ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.158.2013:17
sp. zn. 6 As 158/2013 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně:
a) E. I., a žalobců: b) nezletilý A. I., a c) nezletilý T. I., všichni právně zastoupeni Mgr. Ing.
Janem Procházkou, LL.M. eur, advokátem, se sídlem Karolinská 654/2, 186 00 Praha 8,
proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké
policie, se sídlem Křižíkova 12, 180 00 Praha 8, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
č. j. KRPA-339106-18/ČJ-2013-000022 ze dne 10. září 2013, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně a) a žalobců b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 A 62/2013 - 37
ze dne 23. října 2013,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 4 A 62/2013 - 37,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení případu
[1] Žalobci jsou státními příslušníky Ruské federace, kteří odcestovali do Polské republiky.
Zde podala žalobkyně a) dne 3. července 2013 žádost o mezinárodní ochranu; o její žádosti
polské státní orgány dosud nerozhodly. Při pobytu v azylovém táboře v Polské republice se
žalobkyně a) seznámila s panem R. I., nar. X, který je rovněž státním příslušníkem Ruské federace
a je otcem žalobců b) a c). Dne 10. září 2013 spolu s žalobci b) a c) všichni přicestovali na území
České republiky, kde je téhož dne zajistila policejní hlídka. Při kontrole se žalobkyně a) prokázala
dokladem žadatele o mezinárodní ochranu č. XY s platností do 2. srpna 2013 vydaným Polskou
republikou.
[2] Téhož dne Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán“), vydalo rozhodnutí
č. j. KRPA-339106-18/ČJ-2013-000022, kterým rozhodlo o zajištění žalobkyně a) jako účastnice
řízení podle §129 odst. 1 zákona č. 126/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účelem jejího předání
podle nařízení Rady Evropského společenství č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se
stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl
podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (dále jen „dublinské
nařízení“) na dobu 60 dnů ode dne omezení osobní svobody. Správní orgán dospěl k závěru,
že v projednávané věci byly naplněny veškeré podmínky zajištění dle §129 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců ve vztahu k žalobkyni a).
[3] Toto rozhodnutí napadli žalobkyně a) a žalobci b) a c) společnou žalobou podanou
u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). V předmětné věci rozhodl městský soud
rozsudkem č. j. 4 A 62/2013-37 ze dne 23. října 2013 tak, že žalobu zamítl.
II.
Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti rozsudku městského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) podali žalobkyně a)
a žalobci b) a c) [dále též „stěžovatelka a)“ a „stěžovatelé b) a c)“] kasační stížnost a navrhovali
jeho zrušení. V kasační stížnosti stěžovatelé výslovně uplatnili kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Obsahově však dané důvody spadají pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelé konkrétně namítali, že se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně
nevypořádal s uplatněnými žalobními námitkami. Stěžovatelé v kasační stížnosti dále zopakovali
námitky uplatněné v řízení před městským soudem a argumentovali, že tyto námitky městský
soud nesprávně právně posoudil.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností rozsudku městského
soudu a také tím, zda v řízení před městským soudem nedošlo k dalším vadám,
k nimž by Nejvyšší správní soud musel přihlížet i nad rámec kasační stížnosti z úřední povinnosti
[§109 odst. 4 s. ř. s.]. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] představuje
natolik zásadní vadu, že k ní soud přihlíží i bez námitky, tj. z úřední povinnosti. Rozhodnutí
stižené touto vadou totiž Nejvyšší správní soud nemůže meritorně posoudit.
Za nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nesrozumitelnost lze považovat ta rozhodnutí, která
postrádají základní zákonné náležitosti, rozhodnutí, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, dále rozhodnutí která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu
mimo rámec žalobních námitek), rozhodnutí jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, nebo
rozhodnutí, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností
nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. prosince 2003 č. j. 2 Azs 47/2003-130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS,
všechna zde uváděná rozhodnutí dostupná na http://www.nssoud.cz). Otázkou
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí pro nesrozumitelnost se Nejvyšší správní soud
zabýval v řadě dalších rozsudků. Pro nyní posuzovaný případ postačí ocitovat rozsudek
č. j. 2 Ads 58/2003-75 ze dne 4. prosince 2003, publ. pod č. 133/2004 Sb., ve kterém Nejvyšší
správní soud judikoval, že za „nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je
vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze
seznat, co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem,
rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod.“
Nesrozumitelným je proto i takové rozhodnutí, ze kterého nelze seznat, zda a jak soud rozhodl
o návrhu účastníka řízení. Tuto skutečnost bylo třeba posoudit i v nyní projednávané věci,
neboť z napadeného rozsudku nebylo jasné, zda soud rozhodl též o návrhu stěžovatelů b) a c).
[7] Dle §33 odst. 1 s. ř. s. je účastníkem řízení o žalobě ten, kdo podá návrh (žalobce,
navrhovatel). Jestliže podá společný návrh více osob, jedná v řízení každý sám za sebe s účinky
jen pro svou osobu (srov. §33 odst. 8 s. ř. s). Dle §46 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, jestliže a) soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení
u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení, včetně zastoupení,
a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze
proto v řízení pokračovat, b) návrh byl podán předčasně nebo opožděně, c) návrh byl podán
osobou k tomu zjevně neoprávněnou či d) návrh je podle tohoto zákona nepřípustný. Dle §78
s. ř s. je-li žaloba důvodná, soud rozsudkem zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost
nebo pro vady řízení. Není-li žaloba důvodná, soud ji rozsudkem zamítne.
[8] Z předloženého spisu městského soudu sp. zn. 4 A 62/2013 Nejvyšší správní soud zjistil,
že žalobou ze dne 14. září 2013 se na městský soud společně obrátili tři žalobci, stěžovatelka a),
stěžovatel b) a stěžovatel c). V žalobě tito žalobci společně uplatňovali námitky týkající se
napadeného rozhodnutí o zajištění stěžovatelky a) a nemožnosti jejich předání do Polska.
Přestože v uvedené věci žalobu podali tři žalobci, označil městský soud v návětí výroku rozsudku
jako žalobkyni pouze štěžovatelku a) jako účastnici řízení. Napadený rozsudek dále obsahoval tři
výroky, výrok I ve znění: „Žaloba se zamítá“ a výrok II, který stanovil, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, a výrok III, kterým městský soud zamítl návrh na vydání
předběžného opatření, jímž by bylo žalovanému uloženo zdržet se předání žalobkyně do Polské
republiky. I když obecné znění výroku I ve shora uvedené podobě ve správním soudnictví
automaticky nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost, je
nezbytné, aby v návětí výroku rozsudku byli řádně identifikováni účastníci řízení
a přezkoumávané správní rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 As 38/2004 ze dne 10. února 2005, publ. pod č. 1070/2007 Sb. NSS).
[9] Z formulace výrokového návětí a z formulace výroku napadeného rozsudku Nejvyšší
správní soud neseznal, zda městský soud rozhodl zamítavým výrokem o předmětu sporu
ve vztahu ke každému ze tří žalobců, kteří u městského soudu společný návrh na zahájení řízení
podali, resp. zda se stěžovateli b) a c) městský soud jednal jako s účastníky řízení a jejich návrh
projednal a zamítl či zda o jejich návrhu rozhodl jinak. Tato nesrozumitelnost nemohla být
odstraněna ani v kontextu odůvodnění napadeného rozsudku, neboť z odůvodnění a ostatně
ani z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by některý z účastníků během řízení
disponoval s předmětem sporu. Nadto městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
reprodukoval a následně částečně vypořádal argumenty pouze v jednotném čísle, což na první
pohled vytváří dojem, jakoby žalobu podala pouze (jedna) žalobkyně a). Toliko v rekapitulaci
žalobních námitek městský soud občas zmínil i oba nezletilé stěžovatele b) a c) (srov. str. 3
napadeného rozsudku), ve vlastním odůvodnění rozsudku však jejich postavení zcela ignoruje.
[10] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že z napadeného rozsudku nevyplývá, zda
městský soud tímto rozhodnutím rozhodl o společném návrhu ve vztahu ke každému ze tří
stěžovatelů, resp. zda se stěžovateli b) a c) jednal též jako s účastníky řízení. Napadený rozsudek
je proto nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Nadto pokud městský soud v řízení neměl
ujasněno, s kým jedná jako s účastníkem řízení, zatížil své řízení vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 7 Ans 3/2008-133 či obdobně nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 60/05 ze dne 15. června 2005, N 123/37 SbNU 555, všechna rozhodnutí
Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).
[11] Napadený rozsudek trpí též dalšími nedostatky. Nejvyšší správní soud konstantně
judikuje, že pokud správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá některou z námitek
žalobce, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než jeho rozhodnutí zrušit
pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. července 2009 č. j. 8 Afs 73/2007-107 a na něj navazující rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2009 č. j. 8 Afs 73/2007-111).
[12] Z předloženého spisu městského soudu sp. zn. 4 A 63/2013 Nejvyšší správní soud dále
zjistil, že stěžovatelé v žalobě společně uplatnili několik námitek. První žalobní námitka spočívala
v tvrzení, že v Polsku existovalo reálné riziko, že pan R. I. bude podroben mučení nebo
nelidskému či ponižujícímu zacházení ze strany čečenských zločineckých gangů. Česká republika
měla tudíž povinnost dle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení převzít příslušnost k posouzení
žádosti o mezinárodní ochranu, což se nestalo, pročež mělo být zajištění stěžovatelů za účelem
předání do Polské republiky nezákonné, v rozporu §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Ve druhé žalobní námitce stěžovatelka a) argumentovala, že rozhodnutí o zajištění je nezákonné,
neboť ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců k možnosti zajištění existovala mírnější
alternativa. Stěžovatelé mohli být namísto v zajišťovacím středisku ubytováni v pobytovém
či přijímacím středisku dle zákona č. 125/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a Česká
republika měla stěžovatelům poskytnout příslušné výhody včetně ubytování dle směrnice Rady
č. 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů
o azyl. Tuto žalobní námitku uplatnili samostatně i stěžovatelé b) a c), a navíc ještě namítali, že
jejich zajištěním došlo k porušení čl. 37 písm. b) Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod
č. 104/1991 Sb., podle něhož státy zabezpečí, aby žádné dítě nebylo nezákonně nebo svévolně
zbaveno svobody; zatčení, zadržení nebo uvěznění dítěte se provádí v souladu se zákonem
a používá se pouze jako krajní opatření a na nejkratší nutnou dobu (dále jen „třetí námitka“).
[13] Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že městský soud se přezkoumatelným
způsobem vypořádal pouze s první žalobní námitkou. Pokud jde o druhou žalobní námitku,
městský soud konstatoval, že „neshledal v postupu žalovaného, který nepřistoupil k použití zvláštních
opatření za účelem vycestování cizince, pochybení. V daném případě neexistovala možnost využití mírnějších
prostředků za účelem předání cizince na území Polska, než zajištění. Lze si představit jen těžko, že policie vyvolá
zahájení dublinského řízení a v tu chvíli ztratí dohled nad cizincem, který se svévolně pohybuje po území členských
států EU.“ Druhou žalobní námitku tedy městský soud zjevně nevypořádal dostatečně,
neboť vůbec neuvedl, v čem považuje argumenty stěžovatelky a) o možnosti jejího ubytování
v pobytovém či přijímacím středisku, resp. o povinnosti poskytnout jí ubytování dle směrnice
Rady č. 2003/9/ES za liché, mylné či vyvrácené. Apodiktická argumentace městského soudu
by naznačovala, že zkoumání mírnějších alternativ zajištění je vyloučeno automaticky takříkajíc
z povahy věci vždy, pokud je vedeno řízení podle dublinského nařízení, což by si však zasloužilo
podrobnější zdůvodnění v odpovědi na námitku stěžovatelů (srov. však rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 7 As 107/2012-40 ze dne 18. října 2012, srov. též odstavec 17 rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 134/2013-31 ze dne 30. října 2013). Třetí žalobní námitku
vztahující se ke stěžovatelům b) a c) městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
nevypořádal vůbec. Tento nedostatek přitom úzce souvisí s výše pojednanou otázkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť není zřejmé, zda městský soud rozhodoval
též o zamítnutí žaloby ve vztahu ke stěžovatelům b) a c).
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kasační stížnost stěžovatelky a) a stěžovatelů b)
a c) je důvodná, pročež napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.). V dalším řízení městský soud v rozhodnutí
přezkoumatelným způsobem uvede, jak rozhodl o jednotlivých návrzích jednotlivých účastníků
řízení. Městský soud též přezkoumatelným způsobem vypořádá veškeré uplatněné žalobní
námitky ve vztahu ke každému z meritorně projednávaných návrhů, popř. uvede, které žalobní
námitky považuje za nepřípustné a z jakého důvodu.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2 věta první s. ř. s.).
[16] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že obdržel obdobnou kasační stížnost, kterou
podal pan R. I. spolu se svými syny – stěžovateli b) a c); o ní rozhodl rozsudkem sp. zn. 6 As
157/2013 z téhož dne.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu