ECLI:CZ:NSS:2014:6.ADS.223.2014:22
sp. zn. 6 Ads 223/2014 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně:
H. Š., zastoupená JUDr. Josefem Červinkou, advokátem, se sídlem Nový Hrozenkov 843, Nový
Hrozenkov, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním
právu 376/1, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. června 2012, č. j.
2012/28818-421, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 31. července 2014, č. j. 38 Ad 5/2013 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení sporu a dosavadní průběh řízení
[1] Žalobkyně byla rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky ve Zlíně,
kontaktního pracoviště Vsetín, ze dne 23. února 2012 č. e. VSA-1330/2009-VB, č. j. VSA-
170/2012-VB (dále jen „rozhodnutí úřadu práce“), s účinností od 1. ledna 2012 vyřazena podle
§30 odst. 1 písm. b) bodu 1 a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
v rozhodné době, z evidence uchazečů o zaměstnání. Důvodem byla skutečnost, že žalobkyně
včas úřadu práce neoznámila uzavření dohody ze dne 20. prosince 2011 o provedení práce
od 1. ledna 2012 se zaměstnavatelem Franc Dřevostavby s. r. o. (dále jen „dohoda o provedení
práce 2012“), tj. nesplnila oznamovací povinnost podle §25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti;
dohodu o provedení práce 2012 předložila úřadu práce až 24. ledna 2012. Odvolání proti
rozhodnutí úřadu práce zamítl žalovaný rozhodnutím z 11. června 2012 č. j. 2012/28818-421
(dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně 3. srpna 2012 správní žalobu. Podstatou
žalobních námitek žalobkyně bylo tvrzení, že dohoda o provedení práce 2012 nebyla
dle svého obsahu novou dohodou o provedení práce, nýbrž dodatkem k dohodě o provedení
práce uzavřené mezi týmiž účastníky, na tutéž pracovní činnost i se stejnou odměnou
z 20. prosince 2010 na rok 2011 (dále jen „dohoda o provedení práce 2011“), kterou úřadu práce
již dříve předložila a plnila oznamovací a informační povinnosti z tohoto pracovního vztahu
ve smyslu §25 odst. 3 předposlední věty zákona o zaměstnanosti (tj. dokládala své výdělky
z dohody). Měla za to, že dohoda o provedení práce 2011 byla dle svého obsahu smlouvou
na dobu neurčitou (s odkazem na §39 odst. 1 a §77 odst. 2 zákoníku práce), toliko nedopatřením
byla na rok 2012 uzavřena zdánlivě nová dohoda, jež se od té dosavadní lišila pouze navýšením
maximálního limitu ze 150 hodin na 300 hodin ročně, jak umožňovala novela zákoníku práce
účinná právě od 1. ledna 2012.
[3] Při ústním jednání před Krajským soudem v Ostravě (dále jen „krajský soud“), konaném
31. července 2014, žalobkyně zvedla další námitku (kterou sice uplatnila v odvolání
proti rozhodnutí úřadu práce, nikoli však v žalobě), jež spočívala v tom, že rozhodnutí úřadu
práce, ač nese datum 23. února 2012, vyřadilo žalobkyni z evidence uchazečů o zaměstnání
zpětně k 1. lednu 2012. Jde přitom o rozhodnutí konstitutivní, takže zpětné vyřazení žalobkyně
z evidence uchazečů o zaměstnání není – s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. července 2004 č. j. 7A 83/2002-79 – právně možné. Krom toho žalobkyně při ústním
jednání uplatnila tvrzení, že dohoda o provedení práce 2012 byla antedatována, ve skutečnosti
prý byla uzavřena až v průběhu ledna 2012.
[4] Žalobkyně však se svou žalobou neuspěla, neboť krajský soud ji v návětí uvedeným
rozsudkem zamítl.
II.
Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost, v níž uplatnila důvod nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu. Namítala, že krajský soud posoudil věc nesprávně tím, že dohodu
o provedení práce 2012 vyhodnotil nikoli jako dodatek dohody o provedení práce 2011,
nýbrž jako novou dohodu o provedení práce, k níž se vztahovala oznamovací povinnost
žalobkyně podle §25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Jediný důvod uzavření dohody o provedení
práce 2012 podle stěžovatelky spočíval v navýšení rozsahu z maximálních 150 na 300 hodin
ročně v souvislosti se změnou právní úpravy. Strany zamýšlely uzavřít jen dodatek, nikoli novou
dohodu, použily však formulář, jakoby šlo o dohodu novou. V textu dohody ostatně zůstal starý
odkaz na §236 zákoníku práce, který již neplatil. Podle stěžovatelky se krajský soud dopustil
přílišného formalismu, měl naopak dohodu o provedení práce 2012 posoudit podle jejího obsahu
a skutečné vůle stran, nikoli podle jejího označení, „což se bezprostředně dotýká rozdílu mezi obsahem
slova dohoda a dodatek“. Stěžovatelka dále namítla, že rozhodnutí úřadu práce o vyřazení
stěžovatelky z evidence uchazečů je konstitutivní, nikoli deklaratorní, takže zpětné vyřazení
porušuje zákaz zpětné retroaktivity účinku rozhodnutí.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost zamítnout. Odkázal
na své rozhodnutí a doplnil, že námitka argumentující skutečnou vůlí stran se mu jeví
jako účelová, nepodložená žádným relevantním důkazem, neboť naopak z potvrzení
zaměstnavatele doručeného 15. února 2012 je zřejmé, že zaměstnavatel původní dohodu [dohodu
o provedení práce 2011] považoval za skončenou ke dni 31. prosince 2011. K námitce
retroaktivity rozhodnutí žalovaný uvedl, že vyřazení stěžovatelky z evidence ke dni 1. lednu 2012
bylo v souladu se zákonem, konkrétně §30 odst. 3 zákona o zaměstnanosti.
[7] Vyjádření žalovaného zaslal Nejvyšší správní soud na vědomí stěžovatelce.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
byv přitom vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. K namítané nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že žádnou takovou
vadu neshledal. Napadený rozsudek je přesvědčivě a srozumitelně odůvodněn, o čemž ostatně
svědčí i věcná polemika stěžovatelky s jeho odůvodněním.
[9] Stěžovatelka uplatnila dvě kasační námitky: 1. nesprávné vyhodnocení dohody
o provedení práce 2012 jako nové dohody o provedení práce, a nikoli jako dodatku k dohodě
o provedení práce 2011, již stěžovatelka považuje za dohodu na dobu neurčitou, 2. nesprávné
vyhodnocení námitky zakázané retroaktivity účinků rozhodnutí o vyřazení stěžovatelky
z evidence uchazečů o zaměstnání.
[10] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že druhá kasační námitka se zcela míjí s odůvodněním
rozsudku krajského soudu. Krajský soud se totiž touto námitkou věcně nezabýval z důvodu,
že byla uplatněna opožděně. Původní žaloba totiž tento žalobní bod neobsahovala, stěžovatelka
tuto námitku vznesla až na ústním jednání po uplynutí lhůty k podání žaloby, pročež ji krajský
soud jako opožděnou – s poukazem na §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a §72 odst. 1 s. ř. s. – odmítl.
Proti tomuto závěru krajského soudu však stěžovatelka nijak nebrojila, pouze zopakovala to,
co tvrdila ve svém odvolání proti rozhodnutí úřadu práce, a namítala (věcně) nesprávnost
odpovědi, jíž se jí v rozhodnutí žalovaného dostalo. Kasační stížnost je však opravným
prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví a proti jeho závěrům,
nikoli proti rozhodnutím správních orgánů. Tuto kasační námitku je proto již z tohoto důvodu
třeba vyhodnotit jako nedůvodnou, neboť krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
žádný závěr ve vztahu k tvrzené nezákonnosti zpětných účinků rozhodnutí o vyřazení
stěžovatelky z evidence uchazečů o zaměstnání neučinil.
[11] Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatuje, že úvaha krajského
soudu o opožděném uplatnění této námitky je správná a odpovídá ustálené judikatuře správních
soudů, podle níž musí být žalobní body vymezeny ve lhůtě pro podání žaloby; tvrzená
nezákonnost rozhodnutí přitom není námitkou, jíž by se soud měl zabývat ex offo bez návrhu.
Žalobní body nelze po uplynutí lhůty k podání žaloby rozšiřovat (tzv. zásada koncentrace);
srov. rozsudek rozšířeného senátu č. j. 4 As 3/2008-78 z 24. srpna 2010 (2162/2011 Sb. NSS).
Krajský soud se tak nemohl zabývat námitkou rozporu rozhodnutí žalovaného s právním
názorem vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. července 2004
č. j. 7 A 83/2002-79. Toliko na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že citovaný rozsudek,
o nějž stěžovatelka věcně svou námitku opírá, byl vydán v kontextu již zrušeného zákona
č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, který obsahoval mnohem stručnější úpravu vyřazování z evidence
uchazečů o zaměstnání, resp. neobsahoval obdobné ustanovení, jaké se nachází v nyní platném
zákonu o zaměstnanosti, aplikovaném na stěžovatelku, a to §30 odst. 3, podle něhož „Vyřazení
z evidence uchazečů o zaměstnání se provede dnem, kdy nastala některá ze skutečností uvedených v odstavcích 1
a 2. Rozhodnutí o vyřazení nelze vydat po uplynutí 3 let ode dne, kdy nastala skutečnost bránící vedení v evidenci
uchazečů o zaměstnání podle odstavce 1 písm. a), nebo kdy uchazeč o zaměstnání nesplnil povinnost vyplývající
z odstavce 1 písm. b).“
[12] Pokud jde o první kasační námitku, ani tu neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Obě dohody o provedení práce jsou skutečně formálně velmi podobné, tato skutečnost
však sama o sobě neprokazuje vůbec nic. Dohoda o provedení práce je poměrně jednoduchou
smlouvou a je běžné a nijak nezávadné, že jeden zaměstnavatel pro své zaměstnance používá
zavedený či osvědčený vzor, anebo formulář. Stejně tak nic neprokazuje odkaz na §236 zákoníku
práce, který obsahují obě dohody a který je neplatný již od roku 2007, kdy vstoupil v účinnost
nový a nyní platný zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.). Podstatný je samozřejmě obsah
obou dohod, přitom stěžovatelka zamlčuje (nebo přinejmenším dostatečně nezdůrazňuje),
že kromě navýšení z maximálních 150 na 300 hodin ročně se obě dohody liší ujednáním
o termínu pro splnění závazku zaměstnance: podle dohody o provedení práce 2011, uzavřené
20. prosince 2010, měl být úkol zaměstnancem splněn „maximálně do 31. 12. 2011“,
přičemž dohoda „vstupuje v platnost 1. 1. 2011“, podle dohody o provedení práce 2012,
uzavřené 20. prosince 2011, měl být úkol zaměstnancem splněn „maximálně do 31. 12. 2012“
s tím, že dohoda „vstupuje v platnost 1. 1. 2012“. Dohoda o provedení práce, na rozdíl
od dohody o pracovní činnosti či pracovní smlouvy, svou povahou slouží k ujednáním
o provedení prací malého rozsahu, časově a věcně ohraničeného konkrétního pracovního úkolu.
Obě dohody přitom takové časové ohraničení sjednané práce obsahovaly. Úřad práce, jemuž byla
předložena dohoda o provedení práce 2011, tak logicky musel předpokládat, že jde o dohodu
termínovanou nejpozději do konce roku 2011.
[13] Nadto, i kdyby šlo o pouhou změnu dodatkem k původní dohodě, nebyl by ani tak
vyloučen závěr o povinnosti stěžovatelky takovou změnu úřadu práce notifikovat ve smyslu §25
odst. 3 zákona o zaměstnanosti, neboť by stěžovatelka nastoupila k výkonu pracovní činnosti
po termínu, který dříve úřadu práce označila jako konečný. Účelem oznamovací povinnosti
je totiž zajistit povědomí úřadu práce o výkonu tzv. nekolidujících zaměstnání, aby mohl
soustavně ověřovat splnění podmínek pro zařazení v evidenci uchazečů o zaměstnání;
proto je také uchazeč o zaměstnání povinen úřadu práce pravidelně dokladovat též výši výdělku
dosaženého v nekolidujícím zaměstnání.
[14] V daném případě však krajský soud na základě předložených důkazů aproboval názor
žalovaného, že šlo o uzavření nové dohody o provedení práce, a tento závěr se vzhledem k výše
uvedenému jeví i Nejvyššímu správnímu soudu jako racionální a podložený provedenými důkazy.
Stěžovatelka tak byla povinna podle §25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti úřadu práce oznámit
výkon práce podle dohody o provedení práce 2012 nejpozději v den nástupu k výkonu
této činnosti, tj. v den vstupu dohody o provedení práce 2012 v platnost.
[15] Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu podle §110
odst. 1 větou druhou s. ř. s. shledal nedůvodnou a zamítl ji.
IV.
Náklady řízení
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto jí nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti s tímto řízením nevznikly, proto mu
nebyla žádná náhrada přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu