ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.138.2014:45
sp. zn. 6 As 138/2014 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobců: a) Ing. N. V., b) R. V. a c) P. V., zastoupených JUDr. Juliem Kramaričem, advokátem,
se sídlem U Santošky 22/955, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje,
se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 7. 2012, č. j. KUOK 58412/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2014, č. j. 22 A 115/2012 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost žalobců se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení případu
[1] Magistrát města Olomouce (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 12. března 2012,
č. j. SMOI/OPS/42/2883/2009/Ze žalobcům jakožto spoluvlastníkům nařídil odstranění stavby
samostatně stojícího skořepinového venkovního bazénu z keramického kompozitu včetně
příslušenství umístěného v Olomouci, část obce Olomouc – město, na pozemku parc. č. 79/14
(ostatní plocha) v katastrálním území Olomouc – město, přičemž stavbou dotčený pozemek
přináleží k nemovitosti č. p. 569, ulice S. 18 (zastavěná plocha a nádvoří) v kat astrálním území
Olomouc – město, neboť je předmětná stavba prováděna bez rozhodnutí stavebního úřadu,
ačkoliv vyžaduje územní rozhodnutí, popř. územní souhlas. Magistrát takto rozhodl poté, co byla
pravomocně zamítnuta žádost žalobců o dodatečné povolení stavby z důvodu nepředložení
všech potřebných podkladů a zejména z důvodu negativního závazného stanoviska oddělení
památkové péče odboru koncepce a rozvoje magistrátu, vyplývajícího ze skutečnosti, že stavba je
umístěna v památkové rezervaci Olomouc.
[2] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) kasační stížností n apadeným rozsudkem
zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení v návětí označeného rozhodnutí žalovaného,
jímž bylo zamítnuto odvolání žalobců proti zmíněnému rozhodnutí magistrátu o nařízení
odstranění stavby. Krajský soud nepřisvědčil námitkám žalobců a uvedl, že pokud se chtěli bránit
proti negativnímu závaznému stanovisku, měli podat žalobu proti rozhodnutí, kterým žalovaný
zamítl odvolání proti rozhodnutí magistrátu o zamítnutí dodatečného povolení stavby. Závazné
stanovisko totiž bylo podkladem právě v řízení o dodatečném povolení stavby, nikoliv v řízení
o nařízení odstranění stavby. V rámci řízení o odstranění stavby je rozhodné zjištění, že stavba
podléhá rozhodnutí, opatření či jinému úkonu stavebního úřadu, neexistence takového
rozhodnutí a zjištění, kdo je vlastníkem stavby. Při splnění uvedených podmínek není na vůli
stavebního úřadu, jak bude postupovat; za situace, kdy stavb a nebyla dodatečně povolena,
je jediným zákonným postupem její odstranění.
II.
Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobci a), b) a c) (nyní stěžovatelé) brojili
včas podanou kasační stížností z důvodu nesprávného právního posouzení [§103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějš ích předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]
a z důvodu, že při zjišťování skutkové podstaty, ze které správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[4] Stěžovatelé v kasační stížnosti uvedli, že byl porušen princip neselektivního rozhodování
zakotvený v §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Aniž by se předmětná stavba nacházela v památkovém území, vztáhl magistrát na dotčené řízení
regulativy, jejichž splnění zjevně nevyžadoval ve vztahu ke stavbám nacházejícím se na st ejném
území, které jsou taktéž naprosto nepůvodní a ahistorické.
[5] Podle mínění stěžovatelů je napadené rozhodnutí žalovaného přímo spojeno s negativním
závazným stanoviskem oddělení památkové péče odboru koncepce a rozvoje magistrátu, na jehož
základě žalovaný s odkazem na §149 odst. 3 správního řádu neprováděl další dokazování.
Stěžovatelé dále konstatovali, že jim toto závazné stanovisko nebylo v průběhu řízení jakkoliv
doručeno.
[6] Na základě uvedených důvodů stěžovatelé Nejvyššímu správnímu soudu navrhli,
aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stavební úřad magistrátu se v řízení
stavbou řádně zabýval, zjišťoval, zda je možné udělit dodatečné povolení a v řízení o odstranění
stavby přesně a bez veškerých pochyb specifikoval předmět rozhodnutí o odstranění stavby,
přičemž pečlivě zhodnotil veškeré podklady a své závěry podrobně odůvodnil. Magistrát vycházel
primárně z negativního závazného stanoviska oddělení památkové péče odboru koncepce
a rozvoje a ze skutečnosti, že stavba je v rozporu i s platným regulačním plánem městské
památkové rezervace. Pozemek, na němž se stavba nachází, přináleží k bytovému objektu,
který sice není kulturní památkou, ale je objektem památkového zájmu v důsledku své polohy
na okraji památkové rezervace Olomouc; za dvorem tohoto objektu probíhá městská hradební
zeď jakožto součást chráněného souboru městských opevnění. Také ustanovení §149 odst. 3
správního řádu bylo podle žalovaného ve správním řízení aplikováno správně. Dále žalovaný
uvedl, že zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, na jehož základě městská památková
rezervace Olomouc vznikla, výslovně neupravoval možnost vztahovat pod mínky ochrany
kulturních památek i na nemovitosti na území památkové rezervace, které kulturními památkami
nejsou. Tato ochrana ovšem byla rozšířena zákonem č. 20/1987 S b., o státní památkové péči,
ve znění pozdějších předpisů, který výše řešené umožňuje. Žalovaný závěrem konstatoval,
že napadený rozsudek považuje za zákonný a správný a navrhl Nejvyššímu správnímu soudu
kasační stížnost žalobců zamítnout jako nedůvodnou.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají
o §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[10] Pro nyní projednávanou věc je zásadní vztah mezi řízením o nařízení odstranění
nepovolené (tzv. černé) stavby podle §129 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. prosince 2012,
a řízením o dodatečném povolení stavby podle §129 odst. 2 a odst. 3 stavebního zákona ve znění
do 31. prosince 2012. Tato dvě řízení jsou spolu značně provázána. Prvotním je vždy řízení
o odstranění stavby, jehož cílem je návrat do původního stavu (restitutio in integrum). Řízení
o dodatečném povolení stavby, které může být zahájeno na žádost stavebníka či vlastníka,
je ve vztahu k řízení o odstranění stavby akcesorické povahy (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 3 As 18/2011 – 117, citované rozsudky Nejvyššího
správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Řízení o nařízení odstranění stavby zahajuje
ze své úřední povinnosti stavební úřad, který také odpovídá za úplnost skutkových zjištění
nezbytných k prokázání existence zákonných předpokladů potřebných k vydání rozhodnutí
o nařízení odstranění stavby či zařízení, a na něm zároveň leží důkazní břemeno. Pokud ovšem
provádí stavební úřad řízení, směřující k vydání rozhodnutí o odstranění stavby, zatěžuje část
důkazního břemene i vlastníka stavby, která má být odstraněna, avšak jen v případě,
že s odstraněním stavby nesouhlasí. V těchto přípa dech totiž musí vlastník stavby (stavebník)
podat žádost o dodatečné povolení stavby a předložit doklady nezbytné k posouzení důvodnosti
jeho žádosti (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2001,
sp. zn. 30 Ca 394/1999, publ. pod č. 901/2001 in Soudní judikatura ve věcech správních,
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. srpna 2012, č. j. 4 As 20/2012 - 28).
[11] V rozsudku ze dne 11. dubna 2013, č. j. 7 As 154/2012 - 26 však Nejvyšší správní soud
konstatoval, že i přes vzájemnou spojitost řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečné stavby
se jedná o dvě samostatná řízení s rozdílným účelem, čemuž odpovídá i obsah rozhodnutí
v těchto řízeních vydávaných. Účelem řízení o odstranění stavby a rozhodnutí v tomto řízení
je uvedení právního a skutečného stavu do souladu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. srpna 2008, č. j. 8 As 42/2007 – 110, č. 1761/2009 Sb. NSS; toto rozhodnutí
se týká starého stavebního zákona č. 50/1976 Sb., citovaný závěr je však použitelný i pro nyní
projednávaný případ). Účelem řízení o dodatečném povolení stavby je dodatečné zhojení závažné
vady, kterou je vědomá ignorance zákona stavebníkem, pod podmínkou, že dodatečně povolená
stavba není v rozporu s veřejným zájmem, územně plánovací dokumentací, ani s cíli a záměry
územního plánování. Jedná se tedy o posouzení možnosti dodatečně povolit stavbu, přičemž
je na stavebníkovi, aby prokázal splnění podmínek stanovených v §129 odst. 2 stavebního
zákona.
[12] Podmínky, jejichž splnění stavební úřad v těchto dvou řízeních zkoumá, se tudíž liší.
V případě řízení o dodatečném povolení stavby jde o kumulativní splnění podmínek §129 odst. 2
stavebního zákona, zatímco u řízení o odstranění stavby jde o kumulativní splnění podmínek
§129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy že se jedná o stavbu prováděnou
nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním
zákonem anebo v rozporu s ním a že stavba nebyla dodatečně povolena (výše citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2013, č. j. 7 As 154/2012 - 26). Z toho vyplývá,
že je rozdílný i okruh námitek, jichž se lze v jednotlivých řízeních dovolávat. Nejvyšší správní
soud již dříve uvedl, že v řízení o odstranění stavby stěžovatel „může namítat jen nesplnění podmínek
upravených v ust. §129 odst. 1 pí sm. b) stavebního zákona, tedy že stavbu prováděl v souladu s rozhodnutím
vydaným podle stavebního zákona nebo že stavba byla dodatečně povolena.“ (tamtéž).
[13] Tyto skutečnosti, totiž že předmětná stavba byla provedena bez příslušného rozhodnutí
stavebního úřadu a že nebyla povolena ani v řízení o dodatečném povolení, jsou, soudě podle
informací obsažených ve spise i podle kasačních námitek stěžovatelů, mezi stranami nesporné.
Uplatněné námitky stěžovatelů, jakkoliv mohly být důvodné (Nejvyšší správní soud jejich
důvodnost nyní nehodnotí ani hodnotit nemůže), měly být uplatněny v řízení, v němž stavební
úřad zamítl žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby, popř. v navazujícím soudním řízení,
jak ostatně uvedl krajský soud na straně 5 napadeného rozsudku. V nynějším řízení vedeném před
Nejvyšším správním soudem již není prostor, pro jejich projednání, jak plyne ze stavebního
zákona a z výše citované judikatury. To platí jak pro námitky směřující proti závaznému
stanovisku oddělení památkové péče odboru koncepce a rozvoje magistrátu, tak pro námitky,
podle nichž předmětná stavba nenarušuje historické prostředí památkové rezervace,
jelikož se v sousedství nacházejí další nepůvodní a ahistorické stavby. Žádná z těchto námitek
nespadá pod rozsah podmínek, které je možno s ohledem na ustanovení §129 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona ve znění do 31. prosince 2012 přezkoumávat v řízení o odstranění stavby,
respektive v rámci soudního přezkumu tohoto řízení a rozhodnutí v něm vydaných.
[14] Co se týče námitky nedoručení závazného stanoviska stěžovatelům, Nejvyšší správní soud
se jí nemůže zabývat, neboť se jedná o námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s., kterou
stěžovatelé neuplatnili v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak učinit mohli. Nutno však
pro úplnost dodat, že i tato námitka se míjí s předmětem řízení o odstranění stavby, tudíž
i při včasném uplatnění by její osud byl stejný, jako osud ostatních námitek mířících na řízení
o dodatečném (ne)povolení stavby.
[15] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně. Z výše
popsaných důvodů podanou kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu v souladu s §110
odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV.
Náklady řízení
[16] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměli úspěch. Žalovanému, který měl úspěch ve věci, podle obsahu spisu žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. září 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu