ECLI:CZ:NSS:2014:6.ADS.49.2014:10
sp. zn. 6 Ads 49/2014 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Ing. V. D.,
zastoupeného JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem, se sídlem Na Příkopě 859/22, 110
01 Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225
08 Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2013, č. j. X1, v řízení o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20.
1. 2014, č. j. 61 Ad 7/2013 – 39, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne ze dne 20. 1. 2014,
č. j. 61 Ad 7/2013 – 39, se zamítá.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaná (dále také „stěžovatelka“) brojí proti rozsudku
Krajského soudu Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. 61 Ad 7/2013 – 39 ze dne
20. 1. 2014 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatelky
ze dne 5. 6. 2013, č. j. X1 (dále jen „napadené rozhodnutí“) a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Napadeným rozhodnutím byly zamítnuty námitky proti prvostupňovému rozhodnutí
stěžovatelky ze dne 16. 4. 2013, č. j. X, kterým byl žalobci přiznán starobní důchod z českého
důchodového pojištění, přičemž však nebyly zohledněny prokázání doby studia na území
bývalého SSSR, kterou žalobce získal studiem na Leningradském vysokém dělostřelecko-
velitelském učilišti Rudého října.
Napadeným rozsudkem shledal krajský soud nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí, neboť není z napadeného rozhodnutí zřejmé, proč žalovaná dospěla k závěru,
že pouze rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je jediným dokladem
pro posouzení studia v bývalém SSSR jako vysokoškolského vzdělání na území ČR, když zcela
absentuje odkaz na příslušné právní ustanovení a právní úvaha o tom, jak byla posouzena
ve správním spise založená a shora uvedená doložka k diplomu žalobce. Stěžovatelka se přitom
podle krajského soudu s touto listinou byla povinna vypořádat, a to zejména s ohledem
na případné účinky veřejné listiny, a svoje závěry v rozhodnutí řádně uvést a zejména zdůvodnit
odkazem na příslušné právní předpisy. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč dospěla
k tomu, že jediným podkladem může být již uvedené potvrzení Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy a zda tento její závěr byl důvodem pro odmítnutí aplikace §13 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění, či zda tím důvodem bylo spíše to, že žalobce nebyl ke studiu na území
bývalého SSSR vyslán jako občan ČR, jak stěžovatelka uvedla ve svém vyjádření k žalobě.
K tomu krajský soud zdůraznil, že žalovaná svým vyjádřením nemůže neúplnost a tím méně
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí zhojit. Je třeba ještě uvést, že pokud žalovaná
dospěla k závěru, že předložená potvrzení nejsou dokladem prokazujícím uznání studia
jako vysokoškolského studia na území ČR, pak měla žalobci poskytnout možnost,
přičemž žalobce o to v námitkách výslovně žádal, aby předložil požadované potvrzení. To však
stěžovatelka neučinila, čímž řízení zatížila procesní vadou, která mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí. Žalobce přitom v žalobě nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nedostatek důvodů ohledně neuznání doby studia namítal. Uvedený důvod byl
tak dostatečným důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
Dále krajský soud poznamenal, že se neztotožňuje s námitkami stěžovatelky,
které by měly vést k překonání zcela jednoznačného právního názoru Nejvyššího správního
soudu zřetelně vysloveného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 22. 3. 2012,
č. j. 4 Ads 145/2011 – 59: „Za náhradní dobu pojištění se tedy podle §13 odst. 2 věty druhé zákona
o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 425/2003 Sb., považuje též doba studia v cizině získaná
před 1. lednem 1996, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let, jestliže má pojištěnec
české státní občanství ke dni podání žádosti o důchod.“ Právní názor byl ohledně aplikace ustanovení
§13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění vysloven ve skutkově obdobné věci a nevzbuzuje
žádné pochybnosti o tom, jakým způsobem je třeba aplikovat ustanovení §13 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění. Je pravdou, že se aplikace bude vztahovat i na studia v jiných státech
než pouze v bývalém SSSR, avšak to není důvodem pro vyvrácení uvedeného názoru, naopak
taková aplikace podmíněná pouze státním občanstvím v době podání žádosti o starobní důchod
zakládá nediskriminující zacházení s občany ČR v oblasti důchodového zabezpečení. Krajský
soud ze shora uvedených důvodů zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost
rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V kasační stížnosti žalovaná mj. požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Svůj návrh odůvodnila tak, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu, jímž bylo
rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, dostane se věc do stadia nového posouzení žaloby. Krajský
soud, který je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, může rozhodnout opačně,
což by mělo za následek, že původní zrušené rozhodnutí stěžovatelky obživne. Důsledkem
nového rozhodnutí krajského soudu by již ovšem nebylo zrušení rozhodnutí vydaného
v mezidobí k realizaci původního rozsudku krajského soudu. Nastala by tak situace,
kdy by vedle sebe existovala dvě opačná rozhodnutí v téže věci. Jde o nežádoucí výsledek, který je
existujícími procesními instituty prakticky neřešitelný. V daném případě by rozhodnutí o původní
žalobě ztratilo smysl, což by vedlo podle názoru stěžovatelky k naplnění pojmu „nenahraditelné
újmy“, jejíž vznik je jednou z podmínek přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu
§107 s. ř. s.
Podle ustanovení §107 zákona s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší
správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom se přiměřeně použijí ustanovení
§73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření
žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Podle §73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení
před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
Podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již ve své judikatuře Nejvyšší
správní soud několikrát vyložil. Obecně lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud vnímá možnost
přiznání odkladného účinku jako určitou výjimku z pravidla, že kasační stížnost nemá odkladný
účinek ze zákona a rozhodnutí krajského soudu napadená kasační stížností jsou tak v zásadě
pravomocná a vykonatelná. Dále Nejvyšší správní soud judikoval, že není-li odkladný účinek dán
ze zákona, je správní orgán poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno krajským soudem, povinen
pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném
soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost (viz blíže usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49,
přístupné na www.nsssoud.cz). Z tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že i správní orgán může
navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných
důvodů jako žalobce (§73 odst. 2 a 4, §107 s. ř. s.). Samotné podání kasační stížnosti, není-li
ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však
na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.
Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 6 As 61/2013, dovodil,
že zpravidla přiznává kasační stížnosti správního orgánu odkladný účinek tehdy, jestliže skutečně
hrozí vznik stavu právní nejistoty - tedy vydání nového správního rozhodnutí s obsahově
odlišným výrokem a následné „obživnutí“ rozhodnutí původního, zrušeného krajským
či městským soudem. Tato situace nastává zejména v případě, kdy soud zruší správní rozhodnutí
z důvodu chybného posouzení hmotně právní otázky a zaváže svým právním názorem správní
orgán, aby v novém řízení rozhodl odlišně od rozhodnutí zrušeného. Pak by skutečně pozdější
vyhovění kasační stížnosti zákonitě vedlo k existenci dvou odlišných správních rozhodnutí v téže
věci. Případy, v nichž se Nejvyšší správní soud rozhodl takové nežádoucí situaci zamezit
přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti, představují např. usnesení ze dne 16. 1. 2008,
č. j. 3 Ads 137/2007 - 55, ze dne 9. 4. 2008, č. j. 3 Ads 29/2008 - 35, ze dne 20. 8. 2008,
č. j. 3 Ads 84/2008 - 34, ze dne 28. 5. 2009, č. j. 3 Ads 49/2009 - 85, ze dne 5. 11. 2009,
č. j. 5 As 69/2009 - 75, a ze dne 9. 2. 2011, č. j. 3 Ads 10/2011 - 71.
Na druhé straně odkladný účinek nepřiznává Nejvyšší správní soud na návrh správního
orgánu zpravidla tehdy, jestliže důvody zrušení správního rozhodnutí soudem jsou
pouze procesního rázu a správnímu orgánu nic nebrání v tom, aby - po doplnění dokazování,
dání účastníkovi možnosti se vyjádřit apod. - rozhodl ve věci stejně, jako to učinil ve zrušeném
rozhodnutí. V takovém případě je totiž hrozba existence dvou odlišných rozhodnutí v téže věci
mnohem méně pravděpodobná (byť ani zde ji nelze zcela vyloučit, jelikož po odstranění
procesních vad může pochopitelně správní orgán zjištěný skutkový stav vyhodnotit odlišně).
Argumentaci v tomto směru obsahují např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 7. 2009, č. j. 6 Ads 87/2009 - 49, ze dne 28. 11. 2012, č. j. 3 Ads 121/2012 - 11, ze dne
3. 12. 2012, č. j. 5 As 144/2012 - 27, a ze dne 10. 1. 2013, č. j. 3 Ads 29/2008 - 35.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že několikráte dříve v obdobných věcech kasační
stížnosti podané stěžovatelkou přiznal odkladný účinek. Činil tak především z toho důvodu,
aby eventuálně nově vydané rozhodnutí stěžovatelky nepředstavovalo problém z hlediska
následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti v případě zrušení
zrušujícího rozsudku krajského soudu.
V posuzované věci ovšem tyto důvody podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu
dány nejsou. Krajský soud stěžovatelku nezavázal žádným závazným právním názorem v meritu
věci, nýbrž „pouze“ zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, a to z hlediska
chybějícího důvodu, proč žalovaná dospěla k závěru, že pouze rozhodnutí Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy je jediným dokladem pro posouzení studia v bývalém SSSR
jako vysokoškolského vzdělání na území ČR. Tato procesní situace (vázanost tímto právním
názorem krajského soudu po zrušení pravomocného rozhodnutí žalované o námitkách)
ještě neznamená, že by žalovaná byla povinna dobu studia žalobce v SSSR bez dalšího zohlednit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzovaném případě stěžovatelka újmu,
která by jí měla vzniknout, nijak nekonkretizovala. Samotná okolnost, že stěžovatelka je povinna
respektovat závazný právní názor krajského soudu (tedy povinnost se v případně vydaném
novém rozhodnutí vypořádat se s doložkou vysokoškolského diplomu žalobce dokládajícího
srovnatelné doby studia v SSSR), ani to, že by v případě případného zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu „obživlo“ původní rozhodnutí stěžovatelky, nemůže znamenat sama
o sobě nepoměrně větší újmu, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti stěžovatelky. V takovém případě by totiž musel Nejvyšší správní soud přiznávat
odkladný účinek automaticky všem kasačním stížnostem podaným žalovanými správními orgány,
což shora citované usnesení rozšířeného senátu vylučuje (viz k tomu usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 12. 2013, č. j. 4 Ads 106/2013 - 21, přístupné na www.nssoud.cz).
Stěžovatelka tedy neunesla břemeno dostatečného tvrzení a břemeno důkazní. Nejvyšší
správní soud proto uzavírá, že nebylo prokázáno, že by byla naplněna základní podmínka
pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti (vznik nepoměrně větší újmy na straně
stěžovatelky, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám). Nejvyšší
správní soud proto návrhu žalované na přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti
nevyhověl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí
o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu