ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.32.2013:22
sp. zn. 4 Azs 32/2013 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: N. V., zast. JUDr.
Alexandrem Belicou, advokátem, se sídlem Smetanovo náměstí 1180/7, Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2013, č. j. 61 Az 11/2012 - 98,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Alexandru Belicovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 6.800 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady
právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 11. 2012, č. j. OAM-14/ZA-ZA06-ZA14-2011,
neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, č. j. 61 Az 11/2012 - 98, žalobu
proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Soud poukázal na to, že důvodem žalobcovy opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany byly problémy kvůli podvodu při prezidentských volbách
v roce 2008. Žalovaný se podle soudu již v předchozím rozhodnutí řádně vypořádal
s popisovanými problémy i s hrozbami žalobcově manželce. Podle soudu nebylo pochybením
žalovaného, pokud v žalobou napadeném rozhodnutí odkázal i na závěry svého předchozího
rozhodnutí. Soud dále uvedl, že z §22 odst. 1 zákona o azylu nelze dovodit povinnost
žalovaného doručovat písemné vyhotovení rozhodnutí v jiném než českém jazyce. Soud
zdůraznil, že výskyt ruských vojsk v Gruzii postihuje bez rozdílu veškeré obyvatelstvo země
a dále poukázal na to, že neúspěšným žadatelům o udělení mezinárodní ochrany nehrozí
v této zemi původu žádná z forem diskriminace. Podle soudu žádná z žalobcových lékařských
zpráv neprokázala takovou závažnost jeho zdravotního stavu, že by mu bránila v návratu
do země původu; v této okolnosti soud neshledal důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení
azylu podle §14 zákona o azylu.
Ve včasné a ustanoveným zástupcem ve lhůtě doplněné kasační stížnosti žalobce
(dále jen „stěžovatel“) nejprve namítl, že z usnesení Nejvyššího správního soudu,
jímž byl prostřednictvím svého zástupce vyzván k doplnění kasační stížnosti, nebylo zřejmé,
v jaké lhůtě tak má učinit. Stěžovatel uplatnil důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s., neboť podle jeho přesvědčení bylo vadou zatíženo řízení před žalovaným
správním orgánem i řízení před soudem. Stěžovatel uvedl, že žalovaný měl sám provádět
dokazování a neodkazovat na neaktuální zprávy o situaci v zemi jeho původu; navíc
podle něj nebylo možné odkazovat na skutečnosti z předchozího řízení o žádosti stěžovatele
podané před několika lety. Podle stěžovatele nemůže soud svým dokazováním nahradit vady
rozhodnutí žalovaného. Soud tedy pochybil, pokud shledal, že žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného je přezkoumatelné. Dále stěžovatel vyslovil přesvědčení, že je v jeho případě dán
důvod pro udělení humanitárního azylu, a to z důvodu věku a onemocnění, přičemž léčení
v domovském státě považuje za nemožné. Stěžovatel dále namítl, že mu rozhodnutí žalovaného
ani rozhodnutí krajského soudu nebylo přeloženo do jazyka, jemuž rozumí. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. 10. 2013, č. j. 61 Az 11/2012 - 98, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, byl proveden např. usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným
pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
Nejvyšší správní soud považuje úvodem za vhodné poukázat na to, že z usnesení,
jímž byl stěžovatel prostřednictvím svého zástupce vyzván k doplnění kasační stížnosti, bylo
možné jednoznačně seznat lhůtu, v níž měla být kasační stížnost doplněna. Tato lhůta v délce
jednoho měsíce ode dne doručení usnesení byla stanovena přímo ve výroku usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 12. 2013, č. j. 4 Azs 32/2013 - 9; délku lhůty pro odstranění
vad kasační stížnosti ostatně určuje i soudní řád správní v ustanovení §106 odst. 3.
Obecné námitky týkající se nedostatečného soudního přezkumu postupu správního
orgánu při zjišťování skutkového stavu bez upřesnění konkrétních pochybení jak soudu,
tak správního orgánu, byly již předmětem množství rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Namátkou lze uvést například rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 - 61, dostupný
na www.nssoud.cz, podle kterého, za situace, kdy námitky učiněné v kasační stížnosti zůstávají
v rovině obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného, nelze tvrdit, že by žalovaným
provedené dokazování bylo nedostatečné a skutková podstata, ze které správní orgán vycházel,
neměla oporu ve spise. Podobně v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 - 103,
dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud nezjistil, že by k některým předloženým
námitkám či podkladům nebylo přihlédnuto za situace, kdy nebyly označeny žádné konkrétní
údaje či skutečnosti, které měly být při přezkoumání krajským soudem pominuty. Ve shodě
s těmito rozhodnutími pak Nejvyšší správní soud neshledal v souzené věci pochybení krajského
soudu při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany
ani doplňkové ochrany stěžovateli ani pochybení žalovaného při posouzení opakované žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatel namítal i nedostatečné zjištění skutkového stavu věci v důsledku toho,
že žalovaný měl vycházet z neaktuálních zpráv o situaci v zemi původu. Zdejší soud v rozsudku
ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publikovaném pod č. 1825/2009 Sb. NSS, k této
problematice uvedl, že „[i]nformace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být v maximální
možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů,
a (4) transparentní a dohledatelné.“ Ze správního spisu přitom vyplývá, že žalovaný si jako podklad
rozhodnutí opatřil Informaci MZV ze dne 25. 2. 2010, č. j. 96078/2010-LPTP, informaci
MZV ze dne 13. 6. 2012, č. j. 95989/2012-LPTP, a Společnou zprávu vypracovanou
v rámci spolupráce azylových úřadů Německa, Rakouska a Švýcarska z června roku 2011.
Z tohoto seznamu je zřejmé, že převážná část použitých materiálů pocházela z doby ne příliš
vzdálené době rozhodování.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že řízení před správním orgánem, jakož i řízení
před soudem, byla zatížena vadou, neboť mu nebylo doručeno žalobou napadené rozhodnutí,
resp. rozsudek krajského soudu, v překladu do gruzínského jazyka, pak Nejvyšší správní soud
odkazuje na svůj rozsudek ze dne 21. 7. 2005, č. j. 4 Azs 365/2004 - 35, dostupný
na www.nssoud.cz, podle něhož soud ani správní orgán není povinen zasílat účastníku řízení
překlad rozhodnutí či jiných písemností v jiném jazyce.
Ohledně námitky stěžovatele, že jeho věk a zdravotní problémy odůvodňují udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, poukazuje Nejvyšší správní soud zejména
na svůj rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, dostupný na www.nssoud.cz,
podle něhož „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob
zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra
volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
V rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, dostupném na www.nssoud.cz,
pak soud dospěl k závěru, že „[a]zyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního
zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu.
V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří
kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností
konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování
a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není
soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95).“
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se žalovaný dostatečně vypořádal s posouzením,
zda aktuální zdravotní problémy stěžovatele, spočívající především v komplikacích spojených
s onemocněním diabetes mellitus II. typu, zakládají důvod pro udělení mezinárodní ochrany
podle §14 zákona o azylu. Žalovaný naplnění těchto důvodů neshledal a tento závěr řádně
odůvodnil, přičemž krajský soud dospěl ke správnému závěru, že v postupu žalovaného nelze
spatřovat nezákonnost ani procesní pochybení.
Nejvyšší správní soud závěrem znovu poukazuje na to, že pokud správní orgán rozhoduje
v režimu správního uvážení, je jeho rozhodnutí přezkoumatelné jen v omezeném rozsahu.
K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje např. na svůj rozsudek ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož „[na] udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá
žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí
přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů
(§78 odst. 1 s. ř. s.).“
S ohledem na všechna výše uvedená rozhodnutí dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že krajský soud správně posoudil rozhodnutí žalovaného jako zákonu odpovídající. Ustálená
a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §120 a §60 odst. 3 věty
první s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro řízení před krajským soudem ustanoven soudem zástupcem advokát;
podle §35 odst. 8 s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát,
zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V případě, že byl účastníku řízení soudem
ustanoven zástupce, platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Výše odměny advokáta byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění
pozdějších předpisů, a to za dva úkony právní služby spočívající v další poradě s klientem
přesahující jednu hodinu ze dne 19. 12. 2013 a v doplnění kasační stížnosti ze dne 30. 12. 2013,
a dva s tím související režijní paušály, tedy ve výši 2 x 3.100 Kč a 2 x 300 Kč [§7, §9
odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. c) a d), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 6.800 Kč.
Tato částka bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu