ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.170.2014:15
sp. zn. 6 As 170/2014 - 15
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Okresní soud v Českých Budějovicích, se sídlem Lidická 20, České
Budějovice, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 A 71/2014 – 2 ze dne
10. 6. 2014,
takto:
I. Žádost žalobce o osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost a o ustanovení
zástupce soudem se zamítá .
II. Kasační stížnost se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobou ze dne 26. 5. 2014 pod Vl.zn. K 060614/6 se žalobce domáhal u Krajského soudu
v Českých Budějovicích ochrany před nezákonným zásahem, ke kterému mělo dojít
dne 27. 9. 2012.
2. Krajský soud usnesením ze dne 10. 6. 2014, čj. 10 A 71/2014 – 2, odmítl žalobu
pro opožděnost (§84 odst. 1 s. ř. s.).
II.
3. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení krajského soudu kasační stížností, ve které namítl,
že krajský soud znovu ignoroval přípustnost i včasnost žaloby. Podle stěžovatele soud tímto
způsobem jednal již po čtrnácté, proto koná arogantně. Lhůta k podání žaloby dosud
neuplynula s ohledem na nečinnost krajského soudu ve vztahu k žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud jednal svévolně a již druhým rokem
předstírá opožděnost.
III.
4. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového
uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 – 11). Stěžovatel
svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou
o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012,
č. j. 2 As 82/2012 – 13).
5. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více
než 1100 spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen během
roku 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu téměř 400 věcí, v nichž stěžovatel
vystupoval jako účastník řízení, přičemž z tohoto počtu jich bylo dosud vyřízeno,
resp. rozhodnuto 393 (70 řízení bylo zastaveno, 51 věcí bylo odmítnuto, 186 zamítnuto,
pouze ve 4 případech zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je
dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje.
Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno
„pouze“ 22 věcí, v nichž stěžovatel vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo
65 věcí, v roce 2012 již 312 věcí a v roce 2013 dokonce 399 věcí. Pouhá skutečnost,
že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost
stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických
argumentů.
6. Stěžovatel vytkl krajskému soudu především svévolný a arogantní postup, neuvedl
však relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského
soudu, že žaloba byla podána opožděně. Krajský soud odmítl žalobu, protože směřovala
proti zásahu, k němuž mělo dojít dne 27. 9. 2012, ale žaloba byla doručena soudu až dne
6. 6. 2014. Subjektivní lhůta pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem činí
2 měsíce ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu (§84 odst. 1 s. ř. s.). Měl-li
tvrzený zásah směřovat přímo vůči stěžovateli, je nepochybné, že o něm stěžovatel věděl
již dne 27. 9. 2012. Námitka stěžovatele, že lhůta pro podání žaloby dosud neuplynula,
protože krajský soud dosud nerozhodl o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků,
nemá oporu ve spisu. Ze spisu krajského soudu nevyplývá, že by žalobce v posuzované věci
podal žádost o osvobození od soudních poplatků. Vznesené námitky prima facie nemohou být
důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná (srov. zejm. usnesení ze dne
28. 2. 2013, č. j. 8 As 130/2012 – 10, a usnesení ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13,
jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele v dané věci). Stěžovatel
se před krajským soudem toliko dovolával §35 odst. 8 s. ř. s., jednak si jej mylně vyložil,
jednak je soudu z úřední činnosti (a jak je patrno z kasační stížnosti i stěžovateli, vzhledem
k jeho odkazům na spisové značky sporů předcházejících této věci) známo, že žalobu
proti totožnému nezákonnému zásahu, k němuž mělo dojít dne 27. 9. 2012 identicky
žalobcem v žalobě skutkově popsanému, podal žalobce např., již ve věci vedené
Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 A 55/2014 a kasační stížnost
proti usnesení krajského soudu o této žalobě Nejvyšší správní soud odmítl usnesením
č. j. 8 As 77/2014 – 9. Konečně stěžovatel sám v kasační stížnosti tvrdí, že se žalobou
proti témuž nezákonnému zásahu ochrany domáhá již po čtrnácté.
7. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci je stěžovatel opět veden
snahou vést „spor pro spor“, nikoliv snahou o ochranu svých subjektivních veřejných práv.
8. Nejvyšší správní soud sice nejprve provedl standardní procesní úkony, tj. vyzval stěžovatele
k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené
jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, ač je mu z úřední činnosti známo
(srov. např. věci vedené pod sp. zn. 8 As 71/2012 či sp. zn. 8 As 79/2012), že shora uvedené
výzvy obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení a tyto výzvy
naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem,
který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců, tyto předpoklady
se však i v dané věci naplnily. Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků
s odkazem na nedostatek prostředků, doložené potvrzením o pobírání dávky v hmotné
nouzi, a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
9. Byť majetkové poměry stěžovatele nasvědčují splnění podmínky pro osvobození
od soudních poplatků, jak je zjevné z povahy a počtu předchozích vedených sporů,
a to i ohledně téhož tvrzeného zásahu a jak soud již shora předestřel, jde o zjevně šikanózní
uplatnění práva. Ve smyslu ust. §35 odst. 8 s. ř. s. stěžovatel tvrdí, že kasační stížnost v dané
věci nelze mít za zjevně bezúspěšný návrh. Toto tvrzení však nemá oporu ve skutkových
zjištěních v dané věci. Pakliže žaloba proti nezákonnému zásahu, k němuž mělo dojít
dne 27. 9. 2012, byla podána až 6. 6. 2014, jde o žalobu zjevně opožděnou; stěžovateli
pak tento závěr byl soudy již opakovaně sdělen. Konečně stěžovateli je známo,
že po zamítnutí jeho žádostí o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta
následuje zpravidla jeho žádost o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené
advokátovi, resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však
tyto žádosti zpravidla zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem
a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012,
č. j. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne 4. 10. 2012, č. j. 8 As 71/2012 – 22, která byla stěžovateli
doručena a jejich obsah je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá
jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku o počtu
zastavených řízení).
10. Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci, a proto z důvodu hospodárnosti řízení žádost žalobce
o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení zástupce zamítl a kasační stížnost
současně odmítl podle §§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
11. Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti
vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém
individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze
vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně
způsobilé stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním
soudem, setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo
jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12,
nebo výše zmíněné usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13, obdobně srov. usnesení
ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/12,
nebo ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/12). Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem
a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším
soudem poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být
nepochybně vědom.
12. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně
práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu
založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce
a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu
tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá
v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio,
proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně
důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS,
a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti lze rovněž připomenout rozsudek
ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 As 38/2010 – 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal
na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném podávání žádostí
o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají
a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody,
je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr
prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne 11. 5. 2011,
sp. zn. I. ÚS 1131/11).
13. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů.
Podstatná je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci –
a toto rozhodnutí tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání,
jímž by se stěžovatel obracel na soud. Shora předestřený postup představuje
pouze materiální korektiv formálního pojímání práva na soudní ochranu v souladu
s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela výjimečným případům,
u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní, a současně bude
zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude třeba
dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi případu
stejně jako v ostatních věcech.
14. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60
odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2014
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu