ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.67.2013:21
sp. zn. 5 As 67/2013 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: B. V., zast.
JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2013, č. j. 11 A 149/2010
- 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Ladislava Koženého se u r č u j e
částkou 3400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. SZ 053391/2010/KUSK REG/AB,
č. j. 066360/2010/KUSK, zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení starosty města Čáslav
ze dne 15. 2. 2010, č. j. SEK 2807/2010-50/2010sia, o námitce podjatosti vznesené vůči
tajemníkovi Městského úřadu Čáslav.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji výrokem I. rozsudku ze dne 30. 8. 2013, č. j. 11 A 149/2010 – 27, odmítl.
Městský soud uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce podal dne 31. 10. 2009
k Městskému úřadu Čáslav návrh na obnovu řízení podle §100 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád ve věci rozhodnutí stavebního úřadu. V tomto návrhu uplatnil námitku podjatosti pracovníků
stavebního úřadu. Podáním ze dne 2. 1. 2010 uplatnil námitku podjatosti konkrétně proti
tajemníkovi Městského úřadu Čáslav. O této námitce rozhodl starosta města nadepsaným
usnesením ze dne 15. 2. 2010 tak, že tajemník Ing. J. R. není v dané věci podjatý. Žalobcovo
odvolání proti usnesení starosty města žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný konstatoval zejména to, že důvod podjatosti, který
žalobce uvedl, a to údajné patologické chování vůči jeho osobě, nelze považovat za relevantní.
Městský soud se zabýval především otázkou, zda jsou ve věci splněny podmínky
pro to, aby mohl žalobou napadené rozhodnutí věcně posoudit a dospěl k závěru, že tomu
tak není. Z §65 odst. 1 s. ř. s. totiž vyplývá, že soudnímu přezkumu podléhají pouze takové
úkony správního orgánu, kterými se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo
povinnosti, což však není případ žalobou napadeného rozhodnutí.
Svými rozhodnutími v dané věci správní orgány nezaložily, nezměnily, nezrušily ani
závazně neurčily žádná práva ani povinnosti žalobce. Na právech žalobce ani na jeho
povinnostech se ničeho nezměnilo. Rozhodnutí o námitkách podjatosti je svým charakterem
rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Jestliže v průběhu
určitého procesu účastník tohoto procesu uplatní ve vztahu k orgánu, který tento proces vede
či řídí, námitky podjatosti, musí příslušný orgán o těchto námitkách rozhodnout ještě před tím,
než je učiněn konečný úkon, resp. než je rozhodnuto ve věci samé. O samotných právech
či povinnostech určitého subjektu je však rozhodnuto až následně. Pokud je výsledkem tohoto
procesu rozhodnutí, které zakládá, mění, ruší či závazně určuje práva, může se takový subjekt
bránit proti tomuto konečnému rozhodnutí ve věci samé samostatnou žalobou a v jejím rámci
může namítat i vady řízení spočívající v nesprávném posouzení námitek podjatosti. Z toho podle
městského soudu vyplývá, že samotné rozhodnutí o námitkách podjatosti nepodléhá
samostatnému soudnímu přezkumu. V tomto smyslu městský soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Afs 20/2003 – 23, publikovaný pod
č. 114/2004 Sb. NSS.
Městský soud konstatoval, že podle §70 písm. c) s. ř. s. jsou ze soudního přezkumu
vyloučeny úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.
Podle §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, jestliže se žalobce domáhá přezkoumání
rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle tohoto zákona
nepřípustný. S přihlédnutím k závěru o tom, že žalobou napadené rozhodnutí ve věci námitek
podjatosti je rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení, a nikoliv rozhodnutím, které
by splňovalo podmínky uvedené v §65 odst. 1 s. ř. s., dospěl městský soud k závěru, že pro toto
rozhodnutí platí kompetenční výluka podle §70 písm. c) ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s., a proto
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu proti tomuto rozhodnutí odmítl jako nepřípustnou.
Žalobce (stěžovatel) napadl výrok I. rozsudku městského soudu kasační stížností
poukazující na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V této kasační stížnosti
zrekapituloval průběh řízení před správními orgány a závěry vyplývající z rozhodnutí městského
soudu, přičemž uvedl, že se městský soud mýlí v tom, že žalovaný svým rozhodnutím nezaložil,
nezměnil, nezrušil ani závazně neučil práva nebo povinnosti stěžovatele. Stěžovatel je toho
názoru, že odmítnutí žaloby a důvody, o které se v tomto smyslu městský soud opřel, jsou
nesprávné, pročež navrhl, aby zdejší soud kasační stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Zdejší soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatel kasační stížností napadl výrok
rozhodnutí městského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s . (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS). Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu je tak otázka, zda
městský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
odmítl.
Stěžovatel napadl žalobou rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o jeho odvolání ve věci
námitky podjatosti podané vůči oprávněné úřední osobě – tajemníkovi městského úřadu. Tato
námitka, jak vyplývá z rekapitulace správního spisu provedené městským soudem, byla vznesena
v rámci dosud pravomocně neskončeného řízení o návrhu na obnovu stavebního řízení.
Jak plyne z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Afs 20/2003 - 23, publikovaný pod č. 114/2004 Sb. NSS, a ze dne
15. 7. 2010, č. j. 7 Afs 56/2010 – 59, www.nssoud.cz), je rozhodnutí správce daně o vyloučení
pracovníka z daňového řízení rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení řízení [§70 písm. c)
s. ř. s.], a není tudíž přezkoumatelné samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Případné vady
daňového řízení způsobené nesprávnou aplikací ustanovení o vyloučení pracovníků správce daně
je možno namítat v řízení o opravných prostředcích proti meritornímu rozhodnutí.
Byť se uvedená judikatura týká rozhodnutí o podjatosti úředních osob podílejících
se na správě daně, jsou její východiska i závěry plně aplikovatelné i v nyní posuzované věci.
To výslovně vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2007,
č. j. 4 As 46/2007 – 75, www.nssoud.cz, kde zdejší soud dovodil, že dané závěry se plně uplatní,
s ohledem na podobnou úpravu daného institutu, i v případě řízení dle obecných předpisů
o správním řízení. Z novější judikatury pak lze uvést např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 6. 2011, č. j. 1 As 51/2011 – 135, www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší soud rovněž
dospěl k závěru, že rozhodnutí ve věci námitek podjatosti úředních osob ve správním řízení není
samostatně soudně přezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává následující:
Pro posouzení otázky, zda je ve správním soudnictví přípustné přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu (o podjatosti úřední osoby), je třeba posoudit jeho charakter, tedy to,
zda zasahuje do veřejných subjektivních práv a zda jde o konečné rozhodnutí v daném správním
řízení (zde ve věci rozhodování o obnově řízení).
Usnesením o námitce podjatosti, tedy o vyloučení, resp. nevyloučení úřední osoby
ze správního řízení, je rozhodováno toliko o tom, zda ta která úřední osoba bude či nebude dále
participovat na probíhajícím správním řízení. Podle svého charakteru jde pouze o rozhodnutí
o vedení řízení, jímž se upravují poměry ve správním řízení, resp. vytvářejí se předpoklady pro to,
aby mohlo být ve věci meritorně rozhodnuto. Usnesení starosty o námitce podjatosti podané
stěžovatelem, ani rozhodnutí žalovaného o odvolání proti tomuto usnesení, tedy nejsou
konečnými rozhodnutími ve věci samé, ale pouze rozhodnutími dílčími, která by měla rozhodnutí
ve věci samé předcházet.
Výrok předmětného usnesení (ve spojení s rozhodnutím odvolacího orgánu) tedy svým
charakterem přímo nezasahuje do subjektivních práv účastníka řízení (hmotně-právní pozice
stěžovatele). Takové rozhodnutí nespadá pod definici §65 odst. 1 s. ř. s., podle nějž se lze správní
žalobou domáhat zrušení pouze takových rozhodnutí správního orgánu, jimiž se zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti, nestanoví-li soudní řád správní nebo zvláštní
zákon jinak. Na tom ničeho nemění, že proti usnesení o námitce podjatosti je přípustné odvolání.
Nejvyšší správní soud rovněž dodává, že z jeho citované judikatury vztahující se k otázce
soudního přezkoumání rozhodnutí o námitce podjatosti vyplývá, že ačkoli je takové rozhodnutí
vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu, lze je napadnout spolu s meritorním
rozhodnutím ve věci, kde může být případně shledána vada řízení spočívající v nesprávném
posouzení námitky podjatosti. Ve své judikatuře Nejvyšší správní soud dovodil, že vyloučením
rozhodnutí o námitce podjatosti ze samostatného soudního přezkumu nedochází k porušení
práva na soudní ochranu proti rozhodnutím správních orgánů (čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod), neboť přezkum rozhodnutí o námitce podjatosti není vyloučen úplně, nýbrž
pouze koncentrován do řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o věci samé.
Lze tak uzavřít, že žalobou bylo napadeno rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení před
správním orgánem. Takové rozhodnutí ovšem není samostatně přezkoumatelné ve správním
soudnictví, neboť na ně dopadá kompetenční výluka dle §70 písm. c) s. ř. s. Z tohoto důvodu
městský soud žalobu správně odmítl pro nepřípustnost dle §46 odst. 1 písm. d) a §68 písm. e)
s. ř. s.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, z obsahu spisu však plyne, že mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen JUDr. Ladislavem Koženým,
advokátem, který mu byl ustanoven městským soudem již v řízení o žalobě; toto zastoupení
pokračovalo i v následném řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje
zástupce a odměnu za zastupování podle §35 odst. 8 s. ř. s. stát. Jelikož zástupce stěžovatele
Nejvyššímu správnímu soudu nevyčíslil odměnu za zastupování, rozhodl Nejvyšší správní soud
o odměně a náhradě hotových výdajů na základě skutečností zřejmých ze spisu. Ustanovenému
zástupci stěžovatele tak byla za zastoupení v řízení o kasační stížnosti přiznána odměna za jeden
úkon právní služby (podání kasační stížnosti) dle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4
písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, ve výši 3100 Kč a paušální
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem
tedy 3400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. ledna 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu