ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.112.2012:44
sp. zn. 5 As 112/2012 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: GRAND
AUTO s.r.o., se sídlem Nové Dvory č. p. 8, zastoupeného JUDr. Vladimírem Lamaczem,
advokátem se sídlem Praha 3, Písecká 2230/8, proti žalovanému: Ministerstvo životního
prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, č. j. 6 A 65/2011 - 112,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha,
oddělení odpadového hospodářství, ze dne 28. 4. 2006, č. j. 41/OOH/0543669.09/06/PPM, byla
žalobci (dále jen „stěžovatel“) uložena dle §66 odst. 4 písm. f) zákona č. 185/2001 Sb.,
o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění relevantním pro posuzovanou věc
(dále jen „zákon o odpadech“), pokuta v celkové výši 80 000 Kč za to, že v provozovně na adrese
Nové Dvory č. p. 8 v době kontroly, tj. dne 1. 12. 2005, bez souhlasu příslušného krajského
úřadu provozoval činnost, která naplňuje znaky provozování zařízení ke zpracování autovraků,
čímž porušil §37c odst. 1 písm. a) zákona o odpadech.
[2] K odvolání stěžovatele žalovaný změnil rozhodnutím ze dne 4. 8. 2006, č. j. 500/1326/5
0221/06, výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že se stěžovatel uvedeným jednáním dopustil
deliktu podle ustanovení §66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech, neboť nakládal s odpadem
v zařízení, ve kterém takové nakládání s odpady nebylo povoleno, přičemž zařízení k využívání,
odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského
úřadu dle §14 odst. 1 zákona o odpadech, kterým je udělen souhlas s provozováním tohoto
zařízení a s jeho provozním řádem. Výši uložené pokuty žalovaný nezměnil.
[3] Posledně zmíněné rozhodnutí napadl stěžovatel u městského soudu žalobou podle §65
a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Z hlediska právního hodnocení věci dospěl prvostupňový soud k závěru, že v dané věci
bylo jednoznačně prokázáno nakládání s autovraky, tedy odpady ve smyslu zákona o odpadech,
neboť stěžovatel vykupovaná vozidla využíval na náhradní díly. V této souvislosti dále soud
uvedl, že pro posouzení činnosti stěžovatele není rozhodující, jakou činnost má zaps ánu
v obchodním rejstříku. Žalovaný svým rozhodnutím nehodnotil, zda faktická činnost stěžovatele
odpovídá jeho předmětu podnikání. Rovněž není dle městského soudu vyloučeno, že stěžovatel
skutečně mohl provádět i maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím. Rozhodujícím
faktorem je pouze to, že stěžovatel v předmětné provozovně nakládá s autovraky, aniž by měl
povolení krajského úřadu. S ohledem na tyto skutečnosti městský soud uzavřel, že rozhodnutí
žalovaného není v rozporu se zákonem a žalobu stěžovatele podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.
zamítl.
II.
Stručné shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
[4] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včasnou kasační stížností, a to z důvodů,
které podřadil pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b), c) a d) s. ř. s. Uvedl, že má za to, že se soud
v rámci jeho návrhu vůbec nezabýval otázkou, že skutečnosti uváděné v rozhodnutí žalovaného
jsou neúplné a měly dopad na jeho konečné rozhodnutí. O věci soud rozhodoval po nařízeném
jednání, ale nepřipustil provedení důkazů navržených stěžovatelem a tím ověření jím
předestřených tvrzení.
[5] Jakožto provozovatel autobazaru stěžovatel dle svého názoru nepotřeboval povolení
k provozu zařízení ke sběru, výkupu, využívání nebo odstraňování odpadu podle §14 odst. 1
zákona o odpadech, ale mohl přejímat vozidla k opravě nebo jejich prodeji. Teprve v případě
neprodejnosti nebo nemožnosti zprovoznit vozidlo, by jej mohl zpracovat, byl-li by k tomu
osobou oprávněnou. Vzhledem k tomu, že vozidla jsou opravována a uváděna do stavu technické
způsobilosti tak, aby vyhovovala nebo po další opravě splňovala technické podmínky k provozu
vozidel na pozemních komunikacích, dochází k opravám a výměně jednotlivých dílů. Stěžovatel
má však za to, že činnost, která je charakterizována jako oprava nebo výměna vadného dílu za díl
použitý funkční nebo novější, není zpracováním vozidla, jak má na mysli ustanovení §36 písm. f)
zákona o odpadech, popř. se nejedná o postup dle §37c téhož zákona. Dle stěžovatele proto jeho
činnost nepodléhá zákonu o odpadech a nevyžaduje plnění povinností uvedených v ustanoveních
§14 odst. 1 a §19 tohoto zákona. Stěžovatel rovněž namítl, že ani nebylo zjištěno,
zda v předmětné provozovně skutečně docházelo ke zpracování autovraků, tj. k jejich
demontážím a operacím potřebným k využití jejich částí. Navrhl proto, aby kasační soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
III.
Shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[6] Žalovaný ve svém vyjádření předně namítl, že v žalobě stěžovatele není vůbec zmínka
o neúplnosti žalovaným uváděných skutečností. Otázka, zda byl spolehlivě zjištěn skutečný stav
věci, byla nadto v napadeném rozsudku dostatečně vypořádána. V řízení bylo dle žalovaného
jednoznačně prokázáno, že v provozovně stěžovatele bylo nakládáno s odpady (autovraky), což
je dle jeho názoru zřejmé zejména z pořízené spisové dokumentace. Přijetí argumentace
stěžovatele by mohlo vést k absurdním situacím, kdy by např. provozovatel skládky
nebezpečného odpadu odmítal povinnost mít povolení k nakládání s nebezpečným odpadem
s poukazem na skutečnost, že jeho provozovna se jmenuje zahradnictví a nebezpečný odpad
mu je dodáván jako hnojivo.
[7] Podstatou souzené věci je skutečnost, že v daném zařízení bylo nakládáno s odpady, aniž
toto zařízení bylo k této činnosti povoleno. Zpracování je přitom dle žalovaného pouze jednou
z forem nakládání s odpady. Bez ohledu na tuto skutečnost, je však názoru, že zpracování
autovraků v daném zařízení bylo jednoznačně prokázáno, nemluvě o jejich skladování. Žalovaný
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudkem podle §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost
stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu
rozhodnutí městského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.), jeho
kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné důvody pro nepřípustnost kasační
stížnosti.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, kte ré stěžovatel ve své kasační stížnosti
uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční, dle níž je stěžovatel povinen
v návrhu na zahájení soudního řízení uvést, z jakých důvodů napadá rozhodnutí krajského
(městského) soudu a proč považuje výroky rozhodnutí za nezákonné. Míra precizace stížních
námitek pak do značné míry určuje, jaké ochrany se stěžovateli dostane u kasačního soudu. Čím
je námitka obecnější, tím obecněji k ní může soud přistoupit. Není na místě, aby soud
za stěžovatele spekulativně domýšlel argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které kasační
stížnost podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral
by funkci právního zástupce stěžovatele.
[12] Konkretizaci kasačních námitek nelze - tak jak to učinil stěžovatel - nahradit pouhým
zopakováním námitek uplatněných v žalobě či v odvolání proti správnímu rozhodnutí, již proto,
že tyto námitky směřovaly proti jinému rozhodnutí, než které je předmětem přezkumu ze strany
kasačního soudu. Nejvyšší správní soud přezkoumává rozhodnutí, které se k bodům původně
uplatněným v žalobě vyjádřilo a vypořádalo je; kasační soud tedy může přezkoumat jen postup
a právní názory prvostupňového soudu.
[13] Způsob, jakým stěžovatel přistoupil k formulaci své kasační stížnosti, není nejvhodnější
a při vypořádání stížných námitek soudem vyžaduje větší míru benevolence. Stěžo vatel v podání
zdlouhavě rozebírá zásady správního řízení, aniž by konkretizoval, jak se tvrzené porušení těchto
zásad dotklo jeho práv, resp. výroku napadeného rozsudku. Stejně tak popisuje svou argumentaci
před správními orgány, aniž by zohlednil, že předmětem kasační stížnosti by měl být nesprávný
postup či právní posouzení věci městským soudem. Pokud stěžovatel v této souvislosti mj. uvádí,
že není osobou dle §37c zákona o odpadech, která by se zabývala zpracováním autovraků, jedná
se o námitku, které bylo vyhověno již v odvolacím řízení. Není proto důvod, aby se soud touto
otázkou opětovně zabýval, neboť žalovaný k odvolání stěžovatele změnil rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně a překvalifikoval jednání stěžovatele pod ustanovení §66 odst. 4 písm. b)
zákona o odpadech spočívající v nakládání s odpady v zařízeních, ve kterých nakládání s odpady
nebylo povoleno. Stěžovatel tedy není postihován za neplnění povinností stanovených §37c
ve smyslu ustanovení §66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech.
[14] Obdobně pak nelze vyhovět ani zbývajícím námitkám stěžovatele. Jestliže stěžovatel
argumentuje, že se městský soud nezabýval posouzením, zda skutečnosti uváděné
ve správním rozhodnutí jsou úplné, resp. neprovedl všechny navržené důkazy, pak lze odkázat
na obsah odůvodnění na str. 10 rozsudku městského soudu, který se zde podrobně věnuje
skutečnostem, které považoval za relevantní pro souzenou věc a vyja dřuje se i k důvodům, které
ho vedly k odmítnutí stěžovatelem navržených důkazů. Co se týče výtky směřující do „neúplně
zjištěných skutečností“, není z kasační stížnosti ani zřejmé, které závěry městského soudu stěžovatel
touto námitkou napadá, neboť je nijak nekonkretizuje.
[15] Ve vztahu k problematice provádění důkazů ve správním soudnictví lze mj. odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod
č. 618/2005 Sb. NSS (rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na internetové adrese
www.nssoud.cz), v němž došlo k upřesnění významu zásady volného hodnocení důkazů. Nejvyšší
správní soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že soud si nemůže bez dalšího vybrat, které
z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoliv: „Neakceptování návrhu na provedení důkazů lze
založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k je jímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.“ Dalším důvodem pro odmítnutí důkazu je, že důkaz
není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit určitou skutečnost, tedy nedisponuje vypovídací potencí ,
anebo že je nadbytečný. V rozhodnutí ze dne 28. 1. 2009, č. j. 8 Afs 86/2007 - 79, zdejší soud
připomněl, že oprávnění soudu rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv,
je spojeno s povinností odůvodnit, co ho vedlo k přijatému závěru a proč považuje provedení
důkazu za nadbytečné.
[16] Těmto požadavkům z hlediska přezkoumatelnosti napadeného rozsudku městský soud
dostál, protože přehledně vysvětlil, že má za prokázané, že z hlediska zákona o odpadech
se v posuzovaném případě jednalo o odpad v podobě autovraků a stěžovatel s odpady nakládal
nezákonným způsobem, když provozoval zařízení, aniž k tomu měl příslušné povolení. Městský
soud tedy uvedl, z jakých konkrétních důvodů nepřistoupil k provedení stěžovatelem navržených
důkazů, tj. důkazů listina mi týkajícími se prodeje a koupě vozidel, svědeckými výpověďmi
a znaleckým posudkem.
[17] Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že prvostupňový správní orgán uskutečnil
dne 1. 12. 2005 kontrolu nakládání s odpady v provozovně stěžovatele. Vizuální prohlídkou
bylo zjištěno, že se na místě nachází přibližně 600 ks nepojízdných osobních vozidel různě
poškozených a neúplných, naskládaných vedle i na sebe. Situaci správní orgán zdokumentoval
pořízením fotodokumentace a do protokolu poznamenal, že v kontrolované provozovně dochází
k demontáži autovraků, k jejich sběru a výkupu.
[18] Podle ustanovení §36 zákona o odpadech se pro účely tohoto zákona rozumí autovrakem
úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích
pro přepravu osob, zvířat nebo věcí a stalo se odpadem podle §3. V souladu s tímto ustanovením
je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit.
Pokud vlastník v řízení o odstranění pochybností podle §78 odst. 2 písm. h ) citovaného zákona
neprokáže opak, předpokládá se úmysl zbavit se movité věci mj. v případě, kdy původní účelové
určení věci odpadlo nebo zaniklo.
[19] Movité věci, jejichž skladování stěžovatelem bylo odhaleno namátkovou kontrolou, plně
vyhovují definici odpadu zakotvené v §3 odst. 1 zákona o odpadech. Nepotřebnost těchto věcí
pro jejich vlastníky pramení z nemožnosti jejich užití k přepravním účelům. Dle náhledu zdejšího
soudu je nepochybné, že bylo úmyslem osob, jimž tyto věci patřily, se jich nějakým způso bem
zbavit. Tento úmysl je zřejmý již z toho, že se tyto věci jako nepoužitelné k původnímu účelu
staly zdrojem náhradních dílů, což nezpochybňuje ani stěžovatel, který ve správním i soudním
řízení tuto skutečnost sám výslovně uznal.
[20] Jestliže stěžovatel uvádí, že přijatá havarovaná vozidla jsou i po demontáži použitého dílu
dále prodávána, resp. technické požadavky nesplňují pouze dočasně, jeví se uvedené tvrzení zcela
nedůvěryhodné a v kontextu shromážděných důkazů poměrně absurdní. K tomu je třeba uvést,
že kasační soud nezpochybňuje majetkovou hodnotu movitých věci uskladněných v provozovně
stěžovatele. Předmětné autovraky nepochybně mohou být předmětem další obchodní transakce,
avšak absolutní neužitečnost není pojmovým znakem odpadu. V tomto směru lze odkázat
na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), ze které jednoznačně
plyne, že za odpad je třeba považovat i věci mající hospodářskou hodnotu , které lze opětovně
využít (viz zejména rozsudky ze dne 18. 12. 2007, Komise proti Itálii, C-195/05, Sb.rozh. I-11699,
body 36 až 38; ze dne 15. 6. 2000, ARCO Chemie Nederland a další, spojené věci C-418/97 a C-
419/97, Recueil, s. I-4475, bod 83; ze dne 25. 6. 1997, Tombesi a další, spojené věci C-304/94, C-
330/94, C-342/94 a C-224/95, Recueil, s. I-3561, body 47 a 48, či ze dne 28. 3. 1990, Vessoso
a Zanetti, spojené věci C-206/88 a C-207/88, Recueil, s. I-1461, bod 9; rozsudky Soudního dvora
jsou dostupné na adrese curia.europa.eu).
[21] Z hlediska aplikace zákona o odpadech je podstatná pouze skutečnost, zda věci
nacházející se v provozovně stěžovatele sloužily k provozu na pozemních komunikacích
ve smyslu §36 písm. a) zákona o odpadech a zda se staly odpadem ve smyslu §3 téhož zákona.
V případě nevyužití řízení o odstranění pochybností dle ustanovení §78 odst. 2 písm. h) zákona
o odpadech je pak dána nevyvratitelná domněnka naplnění definice pojmu „odpad“, pokud došlo
k zániku jeho původního účelového určení. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, stěžovatel
k iniciaci řízení dle §78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech nepřistoupil.
[22] Z fotodokumentace založené ve správním spise je přitom zcela nepochybné, že původní
účelové určení většiny vozidel uskladněných v provozovně stěžovatele zaniklo. Materiál
zachycuje i četná vozidla zjevně po če lních i jiných srážkách, které měly na vozidla zcela
devastující účinky. Vozidla jsou v mnoha případech zcela zdemolovaná, rozstříhaná, rozebraná,
mnohdy s chybějícími celými částmi (kapota, blatníky, dveře, kola, motor, vnitřní vybavení apod.),
takže z vozů zůstávají pouhá torza, která jsou (i z laického pohledu) zcela zjevně nepoužitelná
k jakémukoliv provozu, natož k provozu na pozemních komunikacích. Z pořízené
fotodokumentace je současně zřejmé, že většina vozidel se stala zdrojem náhradních dílů, nebo ť
dokladem existence vozidla zůstává jen (často zkorodovaný) skelet karoserie. Jestliže stěžovatel
tvrdí, že tento stav je pouze dočasný a vozidla budou opětovně s to účastnit se provozu
na pozemních komunikacích, je uvedené tvrzení s ohledem na stav „vozidel“ zcela
nedůvěryhodné a zjevně účelové. K tomuto zhodnocení stavu „vozidel“ v zařízení (provozovně)
stěžovatele přitom s ohledem na jejich stav není ani třeba odborných znalostí, neboť i laikovi
musí být zřejmé, že zkorodovaný skelet karoserie bez motor u, volantu, kol, sedadel atd. není
způsobilý jakéhokoli provozu a jeho „oprava“ či „zprovozuschopnění“ možné nejsou.
[23] Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona o odpadech lze provozovat zařízení k využívání,
odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým
je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem. Zařízením se podle
definice uvedené v §4 písm. e) zákona o odpadech rozumí nejen technické zařízení, ale rovněž
„místo“.
[24] Kasační soud má za to, že není pochyb o tom, že v projednávané věci došlo k naplnění
citované skutkové podstaty, tj. provozování zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů bez
potřebného souhlasu příslušného krajského úřadu podle §66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech.
Skutečnost, že stěžovateli nebylo uvedené povolení uděleno, ostatně nijak nezpochybňuje ani sám
stěžovatel.
[25] Nejvyšší správní soud má dále s ohledem na výše uvedené a ve shodě s městským soudem
za to, že provedení důkazů stěžovatelem navržených v žalobě by bylo v projednávané věci
nadbytečné, neboť byl již náležitě zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
bylo prokázáno, že v provozovně stěžovatele se nacházelo cca 600 kusů osobních nepojízdných,
neúplných vozidel - autovraků, které ztratily své původní účelové určení. Díly z autovraků přitom
byly v určité míře demontovány a prodávány. Je proto nepochybné, že se jednalo o nakládání
s autovraky (odpadem) bez povolení krajského úřadu vydaného podle §14 odst. 1 zákona
o odpadech. Na těchto zjištěních stěžovatelem v žalobě jen obecně navržené důkazy [kupní
smlouvy k vozidlům zakoupeným v letech 2004 až 2005, technické průkazy k těmto vozidlům,
svědecké výpovědi (blíže neidentifikovaných) osob, které stěžovateli v letech 2004 až 2005
vozidla prodaly a od něj koupily, výpovědi (blíže neidentifikovaných) osob, které měly provádět
demontáž přijatého vozidla, ohledání přijatého (blíže nespecifikovaného) vozidla, u něhož měla
být prováděna demontáž, a znalecký posudek ] nemohou ničeho změnit.
[26] Stěžovatel v rámci své stížní argumentace opomíjí, že jeho odvolací námitce, že není
osobou podle §37c zákona o odpadech, jež by se zabývala zpracováním autovraků, bylo
vyhověno již napadeným rozhodnutím žalovaného jako odvolacího orgánu, který jeho jednání
podřadil pod ust. §66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech, tj. jednání spočívající v nakládání
s odpady v zařízeních, ve kterých nakládání s odpady nebylo povoleno. Rozhodné proto pouze je,
že v řízení bylo prokázáno, že v zařízení (provozovně) stěžovatele se nacházel odpad (autovraky), s nímž
stěžovatel bez povolení nakládal. Skutečnost, zda vedle toho stěžovatel koupil či prodal i vozidla, která
za odpad (autovrak) označit nelze, je proto pro posouzení věci nepodstatná. Z uvedených
důvodů proto nelze souhlasit s názorem, že městský soud nezjistil úplně skutkový stav, neboť
neprovedl stěžovatelem navržené důkazy. Důvodnou tedy soud neshledal ani tuto kasační
námitku stěžovatele.
[27] Na věci nemůže ničeho změnit ani námitka stěžovatele, že je provozovatelem autobazaru
a je tedy oprávněn přejímat vozidla k jejich opravě a případnému dalšímu prodeji. Kasační soud
nepopírá, že v provozovně stěžovatele mohlo docházet i k této činnosti. Jak bylo však již výše
uvedeno, podstatou souzené věci je skutečnost, že v průběhu správního a soudního řízení bylo
jednoznačně prokázáno, že stěžovatel nakládal s movitými věcmi, jejichž původní účelové určení
zaniklo. Vzhledem k ustanovení §3 odst. 3 písm. b) zákona o odpadech je na ně třeba nahlížet
jako na odpady ve smyslu relevantních zákonných ustanovení. K řečenému pak lze dodat,
že výraz „odpad“ musí být vykládán ve světle základního cíle Směrnice Rady 75/442/EHS
ze dne 15. 7. 1975 o odpadech (účinné v době spáchání správního deliktru, viz Úř. věst. L 194,
25. 7. 1975, s. 39 - 41, zvl. vydání v českém jazyce: Kapitola 15 Svazek 01 s. 23; právní předpisy
Evropské unie jsou dostupné na internetové adrese eur-lex.europa.eu), kterým je podle jejího
třetího bodu odůvodnění „ochrana lidského zdraví a životního prostředí před škodlivými vlivy sběru,
přepravy, zpracování, skladování a ukládání odpadů“. Pojem „odpad“ tedy nelze vykládat restriktivním
způsobem (viz rozsudky Soudního dvora ve shora citovaných věcech Komise proti Itálii, bod 35 a
ARCO Chemie Nederland a další, body 36 až 40). I pro to zdejší soud neshledal důvod námitkám
stěžovatele vyhovět.
V.
Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl.
[29] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě ustanovení §60 odst.
1 ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné
činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu