ECLI:CZ:NSS:2014:6.ADS.88.2013:51
sp. zn. 6 Ads 88/2013 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. H.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem 225 08 Praha 5, Křížová 25,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 8. ledna 2013, o invalidní důchod, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze
dne 29. října 2013, č. j. 72 Ad 8/2013 - 98,
takto:
I. Kasační stížnost žalované se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřizná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení případu
[1] Žalobce byl od roku 2005 poživatelem částečného invalidního důchodu, později
transformovaného na invalidní důchod prvního stupně. Trpí stručně řečeno Bechtěrevovou
nemocí, rhizomelickou formou. V červenci roku 2012 podal žalobce žádost o změnu výše
invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu. Zdravotní stav žalobce a míra
poklesu jeho pracovní schopnosti byla posouzena lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení
Přerov s výsledkem, že posuzovaný je invalidní ve druhém stupni, neboť z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost podle kapitoly XIII oddílu E
položky 3d přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní
schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti
pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), o 50 %. Pro zvýšení procentní míry
poklesu pracovní schopnosti posuzovaného ve smyslu §3 a 4 vyhlášky č. 359/2009 Sb. nebyly
shledány důvody. Česká správa sociálního zabezpečení pak vydala rozhodnutí č. j. X ze dne
26. 9. 2012, podle něhož náleží žalobci od 25. 7. 2012 invalidní důchod pro invaliditu druhého
stupně.
[2] Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal námitky s tím, že jeho zdravotní stav odpovídá
třetímu stupni invalidity. V rámci námitkového řízení lékařka České správy sociálního
zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) znovu posoudila zdravotní stav žalobce a uvedla, že zdravotní
stav v první instanci nebyl posouzen objektivně. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu určila Bechtěrevovu chorobu st. V b., rhizomelickou formu, s lehkou restrikční
ventilační poruchou a podle kapitoly XIII oddílu E položky 3c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.
stanovila míru poklesu pracovní schopnosti z rozpětí 30–40 % na horní hranici 40 %, i s ohledem
na další zdravotní postižení. Podle ní tak zjištěný dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
žalobce i nadále odpovídal invaliditě prvního stupně. ČSSZ proto rozhodnutím č. j. X1 ze dne 8.
1. 2013 zrušila své předchozí rozhodnutí č. j. X ze dne 26. 9. 2012.
[3] Proti tomuto rozhodnutí (dále jen „napadené správní rozhodnutí“) se žalobce bránil
žalobou. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) doplnil řízení
posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě (dále
jen „PK MPSV“), která v posudku ze dne 22. 5. 2013 dospěla k závěru, že k datu vydání žalobou
napadeného rozhodnutí, tj. 8. 1. 2013, byl žalobce invalidní ve druhém stupni invalidity s tím,
že druhý stupeň invalidity trvá bez přerušení. Zdravotní stav posoudila PK MPSV podle kapitoly
XIII oddílu E položky 3d přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. a míru poklesu pracovní schopnosti
stanovila z možného rozpětí 45–60 % na 50 %. Protože však žalobce vznesl proti posudku
PK MPSV námitky, krajský soud si vyžádal ještě posudek znalce z oboru zdravotnictví
se specializací na posudkové lékařství MUDr. V. L. Podle jeho posudku ze dne 8. 10. 2013 nelze
zdravotní stav žalobce podřadit pod položku 3e, jelikož žádné z uvedených kritérií nelze
prokázat. Jedná se však o stav, který se ztuhnutí celé páteře velmi blíží. Znalec považoval
zdravotní stav žalobce za hraniční mezi stupněm druhým a třetím, přičemž se přiklonil ke stupni
třetímu a zdravotní stav podřadil pod položku 3d a pokles pracovní schopnosti hodnotil na horní
hranici rozmezí této položky, tedy 60 %. Vzhledem k dalším postižením považoval nadto znalec
za opodstatněné použít §3 výše uvedené vyhlášky a navýšit pokles pracovní schopnosti o 10 %
z důvodu více zdravotních postižení.
[4] Krajský soud pak vyšel z posudku MUDr. V. L. ze dne 8. 10. 2013 a závěr o invaliditě s
ohledem na jeho přesvědčivost, podrobnost a úplnost pro své rozhodnutí převzal. Naopak
shledal, že posudky lékařské posudkové služby a PK MPSV nebyly posudky, které by úplně a
přesvědčivě zhodnotily skutkový stav, který byl základem pro souzenou věc. Krajský soud pak
napadené správní rozhodnutí zrušil v návětí uvedeným rozsudkem, neboť si žalovaná ve
správním řízení neopatřila důkazy v takovém rozsahu, aby byl prokázán skutečný stav věci,
a současně uložil žalované ve věci znovu rozhodnout, přičemž má vycházet z právního názoru
krajského soudu, že žalobce byl od 25. 7. 2012 invalidní ve třetím stupni.
II.
Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 29. října 2013
č. j. 72 Ad 8/2013-98 (dále jen „napadený rozsudek“) podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“)
kasační stížnost. Podle ní z obsahu posudku znalce, o který soud opírá své rozhodnutí, plyne,
že posudek vyšel z obdobných lékařských zpráv a výsledků předchozích vyšetření zdravotního
stavu žalobce, z jakých dříve vyšly posudkové orgány, a také shodně určil rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní
schopnosti. Rozdíl tedy nespočívá v rozsahu zjištění skutkového stavu, ale pouze
v jeho rozdílném hodnocení oproti předchozím posudkům: znalec stanovil míru poklesu
pracovní schopnosti ve výši 60 % a shledal za důvodné použít §3 citované vyhlášky,
takže procentní míru poklesu pracovní schopnosti ještě navýšil o 10 % na celkových 70 %.
[6] Podle stěžovatelky při posuzování invalidity a nároku na invalidní důchod platí,
že rozhodnutí správního orgánu o nároku na invalidní důchod je závislé zejména na odborném
lékařském posouzení; pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění
posuzuje zdravotní stav Ministerstvo práce a sociálních věcí a za tím účelem zřizuje
jako své orgány posudkové komise. Posudky posudkových komisí mají předepsané náležitosti.
Stěžovatelka namítá, že pokud shora uvedený posudek PK MPSV dle zjištění krajského soudu
nesplňoval veškeré náležitosti, mohl si soud vyžádat od posudkové komise jeho doplnění,
požadovat, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi,
které posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila, případně si soud mohl
při přetrvávajících námitkách žalobce vyžádat srovnávací posudek od posudkové komise zřízené
jiným detašovaným pracovištěm MPSV. „Tento v soudní praxi osvědčený postup je využíván, neboť komise
je tvořena minimálně třemi členy – posudkovým lékařem, který je předsedou komise, tajemnicí a odborným
lékařem některého klinického oboru (nejčastěji jde o ortopeda, internistu, neurologa nebo psychiatra, může však jít
i o lékaře dalších klinických oborů). Tyto posudkové komise nemají předem dané pevné složení, ale jsou
na jednotlivých detašovaných pracovištích sestavovány předsedou posudkové komise vždy s ohledem k projednání
konkrétních případů z určité medicínské oblasti. Podle okolností případů může proto předseda komise ustavit
členy komise i více odborných lékařů. Znalec stanovený soudem je zajisté odborníkem v posudkovém lékařství,
stěžovatelka se však domnívá, že rozhodování kolektivního orgánu s přizvaným odborným lékařem má větší míru
přesvědčivosti a erudovanosti, a že zkušenosti znalce mohl soud využít i tímto postupem.“ Stěžovatelka
v této souvislosti poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 45/2013-35
ze dne 27. 11. 2013 a ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 Ads 12/2013-22, podle nichž „za stavu, kdy má
krajský soud k dispozici dvě rozdílná odborná hodnocení téhož skutkového stavu věci, je třeba dalším postupem
tyto rozdíly vyjasnit [např. tak, že soud] znalce vyslechne za účelem vysvětlení ... nebo si od příslušné posudkové
komise vyžádá doplnění posudku v reakci na závěry znalce, anebo tak, že si vyžádá srovnávací posudek od jiné
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, jež znovu komplexně zhodnotí zdravotní stav žalobce
a vyjádří se k rozporům mezi posudkem původní posudkové komise ministerstva a znaleckým posudkem“.
Podle stěžovatelky se však žádnou z těchto cest krajský soud nevydal a přiklonil se k hodnocení
provedenému ve znaleckém posudku.
[7] Pro úplnost se dodává, že stěžovatelka učinila též návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, jemuž Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 6 Ads 88/2013-42 ze dne
29. ledna 2014 vyhověl.
[8] Nejvyšší správní soud zaslal kasační stížnost k vyjádření žalobci. Ve svém vyjádření
žalobce navrhl, aby mu Nejvyšší správní soud ustanovil zástupce pro řízení z řad advokátů.
Jinak navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
[9] Nejvyšší správní soud žalobci zástupce pro řízení neustanovil, neboť žalobce v řízení
před Nejvyšším správním soudem, pokud není stěžovatelem, zastoupen advokátem být nemusí
(§105 odst. 2 a contrario zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), tzn. není
to z tohoto důvodu nezbytně třeba k ochraně jeho práv (§35 odst. 8 s. ř. s.). Nadto žalobce
zjevně byl schopen vyjádřit se ke kasační stížnosti samostatně a dostatečně chránit svá práva,
takže ani jiný důvod, který by naplňoval požadavek nezbytnosti ve vztahu k ochraně práv
žalobce, nebyl shledán.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Stěžovatelka sice uplatněný kasační důvod výslovně nepodřadila pod některé z ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s., její kasační námitky však podle jejich obsahu Nejvyšší správní soud ve smyslu
výše uvedeného vyhodnotil jako důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
neboť jde o námitky neúplného a nepřesvědčivého posouzení zdravotního stavu v řízení
o dávkách důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem,
a ty se podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. září 2003 č. j. 4 Ads 13/2003-54, publ. pod č. 511/2005 Sb. NSS,
všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) posuzují
právě jako jiné vady řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti
a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou odbornou, medicínskou (důchod podmíněný
dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem); rozhodnutí soudu tak závisí především
na odborném lékařském posouzení. Správní soud si proto nemůže učinit úsudek o této otázce
sám. Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost
občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo
práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.
Posudkové komise jsou oprávněny posoudit pokles pracovní schopnosti a zaujmout posudkové
závěry o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové řízení je specifickou formou správní
činnosti (srov. §16a zákona č. 582/1991 Sb.) spočívající v posouzení zdravotního stavu občana
a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového
pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost,
která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového
lékařství. I tyto posudky nicméně hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených
v §77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může zejména uložit též zpracování posudku soudem
ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství. Posudek, který splňuje požadavek úplnosti
a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla
rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí.
Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá,
a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí především.
[12] Správní soud tedy sám zdravotní stav žadatele o invalidní důchod nepřezkoumává.
Nejsou-li namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí
orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně, resp. v řízení o kasační
stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové
komise, o nějž se opírá správní rozhodnutí, je úplný a přesvědčivý (test úplnosti, přesvědčivosti
a správnosti posudku – srov. konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek
ze dne 25. 9. 2003 č. j. 4 Ads 13/2003-54, z poslední doby např. rozsudek ze dne 3. dubna 2013
č. j. 6 Ads 158/2012-24 a mnohé jiné), případně – namítal-li to žalobce – zda byla příslušná
posudková komise řádně obsazena (test řádného složení posudkové komise).
[13] Z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, na niž ostatně stěžovatelka odkazuje,
plyne, že soudní přezkum rozhodnutí ČSSZ ve věcech invalidity, resp. posouzení dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce a stanovení procentní míry poklesu jeho pracovní
schopnosti probíhá standardně tak, jak stěžovatelka popsala. Správní soud skutková zjištění
správních orgánů (typicky posudková zhodnocení lékařů ČSSZ) v soudním řízení správním
doplní posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, jež je k tomu
jako specifický posudkový orgán zřízena zákonem, a pokud tento posudek obstojí v testu
úplnosti, přesvědčivosti a správnosti a v testu řádného složení posudkové komise, správní soud
z těchto závěrů vychází a vezme je za základ svých skutkových zjištění. Pokud posudek
v tomto smyslu neobstojí (často ve světle námitek žalobce), má správní soud několik možností,
jak na vzniklou situaci reagovat. Může požádat tutéž posudkovou komisi o doplnění posudku,
může ustanovit znalce z odvětví posudkového lékařství, anebo může skutková zjištění doplnit
srovnávacím posudkem jiné posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Následně
může případné další rozpory a nedostatky odstraňovat výslechem znalce či provádět další důkazy;
limitován je pouze účelností dalšího dokazování a procesní ekonomií. Jinak, zejména ve výběru
těchto alternativ, správní soud nijak limitován není, neboť i zde platí, že dokazování vede soud
a sám rozhoduje, které z navržených důkazů provede, resp. zda provede i důkazy jiné (srov. §52
odst. 1 s. ř. s.), vše s cílem, aby byl v řízení zjištěn stav věci (srov. §125 občanského soudního
řádu, ve spojení s §64 s. ř. s.). Provedené důkazy nakonec soud podle své vlastní úvahy hodnotí
(§132 občanského soudního řádu, ve spojení s §64 s. ř. s.).
[14] V dané věci krajský soud postupoval tak, že vyžádal posudek PK MPSV, jehož úplnost
a správnost žalobce námitkami zpochybnil, krajský soud proto ustanovil znalce z odvětví
posudkového lékařství. Tomuto postupu nelze z pohledu shora rekapitulované ustálené
judikatury nic vytknout, byť z pohledu soudní praxe se v takovém případě častěji žádá PK MPSV
o vyjádření k námitkám a k doplnění posudkového zhodnocení. Stěžovatelka v řízení
před krajským soudem žádné námitky proti posudku znalce nevznesla, nevznesla ani další
důkazní návrhy a z ústního jednání konaného 29. října 2013, při němž byl důkaz znaleckým
posudkem znalce jeho přečtením proveden, se omluvila. V řízení provedené důkazy pak krajský
soud vyhodnotil, dospěl k závěru, že pozdější posudek znalce, jenž se vyjadřoval i k posudkovým
zjištěním PK MPSV, obstojí v testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti, pročež ho vzal
za základ svých skutkových zjištění a napadeným rozsudkem rozhodl v souladu s posudkovým
závěrem ustanoveného znalce. Ani v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku stěžovatelka
nevznáší konkrétní námitky proti znaleckému posudku znalce, jež by zpochybňovaly správnost,
úplnost a přesvědčivost jeho zjištění. Výslovně připouští, že PK MPSV i znalec se v podstatě
ve svých závěrech shodovali a lišili se pouze ve stanovení míru poklesu pracovní schopnosti
a v použití ustanovení §3 vyhlášky o posuzování invalidity, jež umožňuje za určitých podmínek
zjištěnou míru poklesu pracovní schopnosti zvýšit o maximálních 10 %. Stěžovatelka
pouze namítá, že krajský soud měl zvolit vhodnější postup při dokazování a vyžádat si
ještě od původní PK MPSV doplnění jejího posudku, příp. zadat jiné posudkové komisi
srovnávací posudek, neboť rozhodování posudkové komise jako „kolektivního orgánu s přizvaným
odborným lékařem má větší míru přesvědčivosti a erudovanosti“. V této poloze tak jde pouze o námitku
směřující proti rozhodování soudu o tom, které důkazy provede, resp. které důkazy lze typově
považovat za vhodnější k prokázání zjišťovaných skutečností než jiné, což však je, jak bylo
uvedeno výše, autonomní doménou soudu.
[15] Jakkoli by bylo možné postup krajského soudu hodnotit jako poněkud odvážný
a nestandardní oproti běžné praxi, skutečnost, že vzal za základ svých skutkových zjištění
posudek ustanoveného znalce a naopak nikoli posudek PK MPSV, sama o sobě, při absenci
konkrétních námitek vůči znaleckému posudku a při absenci jiných důkazních návrhů,
jež by např. krajský soud opomenul, nemůže vést k závěru, že by se krajský soud dopustil vady
řízení, jež by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Je to ostatně především krajský soud, který je povolán přezkoumat napadené
správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek.
Intervence ze strany kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná.
[16] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
pro její nedůvodnost zamítl.
IV. Náklady řízení
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalobce sice měl ve věci úspěch a má
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, žádné však netvrdil ani neprokázal
a ani podle obsahu spisu mu žádné náklady v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly
(se soudem komunikoval elektronicky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu