/ES ze dne
1. 12. 2005, o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání
postavení uprchlíka (dále též „Procedurální směrnice“), dle kterého v případě, že příslušný orgán
odmítne povolit vstup, uvede věcné a právní důvody, proč se žádost o azyl považuje za nedůvodnou
nebo nepřípustnou. Letištní řízení podle §73 zákona o azylu totiž představuje formu řízení
na hranicích existující dle českých předpisů platných k 1. 12. 2005 a je třeba na něj aplikovat čl. 35
odst. 2 až 5 procedurální směrnice. Požadavky uvedené v čl. 35 odst. 3 Procedurální směrnice
platí nejen pro řízení o mezinárodní ochraně, ale též pro řízení o nepovolení vstupu konané
v tranzitních prostorách, resp. v přijímacím středisku mezinárodního letiště. Takový závěr ostatně
potvrzují i publikované články [srov. Lupačová, H.: Povolení vstupu žadatele na území
a povinnost setrvat v přijímacím středisku, srovnání institutů a jejich (ne)soulad se směrnicí
č. 2005/85/ES, in: Jílek, D., Pořízek, P.: Společný evropský azylový systém – zásahy do osobní
svobody, Brno, KVOP, 2010].
[20] Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 1. 11. 2012,
č. j. 9 As 111/2012 – 34, „vnitrostátní právo je zapotřebí vykládat v souladu s právem
Evropské unie – tzv. eurokonformní výklad nebo také nepřímý účinek směrnice. Jedním z jeho limitů je ovšem
zákaz výkladu contra legem; viz např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 7. 2006 ve věci Adeneler,
C 212/04, bod 110 a 111, dle kterého zásada konformního výkladu vyžaduje, aby: „…vnitrostátní soudy
učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, tím že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody
výkladu jím uznané, tak aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu
s cílem sledovaným touto směrnicí “. Primárně je tedy nezbytné použít takový výklad vnitrostátního
ustanovení §73 odst. 4 zákona o azylu, který je v souladu s právem EU, tj. i s čl. 35 odst. 3
Procedurální směrnice. Podle Nejvyššího správního soudu takovému eurokonformnímu výkladu
a aplikaci předmětného ustanovení §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu nic nebrání, neboť toto
ustanovení právě prostřednictvím neurčitého právního pojmu „veřejný pořádek“ dává orgánům
aplikujícím právo prostor pro takový způsob aplikace práva. Je tedy třeba uvést, že předpoklady
pro nepovolení vstupu na území nejsou splněny u takového žadatele o mezinárodní ochranu,
který požádal o mezinárodní ochranu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, u něhož nelze
v rámci předběžného posouzení jeho žádosti učinit závěr, že je nedůvodná či nepřípustná.
Takovému žadateli pak ministerstvo umožní vstup na území a dopraví jej do azylového zařízení
na území.
[21] Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že stěžovatel opomíjí rovněž smysl
a účel §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu, kterým je, jak již konstatoval městský soud, pomocí
institutu nepovolení vstupu zabránit cizincům v jejich protizákonném vstupu na území České
republiky, pokud se tyto osoby pokouší bezdůvodně dovolávat udělení mezinárodní ochrany,
i když je zřejmé, že žádné azylově relevantní důvody nemají. Tomu nasvědčuje i důvodová zpráva
k zákonu č. 2/2002 Sb., kterým byl novelizován zákon o azylu a kterým byla zavedena úprava
tzv. letištního řízení, která s jistými následnými změnami platí do současnosti. Důvodová zpráva
k §73 zákona o azylu říká: „Zvláštní úprava řízení na letišti s užitím specifických zkrácených lhůt umožňuje
prvotní, rychlé a efektivní odlišení osob, jejichž žádost je zjevně nedůvodná, a zamezí tak za splnění zákonem
stanovených podmínek jejich vstupu na území (nebude se jednat o cizince, kteří jsou oprávnění k pobytu na území
podle zákona o pobytu cizinců).“ (Srov. sněmovní tisk č. 921/0, Poslanecká sněmovna, III. volební
období, digitální repozitář na www.psp.cz, zvýraznil Nejvyšší správní soud).
[22] Z výše uvedeného tak je zřejmé, že žalovaný se měl již v řízení o povolení vstupu
na území v souladu s čl. 35 odst. 3 Procedurální směrnice zabývat skutečnostmi uvedenými
v žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Důvody, které žalobce vedly k podání žádosti
o mezinárodní ochranu, se však žalovaný vůbec nezabýval, a jeho rozhodnutí tak je nezákonné
pro rozpor s požadavky čl. 35 odst. 3 Procedurální směrnice. Městský soud naproti tomu
postupoval v souladu s Procedurální směrnicí, pokud azylově relevantní důvody uváděné
stěžovatelem zohlednil a přihlédl k relevantním skutečnostem (nebezpečná situace v Sýrii, která
vedla žalobce k opuštění této země a podání žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu ohrožení
jeho života). Závěry městského soudu v tomto směru jsou sice stručné, v žádném případě však
nejsou nepodložené, jak namítá stěžovatel v kasační stížnosti. V posuzované věci se ostatně
jednalo o přezkum rozhodnutí stěžovatele o povolení vstupu na území ČR, nikoli o přezkum
rozhodnutí o mezinárodní ochraně a nebylo tak na místě se podrobně zabývat skutečnostmi
relevantními z hlediska možného udělení mezinárodní ochrany žalobci, pouze bylo třeba
v souladu s čl. 35 Procedurální směrnice rámci tohoto řízení stručně zhodnotit a předběžně
posoudit, zda je možné považovat žádost žalobce o udělení mezinárodní ochranu za nedůvodnou
či nepřípustnou. Nejvyšší správní soud se proto ani nezabýval námitkou stěžovatele, že odkaz
na válečný stav v Sýrii nemůže ve vztahu k udělení azylu podle §12 zákona o azylu obstát, jelikož
na podobnou situaci pamatuje ustanovení §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. V posuzované
věci je totiž na místě pouze předběžné zhodnocení důvodnosti žádosti žalobce o udělení
mezinárodní ochranu. S ohledem na všeobecně známou situaci v Sýrii je zřejmé, že takovéto
předběžné posouzení postačuje k závěru, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany
podaná právě z důvodu situace v této zemi může být důvodná, byť i podle §14a zákona o azylu.
K tomu je třeba podotknout, že předběžné posouzení nepřípustnosti či nedůvodnosti „žádosti
o azyl“ podle čl. 35 odst. 3 Procedurální směrnice, je třeba vykládat v souvislosti s čl. 2 písm. b)
této směrnice, podle něhož „za žádost o azyl se považuje jakákoli žádost o mezinárodní ochranu“.
Podrobné vypořádání důvodů uváděných v žádosti o mezinárodní ochranu však je předmětem
řízení ve věci mezinárodní ochrany. Důvodná tedy není ani námitka, že městský soud tím,
že přihlédl k azylově relevantním důvodům předestřeným žalobcem, nepřípustným způsobem
zasáhl do pravomoci stěžovatele, který bude relevantnost žalobcem uvedených důvodů
posuzovat v rámci řízení ve věci mezinárodní ochrany.
[23] K uvedenému je třeba dodat, že správní orgán v řízení o nepovolení vstupu na území
předběžně posoudí důvodnost žádosti žadatele o mezinárodní ochranu (ohledem na lhůtu 5 dnů
stanovenou v §73 odst. 4 zákona o azylu postačí stručné vyhodnocení situace v zemi původu
a důvodů uváděných v žádosti o mezinárodní ochranu, zejména z hlediska nepřípustnosti
či zjevné nedůvodnosti takové žádosti) a poté se v navazujícím řízení o udělení mezinárodní
ochrany podrobně vypořádá s tím, zda žádost o udělení mezinárodní ochrany je přípustná
a důvodná, či nikoliv.
[24] Námitce stěžovatele, že městský soud pochybil, neboť se nezabýval striktně pouze
naplněním ustanovení §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu a přezkoumatelností správního
uvážení stěžovatele, proto nelze přisvědčit. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, městský soud
při svém rozhodování náležitě zohlednil rozhodné skutečnosti na rozdíl od stěžovatele, jehož
rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno v důsledku nezohlednění rozhodných skutečností,
což vyúsťuje v nepřezkoumatelnost a nezákonnost jeho závěrů právě ve vztahu k aplikaci §73
odst. 4 písm. c) zákona o azylu. Pokud by stěžovatel věc řádně v souladu s čl. 35 odst. 3
Procedurální směrnice ve spojení s aplikovaným ustanovením zákona o azylu vyhodnotil, musel
by dojít ke stejnému závěru jako městský soud, že žalobci neměl být nepovolen vstup na území,
jelikož pochází ze Sýrie, na jejímž území je již několik let (od roku 2011) brutální vnitřní konflikt
a jejíž obyvatelé jsou každodenně ohroženi na životě, což dosud mělo za následek stovky tisíc
mrtvých a zemi musely opustit miliony obyvatel. Za této situace nelze mít za to, že by žádost
žalobce o mezinárodní ochranu byla zjevně nedůvodná či nepřípustná, respektive stěžovatel
ani neuvedl žádné relevantní důvody, které by takový závěr odůvodňovaly.
[25] Stěžovatel dále v kasační stížnosti s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 As 14/2009 – 50, namítal, že pokud správní orgán dojde k závěru, že by žadatel po vstupu
na území ČR pokračoval do dalších zemí schengenského prostoru, je úvaha o nebezpečnosti
pro veřejný pořádek důvodná. Nejvyšší správní soud však má za to, že v důsledku odlišnosti nyní
posuzované věci nelze z více důvodů vycházet z citovaného rozsudku zdejšího soudu, v němž
dospěl k závěru, že neexistence právního titulu, na základě něhož je cizinec oprávněn ke vstupu
na území ČR (platné povolení k pobytu či vízum), může být důvodem k rozhodnutí o nepovolení
vstupu na území ČR. V prvé řadě je třeba zohlednit, že skutkové okolnosti posuzované věci
a věci, jíž se zabýval Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 2 As 14/2009, jsou značně odlišné.
V posuzované věci totiž stěžovatel přicestoval v době platnosti svého víza, tj. oprávněně – ačkoli
následně bylo vízum zrušeno, kdežto ve věci sp. zn. 2 As 14/2009 žalobce vůbec nedisponoval
potřebným vízem či povolením k pobytu v ČR, neboť měl pouze letenku a vízum do Ruska.
Další rozdíl spočívá v důvodech a okolnostech podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
které, jak výše uvedeno, je v souladu s požadavky Procedurální směrnice třeba zohlednit
i při rozhodování o (ne)povolení vstupu cizince na území. Posuzovaná věc je tak značně odlišná
také z toho důvodu, že ve věci sp. zn. 2 As 14/2009 Nejvyšší správní soud již rozhodoval
za situace, kdy již ve věci vedené pod sp. zn. 2 Azs 11/2009 rozhodl o dříve podané kasační
stížnosti žalobce ve věci mezinárodní ochrany tak, že řízení o kasační stížnosti zastavil z důvodu,
že nebylo možné zjistit místo pobytu stěžovatele [§47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §33 písm. b)
zákona o azylu]. Ve věci sp. zn. 2 As 14/2009 navíc žalobce pocházel z Turecka, které
je členským státem NATO a přidruženým státem EU, s nímž jsou vedena přístupová jednání,
kde je situace v porovnání se současnou situací v Sýrii mnohem příznivější a stabilnější, o čemž
ostatně svědčí již jen to, že značná část uprchlíků ze Sýrie směřuje právě do sousedního Turecka.
Z těchto důvodů se jednalo o zjevně účelovou žádost o mezinárodní ochranu. Naproti tomu
občanská válka v Sýrii je mezinárodními organizacemi označována za nejhorší humanitární
katastrofu současnosti.
[26] Nejvyšší správní soud tak má ve shodě se žalobcem za to, že v posuzované věci
je na místě spíše zohlednit závěry, k nimž dospěl zdejší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2013,
č. j.5 Azs 15/2013 - 76, v němž vyslovil, že jestliže žalovaný při výkladu citovaného ustanovení vycházel
z rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 2 As 14/2009 – 50, a uvedl, že už samotná neexistence
právního titulu ke vstupu na území, může být důvodem jeho odepření, nelze s ním souhlasit. Žalovaný totiž zcela
pominul, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud konstatoval, že neexistence právního titulu, na základě
něhož je cizinec oprávněn ke vstupu na území České republiky, může být důvodem k rozhodnutí o nepovolení
vstupu na území, současně však také posuzoval, zda rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v mezích správního
uvážení a zda bylo založeno na důvodné obavě ze snahy o zneužití azylového řízení.
[27] Výklad žalovaného o možnosti automatického odepření vstupu na území České republiky v případě,
kdy žadatel o udělení mezinárodní ochrany nemá platné pobytové oprávnění, je třeba odmítnout
také pro jeho rozpor se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodního práva. V této souvislosti
lze poukázat zejména na ustanovení čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení ministerstva
zahraničních věcí č. 208/1993 Sb., dále jen „Ženevská úmluva“), ve kterém se Česká republika zavázala,
že nebude stíhat pro nezákonnou přítomnost uprchlíky, kteří jsou přítomni na její území bez povolení, jestliže
se přihlásí bez prodlení úřadům a prokážou dobrý důvod pro svoji přítomnost.
[28] Vhodné je také připomenout i znění bodu 32 Směrnice o zajištění žadatelů o azyl vydané na základě
čl. 35 Ženevské úmluvy a čl. II Protokolu k Ženevské úmluvě z roku 1967 (Guidelines on the Applicable
Criteria and Standards relating to the Detention of Asylum-Seekers and Alternatives to Detention, dostupná
na adrese www.unhcr.org/505b10ee9.html), ze kterého vyplývá, že nezákonný vstup či přítomnost žadatele o azyl
nedává státu automatické právo k jeho zajištění či k omezení svobody pohybu.
[29] I když se v případě odepření vstupu na území nejedná o zajištění v nejužším slova smyslu, je při výkladu
ustanovení §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu třeba zohlednit, že není-li žadateli o mezinárodní ochranu vstup
na území povolen, je tento (s výjimkou možnosti vycestování do třetí země) nucen setrvat po dobu azylového řízení
v přijímacím středisku, čímž fakticky dochází k omezení jeho svobody pohybu (viz obdobně důvodová zpráva
k zákonu o azylu).
[30] (…) [V] případech žadatelů o azyl se v zásadě na rozdíl od běžných imigrantů jedná o situace,
kdy s ohledem na případný strach z pronásledování v zemi jejich původu, tyto osoby objektivně ani nemusí
mít možnost zajistit si předem potřebné doklady pro vstup do země, v níž zamýšlí požádat o mezinárodní
ochranu. Nepovolení vstupu na území České republiky pouze na základě skutečnosti, že žadatel o azyl nepředloží
vstupní vízum, by tak nebylo ničím jiným než generálním prevenčním opatřením trestajícím samotné podávání
žádosti o mezinárodní ochranu.
[31] Uvedené nicméně není překážkou tomu, aby žalovaný přistoupil k uplatnění zajišťovacích prostředků
v případech, kdy dospěje k důvodnému závěru o snaze žadatele o zneužití azylového řízení. Přijaté opatření
se však musí pohybovat v mezích správního uvážení, nesmí nést znaky libovůle a musí být založeno na posouzení
osobního chování žadatele o azyl (srov. obdobně body 18 až 20 a 33 Směrnice o zajištění žadatelů o azyl).
[32] K uvedenému Nejvyšší správní soud dodává, že čl. 31 Ženevské úmluvy dále interpretuje
Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ve stanovisku výkonného výboru
č. 44 z roku 1986 o detenci žadatelů o azyl (k dispozici na: http://www.unhcr.org), v jehož bodu
b) je uvedena formulace, která byla zjevně vzorem pro znění §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu:
„s ohledem na útrapy spojené s detencí, by se jí státy normálně měly zdržet. Pokud je to nutné, lze se k detenci
uchýlit jen na základě zákona za účelem ověření totožnosti; za účelem zjištění skutečností, na nichž se zakládá
žádost o status uprchlíka nebo o azyl; v případech, kdy uprchlíci nebo žadatelé o azyl zničili své cestovní doklady
nebo doklady totožnosti nebo použili padělané doklady, aby uvedli v omyl orgány státu, kde hodlají požádat
o azyl; nebo je-li to nutné k ochraně veřejné bezpečnosti nebo veřejného pořádku. Ve směrnici UNHCR
dále vysvětlující důvody pro detenci [UNHCR Revised Guidelines on Applicable Criteria
and Standards Relating to the Detention of Asylum Seekers (February 1999), rovněž k dispozici
na: http://www.unhcr.org], pak je bodě IV. kapitoly týkající se detence žadatelů z důvodu
nebezpečí pro veřejný pořádek uvedeno, že detence „by neměla být užívána jako trestní nebo
disciplinární opatření za nezákonný vstup nebo přítomnost na území“. S přihlédnutím k výše uvedeným
zásadám, které by měly být aplikovány při detenci žadatelů o azyl a s přihlédnutím k tomu,
že v posuzované věci je evidentní, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany nelze
považovat za zjevně nedůvodnou nebo nepřípustnou, má Nejvyšší správní soud dále za to,
že ve skutečnosti, že žalobce od 1. 9. 2014 nedisponoval doklady, které by jej opravňovaly
k pobytu na území ČR (vízum opravňující jej ke vstupu bylo policisty zneplatněno
dne 31. 8. 2014) nelze v posuzované věci spatřovat porušení veřejného pořádku ve smyslu
§73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu.
[33] Nejvyšší správní soud má dále za to, že stejně jako ve věci sp. zn. 5 Azs 15/2013,
je i v nyní posuzované věci závěr stěžovatele, že žalobce po vstupu na území České republiky
zneužije azylové řízení a pokusí se vycestovat do další země schengenského prostoru, pouze
spekulativní a neopírá se o racionální zdůvodnění. Jak již totiž bylo uvedeno výše, účelovost
postupu žalobce nelze spatřovat ve způsobu, jakým přicestoval do ČR a rovněž situace v zemi
původu žalobce a jeho tvrzení svědčí o tom, že žádost o udělení mezinárodní ochrany nebyla
žalobcem podána účelově. K názoru stěžovatele, že žadatel musí o udělení mezinárodní ochrany
požádat v prvním státě, kde se nachází a nemůže si vybrat, ve které členské zemi EU o udělení
mezinárodní ochrany požádá, Nejvyšší správní soud uvádí, že žalobce v posuzované věci přesně
takto postupoval, neboť dne 31. 8. 2014 přiletěl do ČR a dne 1. 9. 2014 zde požádal
o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud je stejně jako městský soud přesvědčen, že je třeba
ve prospěch žalobce zohlednit, že až do hraniční kontroly byl v přesvědčení, že disponuje
platným vízem a neměl tudíž důvod se domnívat, že hraniční kontrolou neprojde. Není vskutku
možné očekávat, že uprchlíci budou vždy postupovat přesně tak, jak předpokládají předpisy
evropského azylového práva. Nejvyšší správní soud uvedl již v rozsudku ze dne 28. 3. 2013,
č. j. 4 Azs 11/2013 - 20,. „Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že nařízení Dublin II cizincům neurčuje,
ve kterém státě jsou povinni požádat o mezinárodní ochranu. Nařízení Dublin II toliko stanoví kritéria, podle
nichž se určuje příslušnost k vedení řízení o mezinárodní ochraně, tedy samo vychází z předpokladu, že žádosti
o udělení mezinárodní ochrany budou podávány i ve státech, které se později ukážou být nepříslušnými
(viz čl. 1 nařízení Dublin II). Bylo by ostatně nepřijatelné vzhledem k povaze azylového řízení klást na bedra
žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří jsou v mnohdy nelehké situaci a nemají dostatek informací, další
právní překážky a dokonce vyvozovat pro ně nepříznivé právní následky, pokud žádost o mezinárodní ochranu
podají ve státě, jenž není podle nařízení Dublin II příslušný k jejímu projednání. Úvaha stěžovatele, že úmyslem
žalobkyně bylo zneužít azylovou proceduru, je pak pouhou spekulací, která není podepřena žádnými skutkovými
zjištěními.“ Žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podanou s odstupem jednoho
dne od kontaktu s českými úřady, proto nelze bez dalšího považovat za účelovou, přestože byla
podána až poté, co bylo žalobci zneplatněno vízum a byl Policií ČR vyzván, aby vycestoval
z území schengenského prostoru. Závěr, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany není
účelová, podporuje také obsah této žádosti a situace v zemi původu žalobce. K poukazu
stěžovatele na skutečnost, že žalobce měl zájem využít ČR toliko jako tranzitní zemi,
když směřoval do Spolkové republiky Německo, Nejvyšší správní soud uvádí, že žalobce
do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany vskutku uvedl, že se původně
chtěl dostat do Německa. To však nic nemění na tom, že žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany není možné považovat za účelovou, a to právě s ohledem na shora uvedené. Z tvrzení
uvedených v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany je totiž zřejmé,
že žalobce v prvé řadě hledá bezpečí v jiné zemi z důvodu vnitřního ozbrojeného konfliktu
probíhajícího v jeho zemi původu. Dále je třeba uvést, že stěžovatel žádným způsobem
nezjišťoval, zda žalobce i nadále hodlá cestovat do Spolkové republiky Německo poté,
co požádal v České republice o mezinárodní ochranu či zda svůj postoj změnil. Za této situace
nelze než konstatovat, že obava stěžovatele, že žalobce bude cestovat do jiné země
schengenského prostoru, není podložena skutkovými zjištěními. Z obsahu správního spisu
nevyplývá, že žalobce hodlá porušit §49a odst. 2 zákona o azylu, dle kterého žadatel o udělení
mezinárodní ochrany není oprávněn po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany opustit území.
[34] Důvodná není ani námitka, že povolení vstupu žalobce na území by znamenalo porušení
mezinárodních závazků ČR a práva EU, v souvislosti s čímž stěžovatel poukázal na čl. 5 odst. 1
písm. c) Schengenského hraničního kodexu. Sám stěžovatel ve svém rozhodnutí neargumentoval
čl. 5 odst. 1 písm. b) Schengenského hraničního kodexu, kterého se dovolává nyní v kasační
stížnosti a který pro pobyt, jehož délka za období šesti měsíců nepřekročí tři měsíce, stanoví
pro vstup státních příslušníků třetích zemí podmínku platného víza. Své rozhodnutí stěžovatel
opřel o čl. 5 odst. 1 písm. c) tohoto kodexu, který stanovuje podmínky zdůvodnění účelu
a podmínek předpokládaného pobytu a zajištění dostatečných prostředků (nebo schopnosti
si tyto prostředky legálním způsobem opatřit) pro obživu, jak na dobu předpokládaného pobytu,
tak na návrat do své země původu nebo na průjezd do třetí země, ve které je zaručeno přijetí
cizince. Nejvyšší správní soud má za to, že argumentace čl. 5 odst. 1 písm. b) Schengenského
hraničního kodexu je v posuzované věci nepřiléhává. Žalovaný totiž ve věci rozhodoval
dne 4. 9. 2014, tj. poté, co žalobce dne 1. 9. 2014 požádal o mezinárodní ochranu. Žalovaný tedy
již rozhodoval v režimu zákona o azylu, který mimo jiné stanoví postup a podmínky, za nichž
Česká republika poskytuje v odůvodněných případech ochranu uprchlíkům, což představuje
mezinárodní závazek České republiky plynoucí např. z Ženevské úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951 a Newyorského protokolu k této úmluvě z roku 1967 publikovaných
sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb. Jak bylo již výše zdůvodněno,
při předběžném posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany nelze vyloučit udělení
některé z forem mezinárodní ochrany žalobci, neboť situace v jeho zemi původu je velmi
nebezpečná a chaotická z důvodu intenzivního vnitřního ozbrojeného konfliktu, což je také
důvod, který žalobce přiměl k odchodu ze země původu. Při argumentaci Schengenským
hraničním kodexem, proto měl stěžovatel zohlednit také čl. 5 odst. 4 písm. c) tohoto kodexu,
dle kterého státním příslušníkům třetích zemí, kteří nesplňují jednu nebo více podmínek
stanovených v odstavci 1, může členský stát povolit vstup mimo jiné též vzhledem ke svým
mezinárodním závazkům a dále bod 20 odůvodnění téhož kodexu, dle kterého, toto nařízení
ctí základní práva a zachovává zásady uznané zejména v Listině základních práv Evropské unie.
Mělo by se používat v souladu se závazky členských států v oblasti mezinárodní ochrany a zásady nenavracení.
Nejvyšší správní soud tak má za to, že v případě žalobce, který přicestoval zjevně s cílem požádat
o mezinárodní ochranu a disponoval v době přicestování do ČR platným vízem, nebylo možné
bez dalšího aplikovat §5 odst. 1 písm. b) Schengenského hraničního kodexu. Městský soud tedy
nikterak nepochybil, pokud na rozdíl od stěžovatele k situaci v Sýrii přihlédl. Naopak,
je to stěžovatel, který věc nesprávně posoudil, neboť ve své argumentaci pominul čl. 5 odst. 4
písm. c) ve spojení s bodem 20 odůvodnění Schengenského hraničního kodexu.
[35] S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že v posuzované věci
není hypotéza normy obsažené v §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu, že žalobce představuje
nebezpečí pro veřejný pořádek.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[36] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[37] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť žalovaný v něm neměl úspěch
a žalobci žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu