ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.78.2013:55
sp. zn. 5 As 78/2013 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně D. P.,
zastoupené Mgr. Nadeždou Priečinskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Zborovská 49, proti
žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odboru územního plánování a stavebního
řádu, se sídlem Velká hradební 3118/48, Ústí nad Labem, za účasti osoby zúčastněné na
řízení V. J., o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 18. 9. 2013, č. j. 15 A 90/2010 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o k asační
stížnosti částku 4114 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Nadeždy Priečinské, advokátky.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
Rozhodnutím žalovaného (dále jen „stěžovatel“) ze dne 19. 7. 2010, č. j. 536/ÚPS/2009-
4, JID: 94741/2010/KUUK/Ha, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 2. 8. 2010,
č. j. 536/UPS/2009-6, ev. č. 141101/2010/KUUK/Ha, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a V.
J. a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Postoloprty, stavebního úřadu (dále jen „stavební
úřad“) ze dne 8. 10. 2009, č. j. 330/248/09Hr, kterým byla povolena stavba „stavební úpravy domu
na restauraci, P., D. 597, na pozemku parc. č. 614 v k. ú. P.“ stavebníkovi P. Ch., nar. X, bytem Š. 169,
P.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatele podala žalobkyně včasnou žalobu, které
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2013,
č. j. 15 A 90/2010 - 51, vyhověl a zrušil rozhodnutí žalovaného i stavebního úřadu a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud dovodil, že správní orgány nesprávně vyhodnotily námitku snížení tržní
hodnoty nemovitosti žalobkyně jako opožděnou, neboť ze smyslu námitek žalobkyně
přednesených u ústního jednání a z kontextu jejího podání ze dne 6. 1. 2009 plyne, že žalobkyně
měla celou dobu na mysli snížení tržní hodnoty její nemovitosti v důsledku výstavby předmětné
stavby. Krajský soud konstatoval, že podání žalobkyně doručené stavebnímu úřadu dne 6. 1. 2009
bylo sice vyhotoveno a doručeno stavebnímu úřadu po skončení ústního jednání a námitky
v něm nově uplatněné jsou opožděné, avšak tato skutečnost nebránila tomu, aby námitky
žalobkyní včas uplatněné byly správními orgány interpretovány s přihlédnutím k obsahu tohoto
přípisu.
II. Obsah kasační stížnosti
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel konkrétně namítl, že nesouhlasí se závěrem krajského
soudu, že námitka žalobkyně týkající se snížení tržní hodnoty její nemovitosti v důsledku realizace
navrhovaných stavebních úprav domu stavebníka byla vznesena včas. Při ústním jednání dne
1. 3. 2007 vznesla žalobkyně námitku, že „provozem restaurace se sníží tržní hodnota bydlení“, kterou
správní orgány interpretovaly v kontextu s ostatními námitkami žalobkyně, kterými se snažila
poukázat na hrozbu snížení její pohody bydlení. Teprve dne 6. 1. 2009 žalobkyně předestřela
stavebnímu úřadu další argumentaci, která tuto námitku posunula do zcela nové roviny a fakticky
tak byla ze strany žalobkyně uplatněna námitka zcela nová, která se týkala snížení tržní hodnoty
nemovitosti. K této námitce se stěžovatel vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí jen nad rámec
svých povinností a pouze v obecné rovině, která dle jeho názoru odpovídá obecné formulaci
opožděně vznesené námitky.
Závěrem stěžovatel uvedl, že se neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu
uvedeným v jeho rozsudku ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 As 1/2007 - 104. Stěžovatel nesouhlasí
s tím, že by stavební úřady byly dostatečně vybaveny a odborně způsobilé k tomu,
aby posuzovaly vliv plánované výstavby na tržní hodnotu okolních nemovitostí. Již samotné
hodnocení otázky případného snížení pohody bydlení je velmi obtížně uchopitelné a nezbytně
bude vždy záviset na subjektivních pocitech účastníků řízení na jedné straně a subjektivních
pocitech oprávněné úřední osoby na straně druhé. Jakákoli objektivně uchopitelná kritéria
zde naprosto absentují. Jestliže je navíc stavebním úřadům ukládáno, aby hodnotily námitky
snížení tržní hodnoty nemovitostí zcela nezávisle na pohodě bydlení, musí stěžovatel konstatovat,
že k takovému hodnocení stavební úřady odborně způsobilé nejsou a ani nemohou být. To, jaké
budou dopady teprve plánované výstavby na cenu okolních nemovitostí, je zpravidla velice
obtížně předvídatelné i pro znalce v oboru oceňování nemovitostí, natož pro pracovníky
stavebních úřadů. Tento problém vystupuje do popředí zejména u závěrů, které nejsou, obecně
vzato, považovány za kontroverzní, nýbrž u kterých bude záležet výhradně na „vkusu“
dotčeného vlastníka sousední nemovitosti. Tak je tomu i v projednávaném případě,
kdy žalobkyně subjektivně pociťuje, že se zprovozněním restaurace v jejím sousedství sníží její
pohoda bydlení a v důsledku toho se obává možného poklesu hodnoty svého majetku.
Dle stěžovatele je však možné, že cena nemovitosti žalobkyně by pro potenciálního kupce
naopak mohla být zvýšena zprovozněním restaurace v sousedství, resp. by tím mohla být zvýšena
její atraktivita. Závěrem stěžovatel uvedl, že jak je snadné (a v praxi účastníků stavebních řízení
možná až nadužívané) namítat snížení pohody bydlení a současně i snížení tržní hodnoty
nemovitostí v okolí plánované výstavby, tak nesmírně obtížné je pro stavební úřady tyto námitky
objektivně posuzovat a vyhodnocovat.
III. Vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti
Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele ztotožnila s rozsudkem
krajského soudu. Uvedla, že námitku snížení tržní hodnoty její nemovitosti v důsledku výstavby
předmětné stavby vznesla již při ústním jednání dne 1. 3. 2007. Skutečnost, že použila termín
„provozem restaurace se sníží tržní hodnota bydlení“ nemůže ospravedlnit zkrácení žalobkyně na jejích
právech. Žalovaný vzhledem ke své činnosti musel vědět, že žalobkyně slovním spojením „tržní
hodnota bydlení“ měla na mysli tržní hodnotu nemovitosti, neboť je běžné, že v hovorové řeči
lze místo termínu byt, dům či nemovitost použít termín bydlení. Bylo věcí žalovaného,
pokud měl o významu tohoto termínu pochybnosti, poučit žalobkyni o termínu správném,
popř. se dotázat na účel jejího tvrzení. Žalovaný nebyl oprávněn interpretovat námitku žalobkyně
v její neprospěch. Závěrem uvedla, že se ztotožňuje rovněž s názorem Nejvyššího správního
soudu, že stavební úřad je dostatečně vybaven a odborně způsobilý k tomu, aby sám nebo
ve spolupráci s dalšími orgány posoudil vliv plánované stavby na tržní hodnotu domu žalobkyně,
přičemž je vhodné námitku snížení tržní hodnoty zkoumat nezávisle na pohodě bydlení.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal přezkumu
rozsudku krajského soudu, který vzešel z řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a jedná za něj jeho
zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Z obsahu správního spisu plyne, že P. Ch. (dále jen „stavebník“) podal u stavebního
úřadu dne 29. 12. 2006 žádost o vydání stavebního povolení na stavební úpravy přízemí domu na
restauraci, P., D. čp. 597, na pozemku parc. č. 614, katastrální území P. (dále též jen „restaurace“).
Žalobkyně u ústního jednání dne 1. 3. 2007 s výstavbou restaurace nesouhlasila a namítla, že její
výstavba zásadním způsobem negativně ovlivní užívání sousedních objektů, v projektu
stavebních úprav není řešeno užívání zahrady pro provoz restaurace, vyústění ventilátoru do
dvora a s tím související pachy budou ovlivňovat kvalitu bydlení a „provozem restaurace se sníží tržní
hodnota bydlení“. Usnesením ze dne 7. 3. 2007 stavební úřad řízení přerušil podle §137 odst. 2
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „starý stavební zákon“), a pro předložení důkazu o tom, že byl soudu podán návrh na
rozhodnutí ve sporné věci, stanovil podle §137 odst. 3 starého stavebního zákona lhůtu 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení. Usnesení odůvodnil mimo jiné tím, že „jedná se o námitku, že
v případě realizace stavby a jejího následného užívání, dojde k znehodnocení sousedních nemovitostí a k zásahu do
pokojného stavu“. K odvolání žalobkyně bylo usnesení stavebního úřadu ze dne 7. 3. 2007
rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 7. 2007 zrušeno a věc byla vrácena zpět stavebnímu úřadu
k dalšímu řízení. Stavební úřad vydal dne 8. 1. 2008 stavební povolení, v němž zamítl námitku
žalobkyně týkající se „hodnoty bydlení vlivem provozu restaurace“, když dovodil, že při dodržování
všech norem a předpisů nedojde k nepřiměřenému snížení hodnoty bydlení vlivem provozu
restaurace. Rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 8. 1. 2008 bylo mimo jiné také k odvolání
žalobkyně rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 8. 2008 zrušeno a věc byla vrácena zpět
stavebnímu úřadu k novému projednání. V podání doručeném stavebnímu úřadu dne 6. 1. 2009
vznesla žalobkyně výslovně „námitku snížení tržní hodnoty nemovitosti“. Stavební úřad stavebním
povolením ze dne 8. 10. 2009, č. j. 330/248/09Hr, podle §66 starého stavebního zákona, povolil
stavebníkovi „stavební úpravy přízemí domu na restauraci, P., D. čp. 597, na pozemku parc. č. 614, kat.
území P.“. Stavební úřad uvedl, že výsledkem povolených stavebních úprav bude provozovna
restaurace obsahující kuchyni, kde se bude připravovat max. 30 jídel denně, výčep, lokálek,
salónek pro nekuřáky, sociální zařízení a sklad zboží. Stavební úřad mimo jiné zamítl námitku
stěžovatelky, která se týkala „negativního ovlivnění užívání sousedních objektů provozem restaurace“,
s odůvodněním, že negativní ovlivnění užívání sousedních staveb při dodržování požadovaných
a stanovených podmínek je minimální. Stavba se nachází podle územního plánu v zóně čistého
bydlení, v níž je přípustné umístění mimo jiné i občanské vybavenosti, tj. i živnostenských
provozoven, kterou je rovněž povolovaná provozovna restaurace. Stavební úřad dále zamítl
námitku žalobkyně vytýkající „snížení hodnoty bydlení vlivem provozu restaurace“. K důvodům zamítnutí
této námitky stavební úřad uvedl, že jde o námitku podobnou námitce předcházející a při
dodržování všech norem a předpisů nedojde k nepřiměřenému snížení hodnoty bydlení vlivem
provozu restaurace. Stavební úřad pak nemůže předjímat, že provozovatel předepsané normy
a předpisy nedodrží. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítla,
že stavební úřad se nevypořádal s jejími námitkami „narušení pohody bydlení“ a „snížení tržní hodnoty
nemovitostí“. O odvolání žalobkyně rozhodl stěžovatel napadeným rozhodnutím ze dne
19. 7. 2010, kterým (mimo jiné) odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne
8. 10. 2009 potvrdil. Stěžovatel s odkazem na §61 odst. 1 starého stavebního zákona
(koncentraci) dovodil, že námitky, které uplatnila žalobkyně až po ústním jednání v podání
doručeném stavebnímu úřadu dne 6. 1. 2009, nelze pro jejich opožděnost akceptovat. Mezi tyto
opožděné námitky náleží právě námitky „narušení pohody bydlení“ a „snížení tržní hodnoty nemovitostí“.
Stěžovatel uvedl, že žalobkyně sice při ústním jednání dne 1. 3. 2007 uplatnila námitku,
že provozem restaurace se sníží tržní hodnota bydlení. Dle stěžovatele se s touto námitkou
stavební úřad vypořádal a rozhodl o ní tak, že jí zamítl s odůvodněním, že při dodržování všech
norem a předpisů k nepřiměřenému snížení hodnoty bydlení nedojde. Stěžovatel upozornil,
že stavební zákon nezná pojem „tržní hodnota bydlení“ a stavební úřad posoudil námitku ve vztahu
ke „snížení hodnoty bydlení.“ Stěžovatel však přesto k námitce snížení tržní hodnoty nemovitosti
zdůraznil, že práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti, které plynou z vlastnického práva,
nebudou povolením stavebních úprav nikterak narušena. Žalobkyně (vlastník nemovitosti)
nebude nijak omezena ve svém právu svoji nemovitost prodat nebo převést na další osobu
a stavebnímu úřadu podle stavebního zákona „nepřísluší zkoumat, zda hypoteticky dojde či nedojde
ke snížení tržní ceny nemovitosti“. Stěžovatel zdůraznil, že stavební zákon ani zvláštní předpisy
nestanoví žádné parametry ve smyslu tržní hodnoty, které by stavební úřad mohl posuzovat
a vyhodnocovat. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2009,
č. j. 5 As 67/2008 - 111.
Rozhodující otázkou je, zda žalobkyně uplatnila námitku snížení tržní hodnoty její
nemovitosti již při ústním jednání dne 1. 3. 2007, tj. včas, anebo teprve v podání doručeném
stavebnímu úřadu dne 6. 1. 2009, tj. opožděně.
V prvé řadě je třeba uvést, že při posuzování námitek žalobkyně vznesených v průběhu
řízení před správními orgány je nutné rozlišovat mezi námitkou „snížení pohody bydlení“ a námitkou
„snížení tržní hodnoty nemovitosti.“ Jde o dvě samostatné námitky, které může účastník stavebního
řízení vznést, přičemž platí, že k snížení tržní hodnoty příslušné nemovitosti může dojít mimo
jiné z důvodu narušení pohody bydlení. Proto je vhodné námitku snížení tržní hodnoty
zkoumat nezávisle na pohodě bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2007, č. j. 1 As 1/2007 – 104).
Stavební úřad, stěžovatel i žalobkyně pro tyto dvě rozdílné námitky ve svých
rozhodnutích používají různá označení (např. hovoří o znehodnocení nemovitosti, zásahu
do pokojného stavu), je proto nezbytné před dalším výkladem ujasnit obsah a význam uvedených
pojmů, což je také nutné pro posouzení zásadní otázky, zda žalobkyně uplatnila námitku „snížení
tržní hodnoty nemovitosti“ včas.
Pohodu bydlení zmiňovala vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb.,
o obecných technických požadavcích na umísťování staveb a na jejich vzájemné odstupy (§4
odst. 1 a §8 odst. 1 vyhlášky), a rozumí se jí „souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení
bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení;
pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou
hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným
množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak
zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů,
které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Nejvyšší správní soud (…) nicméně
podotýká, že správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže zcela
abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv
na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob
života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře
od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 16, publ.
pod č. 850/2006 Sb. NSS). Stěžovatel se tedy mýlí, jestliže se domnívá, že hodnocení této
námitky závisí na „subjektivních pocitech“, neboť zde chybí objektivní kritéria pro posouzení této
námitky.
Snížením tržní hodnoty nemovitosti se pak rozumí, jako již sám název napovídá, snížení ceny
nemovitosti, za kterou je prodejná v daném místě a čase (jinými slovy znehodnocení
nemovitosti).
Na projednávanou věc je dle názoru zdejšího soudu aplikovatelný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010 - 145, vycházející z unesení rozšířeného
senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publikovaného pod č. 1910/2009 Sb. NSS.
Není přitom rozhodné, že v citovaném rozsudku bylo předmětem soudního přezkumu územní
rozhodnutí o umístění stavby, zatímco v nyní projednávaném případě se jedná o rozhodnutí
o povolení stavby. V rámci územního řízení – a stejně tak i v rámci stavebního řízení či řízení
o povolení stavby – je sice „stavební úřad oprávněn a povinen posoudit námitku snížení tržní ceny sousedních
nemovitostí, avšak činí tak jen z pozice nástrojů stavebního zákona, tedy zejména z hlediska souladu s územně
plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu a se zájmy chráněnými dalšími předpisy“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 56/2011 - 133). Názor
stěžovatele, že pro posouzení námitky snížení tržní hodnoty nemovitosti není odborně způsobilý,
tedy není správný a zdejší soud nemá důvod se od závěrů, které jsou vyjádřeny již v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 As 1/2007 - 104, odchýlit.
Nejvyšší správní soud nemá na základě výše uvedeného pochyb o včasném uplatnění
námitky snížení tržní hodnoty nemovitosti žalobkyně již s ohledem na obsah protokolu ze dne
1. 3. 2007, neboť z použití termínu „snížení tržní hodnoty bydlení“ žalobkyní ani nic jiného dovodit
nelze. Ostatně ani stavební úřad neměl o výkladu tohoto pojmu bezprostředně po tomto ústním
jednání pochybnosti, neboť rozhodnutím ze dne 7. 3. 2007 řízení přerušoval ze dvou důvodů,
a to z důvodu námitek „znehodnocení sousedních nemovitostí a k zásahu do pokojného stavu“, tedy jinými
slovy řečeno mimo jiné z důvodu námitky snížení tržní hodnoty nemovitostí (znehodnocení
sousedních nemovitostí). Tuto námitku přitom žalobkyně v průběhu celého řízení zdůvodňovala
možnými imisemi (rušení hlukem, pachem, vibracemi apod.). V tomto směru je tedy třeba závěry
krajského soudu mírně korigovat, neboť tato námitka byla výslovně uplatněna včas, a nikoli
až v podání doručeném stavebnímu úřadu dne 6. 1. 2009. Uvedené však nemá jinak vliv
na správnost závěru krajského soudu o včasném uplatnění předmětné námitky.
Krajský soud v této souvislosti správně podotkl, že není přiléhavý poukaz stěžovatele
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 67/2008 - 111, na který
stěžovatel poukazuje i v kasační stížnosti, neboť jeho předmětem bylo posouzení otázky odlišné,
a to účastenství ve stavebním řízení.
Namítá-li proto stěžovatel, že námitku snížení tržní hodnoty své nemovitosti uplatnila
žalobkyně ve smyslu §61 odst. 1 starého stavebního zákona opožděně, není tato námitka
důvodná.
V. Závěr
Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal
důvodnou, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
byl se svou kasační stížností neúspěšný, proto vůči němu vzniklo žalobkyni, která byla v řízení
před Nejvyšším správním soudem zastoupena advokátkou Mgr. Nadeždou Priečinskou, právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady představuje odměna za zastoupení
advokátem ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) podle §7
bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, v paušální náhradě hotových
výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a v náhradě za daň z přidané hodnoty
ve výši 714 Kč, tj. celkem 4114 Kč.
Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení V. J. bylo o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti rozhodnuto podle §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., neboť jmenovanému
soud v řízení o kasační stížnosti neuložil žádnou povinnost a V. J. ani nepodal návrh na přiznání
náhrady dalších nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu