ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.38.2014:14
sp. zn. 6 As 38/2014 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: SLOVLIKER ČR, s. r. o.,
se sídlem Hudcova 78b, Brno, zastoupeného JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem, se sídlem
Hlinky 57/142a, Brno, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7,
Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
15. 1. 2014, č. j. 31 Af 153/2012 - 262,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. 1. 2014, č. j. 31 Af 153/2012 - 262, zrušil Krajský soud v Brně
rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 16. 8. 2012, č. j. 4476-2/2012-130100-21,
kterým bylo zamítnuto odvolání účastníka řízení proti rozhodnutí Celního úřadu Uherské
Hradiště ze dne 30. 7. 2012, č. j. 5800-2/2012-136400-021, kterým bylo zastaveno odvolací řízení
proti rozhodnutí Celního úřadu Uherské Hradiště ze dne 12. 6. 2012, č. j. 5800/2012-136400-024
– zajišťovací příkaz, a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že k zastavení řízení
o odvolání proti rozhodnutí celního úřadu došlo v rozporu se zákonem. Stanovením spotřební
daně účastníkovi řízení sice došlo k zániku účinnosti zajišťovacího příkazu, ovšem ten není
rozhodnutím předběžné povahy, ale samostatným rozhodnutím, v jehož důsledku mohlo
dojít k zásahu do práv daňového subjektu. Nedošlo tak k odpadnutí předmětu řízení
a tedy ani ke splnění podmínky zastavení řízení podle ust. §106 zákona č. 280/2009 Sb., daňový
řád (dále jen „daňový řád“). Již proto, aby bylo možné posoudit, zda zásahy provedené na základě
zajišťovacího příkazu byly zákonné, je nutné, aby byl připuštěn opravný prostředek
proti zajišťovacímu příkazu i v případě, že tento pozbyl účinnosti. K přezkumu zákonnosti kroků
učiněných na základě zajišťovacího příkazu ani k přezkumu zákonnosti zajišťovacího příkazu
nemůže dojít v případném řízení o stanovení daňové povinnosti. Žalovaný neměl
podle krajského soudu řízení zastavit, naopak odvolání účastníka řízení mělo být řádně
posouzeno.
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil
výslovně důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že krajský soud nesprávně
posoudil otázku zastavení řízení dle ust. §106 daňového řádu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Vedle toho stěžovatel požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, neboť je v současnosti povinen rozhodnout o odvolání účastníka řízení,
což by bylo spojeno s nutností přijetí odpovídajících opatření na celostátní úrovni k zajištění
jednotného postupu celní správy.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že z důvodů uváděných stěžovatelem je vhodné
posoudit kasační stížnost přednostně, čímž odpadne nutnost rozhodovat o přiznání odkladného
účinku. Zároveň se zdejší soud zabýval otázkou, zda je nutné vyzvat stěžovatele k bližšímu
upřesnění a rozvedení důvodů kasační stížnosti ve smyslu ust. §106 odst. 3 s. ř. s. Tento postup
nevyhodnotil jako nezbytný, neboť jedinou právní otázkou, kterou je nutno v dané věci posoudit,
je otázka vztahu řízení o odvolání proti zajišťovacímu příkazu k vyměření daně z pohledu
podmínek zastavení řízení dle ust. §106 daňového řádu. Jedná se tak ryze o procesní otázku,
kdy soud přezkoumává rozhodnutí správce daně pouze z hlediska, zda zde byly důvody
pro zastavení řízení, či nikoliv; nepřezkoumává meritorně otázku vyměření daně (k tomu viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Afs 17/2003 - 52,
publ. pod č. 340/2004 Sb. NSS). Je přitom zřejmé, z jakých důvodů stěžovatel kasační stížnost
podal, a výzva k doplnění se tak jeví jako nadbytečná a v rozporu se zájmem na rychlém
posouzení věci, kterého se sám stěžovatel dovolává. K posouzení rozhodné právní otázky pak
poskytuje dostatečné vodítko ustálená judikatura zdejšího soudu.
Ze spisu vyplývá, že předmětný zajišťovací příkaz byl vydán za účelem zajištění úhrady
spotřební daně z minerálních olejů podle ust. §167 daňového řádu v návaznosti na ust. §1
odst. 3 písm. g) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, a ust. §1 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Celní úřad jím uložil účastníkovi řízení,
aby na bankovní účet správce daně složil jistotu ve výši 32 025 211 Kč, a to z důvodu,
že nezajištěná výše daně z minerálních olejů bude v době její vymahatelnosti nedobytná
nebo její vybírání bude spojeno se značnými potížemi. K výkonu zajišťovacího příkazu vydal
správce daně exekuční příkazy přikázáním pohledávky u poskytovatele platebních služeb
a prodejem nemovitých věcí.
Podle ust. §106 odst. 1 písm. f) daňového řádu správce daně rozhodnutím řízení zastaví,
jestliže řízení se stalo bezpředmětným.
Podle ust. §167 odst. 1 daňového řádu je-li odůvodněná obava, že daň,
u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době
její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými
obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz. Podle odst. 2 téhož ustanovení
zajišťovacím příkazem správce daně uloží daňovému subjektu úhradu v příkazu uvedené částky.
Podle ust. §168 odst. 4 daňového řádu dojde-li ke stanovení daně, která nebyla v době
vydání zajišťovacího příkazu stanovena, je tato daň splatná ke dni jejího stanovení. Tímto dnem
zaniká účinnost zajišťovacího příkazu a zajištěná částka se převede na úhradu této daně.
Pokud tak vznikl vratitelný přeplatek, správce daně jej vrátí bez žádosti do 15 dnů
od jeho vzniku.
Úprava podmínek zastavení řízení v ust. §106 daňového řádu vymezuje skutečnosti,
při jejichž existenci správce daně vydá rozhodnutí o zastavení řízení. Ty mohou být upraveny
jinými právními předpisy, obecně však vždy reflektují situaci, kdy je vedení dalšího řízení
nemožné nebo nadbytečné. Platí přitom, že rozhodnutí o zastavení řízení není vyloučeno
ze soudního přezkumu, neboť pro užití tohoto postupu jsou stanoveny podmínky,
jejichž naplnění je třeba věcně zkoumat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 9. 2006, č. j. 2 Afs 221/2005 - 64).
Za bezpředmětné je třeba považovat takové řízení, ve kterém již není o čem rozhodovat,
neboť absentuje předmět řízení - a jakýkoliv další procesní postup by k ničemu nevedl. Zákonná
úprava ust. §106 odst. 1 písm. f) daňového řádu tak odpovídá předchozí úpravě v ust. §27
odst. 1 písm. g) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“), která užívala pojmu „odpadl důvod řízení“. Případů, kdy může dojít k odpadnutí
důvodu řízení, je celá řada - například zaplacení daně, s jejíž úhradou žádal daňový subjekt
posečkat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 Afs 15/2013 - 34),
nebo napadení exekučního příkazu opravným prostředkem a následné zastavení exekučního
řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 3 Afs 5/2004 - 63).
Aby však bylo v těchto případech možné zastavit řízení, musí být bezpředmětnost dalšího řízení
naprostá; nepostačuje pouze částečné odpadnutí důvodu řízení. Pokud například dojde
k zaplacení daňového nedoplatku z jiných prostředků, než které jsou předmětem daňové exekuce,
nebo jinou osobou ve prospěch daňového dlužníka, musí se jednat o zaplacení celého
nedoplatku, aby bylo možné řízení zastavit. Ve vztahu k posuzované věci to znamená, že je třeba
se zabývat otázkou předmětu řízení o odvolání proti zajišťovacímu příkazu, neboť pouze
pokud by již další vedení tohoto řízení bylo zcela nadbytečné, lze považovat rozhodnutí
stěžovatele o zastavení řízení za správné.
Zajišťovací příkaz umožňuje zajistit lze úhradu na dosud nestanovenou daň, je-li důvodná
obava z její nedobytnosti, a dále též na daň již sice stanovenou, ale dosud nesplatnou. Správce
daně se při posuzování nutnosti vydání zajišťovacího příkazu pohybuje v rovině hypotetického
předpokladu (odůvodněné obavy), to však neznamená, že může postupovat libovolně.
Je totiž povinen v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti volit při vyžadování plnění
daňových povinností jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují
a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní (§5 odst. 3 daňového řádu). Součástí odůvodnění
zajišťovacího příkazu proto musí být zcela konkrétní identifikace důvodů, pro které je zajišťovací
příkaz vydán. Zajišťovací příkaz je institutem, který používala i předchozí právní úprava
(srov. §71 zákona o správě daní a poplatků). Ve vztahu k ní rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24. 11. 2009, č. j. 9 Afs 13/2008 - 90,
publ. pod č. 2001/2010 Sb. NSS., dospěl k závěru, že nelze zajišťovací příkaz považovat
za rozhodnutí předběžné povahy podle §70 písm. b) s. ř. s. vyloučené ze soudního přezkumu.
Nesplňuje totiž podmínky tzv. testu rozhodnutí předběžné povahy, který zavedl rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54,
publ. pod č. 1982/2009 Sb. NSS. Podle tohoto testu je rozhodnutím předběžné povahy, na něž
dopadá výluka soudního přezkumu, jen takové rozhodnutí, které kumulativně splňuje podmínku
časovou, věcnou a osobní. Tím však podle rozšířeného senátu zajišťovací příkaz není,
protože konečné rozhodnutí nemusí být jednak vůbec vydáno, jednak v rámci tohoto rozhodnutí
nemusí být vůbec rozhodováno o vztazích upravených zajišťovacím příkazem. Navíc daňovému
subjektu hrozí, že splnění povinnosti bude vymáháno dalšími způsoby, pokud uloženou
povinnost nesplní, odvolání proti zajišťovacímu příkazu ovšem není nadáno odkladným
účinkem. Podobně zdejší soud dovodil, že za předběžné rozhodnutí nelze považovat
ani rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků podle zákona o spotřebních daních (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 5 Aps 2/2011 - 97).
Z výše uvedených závěrů vyšel v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud a ani
Nejvyšší správní soud neshledal důvodu, aby se od nich odchýlil, neboť se plně uplatní i ohledně
úpravy zajišťovacího příkazu v ust. §167 daňového řádu. I v jeho případě platí, že možnost
domáhat se nápravy důsledků způsobených nezákonným zajišťovacím příkazem v rámci vydání
konečného rozhodnutí či v rámci jeho soudního přezkumu nepředstavuje pro daňový subjekt
efektivní způsob obrany. Ta je přitom nutná s ohledem na míru dotčení práv daňového subjektu,
kterou může zajišťovací příkaz představovat, i nutnost zachování možnosti domoci se náhrady
škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích
a jejich činnosti (notářský řád), „Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li
dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno
nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.“
Aby bylo zachováno právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím,
je tedy třeba, aby takové rozhodnutí bylo zrušeno příslušným orgánem. Právo na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím je přitom zaručeno v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod.
V posuzované věci došlo v důsledku vyměření daně k zániku účinnosti zajišťovacího
příkazu, neboť zanikl účel, pro který byl zajišťovací příkaz vydán. Zajišťovací příkaz se stal
bezpředmětným, ale z toho ještě nevyplývá, že se stalo bezpředmětným i řízení o dovolání
proti zajišťovacímu příkazu, jak jej posoudil stěžovatel. Předmět tohoto řízení je odlišný
od stanovení daně, protože je v něm posuzováno splnění podmínek vydání zajišťovacího
příkazu. Krajský soud tudíž postupoval správně, když rozhodnutí stěžovatele o zastavení řízení
zrušil.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Návrhem na přiznání
odkladného účinku se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože rozhodl bez odkladu o samotné
kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu