ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.103.2013:23
sp. zn. 5 As 103/2013 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy,
Ph.D. a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci
žalobce: VS PETROL s.r.o., se sídlem Španielova 1701/52a, Praha 6, zastoupený Mgr. Jakubem
Kratochvílem, advokátem se sídlem Novomlýnská 1238/3, Praha 1, proti žalovanému:
Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013,
č. j. 47 A 34/2013 - 18,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, č. j. 47 A 34/2013 - 18,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 24. 10. 2013 žalobce napadl
rozhodnutí ze dne 27. 8. 2013, č. j. ČOI 64599/13/O100/1000/13/Pe/Št, jímž ústřední ředitel
žalovaného zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí ředitele České obchodní inspekce,
Inspektorátu pro Středočeský kraj a Hl. m. Prahu ze dne 6. 5. 2013, č. j. 10/0195/13/11, jímž
byla žalobci uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za správní delikt podle §9 odst. 1 písm. b)
zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění pozdějších předpisů,
kterého se dopustil tím, že ve své provozovně prodal motorovou naftu pro mírné klima
nesplňující prováděcí vyhláškou a českou technickou normou stanovené minimum pro ukazatel
bodu vzplanutí.
Krajský soud v Praze následně usnesením ze dne 30. 10. 2013, č. j. 47 A 34/2013 - 18,
postoupil věc Městskému soudu v Praze. Krajský soud konstatoval, že správní orgán prvního
stupně, tedy Česká obchodní inspekce, inspektorát pro Středočeský kraj a Hl. m. Prahu, má sídlo
v Praze a je správním orgánem místně příslušným jak pro Středočeský kraj, tak pro hlavní město
Prahu. Má tedy sídlo v obvodu své působnosti a není tudíž splněn předpoklad pro uplatnění
pravidla stanoveného ve větě druhé §7 odst. 2 s. ř. s., podle něhož má-li správní orgán prvního
stupně sídlo mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti.
Při stanovení místní příslušnosti soudu je tedy třeba vycházet ze skutečnosti, že se sídlo
správního orgánu prvního stupně nachází v obvodu Městského soudu v Praze, který je proto
podle Krajského soudu v Praze místně příslušný k projednání věci podle §7 odst. 2 věty prvé
s. ř. s.
Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, kterou opírá
o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky krajským soudem v předchozím řízení.
Stěžovatel uvádí, že krajský soud aplikoval §7 odst. 2 s. ř. s. v rozporu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle níž v obdobných případech, kdy správní orgán,
který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni, má územní působnost ve dvou krajích, je pro
určení místní příslušnosti krajského soudu rozhodné, v jakém kraji došlo ke spáchání správního
deliktu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. Nad 126/2012 – 87,
a ze dne 25. 7. 2013, č. j. Nad 34/2013 – 48, obě dostupná na www.nssoud.cz). V daném případě
stěžovatel napadl rozhodnutí o správním deliktu spáchaném v žalobcově provozovně – čerpací
stanici v obci Tlustice, okr. Beroun, tedy ve Středočeském kraji. Místně příslušným soudem
k projednání žaloby je tedy Krajský soud v Praze.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel v daném případě důvodně poukázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího
správního soudu, jenž se již zabýval předmětnou otázkou, tj. místní příslušností krajského soudu
za situace, kdy je žalobou podle §65 s. ř. s. napadeno rozhodnutí Ústředního inspektorátu České
obchodní inspekce a kdy se místní působnost správního orgánu prvního stupně vztahuje
na Středočeský kraj i hl. m. Prahu.
Ve zmiňovaném usnesení ze dne 10. 1. 2013, č. j. Nad 126/2012 – 87, Nejvyšší správní
soud vyslovil závěr, že „[z]a situace, kdy ČOI působí ve dvou krajích – Středočeském kraji a Hlavním městě
Praze a má sídlo v jednom místě – v Praze, a správní delikt byl spáchán ve Středočeském kraji, jsou naplněny
podmínky pro aplikaci ustanovení §7 odst. 2 věta druhá s. ř. s., podle něhož má-li tento správní orgán sídlo
mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti. Místně příslušným soudem k projednání
věci je proto Krajský soud v Praze“.
Tento závěr následně potvrdil Nejvyšší správní soud i v usnesení ze dne 25. 7. 2013,
č. j. Nad 34/2013 – 48, v němž odmítl argumentaci Krajského soudu v Praze, jenž s citovaným
právním názorem Nejvyššího správního soudu nesouhlasil. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti uvedl, že „z ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s. plyne obecné pravidlo pro určení místní příslušnosti
krajského soudu (sídlo správního orgánu I. stupně), a pravidlo zvláštní, podle něhož platí fikce, že má-li sídlo
mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti. V daném - značně atypickém - případě,
kdy má správní orgán I. stupně územní působnost současně pro oba kraje (resp. územně samosprávné celky),
je proto výklad, podle něhož rozhodujícím kritériem pro určení místní příslušnosti soudu je to, kde je působnost
tohoto správního orgánu realizována, z hlediska citované zákonné úpravy určitě možný, argumentačně udržitelný
a racionální“.
V nyní projednávané věci byl správní delikt spáchán ve Středočeském kraji a působnost
správního orgánu prvního stupně, tj. České obchodní inspekce, inspektorátu pro Středočeský kraj
a hl. město Prahu se sídlem v Praze, tak byla realizována mimo hl. město Prahu, v němž tento
správní orgán sídlí. S ohledem na uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu je tak třeba
při stanovení místní příslušnosti krajského soudu vycházet z fikce upravené ve druhé větě §7
odst. 2 s. ř. s., podle něhož má-li správní orgán prvního stupně sídlo mimo obvod své
působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti. Za „obvod“, v němž má správní orgán
prvního stupně sídlo, je třeba v daném případě považovat Středočeský kraj. Soudem místně
příslušným k vyřízení projednávané věci je proto Krajský soud v Praze (§7 odst. 2 s. ř. s.).
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, a proto
v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Praze v konečném
rozhodnutí v dané věci (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. ledna 2014
JUDr. Jakub Camrda, Ph.D.
předseda senátu