ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.118.2013:76
sp. zn. 6 As 118/2013 - 76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce:
Mgr. L. E., zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem, se sídlem U Soudu 363/10,
460 01 Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a,
461 80 Liberec 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2012, č. j. OD
669/12-3/67.1/12147/Rg, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 6. 2013, č. j. 63 A 10/2012 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v návětí
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti v návětí označenému rozhodnutí žalovaného. Věcně se jednalo
o pokutu za dopravní přestupek.
[2] Usnesením č. j. 6 As 118/2013-28 ze dne 11. září 2013 Nejvyšší správní soud rozhodl tak,
že kasační stížnost pro opožděnost odmítl (výrok I); výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, a výrokem III vyslovil, že se žalobci
vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000 Kč – ten byl také následně žalobci z účtu
Nejvyššího správního soudu vrácen (poukaz na č. l. 33). Toto své usnesení Nejvyšší správní soud
odůvodnil
takto:„Protože stěžovateli byl napadený rozsudek doručen prostřednictvím držitele poštovní licence
v pátek dne 12. 7. 2013, byl p osledním dnem lhůty pro podání kasační stížnost proti tomuto rozsudku
pátek dne 26. 7. 2013 (srov. k tomu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003,
č. j. 5 Afs 13/2003 - 58, publikované pod č. 57/2004 Sb. NSS). Jelikož stěžovatel podal prostřednictvím
svého právního zástupce kasační stížnost ve formě datové zprávy prostřednictvím datové schránky
až v pondělí dne 29. 7. 2013, stalo se tak po uplynutí lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§106 odst. 2
poslední věta s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
aplikovaného na základě §120 s. ř. s., odmítl jako opožděnou.“.
[3] Proti usnesení č. j. 6 As 118/2013-28 ze dne 11. září 2013 (dále jen „usnesení Nejvyššího
správního soudu“) uplatnil stěžovatel ústavní stížnost, jíž Ústavní soud nálezem
sp. zn. II. ÚS 3528/13 ze dne 24. června 2014 vyhověl a usnesení Nejvyššího správního soudu
zrušil; v části, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 24. června 2013, č. j. 63 A 10/2012 - 42, ji Ústavní soud
pro nepřípustnost odmítl. Věc se tak znovu vrátila do stadia řízení před Nejvyšším správním
soudem po podání kasační stížnosti.
[4] Důvodem kasace usnesení Nejvyššího správního soudu ze strany Ústavního soudu
byl závěr o porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jehož se Nejvyšší správní soud podle
Ústavního soudu dopustil tím, že usnesení Nejvyššího správního soudu nebylo „řádně, srozumitelně
a logicky odůvodněno“, resp. že se „ soud nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami účastníka
řízení.“. Pro další řízení – při vázanosti Nejvyššího správního soudu právním názorem Ústavního
soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky – je proto nezbytné vymezit, na co se má
Nejvyšší správní soud, maje nyní příležitost znovu kasační stížnost posoudit, zaměřit. Nejvyšší
správní soud podle Ústavního soudu konkrétně „nereagoval na námitku stěžovatele obsaženou v kasační
stížnosti, že rozhodnutí krajského soudu nebylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, ale přímo stěžovateli“,
čímž minul „prostor, jenž byl pro posouzení zde rozhodné otázky (právních účinků doručování pouze
účastníkovi soudního řízení a nikoli jeho právnímu zástupci) rozhodný.“ Ústavní soud konstatoval,
že „příslušné zdůvodnění je, do určité míry, obsaženo posléze až ve vyjádření Nejvyššího správního soudu jako
účastníka řízení k ústavní stížnosti“. Ústavní soud současně přisvědčil právnímu názoru Nejvyššího
správního soudu, že při hodnocení včasnosti podané kasační stížnosti je nutné vycházet
z okamžiku materiálního doručení napadeného rozsudku krajského soudu, to však má v daném
případě význam jen potud, „pokud jde o určení okamžiku, kdy se s napadeným rozsudkem krajského soudu
prokazatelně seznámil právní zástupce stěžovatele, jestliže jím byl stěžovatel v předmětném řízení zastoupen.
Otázkou doručení napadeného rozsudku krajského soudu právnímu zástupci stěžovatele, resp. otázkou, zda jím
byl stěžovatel v řízení před krajským soudem zastoupen, se však Nejvyšší správní soud ve svém usnesení
o odmítnutí kasační stížnosti nezabýval.“ Ústavní soud v této souvislosti zmínil usnesení Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 3 Azs 384/2005, 3 Azs 151/2005 a 3 Azs 25/2005, jakož i komentář
k soudnímu řádu správnímu Jemelka L. a kol, Praha: C.H. Beck, 2013, s. 314).
[5] Nejvyšší správní soud při nynějším posouzení kasační stížnosti dospěl k závěru,
že kasační stížnost byla skutečně opožděná a v souladu se závazným pokynem Ústavního soudu
doplňuje své odůvodnění o reakci na námitku stěžovatele, že mu napadený rozsudek krajského
soudu nebyl doručen, resp. že mu nebyl doručen řádně, protože mu byl doručován na adresu
jeho advokátní kanceláře, nikoli na adresu bydliště, nadto byl doručen přímo stěžovateli a do jeho
datové schránky, a nikoli jeho právnímu zástupci. Tuto otázku Nejvyšší správní soud zodpověděl
ve svém vyjádření pro Ústavní soud, jež, jak Ústavní soud ve svém nálezu připustil, do určité
míry postup Nejvyššího správního soudu zdůvodňuje. Při příležitosti opětovného posouzení
kasační stížnosti tak postačí v odůvodnění tohoto usnesení argumenty Nejvyššího správního
soudu zopakovat.
[6] Pokud jde o otázku, zda rozsudek krajského soudu byl či nebyl stěžovateli doručen řádně,
nutno na základě soudního spisu krajského soudu poukázat na následující listiny:
1. Žalobu na č. l. 1-4 podal osobně stěžovatel, jenž je sám advokátem, právním
profesionálem, nezastoupen, a jako svou adresu uvedl „B. 1807, Č. L.“.
2. Podáním na č. l. 26 stěžovatel krajskému soudu sdělil, že nesouhlasí s projednáním věci
bez nařízení jednání; na obálce jako zpáteční adresu uvedl „Advokátní kancelář L. E., E.
998, Č. L.“ – č. l. 27.
3. Na den 24. 6. 2013 v 9.45 hod krajský soud nařídil jednání a předvolal na něj stěžovatele
– č. l. 28.
4. Na jednání 24. 6. 2013 v 9.45 hod se stěžovatel nedostavil, dostavil
se však jako jeho zástupce advokát JUDr. Alexandr Šoljak, jenž se na místě vykázal plnou
mocí ze dne 18. 6. 2013 (založenou do spisu na č. l. 33). V této plné moci je u zmocnitele
uvedeno: „L. E., bytem E. 998, Č. L.“. Touto plnou mocí zmocnil stěžovatel advokáta ke
všem úkonům v rozsahu všech procesních předpisů „za účelem mého zastoupení ve věci
u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec – vedeno pod č. j. 63 A 10/2012
proti Krajskému úřadu Libereckého kraje, IČ: 70891508 dne 24.6.2013 v 9.45 hodin“.
5. Na str. 2 rozsudku krajský soud k otázce zastoupení uvedl: „Při jednání soudu 24.6.2013,
kterému nebyl žalobce přítomen, setrval žalobce prostřednictvím svého zástupce, který byl zplnomocněn
k zastupování žalobce toliko při jednání dne 24.6.2013, na důvodech podané žaloby ... “.
6. Rozsudek krajského soudu byl zaslán stěžovateli „na pruh“ do vlastních rukou
jako fyzické osobě, na adresu E. 998, Č. L.. Dle doručenky na č. l. 44 byla písemnost
uložena 3. 7. 2013 na poště a stěžovatelem osobně vyzvednuta v pátek 12. 7. 2013.
[7] Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatel sám v kasační stížnosti uvedl,
že mu byl napadený rozsudek doručen v pátek 12. 7. 2013. Ostatně, podle §106 odst. 1 s. ř. s.
musí stěžovatel v kasační stížnosti uvést, kdy mu napadené rozhodnutí bylo doručeno.
Tato náležitost není samoúčelná; slouží k rychlému vyhodnocení včasnosti podání a k šetření
času a nákladů soudu.
[8] Ze soudního spisu krajského soudu tedy vyplývá:
a) Není pravdivé tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti, že mu byl rozsudek doručen
do datové schránky advokáta. Naopak, byl mu doručován jako fyzické osobě nikoli
s dodatkem „advokát“ nebo jeho advokátní kanceláři, toliko na adresu jeho pracoviště,
tj. na adresu, na níž jeho advokátní kancelář sídlí. Nutno poukázat na to, že z této adresy
sám stěžovatel činil některé úkony vůči soudu a že ji dokonce na plné moci,
tj. v posledním úkonu učiněném vůči soudu před vyhlášením rozsudku, deklaroval jako
své bydliště. Ostatně i v řízení před Nejvyšším správním soudem stěžovatel střídavě
uplatňoval obě adresy (viz č. l. 20 spisu Nejvyššího správního soudu). V právním řádu
přitom obecně platí, že účastníku lze doručovat na kterémkoli místě, na němž bude
zastižen (§46a odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s.).
b) Za zavádějící lze označit tvrzení stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti,
že mu byl rozsudek doručen v jeho advokátní kanceláři na adrese E. 998, Č. L. Naopak
z doručenky plyne, že stěžovatel zásilku osobně převzal na poště, kde byla písemnost
uložena, stejně jako by mu tam byla uložena v případě, že by mu byla doručována
na adresu trvalého bydliště, nebyl-li by v něm doručovatelem zastižen.
c) Není pravdivé tvrzení stěžovatele v kasační a ústavní stížnosti, že mělo být doručováno
jeho právnímu zástupci. Z plné moci předložené právním zástupcem na jednání před
krajským soudem je zřejmé, že byla omezena jen na účast na jednání. Veškeré ostatní
procesní úkony v řízení stěžovatel činil osobně nezastoupen, tudíž pro ostatní úkony
v řízení včetně doručování konečného rozsudku stěžovatel zastoupen nebyl. Krom toho,
stěžovatel v kasační stížnosti (ani v ústavní stížnosti) nevznesl námitku proti výslovnému
závěru krajského soudu na str. 2 rozsudku, který vyhodnotil plnou moc předloženou
na jednání jako plnou moc pro účast na jednání, a nikoli jako procesní plnou moc.
Stěžovatel pouze tvrdil, že byl zastoupen, aniž by toto své tvrzení zejména ve vztahu
k výslovnému závěru krajského soudu konkretizoval, resp. osvětlil.
[9] Napadený rozsudek krajského soudu byl tedy zcela řádně stěžovateli do jeho vlastních
rukou doručen v pátek 12. 7. 2013, dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti uplynula
v souladu s §40 odst. 2 s. ř. s. (který upravuje shodně s celým právním řádem počítání procesních
lhůt určených podle týdnů, měsíců nebo let) o dva týdny později v pátek 26. 7. 2013,
který byl běžným pracovním dnem. Stěžovatel kasační stížnost podal datovou zprávou
až v pondělí 29. 7. 2013. Uvedená data stěžovatel nijak nerozporoval, a Nejvyšší správní soud
je proto považuje za nesporná.
[10] Protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení před krajským
soudem právním zástupcem s procesní plnou mocí ani s plnou mocí omezenou speciálně
na doručení rozhodnutí krajského soudu zastoupen nebyl, nemůže se uplatnit poukaz Ústavního
soudu na některá usnesení Nejvyššího správního soudu a komentářovou literaturu, z nichž
by mělo vyplývat, že doručení rozsudku zastoupenému nemá účinky na běh lhůt, včetně lhůty
pro podání kasační stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost byla podána po uplynutí zákonem
stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§106 odst. 2 poslední věta s. ř. s.). Proto
kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s., odmítá
jako opožděnou.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
[13] Spolu s kasační stížností stěžovatel zaplatil i soudní poplatek ve výši 5.000 Kč. Na základě
výroku III usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 118/2013 - 28 ze dne 11. září 2013
byl stěžovateli zaplacený soudní poplatek již vrácen. Nálezem Ústavního soudu sice došlo
ke zrušení citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu v celém rozsahu, včetně výroku III,
nic to však nemění na tom, že stěžovateli byl – v kontextu s nyní vydávaným usnesením – soudní
poplatek vrácen po právu v souladu s §10 odst. 3 větou poslední a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že vrácením
soudního poplatku nastala situace, jako by soudní poplatek zaplacen nebyl, není žádného důvodu
o soudním poplatku, resp. jeho vracení v souvislosti s nynějším usnesením o odmítnutí kasační
stížnosti rozhodovat.
[14] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že původní usnesení ze dne 11. září 2013 bylo
vydáno 6. senátem Nejvyššího správního soudu ve složení Bohuslav Hnízdil (předseda senátu),
Tomáš Langášek (soudce zpravodaj) a Eva Šonková. S ohledem na změnu složení 6. senátu
rozvrh práce Nejvyššího správního soudu pro rok 2014 stanovil v bodě 16 pravidel rozdělování
věcí, že neskončené věci 6. senátu, v nichž jsou soudci zpravodaji Eva Šonková nebo Tomáš
Langášek, projedná a rozhodne senát složený z těchto soudců a předsedy senátu, jímž bude Petr
Průcha nebo Karel Šimka určený v konkrétní věci podle pravidla č. 8, tj. v sudé věci, jíž je i nyní
rozhodovaná věc, pod předsednictvím Karla Šimky.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu