ECLI:CZ:NSS:2014:5.AZS.128.2014:27
sp. zn. 5 Azs 128/2014 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: V. M.,
zastoupený JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M, advokátem se sídlem Rumunská 22/28, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 3, Praha 7, poštovní
schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalob ce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 15. 7. 2014, č. j. 45 Az 5/2014 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M. se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3400 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
Žalobce podal dne 14. 11. 2013 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V žádosti uvedl,
že je státním občanem Ukrajiny, ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání. On sám ani nikdo
z jeho rodiny nebyli členy žádné politické strany, hnutí či jiné organizace. Je rozvedený, na území
ČR nepočítá s pomocí žádných příbuzných či známých, jeho rodiče již zemřeli. Žadatel
je vyučený, na Ukrajině a později v ČR vykonával dělnické práce na stavbách. Svoji vlast opustil
na jaře roku 1997 a jako důvod svého odjezdu z vlasti uvedl, že na Ukrajině není nikdo, s kým
by žil. Jako další důvod své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že na Ukrajině nenajde práci
a nemá se kam vrátit. Na Ukrajině již nikoho nemá, většinu svých známých má v ČR.
V roce 2003 žádal v ČR o mezinárodní ochranu, jeho žádost však byla zamítnuta. Žadatel
se domnívá, že v případě návratu na Ukrajinu nepřežije. Nesežene práci a nemá se tam kam vrátit.
Svůj zdravotní stav označil za dobrý.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2014, č. j. OAM-288/LE-BE03-K07-2013, (dále jen
„rozhodnutí žalovaného“), podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), rozhodl o neudělení
mezinárodní ochrany žalobci. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce neuvedl
žádné skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod důvody pro udělení azylu taxativně
vyjmenované v §12 zákona o azylu, ani nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany podle §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Praze, který
rozhodnutím ze dne 15. 7. 2014, č. j. 45 Az 5/2014 – 34, předmětnou žalobu zamítl, neboť
žalobní námitky neshledal důvodné a v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž by bylo
nutno přihlížet z úřední povinnosti.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud konstatoval, že žalobní námitka
směřovala pouze do problematiky hrozby vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu. Z napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný na základě jím shromážděných
informačních zdrojů a zpravodajství ČTK konstatoval, že v zemi původu žadatele neprobíhá
takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou
újmu podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Jelikož však dle krajského soudu nelze vyloučit,
že stěžovatel v rozhodné době nedisponoval aktuálními informacemi o dění na Ukrajině
(v relevantní době byl zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců), soud bezpečnostní situaci
na Ukrajině hodnotil. Od konce listopadu 2013 v návaznosti na zastavení přípravy podpisu
asociační dohody s EU probíhaly v Kyjevě demonstrace na podporu proevropského směřování
Ukrajiny. Ty později (zhruba od poloviny ledna 2014) přerostly v násilné konflikty demonstrantů
s policií a přinesly i oběti na lid ských životech. Jelikož k násilným střetům došlo až po vydání
žalobou napadeného rozhodnutí (vydáno dne 9. 1. 2014), nelze pozdějšími informacemi
zpochybnit závěr žalovaného, že v zemi původu žadatele neprobíhá (rozuměj ke dni vydání
žalobou napadeného rozhodnutí) takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno
pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou újmu podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
Při obecné známosti aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině pak krajský soud hodnotil,
zda jsou dány důvody pro neaplikování ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní ho
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy zda má soud přihlížet
i ke skutečnostem relevantním pro možné udělení doplňkové ochrany, které vyšly najevo
až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. V této souvislosti krajský soud uzavřel, že jelikož
stěžovatel není omezen na své svobodě (ze zajištění v zařízení pro zajištění cizinců byl již
propuštěn a dle informace z databáze žalovaného plyne, že se zdržuje na adrese Severní 71,
Plzeň), nic mu nebrání v tom, aby neprodleně poté, co obdrží rozsudek krajského soudu, učinil
u příslušného útvaru cizinecké policie nebo v přijímacím středisku prohlášení o mezinárodní
ochraně. Pokud stěžovatel podá novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou bude opírat
o změnu bezpečnostní situace v zemi původu, která vyšla najevo v řízení před krajským soudem,
bude žalovaný povinen posoudit tuto žádost jako přípustnou minimálně v rozsahu takového
tvrzení, a to právě z důvodu existence mezinárodního závazku non-refoulement, který musí být
respektován.
II. Obsah kasační stížnosti
Rozsudek krajského soudu žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl včasnou kasační
stížností z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a dále
z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
K otázce přijatelnosti stěžovatel uvádí, že kasační stížnost přesahuje jeho vlastní zájem
z důvodu širší problematické praxe správních soudů v otázce zamítání žalob uvádějících jako
důvod pro udělení mezinárodní ochrany bezpečnostní situaci na Ukrajině s tím, že jsou žalobci
odkazováni na možnost podání nové žádosti o mezinárodní ochranu, ve které se aktuální události
na Ukrajině posoudí v novém řízení. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na judikaturu
Nejvyššího správního soudu ohledně prolomení zásady uvedené v §75 s. ř. s., a to rozhodnutí
ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131, dle kterého „krajský soud je povinen se odchýlit od §75
odst. 1 s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly najevo
až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tehdy, pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky
k tomu, že budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem
z hlediska respektování zásady non-refoulement, a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout
soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu. Tuto
otázku je třeba posuzovat vždy individuálně, tedy vzhledem ke konk rétní situaci daného žadatele o mezinárodní
ochranu“. Dle stěžovatele jsou uvedené podmínky v jeho případě splněny, protože nejsou dány
dostatečné záruky k tomu, že správní orgán bude skutečně respektovat zásadu non-refoulement,
a zároveň, že stěžovatel bude mít možnost dosáhnout soudního přezkoumání dříve, než bude
navrácen do země původu.
Stěžovatel navíc praxi krajských soudů, odkazující žadatele o mezinárodní ochranu
z Ukrajiny, kteří žádost podali před eskalací bezpečnostní situace v zemi, na možnost podání
nové žádosti o mezinárodní ochranu, považuje za rozpornou s principem procesní ekonomie.
Nová žádost je spojena s dočasným omezením svobody, povinností znovu absolvovat zdravotní
prohlídku, identifikační úkony, azylový pohovor a další úkony správního řízení, které představují
zbytečnou zátěž pro stěžovatele i pro dotčené správní orgány. Reálně také hrozí, že úkony budou
prováděny již čistě formalisticky, protože žadatel bude mít s největší pravděpodobností prostě
stejný příběh.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že podmínky pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu splňuje a upozorňuje na to, že původcem vážné újmy podle
§2 odst. 9 zákona o azylu může být i soukromá osoba, v daném případě např. proruští
separatisté, pokud lze prokázat, že stát není schopen či ochoten odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před vážnou újmou. Stěžovatel odkazuje na současnou bezpečnostní situaci na Ukrajině
a podotýká, že mu v případě návratu hrozí vážné ohrožení života z důvodu svévolného násilí
v situacích vnitřního či mezinárodního ozbrojeného konfliktu ve smyslu §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu. V této souvislosti stěžovatel připomíná rozsudek ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, ve kterém Nejvyšší správní soud definoval test „reálného nebezpečí“.
K doložení aktuální situace na Ukrajině stěžovatel odkazuje na četné zprávy zahraničních médií
a informace poskytované například Ministerstvem zahraničních věcí Velké Británie či USA, které
svědčí o nepředvídatelné situaci v regionu. Správní orgán ve svém rozhodnutí nevěnoval
pozornost tomu, že se situace na Ukrajině musí posoudit komplexně, a že informace z určitého
data nemusí korespondovat s aktuální situací. Správní orgán se aktuální bezpečnostní situací
nezabýval vůbec. Současně došlo k dalšímu vývoji v zemi původu stěžovatele, který může
odůvodňovat udělení doplňkové ochrany. Krajský soud se aktuální bezpečnostní situací zabýval
jen povrchně a odkázal stěžovatele na případnou další žádost o mezinárodní ochranu. Uvedený
postup stěžovatel vnímá jako příliš formalistický.
V kasační stížnosti stěžovatel také poukazuje na fakt, že v případě návratu do země
původu bude podroben nucenému odvodu na základě všeobecné branné povinnosti a bude
nucen se proti své vůli zapojit do ozbr ojeného násilí na východě Ukrajiny. V případě
nedobrovolného odvodu tak stěžovateli hrozí nebezpečí vážné újmy na zdraví a smrti. Stěžovatel
se ozbrojeného konfliktu účastnit nechce, je to proti jeho přesvědčení a bojí se o svůj život.
Dle stěžovatele je na jeho situaci přiléhavý případ (nekonkretizovaného) rozhodnutí
švédského Odvolacího soudu pro migraci, který měl ve stěžejní části svého rozhodnutí vyjádřit
názor, že okolnosti ozbrojeného konfliktu v zemi původu je nutno posuzovat nikoliv k datu
podání žádosti, nýbrž k datu rozhodnutí.
Situace, které Ukrajina v současné době čelí, je podle stěžovatele bezprecedentní, neboť
boje svou intenzitou dosahují již hranic občanské války. Návrat stěžovatele do země by tak
nepřímo mohl ovlivnit i jeho život. I s ohledem na další důvody uvedené již v žalobě považuje
stěžovatel udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu za adekvátní.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu v rátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že jeho rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Základní zásadou řízení o udělení mezinárodní ochrany je povinnost tvrzení, která vázne
na žadateli o udělení mezinárodní ochrany. Pokud žadatel svojí část důkazního břemene neunese
a nedostojí své povinnosti tvrzení, je nutno mu takovou skutečnost přičítat k tíži. Stěžovatel
se v průběhu celého správního řízení nijak nevyjadřoval k bezpečnostní situaci na Ukrajině,
netvrdil, že by se svého návratu do vlasti z důvodu probíhajících nepokojů obával, ani že by se jej
probíhající nepokoje osobně dotýkaly.
Stěžovatel neuvádí, z jakých důvodů dospěl k závěru, že v jeho případě nejsou dány
záruky, že správní orgán bude v případném dalším řízení respektovat zásadu non-refoulement
a stěžovatel bude mít současně možnost soudního přezkoumání dříve, než bude navrácen
do země původu. Krajský soud v Praze se touto situací zabýval, argumentoval příslušnou
judikaturou a uzavřel, že vzhledem k tomu, že stěžovatel není nijak omezován na svobodě, nic
mu nebrání v tom, aby podal opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, kterou se následně
bude správní orgán povinen zabývat minimálně v rozsahu nových tvrzení stran situace
na Ukrajině a zásady non-refoulement. Správní orgán se ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že v daném případě nejsou dány důvody pro neaplikaci §75 odst. 1 s. ř. s., ne boť je zřejmé,
že stěžovateli bude umožněno podat novou žádost o mezinárodní ochranu, jak požaduje
judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek NSS ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011 - 131). Správnímu orgánu nelze přičítat k tíži, že se ve svém rozhodnutí
nevypořádal se skutečnostmi, které v době jeho rozhodování ještě nenastaly, a též nelze pouze
z důvodu procesní ekonomie prolomit aplikaci §75 od st. 1 s. ř. s. Správnímu orgánu není jasné,
z jakého důvodu se stěžovatel domnívá, že správní orgán postupoval odlišně ve vztahu k tvrzení,
že okolnosti ozbrojeného konfliktu v zemi původu stěžovatele se musí posuzovat nikoliv k datu
podání žádosti, nýbrž k datu rozhodnutí. Stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu dne
14. 11. 2013, napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. 1. 2014, k tomuto datu také správní orgán
situaci v zemi původu stěžovatele posuzoval. K výraznějším změnám v situaci v zemi původu
stěžovatele došlo až následně, správní orgán tedy nemohl tento pozdější vývoj do svého
rozhodování objektivně zahrnout.
Žalovaný trvá na svém závěru, že v případě návratu stěžovatele do země původu mu
nehrozí vážná újma dle §14a zákona o azylu. Stěžovatel ostatně ani v průběhu správního řízení
netvrdil, že by byl snad v zemi původu pronásledován, či že by se obával hrozící vážné újmy
v případě svého návratu na Ukrajinu, pouze uvedl svou obavu, že by nesehnal práci a byl
by vystaven nebezpečí hladovění. Ke změně vnitropolitické a bezpečnostní situace na Ukrajině
objektivně došlo až po datu vydání napadeného rozhodnutí a správní orgán se touto skutečností
tedy nemohl zabývat.
K argumentaci stěžovatele, že by v případě svého návratu do vlasti mohl být
povolán k obraně vlasti v rámci mobilizace, žalovaný uvádí, že vzhledem k věku stěžovatele
by mu nehrozilo nasazení do případných přímých bojů, stěžovatel navíc pochází z oblasti Chustu,
tedy západní a zcela klidné oblasti, která je od nestabilní oblasti vzdálena více než 1000 km.
Nehledě k výše uvedeným skutečnostem je povinnost výkonu vojenské služby a obrany státu
regulérním ústavním požadavkem státu, který nelze považovat za azylově relevantní důvod.
Dle žalovaného tak s ohledem na výše uvedené kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
pro nepřijatelnost, případně ji pro její nedůvodnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., tedy zda kasační st ížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak ne bylo, musela by být podle výše citovaného ustanovení
jako nepřijatelná odmítnuta.
Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační s tížnost
se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavad ní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící
pro její přijatelnost neshledal.
Kasační námitky stěžovatele se netýkají právních otázek, které dosud nebyly vůbec,
či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Nejvyšší správní soud v posuzované věci také
neseznal, že je na místě změnit výklad určité právní otázky a neshledal ani zásadní pochybení
v napadeném rozhodnutí krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Stěžovatel jako důvod přijatelnosti své kasační stížnosti uvádí pouze zcela obecné tvrzení,
že v jeho případě nejsou dány dostatečné záruky k tomu, že správní orgán bude respektovat
zásadu non-refoulement a současně, že bude mít možnost dosáhnout soudního přezkoumání dříve,
než bude navrácen do země původu. Stěžovatel ve svém podání nijak nereaguje na závěry
krajského soudu, že není nijak omezován na svobodě a nic mu nebrání v tom, aby neprodleně
po obdržení rozsudku krajského soudu učinil prohlášení o mezinárodní ochraně, kterou
se následně bude správní orgán povinen zabývat minimálně v rozsahu nových tvrzení
stran změny bezpečnostní situace na Ukrajině a zásady non-refoulement. Nejvyšší správní soud
se k obecně vznesené argumentaci může vyjádřit také pouze v obecné rovině, kdy dle jeho názoru
krajský soud v napadeném rozhodnutí nepochybil, pokud dospěl k závěru, že v posuzovaném
případě má stěžovatel dostatečné záruky, že změna bezpečnostní situace na Ukrajině jako nová
skutečnost bude posouzena v rámci nového správního řízení a prolomení zásady stanovené
v ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. není na místě. Stěžovatel totiž může podat opakovanou žádost,
která bude splňovat podmínku přípustnosti podle §10a písm. e) zákona o azylu, pokud
v ní uvede nové skutečnosti spočívající v aktuální bezpečnostní situaci v zemi původu. Případné
nové rozhodnutí o takové žádosti by pak podléhalo soudnímu přezkumu (srov. např. usnesení
NSS ze dne 18. 3. 2014, č. j. 2 Azs 19/2013 – 32 a ze dne 19 . 6. 2014, č. j. 1 Azs 59/2014 - 23 ).
Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil s názorem krajského soudu, že v daném případě
nejsou dány důvody pro neaplikaci §75 odst. 1 s. ř. s., neboť je zřejmé, že stěžovateli bude
umožněno podat novou žádost o mezinárodní ochranu, jak požaduje judikatura Nejvyššího
správního soudu (např. rozsudek NSS ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131).
Také další kasační argumentace stěžovatele se vztahuje k současné bezpečnostní situaci
na Ukrajině a stěžovatel se domnívá, že uvedený důvod pro poskytnutí doplňkové ochrany
by měl být vyřešen již v rámci tohoto řízení, nikoliv až v novém správním řízení.
Zdejší soud v této souvislosti poznamenává, že pokud by se krajský soud zabýval
uvedenou námitkou stěžovatele, prolomil by zásadu stanovenou v ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s.,
podle kterého „při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu“. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že soud je povinen
tento princip prolomit a přihlédnout i k tvrzeným skutečnostem, které nastaly až po právní moci
rozhodnutí správního orgánu tehdy, pokud by bylo možné se o těchto skutečnostech domnívat,
že mohly být relevantní pro možné udělení azylu podle §12 záko na o azylu nebo doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. To ovšem platí za předpokladu, že soud neshledá dostatečné
záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny v novém správním řízení k tomu
příslušným správním orgánem z hlediska respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel
o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí
dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu. Soud se naopak nebude zabývat
novými skutečnostmi za situace, kdy bude vzhledem ke konkrétním okolnostem věci zcela
zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat novou žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu §3
odst. 2 ve spojení s §10 odst. 2 zákona o azylu a že tato nová žádost bude přípustná dle §10a
tohoto zákona (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131). Prolomit
aplikaci §75 odst. 1 s. ř. s. pouze z důvodu procesní ekonomie nelze. Žaloba na ochranu proti
rozhodnutí správního orgánu je založena na principu kasačním a na principu subsidiarity soudní
ochrany vůči působení veřejné správy, proto soud při přezkoumávání rozhodnutí vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Současně lze poznamenat, že i v případě nepodání opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany by nemohlo dojít k případnému správnímu vyhoštění stěžovatele za situace,
kdy by jeho vycestování nebylo vzhledem k bezpečnostní situaci na Ukrajině možné (viz §120a
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republik y a o změně některých zákonů,
podle něhož si musí policie před provedením správního vyhoštění cizince vyžádat stanovisko
Ministerstva vnitra, zda je vycestování cizince možné).
Krajský soud tak postupoval v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního
soudu, pokud dospěl k závěru, že otázku, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení
doplňkové ochrany z důvodu aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině, má správní orgán
projednat až v případném novém správním řízení.
K argumentaci stěžovatele směřující proti pochybením správního orgánu Nejvyšší správní
soud uvádí, že v řízení o kasační stížnosti může přezkoumávat jen postup a právní závěry
vyjádřené krajským soudem v předcházejícím řízení. Správnímu orgánu však nelze přičítat k tíži,
že se ve svém rozhodnutí nevypořádal se skutečnostmi, které v době jeho rozhodování ještě
nenastaly.
Stěžovatelem nyní nově tvrzené důvody ohledně hrozby nebezpečí vážné újmy na zdraví
a smrti z důvodu nedobrovolného odvodu stěžovatele na základě všeobecné branné povinnosti
a nuceného zapojení stěžovatele do ozbrojeného násilí na východě Ukrajiny proti jeho vůli
souvisejí se změnou bezpečnostní situace na Ukrajině. S ohledem na vše již výše uvedené může
stěžovatel v daném případě podat opakovanou žádost, která bude splňovat podmínku
přípustnosti podle §10a písm. e) zákona o azylu, pokud v ní uvede nové skutečnosti spočívající
ve změně bezpečnostní situace v zemi původu a tyto nové skutečnosti budou posouzeny v rámci
nového správního řízení.
Závěrem Nejvyšší správní soud považuje za vhodné ještě uvést, že otázka, zda okolnosti
ozbrojeného konfliktu v zemi původu je nutno posuzovat k datu rozhodnutí a nikoliv k datu
podání žádosti, nebyla a není v řízení sporná.
V. Závěr
S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní s oud důvod pro přijetí kasační stížnosti
k jejímu věcnému projednání neshledal, když kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. kasační stížnost shledal nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ustanovil stěžovateli k jeho
žádosti usnesením ze dne 17. 2. 2014, č. j. 45 Az 5/2014 - 14, zástupce, a to advokáta
JUDr. Maroše Matiaška, LL.M., jehož zastupování trvá i v řízení o kasač ní stížnosti. Dle
ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě hotové výdaje zástupce a odměnu
za zastupování stát. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal
odměnu za jeden úkon právní služby – sepsání kasační stížnosti ze dne 29. 7. 2014 ve výši
3100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 položkou 5 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů], a dále náhradu hotových
výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle §13 odst. 3 uvedené vyhlášky. Nejvyšší správní
soud tedy zástupci stěžovatele celkem přiznal odměnu za zastupování a hotové výdaje ve výši
3400 Kč. Vzhledem k tomu, že ze spisu nevyplývá, že by zástupce byl plátcem daně z přidané
hodnoty, nepřistoupil Nejvyšší správní soud ke zvýšení jeho nároku o částku odpovídající této
dani. Zástupci stěžovatele bude tedy vyplacena celková částka ve výši 3400 Kč, a to z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu