ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.24.2014:37
sp. zn. 4 Azs 24/2014 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. P.,
zast. JUDr. Jindřiškou Szarowskou Janouchovou, advokátkou, se sídlem Karola Śliwky 129/12,
Karviná, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, adresa
pro doručování: Odbor azylové a migrační politiky, poštovní schránka 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2014, č. j. 62 Az 3/2012
– 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce JUDr. Jindřišce Szarowské Janouchové, advokátce, se sídlem
Karola Śliwky 129/12, Karviná, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 3.400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 5. 2012, č. j. OAM-6/ZA-06-ZA04-2010, nebyla
žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon
o azylu“).
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že v případě žádosti žalobce
ze dne 6. 1. 2010 se jednalo o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany; žalobce
opustil zemi původu v roce 2005, neboť se v roce 1994 aktivně účastnil bojů v Čečensku a v roce
2004 byl násilím donucen podepsat prohlášení o spolupráci s ruskými bezpečnostními složkami;
v případě návratu by mu hrozilo zabití či fyzická likvidace. V řízení o původní žádosti ze dne 5. 4.
2005 nebyla žalobci rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 11. 2006 udělena žádná z forem
mezinárodní ochrany; žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta, kasační stížnost proti
tomuto rozsudku byla odmítnuta.
[3] Žalovaný vyšel z výpovědí žalobce v řízeních o obou žádostech a informací o stavu
dodržování lidských práv v Rusku, přičemž věnoval zvýšenou pozornost aktuálnímu vývoji
situace v Čečensku. Dospěl k závěru, že žalobce nenaplnil podmínky pro udělení žádné z forem
azylu či doplňkové ochrany; neprokázal, že se ve vlasti stal cílem adresného zájmu státních
orgánů, popř. jiných skupin, které by byly státními orgány podporovány. V této souvislosti
zdůraznil, že v řízení o původní žádosti žalobce vypovídal toliko o opakovaném zadržení policií,
nikoli o tom, že by na něm byl násilím vynucován podpis jakéhokoli dokumentu. Toto
(nové) tvrzení žalovaný označil za účelové a nevěrohodné, a to i s ohledem na to, že výpovědi
žalobce ohledně této okolnosti se v průběhu řízení lišily a že žalobce před vycestováním
dlouhodobě nepobýval v Čečensku, nýbrž v Pskovské oblasti (nacházející se poblíž hranic Ruska
s Estonskem a Lotyšskem), kde žádné potíže se státními orgány neměl.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 29. 5. 2012, ve znění
doplnění žaloby ze dne 6. 11. 2012, ve které navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Namítal, že žalovaný dostatečně neodůvodnil závěr
o možném vnitřním přesídlení žalobce; takový postup je v případě žalobce vyloučen s ohledem
na faktickou nemožnost vést v jiné části země sociálně a ekonomicky únosný život. Žalovaný
mimoto nedostatečně přihlédl k tomu, že žalobce se účastnil bojů proti okupační ruské armádě,
a že jeho dům byl z tohoto důvodu cíleně zničen.
[5] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 9. 2013, č. j. 62 Az 3/2012 – 32, ustanovil
žalobci pro řízení zástupkyni JUDr. Jindřiškou Szarowskou Janouchovou, advokátkou.
[6] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 1. 2014, č. j. 62 Az 3/2012 – 44, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení; současně
rozhodl o odměně ustanovené zástupkyně žalobce. V odůvodnění se ztotožnil se závěrem
žalovaného, že v případě žalobce nejsou dány důvody pro udělení žádné z forem mezinárodní
ochrany, přičemž za takové důvody nelze bez dalšího považovat časově omezené zadržení
policejními složkami, a to ani tehdy, pokud během zadržení došlo k použití násilí. Krajský soud
neuvěřil tvrzení, že žalobce byl přinucen podepsat prohlášení o spolupráci s bezpečnostními
složkami; vyhodnotil je jako účelové, když v řízení o původní žádosti žalobce tuto skutečnost
neuváděl a v řízení k vydání žalobou napadeného rozhodnutí navíc měnil svoje výpovědi týkající
se této okolnosti. Krajský soud vyhodnotil, že důvody pro udělení doplňkové ochrany nelze
dovodit ani ze zpráv o stavu dodržování lidských práv v Čečensku. Dodal, že žalobce se odvolává
na události, které se měly odehrát v Čečensku v letech 2003 až 2004, přičemž však u jednání
soudu sám uvedl, že v Rusku žil naposledy v obci Fišňovo (Fishnyovo) v Pskovské oblasti,
kde neměl žádné problémy. Pro udělení doplňkové ochrany pak samo o sobě není dostačující,
pokud se žalobce po dobu několika měsíců účastnil bojů v rámci rusko-čečenské války.
[7] Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil
kasační stížností ze dne 31. 1. 2014, ve znění doplnění kasační stížnosti ze dne 10. 3. 2014,
ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil. Namítal, že krajský soud
nepřezkoumatelně posoudil důvodnost obav stěžovatele z návratu do vlasti, když sám vycházel
z toho, že stěžovatel byl v Čečensku opakovaně zadržen a v roce 2004 zbit policií. Krajský soud
pochybil, pokud napadené rozhodnutí nezrušil pro nepřiměřeně restriktivní výklad podmínek
pro vnitřní přesídlení stěžovatele; poukázal na podmínku faktické proveditelnosti přesídlení,
přičemž v minulosti se již neúspěšně pokusil o přesídlení do Pskovské oblasti;
i tam by každopádně mohl být policejními orgány dohledán. Okolnost účasti v rusko-čečenské
válce podle stěžovatele není azylově nerozhodná jen pro své krátké trvání a delší časový odstup
od těchto událostí. Žalovaný ani krajský soud se nevypořádali se skutečností, že stěžovatel
se svojí rodinou v mezidobí navázal v České republice vazby, pro které by jejich vycestování
znamenalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Stěžovatel poukázal
na aktuální vývoj v Rusku, konkrétně konflikt s Ukrajinou, v jehož důsledku hrozí boje na území
Ruské federace a vnitropolitická nestabilita, která může vést k pogromům proti národnostním
menšinám, kam se řadí i stěžovatel, který je čečenské národnosti.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 25. 3. 2014 navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl pro nedůvodnost. Vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí
bylo vydáno v souladu se zákonem, na základě dostatečných podkladů a po řádném vyhodnocení
stěžovatelem prezentovaných skutečností.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2
s. ř. s. zastoupen advokátem.
[10] Předně se zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Přijatelnost kasační
stížnosti je třeba odlišovat od její přípustnosti, která je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.)
či absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), jakož i od důvodnosti
jako otázky věcného posouzení tvrzených kasačních důvodů (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
je zkoumán atribut její přijatelnosti, přičemž teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná,
posoudí Nejvyšší správní soud její důvodnost.
[11] Nejvyšší správní soud podotýká, že soudní ochrana byla stěžovateli poskytnuta
již projednáním jeho věci před krajským soudem, a d alší přezkum v rámci správního soudnictví
je tak podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů, jak byl tento pojem definován v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikováno
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dostupná z: ). Jinými slovy, není-li dán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
zákon neumožňuje, aby Nejvyšší správní soud jednal a rozhodoval ve věci samé.
[12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[13] V případě stěžovatele se jedná o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 6. 1. 2010, přičemž jako důvod podání žádosti stěžovatel v návaznosti na svá tvrzení
obsažená v předchozí žádosti ze dne 5. 4. 2005 uvedl, že se v Čečensku v roce 1994 aktivně
účastnil bojů v rusko-čečenské válce. V roce 2004 byl násilím donucen podepsat prohlášení
o spolupráci s ruskými bezpečnostními složkami; v případě návratu se obává zabití či fyzické
likvidace.
[14] O původní žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ze dne 5. 4. 2005
bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 11. 2006, č. j. OAM-682/VL-20-P07-2005, rozhodnuto
tak, že žalobci nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany; žaloba proti tomuto
rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2007,
č. j. 32 Az 65/2006 – 62; kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 4 Azs 3/2008 – 148, odmítnuta pro opožděnost.
[15] Souběžně s řízením v projednávané věci je vedeno řízení o žádostech o udělení
mezinárodní ochrany manželky a pěti dětí žalobce; rozhodnutími žalovaného ze dne 21. 5. 2012,
č. j. OAM-5/ZA-06-ZA04-2010, a ze dne 13. 3. 2013, č. j. OAM-371/ZA-HA18-ZA04-2012,
nebyla těmto osobám udělena žádná z forem mezinárodní ochrany; jejich žaloby proti uvedeným
rozhodnutím byly zamítnuty rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2014,
č. j. 62 Az 2/2012 – 76; řízení o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku je Nejvyšším správním
soudem vedeno pod sp. zn. 4 Azs 23/2014.
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti ani v předchozím řízení
neuvedl žádné relevantní důvody, pro které by mu měl být udělen azyl či doplňková ochrana,
když za takové důvody zejména nelze bez dalšího považovat časově omezenou účast na bojích
v rusko-čečenské válce před 20 lety (trvající cca 3 až 4 měsíce), jakož ani opakovaná zadržení
policií, která v každém jednotlivém případě trvala několik hodin a k nimž došlo v letech 2003
a 2004. Všechny tyto skutečnosti byly navíc předmětem posouzení již v řízení o původní žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ze dne 5. 4. 2005.
[17] V řízení o opakované žádosti stěžovatel nově poukázal na skutečnost, o které se v řízení
o původní žádosti nezmínil (její zamlčení v rámci správního řízení k dotazu zdůvodnil
tak, že se o ní styděl mluvit, popř. že se bál jejího vyzrazení ve vlasti), totiž že na něm byl v roce
2004 násilím vynucen podpis prohlášení o spolupráci s ruskými bezpečnostními složkami.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením žalovaného i krajského soudu, kteří toto
tvrzení vyhodnotili jako nevěrohodné a účelové. Přihlédl přitom i k okolnosti, že stěžovatel o této
skutečnosti v průběhu správního řízení vypovídal rozporuplně: v žádosti ze dne 6. 1. 2010
poukázal na podpis prohlášení o spolupráci, přičemž v dodatečném podání ze dne 19. 1. 2010
upřesnil, že dne 24. 6. 2004 podepsal prohlášení, že bude pracovat pro zvláštní útvar
bezpečnostních složek působící na území Čečenska. V doplňujícím pohovoru provedeném
dne 15. 6. 2010 pak vypovídal odlišně, když uvedl, že k podpisu prohlášení došlo v červnu
nebo červenci 2004, přičemž byl donucen podepsat prázdný list papíru, na který si neznámí
muži dopsali text podle vlastní potřeby; stěžovatel se nedozvěděl, co vlastně podepsal
ani pro koho byl dokument sepsán.
[18] V této souvislosti je třeba citovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 – 63, podle nichž „je to právě stěžovatel, kdo v azylovém řízení
určuje a svými tvrzeními vymezuje směr dalšího postupu správního orgánu rozhodujícího o jeho žádosti o udělení
azylu tím, že pravdivě vylíčí všechny důvody, které ho vedly k opuštění země původu, a jen na stěžovateli
je, jaké důvody v žádosti a následném pohovoru uvede. Jen důvody stěžovatelem uvedenými je pak správní orgán
povinen se zabývat, neboť by bylo zcela proti smyslu a účelu azylového řízení, aby správní orgán, potažmo soud,
posuzoval důvody jiné, stěžovatelem nesdělené, zvláště když správní orgán dal stěžovateli dostatečnou možnost
uvést všechny důležité skutečnosti na podporu stěžovatelem podané žádosti o udělení azylu.“
Mimoto lze poukázat např. na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikován pod č. 181/2004 Sb. NSS, či ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs
162/2004 – 42.
[19] K meritornímu přezkumu kasační stížnosti nemohlo být přistoupeno ani na základě
námitky, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný co do posouzení okolnosti, že stěžovatel
byl v Čečensku opakovaně zadržen a v roce 2004 zbit policií. Nejvyšší správní soud shledal
v tomto směru jako logickou a srozumitelnou úvahu krajského soudu, podle níž tvrzení žalobce,
že při zadržení v Čečensku v r. 2004 proti němu bylo použito násilí, krajský soud sice na rozdíl
od žalovaného nepovažoval za nevěrohodné, toto pochybení žalovaného však nedosáhlo takové
míry, aby pro něj bylo třeba napadené rozhodnutí zrušit pro nezákonnost. Krajský soud
v této souvislosti věnoval pozornost úvaze, že ani (ojedinělé) použití násilí ze strany policie
v zemi původu nepostačuje k udělení mezinárodní ochrany stěžovateli, přičemž tento svůj závěr
opřel o aktuální zprávy o stavu dodržování lidských práv v Čečensku.
[20] Pokud stěžovatel brojí proti nepřiměřeně restriktivnímu výkladu podmínek
pro své vnitřní přesídlení (z Čečenska do cca 2500 km vzdálené Pskovské oblasti,
která se nachází poblíž hranic Ruska s Estonskem a Lotyšskem), pak z jeho tvrzení není
zřejmé, z jakých konkrétních důvodu by toto jeho přesídlení nemělo být fakticky proveditelné,
když stěžovatel v řízení sám uvedl, že před odchodem z vlasti právě v Pskovské
oblasti dlouhodobě pobýval a neměl zde žádné problémy se státními orgány; do Čečenska
se vrátil proto, aby mohl pečovat o svého nemocného otce. V této souvislosti lze dodat,
že ze správního spisu se podává, že otec, kvůli kterému se v roce 2004 do Čečenska vrátil, téhož
roku zemřel, přičemž stěžovatel kromě péče o otce neuvedl žádný jiný důvod, pro který
byl nucen Pskovskou oblast opustit.
[21] Stěžovatel dále argumentuje, že jeho účast v rusko-čečenské válce nelze hodnotit
jako azylově irelevantní jen proto, že trvala poměrně krátce (cca 3 až 4 měsíce) a že k ní došlo
před poměrně dlouhou dobou (na přelomu let 1994 a 1995). Ve vztahu k tomuto tvrzení nezbývá
než konstatovat, že v případě stěžovatelem označených aspektů jeho účasti na bojích se nejednalo
o nosné důvody rozhodnutí žalovaného, nýbrž toliko o dílčí úvahy, sloužící k dokreslení
celé řady dalších důvodů k vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Bližší přezkum námitky,
že žalovaný ani krajský soud se nevypořádali s vazbami stěžovatele a jeho rodiny,
které si v mezidobí v České republice vybudovali, je vyloučen již proto, že se jedná o námitku
nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel ji neuplatnil v řízení před krajským
soudem, ačkoli tak učinit mohl. Pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění lze nicméně
dodat, že i pokud by se nejednalo o námitku nepřípustnou, nebylo by možno se jí blíže zabývat,
neboť stěžovatel ponechal své tvrzení ve zcela obecné rovině a tyto vazby žádným způsobem
nekonkretizoval, a to ani co do jejich případného relevantního vývoje v mezidobí od vydání
žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného či kasační stížností napadeného rozsudku krajského
soudu.
[22] Důvody pro udělení doplňkové ochrany stěžovateli nelze spatřovat ani v aktuálním
konfliktu Ruska s Ukrajinou, když obě oblasti, v nichž v Rusku pobýval, se nacházejí ve značné
vzdálenosti (Čečensko cca 1000 km, Pskovská oblast cca 1500 km) od ohniska aktuálního
konfliktu ve východní části Ukrajiny; i toto tvrzení navíc ponechal ve zcela obecné rovině.
Pokud stěžovatel dovozuje, že vývoj může vyústit v pogromy proti národnostním menšinám,
kam se řadí i stěžovatel (který je čečenské národnosti), pak toto tvrzení se jeví jako zcela
hypotetické a nepodložené bližší argumentací. Pro úplnost lze dodat, že žalovaný i krajský
soud ve svých rozhodnutích věnovali značnou pozornost rozboru aktuálních zpráv o stavu
dodržování lidských práv v Čečensku, a ani vycházeje z nich neshledali důvody pro udělení
doplňkové ochrany stěžovateli; Nejvyšší správní soud se s jejich hodnocením ztotožňuje.
[23] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a podle §104a s. ř. s.
ji výrokem I. odmítl pro nepřijatelnost.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. výrokem II. tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[25] Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele pro řízení byla ustanovena usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2013, č. j. 62 Az 3/2012 – 32, platí její hotové výdaje
a odměnu za zastupování v souladu s §35 odst. 8 první věty s. ř. s. za středníkem ve spojení
s §120 s. ř. s. stát. Z tohoto důvodu jí Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby – kasační stížnost ze dne 31. 1. 2014, ve znění doplnění kasační stížnosti ze dne
10. 3. 2014 – ve výši 3.100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 položkou 5. a §9 odst. 4
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů], a dále náhradu
hotových výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Nejvyšší
správní soud tedy zástupkyni stěžovatele výrokem III. celkem přiznal odměnu za zastupování
a hotové výdaje ve výši 3.400 Kč. Jelikož zástupkyně nedoložila, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, nezvyšuje se její nárok podle §35 odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této
dani. Zástupkyni stěžovatele bude tedy vyplacena celková částka ve výši 3.400 Kč, a to z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu