ECLI:CZ:NSS:2014:5.AZS.6.2014:39
sp. zn. 5 Azs 6/2014 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. H.,
zastoupeného JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Jablonského
604/7, Plzeň, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 12. 2013, č. j. 17 A 55/2013 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky JUDr. Anny Doležalové, MBA,
se u r č u je částkou 6800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“)
domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též „krajský soud“).
Předmětným usnesením krajský soud odmítl žalobu směřující proti rozhodnutí Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále též „žalovaný“), ze dne 22. 10. 2013,
č. j. CPR-11419-2/ČJ-2013-930310-V238.
[2.] Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje (dále též „správní orgán I. stupně“),
ze dne 5. 8. 2013, č. j. KRPP-125097-16/ČJ-2013-030022, kterým správní orgán I. stupně
stěžovateli uložil správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, na 5 let podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 9
a §119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 326/1999 Sb.“).
[3.] Rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadl žalobou ze dne 29. 10. 2013, v níž uvedl,
že se domnívá, že byl napadeným rozhodnutím žalovaného zkrácen na svých právech, proto proti
tomuto rozhodnutí podává žalobu a domáhá se zrušení rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu.
Stěžovatel uvedl, že má za to, že „žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil (žalobní body ve smyslu
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.: §2, 3 a 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve spojení s §119
odst. 1 zákona o pobytu cizinců“. V žalobě stěžovatel také uvedl, že ji doplní po poradě s právníkem.
Podáním ze dne 18. 11. 2013, doručeným Krajskému soudu v Plzni dne 22. 11. 2013, stěžovatel
svou žalobu doplnil.
[4.] Krajský soud následně předmětnou žalobu odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
neboť nebyly splněny zákonem požadované podmínky řízení a tento nedostatek byl s ohledem
na uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby neodstranitelný. Po skutkové stránce krajský soud
vyšel z toho, že žalobu ze dne 29. 10. 2013 stěžovatel předal k poštovní přepravě dne 1. 11. 2013,
Městskému soudu v Praze, který ji následně postoupil Krajskému soudu v Plzni, byla doručena
dne 4. 11. 2013. Krajský soud dospěl k závěru, že podaná žaloba byla sice včasná, ale soudu byla
doručena až poslední den lhůty k podání žaloby a byla podána pouze v blanketní formě, když
neobsahovala žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky za nezákonné nebo nicotné. Specifikace žalobních bodů
byla uvedena až v doplnění žaloby ze dne 18. 11. 2013. Podle ustanovení §172 odst. 2 zákona
č. 326/1999 Sb. musí být žaloba proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění podána do 10 dnů
od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Napadené rozhodnutí žalovaného
bylo stěžovateli doručeno dne 25. 10. 2013. Poslední den lhůty nejen k podání žaloby,
ale i k jejímu doplnění či odstranění jejich vad, byl tedy den 4. 11. 2013. Doplnění podané
blanketní žaloby bylo podáno k poštovní přepravě dne 21. 11. 2013, tedy více než 2 týdny
po uplynutí lhůty zákonem stanovené k podání, tedy i k doplnění žaloby. Dle krajského soudu
nebylo v dané věci ani možné, aby soud vyzval stěžovatele k doplnění žaloby a odstranění jejích
vad, jelikož Městskému soudu v Praze byla předmětná žaloba doručena až poslední den zákonné
lhůty k podání žaloby. K obsahu případného doplnění žaloby k výzvě soudu by tak nebylo možné
přihlédnout, stejně jako nebylo možné přihlédnout k zaslanému doplnění žaloby ze dne
18. 11. 2013. Řízení o žalobě bylo skončeno procesním rozhodnutím, proto se krajský soud
věcnými argumenty stěžovatele nezabýval.
II. Obsah kasační stížnosti
[5.] Stěžovatel usnesení krajského soudu napadá z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.] a dále z důvodu nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[6.] V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobu proti rozhodnutí žalovaného podal dne
1. 11. 2013, tedy v zákonné desetidenní lhůtě ode dne doručení rozhodnutí žalovaného, tj. ode
dne 25. 10. 2013. V bodu II. žaloby stěžovatel vyjmenoval žalobní body ve smyslu ustanovení
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., v rámci nichž poukázal na ustanovení správního řádu a zákona
č. 326/1999 Sb., k jejichž porušení rozhodnutím žalovaného došlo, a uvedl, že žaloba bude
následně doplněna. Žaloba byla následně doplněna podáním ze dne 18. 11. 2013, které bylo
předáno k poštovní přepravě dne 21. 11. 2013.
[7.] Stěžovatel namítl, že Krajský soud v Plzni se dopustil nezákonnosti, jestliže žalobu odmítl
pro opožděné doplnění žalobních bodů, neboť tyto body byly dle stěžovatele uplatněny
v zákonem stanovené lhůtě. Krajský soud měl povinnost postupovat podle ustanovení §37
odst. 5 s. ř. s., tj. vyzvat stěžovatele k odstranění vad žaloby tak, aby mohla být věcně projednána
(viz rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, všechna zde uvedená rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz“), respektive měl zohlednit
podané doplnění žaloby jako konkretizaci a upřesnění uplatněných žalobních bodů. Stěžovatel
v této souvislosti poukázal na rozsudky NSS ze dne 9. 8. 2004, č. j. 2 Azs 63/2004 - 46, ze dne
22. 2. 2005, č. j. 5 Afs 16/2003 - 5 a ze dne 21. 7. 2005, č. j. 1 Azs 211/2004 - 44. Stěžovatel
uvedl, že podle rozsudku NSS ze dne 14. 7. 2013, č. j. 2 Azs 22/2009 - 69, není povinností soudu
v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění vad žaloby
ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., pokud by v doplnění žaloby ve lhůtě pro podání žaloby
nebylo objektivně možné žalobu rozšířit na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další
žalobní body. V daném případě se však dle stěžovatele jednalo o situaci, kdy žalobní body
formulovány byly, avšak nedostatečně přesně, a proto měl krajský soud vynaložit snahu
odstranitelné překážky řízení odstranit tak, aby věc mohla být řádně projednána. Skutečnost,
že žaloba žalobní body obsahovala, v podstatě uvádí i krajský soud, dle kterého stěžovatel
ve své žalobě pouze uvedl, že se domnívá, že „žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil (žalobní
body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.: §2, 3 a 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
ve spojení s §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců“.
[8.] Stěžovatel v této souvislosti také odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999,
sp. zn. III. ÚS 61/97, ve kterém Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že „pokud procesní právní úkony
účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek
řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), nutno
účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus,
jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu §1 občanského
soudního řádu a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
[9.] Krajský soud podle stěžovatele pochybil, jestliže výčet ustanovení nepovažoval za žalobní
body, které by bylo možno konkretizovat a odstranit tím překážku, která projednání žaloby
bránila. Dle krajského soudu žaloba žalobní body neobsahovala a žalobní body byly doplněny
až následným doplněním žaloby, ke kterému však došlo již po lhůtě, která byla k podání
žaloby určena. Stěžovatel se domnívá, že z žaloby, kterou podal dne 1. 11. 2013, je seznatelné,
že s napadeným rozhodnutím žalovaného nesouhlasí a napadá jej v celém rozsahu, protože byl
napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech. Po procesní stránce stěžovatel žalovanému
vytkl, že se dopustil porušení jasně citovaných ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a zákona č. 326/1999 Sb. V závěru
žaloby stěžovatel uvedl, že bude po poradě doplněna právníkem. Stěžovatel se v souladu
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2013, č. j. 1 Azs 15/2013 – 46, domnívá,
že z takto formulované žaloby je zřejmé, že žaloba sice splňuje minimální požadavky na formulaci
žalobních bodů, avšak bez jejich doplnění není meritorně projednatelná. Ustanovení §71 odst. 2,
in fine s. ř. s. stanoví lhůtu pouze pro rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky rozhodnutí
nebo o další žalobní body, a tedy i pro doplnění žalobního bodu do podání, které dosud žádný
žalobní bod neobsahovalo; tato lhůta však nedopadá na odstranění jiných vad žaloby. Vady
žaloby jsou naopak odstranitelné postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. (viz výše uvedený rozsudek
NSS ve věci sp. zn. 1 Azs 15/2013).
[10.] Stěžovatel se tak domnívá, že krajský soud jej měl v případě, že by nedošlo k doplnění
žaloby, k jejímu doplnění vyzvat a ke konkretizaci žalobních bodů stanovit lhůtu, přičemž mělo
k odmítnutí žaloby dojít pouze v případě, že by stěžovatel v soudem stanovené lhůtě
nekonkretizoval žalobní body žaloby. V rozsudku ze dne 18. 7. 2013, č. j. 4 As 50/2013 – 38,
Nejvyšší správní soud uvádí, že „ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu přitom nevylučuje možnost
doplnění žaloby ve smyslu upřesnění a rozvinutí žalobních bodů včas uplatněných ve lhůtě (srov. např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 – 43, č. 685/2005 Sb. NSS)
a odlišuje jej od opožděného uplatnění zcela nových v žalobní lhůtě neuvedených žalobních bodů“. Stěžovatel
uvádí, že ve svém doplnění žaloby tuto nerozšířil o jiné žalobní body, obsah žalobních bodů
byl stejný jako v žalobě podané dne 1. 11. 2013. Žaloba byla jen doplněna ve smyslu upřesnění
a rozvinutí žalobních bodů, které byly včas uplatněny ve lhůtě pro podání žaloby.
[11.] V dané věci je tak podle stěžovatele podstatou sporu otázka, zda byl v žalobě uveden
žalobní bod či nikoliv, neboť pouze ve druhém případě se takový nedostatek žaloby stane
po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. neodstranitelným.
[12.] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[13.] Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14.] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15.] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.) a zkoumal při tom,
zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16.] Kasační stížnost soud důvodnou neshledal.
[17.] Nejvyšší správní soud se jako první zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného
usnesení krajského soudu. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedenou námitku vyjádřil pouze
poukazem na ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a své tvrzení o nepřezkoumatelnosti
napadeného usnesení již nijak nekonkretizoval. Kasační stížnost jako mimořádný opravný
prostředek je koncipována na principu nutného konkrétního tvrzení stěžovatele, v čem krajský
soud, který jeho věc projednával a rozhodl, ve svém rozhodnutí pochybil. Za situace, kdy
stěžovatel předmětnou námitku nijak nespecifikoval, se k ní Nejvyšší správní soud může rovněž
vyjádřit pouze v obecné rovině. S ohledem na výše uvedené zdejší soud konstatuje, že krajský
soud v odůvodnění napadeného usnesení zcela srozumitelně vyložil, které skutečnosti
má za prokázány a které nikoli a jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní
stránce. Napadené usnesení krajského soudu Nejvyšší správní soud tedy nepřezkoumatelným
neshledal.
[18.] Další kasační námitkou je tvrzené nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, které se dle stěžovatele promítlo do nezákonnosti rozhodnutí krajského
soudu o odmítnutí žaloby. Jak stěžovatel správně uvádí, podstatou sporu je otázka, zda podaná
žaloba proti napadenému správnímu rozhodnutí obsahovala žalobní bod či nikoliv.
[19.] Ze správního a soudního spisu plyne, že rozhodnutí žalovaného ve věci správního
vyhoštění bylo stěžovateli doručeno dne 25. 10. 2013. Podle ustanovení §172 odst. 2 zákona
č. 326/1999 Sb. musí být žaloba proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění podána do 10 dnů
od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni a zmeškání lhůty nelze prominout.
Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl žalobou ze dne 29. 10. 2013, kterou předal k poštovní
přepravě dne 1. 11. 2013 a Městskému soudu v Praze byla doručena dne 4. 11. 2013. Uvedený
den (4. 11. 2013) byl současně posledním dnem lhůty pro podání předmětné žaloby. V žalobě
stěžovatel uvedl, že se domnívá, že „žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil (žalobní body
ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.: §2, 3 a 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve spojení
s §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců“ a dále, že ji doplní po poradě s právníkem. Městský soud
v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2013, č. j. 2 A 69/2013 – 10, postoupil věc místně příslušnému
Krajskému soudu v Plzni.
[20.] Následně stěžovatel podáním ze dne 18. 11. 2013, které bylo Krajskému soudu v Plzni
doručeno dne 22. 11. 2013, svou žalobu doplnil. V doplnění žaloby stěžovatel namítal,
že patnáctiletý pobyt na území ČR je sám o sobě důkazem společenské a kulturní integrace,
že plynně mluví česky, má v ČR hodně přátel a známých, žije normálním společenským životem.
Sankce v podobě zákazu pobytu na území členských států EU v délce 5 let, kterou mu správní
orgán udělil, je nepřiměřeně tvrdá, a to právě vzhledem k délce předchozího pobytu na území
a vybudovanému společenskému zázemí. Správní orgán jednal v rozporu s ustanovením §3
ve spojení s §2 odst. 3 správního řádu, protože přihlédl jen ke skutečnostem svědčícím
v neprospěch stěžovatele. Rozhodnutí žalovaného je také v rozporu s požadavky §68 odst. 3
správního řádu, který vyžaduje uvedení důvodů výroku, podkladů pro jejich vydání a úvah,
kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení.
[21.] Krajský soud v Plzni v posuzované věci dospěl k závěru, že podaná žaloba byla sice
včasná, ale soudu byla doručena až poslední den lhůty k podání žaloby a byla podána pouze
v blanketní formě, neboť neobsahovala žádné žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky za nezákonné nebo nicotné.
Specifikace žalobních bodů byla podle krajského soudu uvedena až v doplnění žaloby ze dne
18. 11. 2013.
[22.] Nejvyšší správní soud závěr krajského soudu, že podání stěžovatele ze dne 29. 10. 2013,
které bylo Městskému soudu v Praze doručeno dne 4. 11. 2013, neobsahovalo žádný žalobní bod,
považuje za správný. Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí být ze žalobních bodů patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné. Význam co nejpřesnějšího uvedení žalobních bodů v žalobě vyplývá ze zásady
dispoziční, kterou je řízení o žalobách ve správním soudnictví ovládáno a která znamená, že soud
se při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně stanovených případů) omezuje
pouze na posouzení existence důvodů nezákonnosti správního rozhodnutí, které žalobce
dovozuje. Formulace „žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil (žalobní body ve smyslu §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s.: §2, 3 a 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve spojení s §119 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců“ sama o sobě bez uvedení skutkových důvodů neobsahuje žalobní bod. Soud není
povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu. Nepostačí proto,
vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen nebo, že řízení bylo vadné, aniž by poukazovala
na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno.
[23.] Obsahovým vymezením žalobního bodu se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 (publikováno pod
č. 835/2006 Sb. NSS), kde mimo jiné uvedl, že §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ukládá žalobci
povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení a právní argumentaci, přičemž
výrazem „konkrétní“ je myšleno ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované.
Ke skutkovým tvrzením blíže vysvětlil, že nemohou být toliko typovou charakteristikou určitých
„obvyklých“ nezákonností, nýbrž se musí jednat o zcela jasně individualizovaný, a tedy od jiných
konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelný popis. Konkretizace faktů
dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu pro vytýčení mezí,
v nichž se soud může a má v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro
žalovaného, aby mohl v souladu se zásadou rovnosti účastníků řízení náležitě využít možnosti
procesní obrany. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů,
úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Otázkou smyslu žalobních bodů
se zabýval také Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78, publikovaném pod č. 2162/2011 Sb. NSS, ve kterém dovodil, že smyslem
žalobních bodů [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je jednoznačné ustavení rámce požadovaného
soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto
naplněn i jen zcela obecným a stručným – nicméně srozumitelným a jednoznačným – vymezením
skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby
bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat.
[24.] Rozšířený senát ve shora citovaném rozhodnutí ze dne 20. 12. 2005 také zdůraznil,
že lhůta stanovená v §71 odst. 2 věta druhá a třetí s. ř. s. dopadá nejen na případy, kdy žalobce
doplní vedle již obsažených další (nový) žalobní bod, ale i na případy, kdy v žalobě neuvedl
žalobní bod žádný; jen v těchto případech uplyne zákonná lhůta (§72 odst. 1 s. ř. s.) marně,
ve všech ostatních případech je na místě postup dle §37 odst. 5 s. ř. s.
[25.] Rozšířený senát ve výše uvedeném rozhodnutí ze dne 20. 12. 2005 také vyslovil, že žalobce
se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.
V daném případě však přesně k takové situaci došlo. Stěžovatel v žalobě pouze obecně odkázal
na ustanovení §2, 3 a 68 odst. 3 správního řádu ve spojení s ustanovením §119 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., a to bez jakékoliv souvislosti se skutkovými výtkami. Na výše uvedeném nemůže
nic změnit ani skutečnost, že z podání stěžovatele je seznatelné, že s napadeným rozhodnutím
žalovaného nesouhlasí a napadá jej v celém rozsahu, jelikož byl napadeným rozhodnutím zkrácen
na svých právech. Porušení citovaných ustanovení správního řádu a zákona o pobytu cizinců
totiž stěžovatel namítá bez jakýchkoliv skutkových výtek. To je také rozdíl oproti stěžovatelem
zmiňovanému rozsudku zdejšího soudu ze dne 13. 12. 2013, č. j. 1 Azs 15/2013 – 45, ve kterém
byly skutkové výtky (žalobní vody) formulovány alespoň v obrysech, tj. uvedením, že žalovanému
bylo po skutkové stránce vytýkáno, že nepostupoval v souladu se zákony a ostatními procesními
předpisy, nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v potřebném rozsahu,
nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, neprovedl potřebné důkazy atd. V nyní
projednávané věci stěžovatel ani takové zcela minimální vymezení skutkových výtek neučinil,
neuvedl tedy žalobní bod žádný.
[26.] Za situace, kdy stěžovatel doručil své podání Městskému soudu v Praze v poslední den
lhůty k podání žaloby, přičemž žaloba neobsahovala žádný žalobní bod, nemůže Nejvyšší správní
soud přisvědčit názoru stěžovatele, že jej měl krajský soud podle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat
k doplnění žaloby a ke konkretizaci žalobních bodů stanovit lhůtu. Pouze v situaci, kdy je žalobní
bod formulován nedostatečně přesně a podrobně, popř. chybí-li v žalobě jiné náležitosti než
žalobní body, či vymezení rozsahu napadení správního rozhodnutí, je soud povinen postupovat
podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění
vad podání tak, aby mohlo být věcně projednáno (viz rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2004,
č. j. 2 Azs 63/2004 – 46).
[27.] Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že není povinností soudu
v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění těchto vad
ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. za situace, kdy by doplnění žaloby ve lhůtě vyplývající
z ustanovení §71 odst. 2 in fine s. ř. s. již nebylo objektivně možné (srov. např. rozsudek ze dne
30. 5. 2007, č. j. 2 Azs 158/2006 - 85, a rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40,
publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). V nyní projednávané věci byla blanketní žaloba
stěžovatele doručena soudu až v poslední den zákonné lhůty pro podání žaloby a za této situace
nebylo povinností krajského soudu stěžovatele vyzvat k odstranění vad ve smyslu ustanovení §37
odst. 5 s. ř. s., neboť doplnění žaloby v zákonné lhůtě pro její podání již nebylo objektivně
možné. K obsahu případného doplnění žaloby k výzvě soudu by tedy již nebylo možné
přihlédnout, stejně jako nebylo možné přihlédnout k zaslanému doplnění žaloby ze dne
18. 11. 2013.
[28.] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 4 As 50/2013 – 38, kde zdejší soud uvedl, že „ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
přitom nevylučuje možnost doplnění žaloby ve smyslu upřesnění a rozvinutí žalobních bodů včas uplatněných
ve lhůtě (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 – 43,
č. 685/2005 Sb. NSS) a odlišuje jej od opožděného uplatnění zcela nových v žalobní lhůtě neuvedených žalobních
bodů“, není se závěry vyslovenými v napadeném usnesení krajského soudu v rozporu, neboť
doplnění žaloby doručené krajskému soudu dne 22. 11. 2013 nebylo upřesněním a rozvinutím
žalobních bodů včas uplatněných ve lhůtě pro podání žaloby, protože podání stěžovatele
doručené Městskému soudu v Praze dne 4. 11. 2013 žádný žalobní bod neobsahovalo.
[29.] Nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 61/97, na který poukazuje
stěžovatel ve své kasační stížnosti, není na nyní posuzovanou věc přiléhavý, protože se týká
splnění jiné podmínky řízení, a to způsobilosti být účastníkem řízení a procesní způsobilosti.
V. Závěr
[30.] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal důvodnou,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[31.] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
[32.] Nejvyšší správní soud v řízení o předmětné kasační stížnosti ustanovil stěžovateli
k jeho žádosti usnesením ze dne 6. 3. 2014, č. j. 5 Azs 6/2014 - 22, zástupkyni, a to advokátku
JUDr. Annu Doležalovou, MBA. Dle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. může předseda senátu
navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li
to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být
i advokát. V takovém případě platí hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni přiznal odměnu za dva úkony
právní služby po 3100 Kč spočívající v přípravě a převzetí zastoupení a podání doplnění kasační
stížnosti podle §11 odst. 1 písm. b), d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), a dále paušální náhradu hotových výdajů k výše uvedeným úkonům ve výši
2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Nejvyšší správní soud tedy zástupkyni
stěžovatele přiznal odměnu za zastupování a hotové výdaje v celkové výši 6800 Kč, které budou
zástupkyni stěžovatele vyplaceny z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu