ECLI:CZ:NSS:2014:5.AFS.60.2012:47
sp. zn. 5 Afs 60/2012 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy,
Ph.D. a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci žalobce: J.
K., zastoupený Mgr. Ing. Vojtěchem Szalayem, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka
2957/9a, Břeclav, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7,
Praha 4 (původně Celní ředitelství Brno), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2012, č. j. 31 Af 41/2011 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předmět řízení
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí původního žalovaného (Celní ředitelství Brno) ze dne 2. 3. 2011,
č. j. 748-2/2011-010100-21, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu
Břeclav (dále jen „celní úřad“), ze dne 19. 11. 2010, č. j. 20454-3/2010-021100-021, kterým
nebylo vyhověno stěžovatelem vznesené námitce promlčení.
[2] Krajský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že došlo k promlčení celního
dluhu dle platebního výměru Celního úřadu Břeclav – dálnice, Lanžhot (předchůdce Celního
úřadu Břeclav, dále také jen „celní úřad“), ze dne 31. 10. 1995, č. j. 29-2152/CD/95, kterým
bylo stěžovateli uloženo uhradit celní dluh v celkové výši 355 262 Kč. Krajský soud dovodil,
že platební výměr byl stěžovateli doručen do vlastních rukou dne 14. 11. 1995, splatným se stal
24. 11. 1995 a objektivní dvacetiletá promlčecí lhůta podle §282 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb.,
celního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 1997 (dále jen „celní zákon“), proto uplyne
až 31. 12. 2015. V projednávané věci dle krajského soudu neuplynula ani subjektivní šestiletá
promlčecí lhůta podle §282 odst. 1 celního zákona, protože stěžovatel nijak neprokázal
své tvrzení, že doručenku, kterou mu byl doručován platební výměr, nepodepsal. Krajský soud
pro nedostatek podkladů pro žalobní tvrzení nedovodil existenci důvodů zpochybňujících kopii
doručenky, z níž plyne, že platební výměr byl stěžovateli do vlastních rukou doručen dne
14. 11. 1995. V této souvislosti krajský soud poukázal rovněž na to, že byla ověřena totožnost
kopie doručenky s jejím originálem a pravost doručenky byla také stvrzena Okresním soudem
v Mělníku a Krajským soudem v Praze. Krajský soud při vypořádání žalobních námitek poukázal
na skutečnost, že soudní výkon rozhodnutí k vymožení nedoplatku cla, jehož promlčení se řídí
ust. §282 celního zákona, nezpůsobuje stavění promlčecí lhůty podle ust. §112 občanského
zákoníku po dobu trvání řízení o výkon rozhodnutí, neboť občanský zákoník se vztahuje jen
na vztahy soukromoprávní, nikoli na finančně právní vztah mezi státem a jednotlivcem. Úkony
soudu nebo úkony exekutora v řízení o výkon rozhodnutí nebo v řízení exekučním pak nelze pro
účely běhu promlčecí lhůty přičítat celnímu orgánu. Přerušující účinky mají jen takové úkony
celního orgánu, které tento orgán sám učinil v rámci řízení o výkon rozhodnutí či exekučního
řízení a jejich účinky nastávají v okamžiku, kdy je o nich dlužník (stěžovatel) zpraven. Krajský
soud uzavřel, že ke dni 14. 9. 2010, tj. ke dni podání námitky promlčení stěžovatelem,
k promlčení nedošlo, protože návrh na výkon rozhodnutí pro celkovou částku 476 113,07 Kč
(zahrnující i předmětný celní dluh - pozn. zdejšího soudu) byl celním úřadem učiněn dne
27. 6. 2006, žalobce byl o tomto úkonu zpraven před uplynutím promlčecí doby dne 26. 10. 2006,
čímž došlo k přerušení promlčecí lhůty a od 1. 1. 2007 počala běžet nová šestiletá promlčecí
lhůta.
II.
Obsah kasační stížnosti
[3] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včasnou kasační stížností, a to z důvodů
nesprávného posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], dále namítl vadu
řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, a při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí původního žalovaného zrušit [§103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. V neposlední řadě pak stěžovatel namítl, že se krajský soud nedostatečně
vypořádal s jím vznesenou námitkou promlčení a shodně se žalovaným vychází z neúplných
informací a skutečností, které nejsou podloženy zákonnými úkony (resp. nejsou uvedeny
a provedeny v souladu s příslušnými právními předpisy), což podle svého obsahu představuje
stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[4] Konkrétně stěžovatel uvedl, že spornou otázkou je stanovení počátku běhu šestileté
promlčecí lhůty k promlčení celního dluhu, neboť v napadeném rozsudku krajský soud (stejně
jako žalovaný) nesprávně odvíjí počátek běhu promlčecí lhůty ode dne 14. 11. 1995, kdy mu měl
být údajně doručen platební výměr celního úřadu ze dne 31. 10. 1995, č. j. 29-2152/CD/95
(dále jen „platební výměr“).
[5] Platební výměr však nikdy nepřevzal a prokázání této skutečnosti po něm nelze
požadovat, neboť důkazní břemeno v tomto směru nesou celní orgány, které by měly mít originál
příslušné doručenky k dispozici. Krajský soud k tomu jen povrchně, aniž by požadoval originál
doručenky jako rozhodující důkaz, pouze stroze konstatoval, že její kopii nemá důvod
zpochybňovat, ačkoliv kopie byla pořízena samotným celním úřadem. Stěžovatel k tomu namítl,
že na straně druhé po něm krajský soud požaduje prokázání, že doručenku nepodepsal,
a nepřihlíží k tomu, že celní úřad si sám nemůže svévolně pořídit kopii a ověřit ji, aniž by měl
k dispozici originál doručenky. Tyto úkony provádí matriční úřady a notáři. Stěžovatel dále
oponoval závěru krajského soudu, že totožnost kopie doručenky s jejím originálem byla stvrzena
rovněž Okresním soudem v Mělníku a poté i Krajským soudem v Praze, z jejichž rozhodnutí
celní orgány vycházely jako z důkazů, neboť v době, kdy stěžovatel do spisů vedených těchto
soudy nahlížel, nebyla v nich doručenka založena v originále, ale pouze v kopii.
[6] Počátek běhu promlčecí lhůty přitom nelze odvíjet od skutečnosti, která nenastala
(tj. doručení platebního výměru) a nelze po něm požadovat, aby prokázal, že platební výměr
nepřevzal. K tomu uvedl, že pokud by jej skutečně převzal, byla by tato skutečnost uvedena
v záznamech došlých doporučených zásilek Pošty Kralupy nad Vltavou. Stěžovatel se však obává,
že tyto záznamy již nejsou k dispozici, proto měl krajský soud dovodit, že platební výměr nikdy
nepřevzal.
[7] Jestliže mu nebyl platební výměr řádně doručen, nelze za další úkon prolamující promlčecí
lhůtu považovat ani celním úřadem následně vydaný exekuční příkaz, ani návrh na výkon
rozhodnutí z roku 2006.
[8] Stěžovatel uzavřel, že není zřejmé, od čeho odvíjí žalovaný i krajský soud běh promlčecí
lhůty, neboť dosud neprokázali doručení platebního výměru a navrhl zrušení napadeného
rozsudku.
III.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[9] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti s odkazem na své stanovisko k žalobě
se zdůrazněním, že otázkou doručení platebního výměru se k totožným námitkám stěžovatele
již zabýval Okresní soud v Mělníku (usnesení ze dne 18. 5. 2009, č. j. 15 E 65/2006-79) i Krajský
soud v Praze (usnesení ze dne 10. 5. 2009, č. j. 20 Co 369/2009 - 92) v řízení o výkon rozhodnutí
zřízením soudcovského zástavního práva, v němž bylo prokázáno, že platební výměr byl
stěžovateli doručen. Dále uvedl, že nelze bez dalšího dovodit nevěrohodnost doručení platebního
výměru jen proto, že ve správním spise je založena pouze kopie příslušné doručenky, neboť
právní úprava nevylučuje prokázání doručení písemnosti jiným způsobem, než originálem
doručenky. V daném případě tedy bylo doručení platebního výměru prokázáno kopií doručenky,
která byla pořízena z jejího originálu, a jejíž obsah je bez vad. Stěžovatel sice zpochybnil
na doručence pravost svého podpisu, ale k této skutečnosti neoznačil důkazy.
IV.
Hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Kasační stížnost je nedůvodná.
[13] Z obsahu správního spisu tak, jak byl předložen zdejšímu soudu, plyne, že návrhem
doručeným celnímu úřadu 14. 9. 2010 se stěžovatel domáhal, aby celní úřad vyhověl jeho námitce
promlčení celního dluhu v aktuální výši 243 887,03 Kč, který vznikl na základě platebního
výměru Celního úřadu Břeclav-dálnice, ze dne 31. 10. 1995, č. j. 29-2152/CD/95, kterým byl
stěžovateli vyměřen celní dluh v celkové výši 355 262 Kč (spotřební daň ve výši 258 390 Kč a daň
z přidané hodnoty ve výši 96 872) s odůvodněním, že uvedený celní úřad propustil do režimu
tranzit na tranzitní celní prohlášení č. 3022351402641 ze dne 30. 6. 1994 31,32 tun motorové
nafty pro příjemce Alan Hora PHM oleje a stěžovatel jako deklarant nezajistil splnění povinností
vyplývajících z režimu tranzitu, tj. aby zboží bylo ve stanovené lhůtě, v nezměněném stavu,
s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady předloženo celnímu úřadu určení Zlín,
přičemž následně bylo zjištěno, že uvedené zboží bylo nezákonně odňato celnímu dohledu.
Návrh stěžovatel odůvodnil tím, že posledním úkonem, který celní úřad provedl a o němž byl
zpraven, bylo vydání exekučního příkazu ze dne 27. 7. 2000, č. j.: E/000079/2000, na přikázání
pohledávky z jeho účtů u peněžních ústavů a promlčecí lhůta tedy uplynula 31. 12. 2006.
[14] Celní úřad rozhodnutím ze dne 19. 11. 2010 návrhu stěžovatele nevyhověl a rozhodl,
že právo vymáhat nedoplatek cla a daně promlčeno není s odůvodněním, že celní úřad
dne 27. 7. 2000 vydal k vymožení dané pohledávky exekuční příkaz na přikázání pohledávky
na peněžní prostředky na účtech vedených u bank, čímž došlo podle §282 odst. 2 celního zákona
k přerušení běhu promlčecí lhůty. Dále celní úřad podal u Okresního soudu v Mělníku ve dnech
17. 1. 2002 a 28. 6. 2006 dva návrhy na výkon rozhodnutí, proto se v období, kdy před soudem
běžela příslušná řízení, promlčecí lhůta stavěla dle §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „občanský zákoník“).
[15] Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž zejména namítl,
že mu platební výměr nebyl doručen, o jeho existenci se dozvěděl až z dalších probíhajících
řízení, konkrétně z výkonů rozhodnutí prováděných Okresním soudem v Mělníku. Stěžovatel
navrhl „rekonstrukci spisu“ důkazním prostředkem – originálem doručenky, která
by prokazovala, že platební výměr převzal. Opětovně s poukazem na platební výměr a exekuční
příkaz ze dne 27. 7. 2000 namítl, že ke dni 31. 12. 2006 došlo k promlčení pohledávky.
[16] O odvolání stěžovatele rozhodl původní žalovaný napadeným rozhodnutím, které
odůvodnil tím, že námitku nedoručení platebního výměru vznesl stěžovatel až v odvolání a dále
k otázce doručení platebního výměru argumentoval shodně jako ve vyjádření ke kasační stížnosti
s tím, že rozhodnutí soudů jsou veřejnými listinami a vyplývá z nich, že platební výměr je nutné
považovat za vykonatelný exekuční titul. Žalovaný dále uvedl, že platební výměr byl stěžovateli
doručen do vlastních rukou dne 14. 11. 1995, vykonatelným se stal 25. 11. 1995. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě celní dluh neuhradil, vydal celní úřad výzvu k plnění
v náhradní lhůtě ze dne 8. 12. 1995, č. j. V/501812/95, která byla stěžovateli doručena dne
13. 12. 1995. Dluh uhrazen nebyl a šestiletá promlčecí lhůta počala běžet od 1. 1. 1996.
K přerušení běhu promlčecí lhůty došlo vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky
na peněžní prostředky dlužníků na účtech celním úřadem ze dne 27. 7. 2000, který byl
do vlastních rukou stěžovatele doručen dne 14. 8. 2000. Nová promlčecí lhůta proto započala
běžet od 1. 1. 2001. V průběhu této nové šestileté promlčecí lhůty podal celní úřad u Okresního
soudu v Mělníku dne 17. 1. 2002 návrh na výkon rozhodnutí ze dne 16. 1. 2002 k vymožení
částky 11 991 287,07 Kč, dne 14. 1. 2002 návrh na výkon rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004
k vymožení částky 12 119 046,48 Kč a dne 28. 6. 2006 návrh na výkon rozhodnutí ze dne
27. 6. 2006 k vymožení částky 476 113,07 Kč. Okresní soud v Mělníku pak usnesením ze dne
13. 10. 2006, č. j. 15 E 65/2006-17, nařídil mimo jiné také výkon předmětného platebního
výměru zřízením soudcovského zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu stěžovatele
na nemovitostech. Podle sdělení Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 1. 2001 byl přitom návrh
ze dne 27. 6. 2006 na výkon rozhodnutí daného platebního výměru stěžovateli doručen dne
26. 10. 2006, tedy před uplynutím promlčecí lhůty, která by skončila až 31. 12. 2006. Došlo proto
k opětovnému přerušení promlčecí lhůty a od 1. 1. 2007 počala běžet nová šestiletá promlčecí
lhůta a k promlčení celního dluhu dle platebního výměru dosud nedošlo.
[17] Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel včasnou žalobou, o níž rozhodl krajský soud
kasační stížností napadeným rozsudkem.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
krajského soudu. Stěžovatel ji spatřuje především v tom, že krajský soud se zcela argumentačně
nevypořádal s jeho námitkami, které uplatnil v žalobě, a jeho skutkové ani právní závěry nemají
oporu v obsahu spisu. Pokud by totiž tato námitka stěžovatele byla důvodná, již jen samotná tato
skutečnost by byla nutným a dostatečným důvodem ke zrušení kasační stížností napadeného
rozsudku. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44: „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“ V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs
47/2003 - 130, zdejší soud konstatoval: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst.
1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. Rovněž tak např.
v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, zdejší soud uvedl: „Nepřezkoumatelnost pro
nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění
soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny;“ obdobně též v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, soud konstatoval,
že „pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (dále též viz např. rozsudek ze dne
1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, rozsudek ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75,
rozsudek ze dne 22. 9. 2011, č. j. 5 Aps 4/2011 - 326 etc.).
[19] Nejvyšší správní soud konstatuje, že výše naznačené deficity, které by mohly způsobit
nepřezkoumatelnost, v rozsudku krajského soudu neshledal, jak plyne i z níže uvedeného.
[20] Krajský soud správně poukázal na to, že promlčení a prekluze jsou také instituty práva
hmotného, rozhodnutím žalovaného o stěžovatelem vznesené námitce promlčení došlo
k závaznému určení práv a povinností stěžovatele, resp. popření nevymahatelnosti jeho daňové
a celní povinnosti, jde proto o rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s., která podléhá přezkumu
ve správním soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007,
č. j. 2 Afs 143/2006 - 32, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
[21] Mezi stranami je v dané věci sporné, zda právo celního orgánů vymáhat předmětnou
pohledávku (celní dluh), dle platebního výměru ze dne 31. 10. 1995 bylo ke dni vydání
rozhodnutí žalovaného (§75 odst. 1 s. ř. s.) promlčeno či nikoliv. V souladu s dispoziční zásadou,
která ovládá řízení ve správním soudnictví, se i zdejší soud mohl zabývat otázkou promlčení
práva vybrat daňové nedoplatky (celní dluh) jen ve vztahu ke stěžovatelem uplatněným
stížním námitkám, neboť z kasační stížnosti musí být vždy patrné, co považuje stěžovatel
za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2005, č.j.2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS).
[22] V projednávané věci proto bylo třeba postavit na jisto, zda a od které doby počala běžet
promlčecí lhůta pro vymožení pohledávky celních orgánů (celního dluhu), případně zda nastaly
v této věci nějaké skutečnosti, které by způsobovaly její přerušení nebo stavení; jinými slovy zda,
resp. kdy, promlčecí lhůta uplynula [ kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.].
[23] V této souvislosti je vhodné poukázat na rozdíl mezi přerušením a stavením běhu
promlčecí lhůty. V případě přerušení promlčecí lhůty se v důsledku překážky zákonem
předvídané k již uplynulé promlčecí době nepřihlíží, přetrhne se a promlčecí doba začíná běžet
znovu od svého počátku. Oproti tomu stavení promlčecí doby je vyvoláno překážkou, po dobu
jejíhož trvání se běh promlčecí doby zastaví a neběží. Promlčecí doba, která uběhla před
překážkou a po jejím skončení, se sčítá.
[24] Nejvyšší správní soud již např. v rozsudku ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 218/2003 - 69,
uvedl, že „lhůtu, s níž je spojeno promlčení a prekluze práva, je nutno stanovit transparentním způsobem“.
Měl-li by běh promlčecí lhůty záviset na okamžiku, který je výlučně v dispozici celního úřadu
(např. vydání platebního výměru), nelze hovořit o předvídatelnosti práva ani o transparentním
stanovení takové lhůty.
[25] Podle §282 odst. 1 celního zákona právo vybrat a vymáhat nedoplatek cla se promlčuje
po šesti letech po roce, ve kterém se stal splatným. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je-li
proveden úkon směřující k vybrání nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje
a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl dlužník
o tomto úkonu zpraven; nedoplatky cla lze však vymáhat nejpozději do 20 let počítaných
od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným.
[26] Jak již bylo uvedeno, promlčení práva, v daném případě práva vymoci celní dluh,
je otázkou hmotného práva. Pokud tedy celní dluh vznikl v roce 1994 a stal se splatným v roce
1995, je nezbytné na hmotněprávní stránku věci, zejména na běh promlčecí lhůty k jeho
vymožení aplikovat celní zákon ve znění do 30. 6. 1997, tj. před novelou provedenou zákonem
č. 113/1997 Sb., jak krajský soud správně dovodil. Skutečností určující počátek běhu promlčecí
lhůty je podle §282 odst. 1, 2 celního zákona splatnost nedoplatku cla, a to na rozdíl
od skutečnosti určující běh prekluzivní lhůty, kterou je vznik celního dluhu, který byl upraven
jak v celním zákoně ve znění do 30. 6. 2002, tak v celním zákoně ve znění od 1. 7. 2002 (§238
a násl.).
[27] Nejvyššímu správnímu soudu je dále známo, že od vstupu České republiky do Evropské
unie (1. 5. 2004) byl vznik celního dluhu upraven v čl. 201 a násl., splatnost celního dluhu
pak v čl. 222 a násl. nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství
(dále jen „celní kodex“). V době od 24. 6. 2008 do 29. 10. 2013 byl vznik celního dluhu upraven
v čl. 44 a násl., splatnost celního dluhu poté v čl. 71 Nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 450/2008 ze dne 23. dubna 2008, kterým se stanoví celní kodex Společenství
(Modernizovaný celní kodex). V současnosti (od 30. 10. 2013) je vznik celního dluhu upraven
v čl. 77 a násl., splatnost celního dluhu v čl. 108 a násl. Nařízení Evropského parlamentu a Rady
(EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (přepracované znění).
Tyto úpravy však nemají žádné dopady na nyní projednávanou věc, neboť veškeré sporné
povinnosti vznikly před vstupem České republiky do Evropské unie, tj. před účinností celního
kodexu na území České republiky.
[28] Při aplikaci ust. §282 celního zákona je dále třeba uvést: „Soudní výkon rozhodnutí k vymožení
nedoplatku cla, jehož promlčení se řídí §282 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění účinném
od 1. 1. 1993 do 30. 6. 2002, cestou soudního výkonu rozhodnutí nezpůsobuje stavení promlčecí lhůty podle
§112 občanského zákoníku po dobu trvání řízení o výkon rozhodnutí. Ustanovení §282 odst. 2 zákona
č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 2002 je nutno vykládat tak,
že úkonem přerušujícím běh lhůty, v níž se promlčí právo vybrat a vymáhat nedoplatek cla, není úkon soudu
či soudního exekutora v řízení o výkon rozhodnutí nebo v řízení exekučním.“ (srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Afs 86/2009 – 55).
[29] Platebním výměrem ze dne 31. 10. 1995 byla splatnost předmětného celního dluhu
v původní výši 355 262 Kč stanovena na deset dnů ode dne jeho doručení. Pro posouzení otázky
počátku běhu promlčecí lhůty (splatnosti celního dluhu) je proto podstatné, zda a kdy byl
platební výměr stěžovateli doručen.
[30] V této souvislosti je třeba opětovně zdůraznit, že otázku doručování platebního výměru
ze dne 31. 10. 1995 je třeba posoudit podle celního zákona ve znění účinném v době doručování,
tj. ve znění účinném do 30. 6. 1997. Podle §320 celního zákona, v tomto znění, přitom
(nestanoví-li celní zákon jinak) platí pro řízení před celními orgány a) ve věcech celních přestupků
obecné předpisy o přestupcích, b) v ostatních věcech obecné předpisy o správním řízení.
[31] Doručování správních rozhodnutí v rozhodné době bylo upraveno ve správním
řádu č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý správní řád“), zejm. v jeho
§24, §25 a - co se týče oznámení rozhodnutí - v §51. Tato úprava výslovně nestanovovala,
že průkazem doručení písemnosti je doručenka, natož že doručenka může být jediným
způsobem, jímž lze řádné doručení prokázat. Doručenka je samozřejmě obvyklým důkazním
prostředkem a některé procesní předpisy jí navíc mnohdy přiznávají důkazní sílu veřejné listiny,
popř. s ní spojují domněnku pravdivosti jejího obsahu. Doručenka však není jediným důkazním
prostředkem, jímž by mohla být okolnost řádného doručení prokazována; to platí nejen pro starý
správní řád, jenž doručenku neupravoval, ale obecně pro jakýkoliv předpis, bez ohledu na to, zda
v něm doručenka a její důkazní síla je upravena, či nikoliv (srov. nález Ústavního soudu ze dne
22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07). Nejvyšší správní soud pak k povaze doručenky (nazývané
také dodejka) v rozsudku ze dne 29. 12. 2005, č. j. 4 As 17/2005 - 53, uvedl: „Dodejka (doručenka)
jako doklad o doručení písemnosti do vlastních rukou je za předpokladu, že je řádně vyplněna, veřejnou listinou
potvrzující pravdivost toho, co je v ní osvědčeno, není-li prokázán opak. K tomu, aby mohla být vyvrácena
správnost údajů o doručení zde obsažených, musí stěžovatel především tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí
k závěru, že údaje na doručence nejsou pravdivé.“
[32] Ve správním spise je založena kopie doručenky, kterou byl stěžovateli celním úřadem
platební výměr doručován (mimo dalších platebních výměrů, neboť dle údajů na doručence byly
doručovány platební výměry č. j. 223-2220/95/PV 2152-2191) a podle níž mu byl doručen dne
14. 11. 1995, což měl stvrdit svým podpisem. Jde o prostou kopii, na kopii založené ve spise není
ani „ověřovací doložka“ celního úřadu.
[33] Jak již výše uvedeno, doručenka, byť je i veřejnou listinou, je toliko jedním z důkazních
prostředků, jimiž se prokazuje skutečnost, zda došlo či nedošlo k doručení písemnosti, byť
důkazním prostředkem nejčastějším, nejobvyklejším a patrně i nejspolehlivějším. Je-li doručenka
neúplná, nesprávně vyplněná, popřípadě chybí-li zcela, je nutno zvážit, zda závěr o doručení
písemností nevyplývá z jiných důkazních prostředků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 3. 2006, č. j. 1 Afs 43/2005 - 103).
[34] Námitku stěžovatele, že se krajský soud (a celní orgány) při posuzování doručení
platebního výměru stěžovateli nemohl spokojit s fotokopií doručenky, je třeba odmítnout, neboť
celním orgánům nic nebrání v tom, aby pořídily kopie listin založených ve správním spise pro
potřeby soudního řízení. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že následně případně dojde
ke ztrátě či zničení této listiny, jejíž originál pak již není k dispozici, jak v projednávané věci plyne
z napadeného rozhodnutí žalovaného (str. 2).
[35] Nejen starý správní řád, ale ani zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů,
nebo zákon č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), či soudní řád správní totiž neukládají v žádném ze svých ustanovení správním orgánům
a soudům povinnost provádět důkaz listinami pouze jejich originály, proto i důkaz provedený
fotokopií listiny je třeba hodnotit jako každý jiný důkaz. Lze sice souhlasit s tím, že originály listin
jsou jako důkazní prostředek nepochybně vhodnější než jejich neověřené kopie, ovšem za situace,
v níž originál listiny k dispozici není, nelze provedení důkazu její kopií považovat za odporující
zákonu a v této souvislosti lze vážit pouze průkaznost provedeného důkazu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 562/2006, dostupný na www.nsoud.cz,
který je k otázce hodnocení důkazu doručení použitelný i v této věci).
[36] Celní orgán prokazuje doručení především řádně vyplněnou doručenkou. Teprve pokud
by vyvstaly důvodné pochybnosti o tom, zda příslušná písemnost byla doručena do vlastních
rukou adresáta, prokazuje celní orgán doručení jiným vhodným způsobem. Důkazní břemeno
ohledně prokázání důvodných pochybností, které vytvářejí věrohodnou verzi reality, podle níž
předmětná zásilka doručena nebyla, pak leží na daňovém subjektu, který hodlá doručení
zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 5 Afs 55/2010 -
92). Nejvyšší správní soud ostatně již v rozsudku ze dne 29. 11. 2007, č. j. 1 Afs 7/2007 - 169,
uvedl, že „ne každá námitka vznesená proti doručení musí být relevantní, ale pouze taková, která je schopna
verzi reality, z níž vycházely finanční orgány, relevantně zpochybnit. Opačný výklad citovaných ustanovení
daňového řádu by vedl k absurdním důsledkům, neboť by umožňoval adresátovi zásilky z obstrukčních důvodů
popírat doručení jakékoli písemnosti pouhým vyjádřením, že mu nebylo doručeno, přičemž by bez dalšího vznikala
povinnost finančních orgánů provádět k této otázce dokazování“. Rovněž tyto závěry jsou aplikovatelné
i v této věci.
[37] V souladu s výše uvedeným postupoval žalovaný i krajský soud, zejména pak původní
žalovaný v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na skutečnost, že obsahově totožnou
námitku vznesl stěžovatel již v řízení o výkon rozhodnutí před Okresním soudem v Mělníku
a Krajským soudem v Praze, z jejichž rozhodnutí, která jsou založena ve správním spise (usnesení
Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 5. 2009, č. j. 15 E 65/2006-79, a usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009, č. j. 20 Co 369/2009 - 92), plyne, že kopie předmětné
doručenky odpovídá obsahu originálu, který byl v soudním spise založen. Jestliže stěžovatel nyní
namítá, že v době, kdy on sám do příslušného soudního spisu nahlížel, v něm originál doručenky
nebyl, není tato skutečnost sama o sobě bez dalšího důvodem pro objektivní zpochybnění
totožnosti kopie a originálu doručenky, neboť ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009, č. j. 20 Co 369/2009 - 92, plyne,
že „…..oprávněný podal soudu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva,
mimo jiné pro pohledávku 243 883,07 Kč podle platebního výměru Celního úřadu Břeclav – dálnice ze dne
31. 10. 1995, č. j. 29-2152/Cd/95. K tomuto návrhu připojil kopii platebního výměru a kopii doručenky.
Soud I. stupně vyzval oprávněného k předložení originálů listin, popř. ověřených kopií s tím, že jinak nebude
návrhu vyhověno. Oprávněný zaslal soudu originály listin, které mu byly po právní moci nařízení výkonu
rozhodnutí vráceny. Oprávněný převzal přílohy dne 15. 1. 2007. Výkon rozhodnutí nabyl právní moci dne
11. 11. 2006.“ Těmito rozhodnutími sice není Nejvyšší správní soud ve smyslu §135 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s. vázán, ale při těchto zjištěních uvedených soudů nemá objektivní důvod
pochybovat o tom, že ve správním spise založená kopie doručenky odpovídá jejímu originálu.
[38] Věrohodnost kopie doručenky je ostatně dále potvrzována rovněž samotným obsahem
správního spisu, konkrétně průvodním dopisem (zaslání platebních výměrů č. j. 29-2152/CD/95
až 29-2191/CD/95) ze dne 6. 11. 1995 připojeným k platebnímu výměru, který je datován dnem
31. 10. 1995, neboť s přihlédnutím k datu uvedenému na průvodním dopise a obvyklé časové
prodlevě při podání zásilky celním úřadem na poštu, lze konstatovat, že doručení platebního
výměru stěžovateli dne 14. 11. 1995 odpovídá běžným doručovacím lhůtám pošty, časové údaje
uvedené v průvodním dopise a na doručence jsou tedy ve vzájemné shodě.
[39] Jestliže pak byl platební výměr, v němž byla lhůta k zaplacení celního dluhu stanovena
v délce deseti dnů, dle kopie doručenky doručen stěžovateli v úterý 14. 11. 1995, pak lhůta
k zaplacení celního dluhu stěžovateli uplynula v pátek 24. 11. 1995. Věrohodnost doručenky
je proto potvrzována také rozhodnutím správce daně – výzvou k plnění v náhradní lhůtě ze dne
8. 12. 1995, č. j. V/501812/95, v němž je uvedeno, že platební výměr se stal vykonatelným dne
25. 11. 1995. K tomuto správnému údaji o vykonatelnosti platebního výměru by však celní úřad
v den vydání této výzvy, tj. 8. 12. 1995, logicky nemohl dojít, pokud by mu již poštou nebyl
vrácen zpět originál předmětné doručenky. S ohledem na datum vydání platebního výměru
(31. 10. 1995), datum sepisu průvodního dopisu (6. 11. 1995), den uvedený na doručence,
kdy stěžovatel platební výměr převzal (14. 11. 1995), a den vydání uvedené výzvy (8. 12. 1995),
je přitom vyloučeno, aby někdy později byly údaje na této doručence jakýmkoli způsobem
měněny.
[40] V této souvislosti je nutné zdůraznit, že stěžovatel dále nijak nezpochybňuje doručení
výzvy k plnění ze dne 8. 12. 1995, která mu dle příslušné doručenky byla doručena do vlastních
rukou dne 13. 12. 1995. Tato výzva tedy byla stěžovateli nesporně doručena, avšak stěžovatel ani
netvrdí, že by se proti ní, přestože byl vyzván k zaplacení značně vysoké částky (355 262 Kč),
jakýmkoli způsobem bránil, což odporuje zásadám běžného logického uvažování za situace, která
by pro něj měla být překvapivá, tj. nebyl-li mu již dříve platební výměr doručen.
[41] Nelze odhlédnout ani od toho, že námitku nedoručení platebního výměru uplatnil
stěžovatel v řízení před celními orgány teprve v odvolání proti rozhodnutí celního úřadu,
v návrhu na projednání námitky promlčení doručeném celnímu úřadu dne 14. 9. 2010 tuto
námitku nevznáší a vychází jen z toho, že šestiletá promlčecí lhůta uplynula dne 31. 12. 2006.
Ve spojení s výše uvedeným rovněž tato skutečnost svědčí o pouhé účelovosti předmětné
námitky stěžovatele, která není způsobilá objektivně zpochybnit doručení platebního výměru
stěžovateli dne 14. 11. 1995.
[42] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem i žalovaným
uzavírá, že žalovaný prokázal doručení platebního výměru stěžovateli dne 14. 11. 1995.
[43] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 Afs 31/2010 - 105, uvedl:
„Aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených na doručence, musí příjemce rozhodnutí
především tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že údaje na doručence nejsou pravdivé.“ V důsledku
unesení důkazního břemene žalovaným, bylo proto na stěžovateli, aby prokázal skutečnosti, které
svědčí v jeho prospěch, tj. jím tvrzené nedoručení platebního výměru jeho osobě, resp. alespoň
existenci objektivních pochybností o jeho doručení. Nejde přitom o prokazování negativní
skutečnosti, nýbrž skutečnosti pozitivní, např. že platební výměr byl doručen jiné osobě, pošta
při jeho doručování jiným, konkrétním způsobem pochybila apod.
[44] Stěžovatel však setrval na svém názoru pouze v rovině tvrzení, nikoli důkazní, proto nelze
stěžovatelovy námitky považovat za skutečně způsobilé prokázané doručení zpochybnit.
Stěžovatelova skutková verze ani nevyplývá z žádného z důkazů obsažených ve správním spise,
naopak je jimi vyvrácena. Takový přístup nelze, dle názoru zdejšího soudu akceptovat a připustit
tímto zneužívání procesních institutů k obcházení zákona a k cíleným obstrukcím, v konečném
důsledku znemožňujícím faktické působení práva.
[45] Nejvyšší správní soud se dále ztotožňuje se závěry celních orgánů a krajského soudu,
že k promlčení celního dluhu dosud nedošlo.
[46] Žalovaný prokázal, že platební výměr byl stěžovateli doručen dne 14. 11. 1995, celní dluh
se stal splatný dne 24. 11. 1995 a dvacetiletá promlčecí lhůta podle §282 odst. 2 věta
za středníkem celního zákona tedy uplyne až 31. 12. 2015.
[47] Šestiletá promlčecí lhůta podle §282 odst. 1 celního zákona se pak dle §282 odst. 2
celního zákona věty před středníkem přerušuje provedením úkonu směřujícího k vybrání
nebo vymožení nedoplatku, nová promlčecí lhůta poté počne běžet po uplynutí kalendářního
roku, ve kterém byl dlužník (stěžovatel) o tomto úkonu zpraven.
[48] Krajský soud správně dovodil, že úkonem přerušujícím běh lhůty, v níž se promlčí právo
vybrat a vymáhat nedoplatek cla, není úkon soudu v řízení o výkon rozhodnutí a soudní výkon
rozhodnutí k vymožení nedoplatku cla, jehož promlčení se řídí ustanovením §282 celního
zákona v daném období. Tento úkon nezpůsobuje stavění promlčecí lhůty podle §112
občanského zákoníku po dobu trvání řízení o výkon rozhodnutí, přerušující účinky mají pouze
takové úkony celního orgánu, které tento orgán sám učinil v rámci řízení o výkon rozhodnutí.
Účinky takového úkonu pak nastávají v okamžiku, kdy je o něm dlužník „zpraven“, tj. tehdy,
když se uvedený úkon dostane do jeho sféry např. v souvislosti s prováděním výkonu rozhodnutí
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010,
č. j. 5 Afs 86/2009 - 55).
[49] V projednávané věci byl tímto úkonem celním orgánem dne 27. 7. 2000 vydaný exekuční
příkaz na přikázání pohledávky, který stěžovatel dle doručenky založené ve správním spise
(pol. 10 spisu) i dle vlastního žalobního tvrzení převzal dne 14. 8. 2000, tímto úkonem došlo
k přerušení běhu promlčecí lhůty a nová šestiletá promlčecí lhůta počala běžet od 1. 1. 2001
a skončila by 31. 12. 2006.
[50] V běhu této další promlčecí lhůty však podal celní úřad dne 28. 6. 2006 u Okresního
soudu v Mělníku návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva
na nemovitostech stěžovatele mimo jiné k zajištění pohledávky ve výši 243 883,07 Kč dle
platebního výměru ze dne 31. 10. 1995, č. j. 29-2152/CVD/95. Okresní soud v Mělníku návrhu
žalovaného vyhověl usnesením ze dne 13. 10. 2006, č. j. 15 E 65/2006-17, které bylo stěžovateli
spolu s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí doručeno dne 26. 10. 2006 (sdělení Okresního
soudu v Mělníku ze dne 12. 1. 2011). Rovněž tímto úkonem došlo k přerušení běhu promlčecí
lhůty a další šestiletá promlčecí lhůta proto začala běžet od 1. 1. 2007 a skončila by ke dni
31. 12. 2012.
[51] Námitku promlčení stěžovatel podal dne 14. 9. 2010, k tomuto dni, ani ke dni vydání
napadeného rozhodnutí původního žalovaného (24. 7. 2012) promlčecí lhůta ještě neuběhla,
k promlčení předmětného celního dluhu tak nedošlo, jak správně dovodily celní orgány i krajský
soud, jejichž rozhodnutí vychází ze správně zjištěného skutkového stavu a jsou zcela
přezkoumatelná.
[52] Na základě všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[53] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2014
JUDr. Jakub Camrda, Ph.D.
předseda senátu