ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.205.2014:26
sp. zn. 4 Azs 205/2014 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: N. T. T. H.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 19. 9. 2014, č. j. 32 A 2/2014 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké
policie (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 15. 5. 2014, č. j. KRPA-
9862-37/ČJ-2014-000022, uložila žalobkyni správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) , a to na dobu jednoho roku.
Zároveň vyslovila, že počátek doby, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, se stanoví v souladu s §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku,
kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně podle §118
odst. 3 zákona o pobytu cizinců uložila žalobkyni povinnost vycestovat z území České republiky
do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. V odůvodnění správní orgán prvního stupně uvedl,
že se žalobkyně dne 8. 1. 2014 dostavila s žádostí o výjezdní vízum a předložila platný cestovní
doklad, který obsahoval výjezdní příkaz s platností do 28. 12. 2013. Proto správní orgán prvního
stupně zahájil dne 8. 1. 2014 s žalobkyní správní řízení ve věci správního vyhoštění dle §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, v němž dovodil, že žalobkyně pobývala na území
České republiky bez platného oprávnění k pobytu v období od 29. 12. 2013 do 8. 1. 2014.
Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2014, č. j. CPR -9211-2/ČJ-2014-930310-V238,
žalovaná na základě odvolání žalobkyně změnila rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně tak, že výrok tohoto rozhodnutí nově zní: „Podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona č. 326/1999 Sb. se paní T. T. H. N., nar.X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika,
… ukládá správní vyhoštění a stanovu je doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie v délce trvání 6 (šest) měsíců.“ Ve zbytku žalovaná napadené rozhodnutí potvrdila. V
odůvodnění se žalovaná ztotožnila s úvahou správního orgánu prvního stupně, že žalobkyně sice
dne 19. 10. 2011 podala žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání, ale
řízení o této žádosti bylo pravomocně zastaveno ke dni 28. 8. 2013. Žalovaná především
nepřisvědčila námitce žalobkyně, že správní orgán nezjistil skutečný stav věci a správním
vyhoštěním nepřiměřeně zasáhl do rodinného života žalobkyně, jejíž manžel žije v České
republice. Žalovaná se ztotožnila se závěrem správního orgánu prvního stupně, že tvrzené
manželství je zcela formální, neboť žalobkyně v průběhu celého řízení nebyla schopna
věrohodně identifikovat adresu, na které s manželem pobývají, a správním orgánům poskytovala
rozporná tvrzení. Správní vyhoštění proto nemůže zasáhnout do jejího rodinného života
ve smyslu §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců . Žalovaná však uvedla, že správní vyhoštění
na dobu jednoho roku není přiměřené a zkrátila jej na dobu šesti měsíců, s odůvodněním,
že neoprávněný pobyt žalobkyně trval jen několik dní.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 9. 2014, č. j. 32 A 2/2014 - 33,
žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl. V odůvodnění soud uvedl, že přezkoumal napadené
rozhodnutí a předcházející řízení v rozsahu žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba
není důvodná. Krajský soud neshledal v postupu správních orgánů namítaná procesní pochybení.
Naopak vzal za prokázané, že žalobkyně pobývala na území České republiky neoprávněně,
konkrétně v období od 29. 12. 2013 do 8. 1. 2014. Krajský soud nepřisvědčil argumentu
žalobkyně, že správní vyhoštění způsobí zásah do jejího soukromého života. Dle názoru
krajského soudu žalobkyně nemá v rámci České republiky takové soukromé vazby, které by byly
správním vyhoštěním nepřiměřeným způsobem zasaženy. Žalobkyně sice uvedla, že správním
vyhoštěním bude nepřiměřeným způsobem zasaženo do jejího manželství s V. D. B., nar. X,
státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, nicméně krajský soud se ztotožnil se
závěrem obou správních orgánů, podle něhož žalobkyně neprokázala reálně fungující manželství
a jedná se o manželství účelové. Podle krajského soudu nebylo zjištěno, že by správní vyhoštění
bylo nepřiměřené z jiných důvodů. Dále se krajský soud ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí
žalované a v podrobnostech na něho odkázal, přičemž poukázal i na přípustnost takového
postupu podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 -
130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS. Krajský soud uzavřel, že žalobní tvrzení neobsahují žádné
nové skutečnosti a argumenty, nýbrž pouze opakují námitky, se kterými se již vypořádala
žalovaná v rámci odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Současně stěžovatelka podala návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tomuto návrhu Nejvyšší správní soud
usnesením ze dne 30. 10. 2014, č. j. 4 Azs 205/2014 - 17, vyhověl.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadený rozsudek vykazuje
nezákonnosti, které obsahují již rozhodnutí obou správních orgánů. Nezákonnost spatřovala
zejména v nedostatečném zjištění skutkového stavu. Správní orgány podle názoru stěžovatelky
zcela bezdůvodně zpochybňovaly vztah mezi manželi a dále neprovedly žádné posouzení
přiměřenosti správního vyhoštění s ohledem na údajnou účelovost vztahu. Skutkový stav zjištěný
správními orgány vykazuje nedostatky, neboť nebylo jasně prokázáno, že manželství stěžovatelky
je fiktivní. Správní orgány založily své úvahy na skutečnosti, že manželu stěžovatelky
se nepodařilo doručovat na adresu hlášené společné domácnosti, a na protokolu o výslechu
stěžovatelky, ze kterého vyplývá, že stěžovatelka v současnosti nebydlí na adrese hlášeného
bydliště. Tyto skutečnosti však podle stěžovatelky vyvolávají spíše další otázky než jednoznačná
zjištění. Skutečnost, že se manželovi stěžovate lky nepodařilo doručit předvolání na předmětnou
adresu, spíše nasvědčuje tomu, že na ní nebydlí a opomenul nahlásit změnu bydliště. Na základě
těchto úvah stěžovatelka namítla, že dosažená zjištění neodůvodňují závěry správních orgánů ,
a proto správní vyhoštění nemůže být přiměřené. Správní orgány se rovněž nezabývaly námitkou
stěžovatelky, že jí nebylo protiprávně umožněno podat žádost o změnu účelu pobytu u Odboru
azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky (dále jen „ odbor azylové
a migrační politiky“), když v důsledku tohoto se stal její pobyt protiprávním.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom
neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti označila stěžovatelka důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnut í, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud má za to, že skutkový stav zjištěný žalovanou lze považovat
za dostatečný. Předně stěžovatelka nejprve v průběhu výslechu účastníka uvedla, že s manželem
bydlí, avšak nebyla schopná uvést adresu. Posléze uvedla, že s manželem nebydlí. Z uvedeného
vyplývá, že s manželem nesdílí společnou domácnost. Stěžovatelka dále nebyla žalované schopna
poskytnout manželovy relevantní kontaktní údaje, což p řisvědčuje úvahám žalované,
že manželství stěžovatelky lze považovat za účelové. Odůvodnění rozhodnutí žalované obsahuje
úvahy, kterými zcela transparentním způsobem popisuje zhodnocení důkazů a výsledků řízení.
V průběhu jak správního řízení, tak i v řízení před krajským soudem, stěžovatelka neuvedla žádné
argumenty stojící proti úvahám žalované ohledně formálnosti svého manželství, když v tomto
ohledu zůstala zcela nečinná. Žalovaná zhodnotila všechny rozhodné skutečnosti svědčící
ve prospěch i neprospěch stěžovatelky. Žalovaná tedy učinila úvahy, které od ní lze vyžadovat,
a Krajský soud v Hradci Králové tyto úvahy řádně přezkoumal na základě žalobních námitek
stěžovatelky.
K námitce týkající se zohlednění skutečnosti, že stěžovatelka žádostí ze dne 10. 7. 2013
písemně požádala odbor azylové a migrační politiky o změnu účelu pobytu, lze plně přisvědčit
krajskému soudu, který ve výše uvedeném rozsudku uvedl, že „[z]e sdělení [odboru azylové
a migrační politiky] ze dne 15. 1. 2014 k pobytu [stěžovatelky] na území ČR vyplývá, že žádné řízení,
které by [stěžovatelku] opravňovalo k pobytu po 28. 12. 2013, u správního orgánu neprobíhá. [Stěžovatelka]
nepředložila kopii předmětné žádosti s vyznačením jejího přijetí u příslušného správního orgánu, ani žádným jiným
způsobem nedoložila (dodejkou), že by takovou žádost poslala. Nastalou situaci pak rozhodně nelze přičítat
k tíži správního orgánu.“ Ani v tomto případě nelze považovat zjištěný skutkový stav
za nedostatečný. Nejvyšší správní soud nadto nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky,
že se správní orgány touto otázkou nezabývaly. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
i žalované vyplývá, že k této skutečnosti přihlédly. Správní orgány však nebyly oprávněny,
aby si učinily domněnku o nezákonnosti jiného, pravomocně skončeného správního řízení.
K námitce nesprávného právního posouzení otázky přiměřenosti správního vyhoštění
stěžovatelky uvádí Nejvyšší správní soud, že žalovaná i Krajský soud v Hradci Králové důsledně
zhodnotily otázku přiměřenosti dopadů správního vyhoštění do soukromého a rodinného života
stěžovatelky. Ustanovení §119a zákona o pobytu cizinců uvádí, že „[r]ozhodnutí o správním vyhoštění
podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince.“ Ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců při ukládání správního vyhoštění zakládá
správním orgánům povinnost zhodnotit „[z]ejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince,
délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je ciz inec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště ."
Na uvedené navazuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013,
č. j. 3 As 46/2012 - 22, publ. pod č. 2868/2013 Sb. NSS, podle kterého „[p]ři posuzování,
zda rozhodnutí o správním vyhoštění nezpůsobuje nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince
ve smyslu §119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se podpůrně
použijí kritéria pro posouzení zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince podle čl. 12 odst. 3 směrnice
Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími
rezidenty, tzn. délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace, sociální a kulturní integrace
v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu.“
Stěžovatelka se dopustila protiprávního jednání spočívajícího v pobytu na území České
republiky bez platného oprávnění, což bylo žalovanou prokázáno a stěžovatelkou není nijak
rozporováno. Správní vyhoštění bylo vzhledem ke krátké době trvání pobytu bez povolení
(od 29. 12. 2013 do 8. 1. 2014) uloženo žalovanou na dobu 6 měsíců. Jak sama stěžovatelka
uvedla, kromě vztahu s manželem nemá v rámci České republiky kulturní a soukromé vazby.
O nepříliš těsné vazbě k České republice svědčí i to, že i po šestiletém pobytu v České republice
stěžovatelka neovládá český jazyk. Žalovaná zhodnotila, že se stěžovatelka nenachází ve věku,
kdy by pro ni bylo vycestování z České republiky problematické. Stěžovatelka se cítí zdravá.
V rámci České republiky navíc vykonává pouze příležitostnou výdělečnou činnost. Nejvyšší
správní soud uvádí, že stěžovatelka má dostatečnou vazbu na Vietnamskou socialistickou
republiku, kde žije její čtrnáctiletá dcera a dále rodiče pečující o dceru stěžovatelky. Stěžovatelka
má dostatečné zázemí pro návrat do Vietnamu.
Správní vyhoštění (jakkoliv se nejedná o opatření trestní povahy) má pro osoby, kterým
je toto opatření ukládáno, negativní důsledky. Vždy je nutné, aby bylo zhodnoceno, zda jsou
v dané věci negativní důsledky přiměřené povaze protiprávního jednání osoby, jíž je správní
vyhoštění ukládáno. Ve věci stěžovatelky žalovaná důsledným způsobem zhodnotila otázky
přiměřenosti dopadů správního vyhoštění na stěžovatelku. Její protiprávní jednání bylo zcela
jednoznačně prokázáno a stěžovatelka si jej byla vědoma. U stěžovatelky nebyly prokázány
překážky, které by zamezily jejímu vycestování z České republiky. Její vazby na Českou republiku
jsou minimální, naproti tomu lze mít za to, že ve Vietnamu má stěžovatelka dostatečné rodinné
zázemí.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 věty pr vní a §120
s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v tomto řízení procesně úspěšná a žalovaná náhradu nákladů
řízení nepožadovala a žádné takové náklady jí nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly .
Proto Nejvyšší správní soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu