ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.13.2014:6
sp. zn. 6 As 13/2014 - 6
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
P. Č., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, 110 00 Praha 1, týkající
se žaloby proti rozhodnutí žalované č. j. 1485/09 ze dne 3. 7. 2009, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 Ca 311/2009 - 35 ze dne
12. prosince 2013,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal správní žalobu proti shora označenému rozhodnutí České advokátní
komory, jímž bylo zrušeno určení advokáta žalobci za účelem zastupování v řízení před Ústavním
soudem pro neposkytnutí součinnosti ze strany žalobce, a domáhal se jeho zrušení. Městský soud
v Praze (dále jen „městský soud“) správní žalobu v návětí označeným rozsudkem
pro nedůvodnost zamítl; odkázal přitom na §20 odst. 2 zákona o advokacii, podle něhož advokát
je oprávněn odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb, popřípadě požádat o zrušení
ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta (§18 odst. 2), dojde-li k narušení
nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost.
K takové situaci došlo právě v případě žalobce; žalobce se na výzvu určeného advokáta odmítl
s ním setkat, vyhradil si toliko písemný styk, zaslal mu jím sepsanou a již podanou ústavní
stížnost s tím, že mu určený advokát má ve stanovené lhůtě sdělit námitky k ústavní stížnosti
a že teprve poté obdrží plnou moc, resp. že žalobce určenému advokátu nedovolí zasahovat
do znění ústavní stížnosti a zastupování bude ryze formální.
[2] Proti tomuto rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) podal žalobce dne 21. 1. 2014
u Nejvyššího správního soudu návrh označený jako kasační stížnost, v níž způsobem sobě
charakteristickým namítal, že napadený rozsudek je „hrubě nesoudný“, „ústavně-nekonformní“,
„neomluvitelný“, „tristní“, „hrubě arogantní“ a „svévolný“, jinde „stupidní“ či „překračující
všechny meze“ atp. Lze tedy říci, že obsahem kasační stížnosti je stručně řečeno nesouhlas
s napadeným rozsudkem městského soudu pro rozpor se zákonem [§103 odst. 1. písm. a)
soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“].
[3] Nejvyšší správní soud připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel
uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva
(viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012 č. j. 2 As 45/2012-11, všechna citovaná rozhodnutí jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu
(viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012 č. j. 2 As 82/2012-13).
[4] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni podání kasační stížnosti celkem 1016 spisů,
kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu je dále
patrné, že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost,
že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů;
jen proti České advokátní komoře v souvislosti s určováním advokátů podal stěžovatel stovky
žalob, resp. kasačních stížností. V podrobnostech lze odkázat na usnesení Nejvyššího správního
soudu č. j. 8 As 130/2012-10 ze dne 28. 2. 2013, jejž stěžovatel taktéž v procesní roli stěžovatele
obdržel.
[5] Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, protože
při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden snahou vést
„spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné – skutková zjištění jsou
nesporná a aplikované ustanovení §20 odst. 2 zákona o advokacii jednoznačné – a kasační
stížnost je tak zcela zjevně bezúspěšná. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou
hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci
udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž
z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 8 As 71/2012
či sp. zn. 8 As 79/2012), že shora uvedené výzvy obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné
procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem
a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců.
Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené
advokátovi, resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti
zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu
k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012 č. j. 8 As 71/2012-13 a ze dne 4. 10. 2012
č. j. 8 As 71/2012-22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám).
Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku.
[6] Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci.
[7] Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti
vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním
řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet
ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání
na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní
(viz usnesení ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne
14. 11. 2012 sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne
10. 10. 2012 sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené závěry
lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit
soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen
o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
[8] Obdobný postup již opakovaně zvolil i Nejvyšší správní soud, např. v usnesení
sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne 4. 6. 2013,
usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne
22. 10. 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti stěžovatele proti těmto usnesením bez dalšího
odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav,
že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13 ze dne 7. 6. 2013, usnesení
sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013
a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
[9] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje
svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005 č. j. 1 Afs 107/2004-48,
č. 869/2006 Sb. NSS.
[10] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[11] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu