ECLI:CZ:NSS:2014:6.AFS.204.2014:58
sp. zn. 6 Afs 204/2014 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců:
a) M. S. (dříve T.), b) M. D., c) P. D., všichni zastoupeni JUDr. Helenou Kubecovou,
advokátkou, se sídlem Masarykovo náměstí 35, 250 01 Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, týkající se
žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 2. května 2011 č. j. 2099/11-1100-
202289, ze dne 2. května 2011, č. j. 2100/11-1100-202289, a ze dne 2. května 2011, č. j. 2101/11-
1100-202289, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. března 2014, č. j. 3 Af 37/2011 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost žalobců se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně a) a b) nabyly z titulu darovací smlouvy ze dne 18. ledna 2007
do spoluvlastnictví rozestavěný bytový dům na pozemcích p. č. st. 3153, st. 3153 a 1150/17
v k. ú. Brandýs nad Labem, se všemi právy a povinnostmi a se všemi součástmi a příslušenstvím.
Pro daňové účely byl vypracován znalecký posudek, který stanovil celkovou cenu včetně
pozemků na 12 071 030 Kč, z toho rozestavěný dům byl oceněn částkou 11 861 195,48 Kč;
koeficient rozestavěnosti byl 0,777 a předpokládaná cena dokončené stavby byla
15 265 373,85 Kč. Na základě prohlášení spoluvlastnic byl dům rozdělen na patnáct
samostatných jednotek, z toho jedenáct bytových a čtyři nebytové. U čtyř jednotek došlo
ke zrušení spoluvlastnictví formou reálného rozdělení, zbylých jedenáct jednotek žalobkyně
a) a b) během roku 2007 prodaly.
[2] V přiznání k dani z příjmů za období roku 2007 uvedla žalobkyně a) mimo jiné příjem
ve výši 6 789 300 Kč dosažený prodejem bytových jednotek, k čemuž uplatnila jako výdaj
na jejich dosažení nejen jejich pořizovací ceny, ale i výdaje za dokončovací stavební práce
na bytovém domě ve výši 2 217 181 Kč. Žalobkyně b) v přiznání k dani z příjmů za období roku
2007 původně příjmy z prodeje bytových jednotek neuvedla, učinila tak až v průběhu daňové
kontroly (viz níže). Její příjem z prodeje bytových jednotek činil 9 351 887 Kč a uplatnila
k němu výdaje v celkové výši 9 404 891 Kč, které v sobě zahrnovaly pořizovací cenu jednotek
i dokončovací stavební práce. Žalobce c) je manželem žalobkyně b). V přiznání k dani z příjmů
za rok za období roku 2007 uplatnil výpočet daně ze společného základu manželů ve smyslu
§13a odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění.
[3] U žalobkyň a) a b) byla dne 27. května 2009 zahájena daňová kontrola daně z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Na základě zjištění daňové kontroly správce daně
doměřil žalobcům daň z příjmů a penále, protože neuznal výdaje za dokončovací stavební práce
na bytovém domě. Žalobci se proti dodatečným platebním výměrům bránili odvoláním. Finanční
ředitelství v Praze (dále jen „finanční ředitelství“), jehož působnost od 1. ledna 2013 přešla
na žalovaného, v záhlaví označenými rozhodnutími změnil prvostupňová rozhodnutí tak,
že snížil dodatečně doměřenou daň a penále, jelikož některé z dokončovacích prací uznal
za výdaje ve smyslu §10 odst. 4 a 5 zákona o daních z příjmů. U většiny výdajů však žalovaný
potvrdil prvostupňová rozhodnutí a výdaje na dokončovací stavební práce neuznal.
Podle napadených rozhodnutí finančního ředitelství je žalobkyně a) povinna zaplatit daň z příjmů
ve výši 679 776 Kč a penále ve výši 135 955 Kč, žalobkyně b) daň z příjmu ve výši 450 378 Kč
a penále ve výši 90 075 Kč a žalobce c) daň z příjmu ve výši 454 578 Kč a penále ve výši
90 915 Kč.
[4] Rozhodnutí finančního ředitelství žalobci napadli správní žalobou podanou k Městskému
soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud žalobním námitkám nepřisvědčil a žalobu
zamítl. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že ve vztahu k dani z příjmů
musí daňový subjekt prokázat zejména faktické vynaložení deklarovaného nákladu a zda byl daný
náklad (výdaj) vynaložen v deklarované výši za deklarované plnění. Městský soud se ztotožnil
s názorem finančního ředitelství, že žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně prokázání,
že deklarované náklady na dokončovací stavební práce se vztahují právě k bytovým a nebytovým
jednotkám, které žalobkyně a) a b) v roce 2007 prodaly. Doklady, které žalobci v daňovém řízení
předložili, jsou formulovány zcela obecně jako dokončovací nebo stavební práce bez další
specifikace, jaké konkrétní práce byly skutečně provedeny. Správce daně provedl daňovou
kontrolu též u společnosti MALETA 2003 s. r. o. (dále jen „MALETA“), která stavební práce
provedla. Jednatel společnosti Ing. J. T., otec žalobkyň, nepředložil žádné doklady prokazující
spotřebu materiálu a provedení konkrétních prací na rozestavěné nemovitosti žalobců a sdělil, že
analytickou evidenci na jednotlivé stavby nevedl. K dispozici má pouze nedokončenou výrobu, ze
které nelze zjistit, o jaký druh zásob se jednalo. Městský soud dodal, že pouze formálně správné
doklady nejsou důkazem prokazujícím věcné plnění služby. Z dokladů navíc vůbec nevyplývá,
jaké náklady byly vynaloženy právě za bytové a nebytové jednotky, za jejichž prodej byly v
daňovém přiznání žalobců deklarovány příjmy. Nebylo tak dostatečně prokázáno, že uplatňované
výdaje souvisí právě s dosaženými příjmy.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti uvedenému rozsudku městského soudu žalobci (nyní stěžovatelé) brojili včas
podanou kasační stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Kasační stížnost stěžovatelů na prvních osmi stranách pouze reprodukuje obsah repliky
stěžovatelů k vyjádření žalovaného k jejich správní žalobě (č. l. 72 - 79 spisu městského soudu).
Tento dokument je stranám sporu známý a bylo by neúčelné v rozsudku kasačního soudu znovu
podrobně rekapitulovat jeho obsah. Nejvyšší správní soud pro stručnost pouze shrnuje,
že stěžovatelé v replice vyjádřili přesvědčení, že správce daně postupoval nesprávně,
neboť vynaložené náklady byly žalobkyněmi řádně doloženy. Z faktur podle nich vyplývá,
jaké práce byly provedeny v jakém časovém období. To vše navíc za situace, kdy správce daně
nerozhodl o záznamní povinnosti.
[7] Ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu stěžovatelé namítli, že soud zamítl
návrh na provedení celé řady důkazů, především výslechu svědků, které žalobci navrhovali.
Odůvodnění:
rozsudku městského soudu je velmi stručné (jen dvě a půl strany dlouhé) a celkově
nedostatečné. Městský soud pouze opakuje nepodložená tvrzení žalovaného, zejména o tom,
že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno. Soud ale nevzal v úvahu, proč důkazní břemeno
neunesli, a nevypořádal se s námitkou, že žalovaný neprovedl stěžovateli navrhované důkazy.
Soud měl vzít v potaz, že se správce daně ani nesnažil postupovat tak, aby zjistil rozhodné
skutečnosti, čímž zcela negoval svou úlohu dojít ke spravedlivému uspořádání věcí. O tom svědčí
též skutečnost, že žalovaný nevyužil svého práva a v řízení před městským soudem nenahlédl
do spisu. Napadený rozsudek je podle stěžovatelů nezákonný, nemá oporu v důkazních
materiálech ve spisu a odůvodnění je naprosto nedostatečné. Na základě těchto důvodů
stěžovatelé Nejvyššímu správnímu soudu navrhli, aby napadený rozsudek městského soudu
zrušil.
[8] Žalovaný, na něhož od 1. ledna 2013 přešla působnost finančního ředitelství, ve vyjádření
ke kasační stížnosti konstatoval, že se městský soud vyjádřil k meritu sporu zcela adekvátním
způsobem, neboť jasně uvedl, že stěžovateli předložené doklady a navržené důkazy nebyly
s to prokázat přesnou výši nákladů vynaložených v přímé souvislosti s převodem vlastnického
práva k jednotlivým bytovým a nebytovým jednotkám. V pasáži odůvodnění napadeného
rozsudku, v níž je uvedeno, že se městský soud plně ztotožnil se závěry daňových orgánů, nelze
spatřovat nedostatečné vypořádání se s námitkami a důkazními návrhy, nýbrž toliko názorovou
shodu soudu a správce daně v předmětných právních otázkách. Žalovaný se následně obsáhle
vyslovil k problematice rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a konstatoval,
že stěžovatelé důkazní břemeno v nyní projednávané věci neunesli. Správce daně posoudil
navržené důkazy z hlediska zásad hodnocení důkazů. Podle žalovaného bylo primárně
na stěžovatelích, aby předložili důkazy průkazné, hodnověrné a dostatečné. Přesouvat
tuto odpovědnost na správce daně, jak to činí stěžovatelé, nemá oporu v zákoně. K námitce
zamítnutí důkazních návrhů výslechem svědků žalovaný uvedl, že se s ní městský soud
pregnantně vypořádal. Situaci důkazní nouze v daňovém řízení nelze sanovat až v řízení
před soudem.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají
o §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů
plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] Předně Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost je opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§102 s. ř. s.). Kasační
stížnost, v jejíž převažující části se stěžovatelé vymezovali vůči vyjádření žalovaného k žalobě,
se v oné části míjí účinkem, jelikož „míří na špatný terč“. Nejvyšší správní soud přesto vzal
v úvahu kasační stížnost jako celek a zabýval se námitkami, které brojily proti rozsudku
městského soudu.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností napadeného rozsudku
a dospěl k závěru, že rozsudek netrpí vadami, které by způsobovaly nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů. Stěžovatelé nepřezkoumatelnost spatřovali
v nedostatku důvodů. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom plyne,
že nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí,
u nichž z odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků
řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 5/2003-52 ze dne
29. července 2004). Zrušit soudní rozhodnutí pro nedostatek důvodů lze přitom jen pro takové
vady, které brání soudnímu přezkumu napadeného rozhodnutí, nikoliv dílčí nedostatky
odůvodnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. prosince 2003
č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Žádné takové vady ovšem napadený rozsudek
městského soudu nevykazuje. Odůvodnění přezkoumávaného rozsudku městského soudu je
zcela srozumitelné a jsou z něj jasně seznatelné úvahy, jimiž se soud řídil. Městský soud
s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 11/2011-68 ze dne
13. července 2011 vymezil rozsah důkazního břemene daňového subjektu a následně dospěl
k závěru, že stěžovatelé v tomto konkrétním případě své důkazní břemeno neunesli,
přičemž tento závěr dostatečně odůvodnil.
[13] Skutečnost, že městský soud v některých ohledech odkázal na podrobnější odůvodnění
v napadeném rozhodnutí finančního ředitelství, není výjimečná a nepředstavuje vadu rozsudku.
Přiléhavě to vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 12. listopadu 2014
č. j. 6 As 54/2013-128: „Účelem soudního přezkumu je, jak už slovo přezkum napovídá, hodnocení toho,
co již bylo správním orgánem k věci vysloveno, ve světle oponentury obsažené v žalobních bodech. […] Nelze
vyloučit, že se závěry přezkoumávaného správního rozhodnutí budou přezkoumávajícímu správnímu soudu jevit
natolik přiléhavé, že nenalezne dostatečné množství jiných slov, jimiž by na straně jedné vyjádřil prakticky
totéž a jimiž by na straně druhé přesvědčivě a pro stěžovatele uspokojivě demonstroval, že uvažuje zcela
samostatně. Jinak řečeno, smyslem soudního přezkumu není nalezení alternativního a za každou cenu
originálního způsobu vyjádření týchž závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán. Námitka ‚opakování
argumentace žalovaného‘ je tak sama o sobě neuchopitelná a nezpůsobilá založit přezkum ze strany kasačního
soudu.“ Nejvyšší správní soud nemá důvod se od tohoto závěru v nyní projednávané věci
odlišovat, a proto dané námitce stěžovatelů nepřisvědčil.
[14] Lichou shledal Nejvyšší správní soud i námitku týkající se neprovedení důkazních návrhů.
Stěžovatelé navrhovali ve správní žalobě několik důkazních návrhů, včetně výslechu celé řady
svědků. Městský soud na tyto důkazní návrhy reagoval a odůvodnil, z jakého důvodu
je neprovede. Nemohlo se tedy jednat o tzv. opomenuté důkazy (např. nález Ústavního soudu
ze dne 8. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09, N 254/55 SbNU 455). Městský soud neprovedení
navrhovaných důkazů odůvodnil na straně 8 napadeného rozsudku následovně: „Závěry finančních
orgánů tedy i v předmětné věci nutně vycházejí z toho, zda daňový subjekt své důkazní břemeno unesl, či nikoliv.
Pokud daňový subjekt tuto svoji povinnost nesplní, nemůže pak již rozhodnutí finančních orgánů
z této skutečnosti vycházející následně zpochybňovat v řízení před soudem tím, že bude dodatečně navrhovat
provedení důkazů, které již mohl uplatnit v daňovém řízení. Jinak řečeno, řízení před soudem nemůže a ani nemá
nahrazovat řízení před správním orgánem a daňový subjekt nemůže svoji liknavost v daňovém řízení zhojit
až v řízení soudním. V opačném případě by totiž byla zpochybňována samotná koncepce správního soudnictví,
založená na přezkumu správních rozhodnutí.“
[15] Tyto závěry městského soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu, která říká, že stávající systém soudního přezkumu správních rozhodnutí
je založen na zásadě plné jurisdikce, současně je však třeba brát v potaz specifika daňového
řízení. Pokud daňový subjekt neunese důkazní břemeno v řízení před správcem daně, nelze
tyto chyby zpravidla dodatečně napravovat provedením důkazů, které již mohl uplatnit
v daňovém řízení. (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. února 2009
č. j. 5 Afs 44/2008-57, ze dne 21. prosince 2010 č. j. 2 Afs 74/2010-135, body 17-18).
Tuto tezi Nejvyšší správní soud blíže rozvinul v dalších rozhodnutích, v nichž uvedl,
že při přezkumu daňového rozhodnutí správním soudem je třeba nalézat rozumnou rovnováhu,
zohledňující zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné,
a současně zamezující zjevným obstrukcím daňového subjektu na straně druhé. Na provedení
důkazů nově navržených teprve v řízení před krajským soudem je proto třeba trvat „obvykle tehdy,
pokud tyto důkazy nemohly být navrženy již v řízení odvolacím, a to kupř. proto, že odvolací rozhodnutí
(resp. důvody, na nichž je založeno) bylo pro daňový subjekt objektivně překvapivé, anebo že toto řízení bylo
zatíženo zásadními vadami, např. nebylo umožněno důkazní návrhy podat, finanční orgán je odmítl přijmout
atp.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 3. února 2010 č. j. 1 Afs 103/2009-232,
bod 44, srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2011
č. j. 8 Afs 37/2011-161, bod 38, ze dne 19. května 2011 č. j. 5 Afs 22/2010-95, či ze dne
21. prosince 2010 č. j. 2 Afs 74/2010-135, bod 19). K takovým vadám však v daňovém řízení
nedošlo. Rozhodnutí žalovaného nelze označit za překvapivé ani za zatížené zmíněnými
zásadními vadami.
[16] Stěžovatelé dále namítali, že se správce daně nesnažil postupovat tak, aby zjistil rozhodné
skutečnosti, čímž zcela negoval svou úlohu dojít ke spravedlivému uspořádání věcí. Podle §5
odst. 1 zákona o daních z příjmů je základem daně částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi
ve zdaňovacím období přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění
a udržení, pokud dále u jednotlivých příjmů podle §6 až 10 není stanoveno jinak. Příjem,
který stěžovatelé získali z prodeje nemovitých věcí, spadá pod ostatní příjmy ve smyslu
§10 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Dílčí základ daně u ostatních příjmů tvořil příjem
získaný z prodeje zmíněných bytových a nebytových jednotek snížený o výdaje prokazatelně
vynaložené na jeho dosažení (§10 odst. 4 zákona o daních z příjmů), popř. na technické
zhodnocení, opravu a údržbu věci (§10 odst. 5 téhož zákona). V dané věci je rozhodné
posouzení právní otázky, zda lze stěžovateli deklarované náklady vynaložené na dokončovací
stavební práce považovat za výdaje prokazatelně vynaložené na dosažení příjmu ve smyslu §10
odst. 4 a 5 zákona o daních z příjmů s tím, že sporné je zejména naplnění podmínky
prokazatelného vynaložení. Žalovaný totiž založil svoje rozhodnutí na tom, že se stěžovatelům
nepodařilo prokázat, že deklarované náklady byly vynaloženy právě na bytové a nebytové
jednotky, jež byly předmětem prodeje. Městský soud tento závěr aproboval a dodal, že práce
a ceny na předložených dokladech (zejm. smlouva o dílo a faktury) jsou uváděny v natolik obecné
rovině, že by je bylo možno usouvztažnit pouze k bytovému domu, v němž se vedle jiných
bytových a nebytových jednotek nacházejí právě konkrétní prodané bytové a nebytové jednotky.
[17] Problematikou rozložení důkazního břemene se Nejvyšší správní soud ve své
rozhodovací činnosti již mnohokrát zabýval, např. v rozsudcích ze dne 30. ledna 2008
č. j. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 16. dubna 2007 č. j. 8 Afs 165/2005-67
nebo ze dne 30. října 2013 č. j. 8 Afs 75/2012-46; srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne
29. září 2004 sp. zn. III. ÚS 365/04 nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna 1996
sp. zn. Pl. ÚS 38/95, č. 130/1996 Sb., N 33/5 SbNU 271, dostupné na http://nalus.usoud.cz.
Postačí proto shrnout, že v daňovém řízení platí zásada, že je to daňový subjekt, kdo nese
břemeno tvrzení ve vztahu ke své daňové povinnosti a břemeno důkazní ve vztahu
k těmto tvrzením (§31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, respektive §92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů). Přestože daňový subjekt předloží formálně bezvadné doklady, správci daně
mohou vzniknout pochybnosti o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví
nebo jiné evidence. Správce daně je v takovém případě povinen prokázat existenci vážných
a důvodných pochyb o souladu předložených záznamů se skutečností [viz §31 odst. 8 písm. c)
zákona o správě daní a poplatků, resp. §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu]. Není však povinen
postavit najisto, že předložené údaje jsou v účetnictví či jiné evidenci daňového subjektu
zaznamenány v rozporu se skutečností. Pokud správce daně důvodně zpochybní předložené
účetní nebo daňové doklady, tedy unese své důkazní břemeno podle §31 odst. 8 písm. c) zákona
o správě daní a poplatků, respektive §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, leží na daňovém
subjektu důkazní břemeno tak, aby pochybnosti správce daně vyvrátil a prokázal pravdivost
svých tvrzení dalšími důkazy.
[18] Co se týče nyní projednávaného případu, v přiznání k dani z příjmů za období roku 2007
uvedli stěžovatelé příjmy z prodeje předmětných nemovitostí a současně k nim uplatnili výdaje,
které v sobě zahrnovaly pořizovací cenu jednotek i dokončovací stavební práce. Správce daně
na základě informací z daňové kontroly tvrzení daňových subjektů (stěžovatelů) zpochybnil,
neboť poukázal na to, že předložené faktury i smlouvy o dílo jsou formulovány natolik obecně,
že nedokazují, na jakých jednotkách byly konkrétní práce skutečně provedeny. Důkazního
břemene stěžovatele nezbavilo ani tvrzení, že po vydání kolaudačního rozhodnutí nebyly další
materiály, jako stavební deník apod., archivovány; žalovaný poukázal, že takové jednání je navíc
v rozporu s §154 odst. 1 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ze smlouvy o dílo dále vyplývalo,
že společnost MALETA měla provést některé práce, jež byly podle znaleckého posudku
již dokončeny (koeficient rozestavěnosti 100 %). Také podle smluv o prodeji předmětných
jednotek měly být dokončeny veškeré vnitřní instalace. Žalovaný uvedl, že tvrzení,
podle něhož ze smluv vznikl stěžovatelům závazek výstavbu dokončit, nemá v těchto smlouvách
oporu. Příslušné výdaje (náklady) nebyly zjištěny ani v daňovém řízení se společností MALETA.
Její jednatel, Ing. J. T. (otec stěžovatelek), neměl k dispozici žádné doklady ani evidenci
prokazující spotřebu materiálu a provedení konkrétních prací na rozestavěné nemovitosti
stěžovatelů. Ing. J. T. správci daně sdělil, že analytickou evidenci na jednotlivé stavby nevedl.
K dispozici má pouze „nedokončenou výrobu“, ze které nelze zjistit, o jaký druh zásob
se jednalo.
[19] Správce daně tedy účinně zpochybnil věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
tvrzení stěžovatelů. Stěžovatelé proto následně tížilo důkazní břemeno ohledně vyvrácení
pochybností správce daně, které však již neunesli. S důkazy či důkazními návrhy, které stěžovatelé
předložili, se žalovaný dostatečně vypořádal, respektive odůvodnil jejich neprovedení,
a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů
(např. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09,
N 254/55 SbNU 455). K navrhovaným důkazům znaleckými posudky a prohlídkou dokončených
bytů žalovaný konstatoval, že by neměly potřebnou vypovídací potenci. Co se týče čestných
prohlášení majitelů bytů, žalovaný tyto osoby vyslechl jako svědky a zjistil, že prohlášení jim byla
předložena k podpisu, aniž by věděli, co a proč podepisují. Někteří svědci navíc uvedli
skutečnosti, které jsou v rozporu s tvrzením stěžovatelů. Stěžovatelé svého práva klást svědkům
otázky nevyužili.
[20] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně. Z výše
popsaných důvodů vyhodnotil podanou kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu
v Praze v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Žalovaný sice ve věci úspěch měl, podle obsahu spisu mu však nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu