ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.9.2013:43
sp. zn. 6 As 9/2013 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: FTV Prima,
spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 – Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 11. 2009, č. j. BUR/83/2009, sp. zn. 2009/1148/vos/FTV,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012,
č. j. 10 A 5/2010 - 152,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 11. 2009 ve věci sp. zn. 2009/1148/vos/FTV (dále
jen „napadené rozhodnutí“) uložila žalovaná žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) pokutu ve výši
400 000 Kč za porušení povinností podle §32 odst. 1 písm. f) a g) zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o vysílání“). Těchto deliktů se měla stěžovatelka dopustit tím, že dne
16. 3. 2008 od 14.20 hodin na programu Prima televize odvysílala pořad „Nejúžasnější videa
světa II“, který obsahoval drastické, detailní, dlouhotrvající a nevhodnými komentáři
doprovázené opakované záběry skutečných událostí, čímž mělo dojít k porušení povinnosti
provozovatele vysílání bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému
tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost a k porušení
povinnosti nezařazovat v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Napadené rozhodnutí bylo
vydáno poté, co žalovaná usnesením ze dne 20. 10. 2009, č. j. vos/7356/09, spojila správní řízení
sp. zn. 2008/615/vos/FTV vedené se stěžovatelkou pro možné porušení §32 odst. 1 písm. f)
zákona o vysílání se správním řízením vedeným se stěžovatelkou pod sp. zn. 2008/614/vos/FTV
pro možné porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Společné správní řízení pak žalovaná
nadále vedla pod sp. zn. 2009/1148/vos/FTV – tedy spisovou značkou, pod níž bylo vydáno
napadené rozhodnutí.
[2] Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka žalobou podanou k Městskému soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), ve které mimo jiné namítala, že žalovaná postupovala
v rozporu se zásadami správního trestání, v rozporu s §59 odst. 1 a 3 zákona o vysílání
neupozornila stěžovatelku na porušení zákonné povinnosti, nedostatečně popsala a vyhodnotila
jednotlivé složky správního deliktu a předmět řízení nebyl v oznámení o zahájení správního řízení
přesně vymezen. Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 22. 4. 2010,
č. j. 10 A 5/2010 - 63. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší
správní soud rozhodnutím ze dne 15. 8. 2012, č. j. 6 As 3/2011 – 119, rozsudek městského soudu
zrušil, neboť se ztotožnil s kasační námitkou stěžovatelky poukazující na to, že se městský soud
opomněl vypořádat s její žalobní námitkou, podle níž nebyl v oznámení o zahájení správního
řízení přesně vymezen jeho předmět. Nejvyšší správní soud se vyjádřil rovněž k ostatním
kasačním námitkám, ty však neshledal důvodnými.
[3] V novém řízení městský soud žalobu opět zamítl, a to rozsudkem ze dne 13. 12. 2012,
č. j. 10 A 5/2010 – 152 (dále jen „napadený rozsudek“). Do něj převzal část svého původního
rozhodnutí, k níž se vztahovaly kasační námitky, které byly Nejvyšším správním soudem
posouzeny jako nedůvodné, a nově se zaobíral pouze žalobní námitkou týkající se vymezení
předmětu řízení v oznámeních o zahájení správního řízení. Ta považoval za dostatečná,
neboť skutek byl v obou oznámeních (nyní posuzované správní řízení bylo původně vedeno jako
dvě samostatná řízení) vymezen nejen názvem pořadu, časem odvysílání a programem, ale rovněž
popisem konkrétních vytýkaných scén, záběrů a komentářů. Městský soud přisvědčil argumentaci
žalované, že v době oznámení o zahájení správního řízení může mít žalovaná vědomosti
o skutkových okolnostech pouze v takovém rozsahu, který umožňuje jejich předběžné právní
hodnocení. Tím pádem nemusí jít o informace zvlášť kvalifikované, ale o informace mající
toliko nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti. Městský soud dodal, že předmět obou původních
řízení nebyl v jejich průběhu nijak měněn, a to ani v důsledku spojení řízení. Z těchto důvodů
shledal námitku týkající se vymezení předmětu řízení v oznámení o zahájení správního řízení
nedůvodnou.
[4] Proti napadenému rozsudku brojila stěžovatelka kasační stížností. Namítla v ní,
že městský soud otázku vymezení skutku v oznámení o zahájení správního řízení vypořádal
nesprávně, neboť oznámení o zahájení správního řízení musí obsahovat konkrétní a přesný popis
skutku, pro který bude správní řízení vedeno; skutek musí být vymezen tak, aby nebyl
zaměnitelný s jiným, přičemž tyto náležitosti musí splňovat výroková část oznámení. Stěžovatelka
tvrdila, že ze zásady totožnosti skutku vyplývá požadavek na zaručení distinkce předmětného
skutku od jiných jednání nejen v konečném rozhodnutí ve věci, ale i v oznámení o zahájení
správního řízení. Jedině porovnáním oznámení o zahájení řízení a rozhodnutí o uložení sankce je
možné ověřit, zda byla zásada totožnosti skutku dodržena. V průběhu řízení sice může docházet
k upřesňování skutkového děje, ale totožnost skutku musí být zachována. Stěžovatelka měla
za to, že odkaz městského soudu na odůvodnění napadeného rozhodnutí byl nepatřičný,
neboť dle rozhodnutí Nejvyšší správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 As 7/2009 – 66,
nepostačuje pouze identifikovat pořad ve výrokové části rozhodnutí a podrobnější skutkové
okolnosti uvést v jeho odůvodnění. Žalovaná tak dle názoru stěžovatelky měla v oznámení
o zahájení správního řízení jednoznačně identifikovat konkrétní části pořadu a sdělit,
v čem přesně (tj. v jakých sekvencích, výrocích, obrazech, scénách apod.) spatřovala naplnění
skutkové podstaty deliktu; stěžovatelka považovala za nedostatečné pouhé konstatování, že pořad
obsahuje závadné scény a uvedení jejich demonstrativního výčtu v odůvodnění.
V nyní posuzované věci tak dle stěžovatelky nelze z oznámení o zahájení správního řízení
rozpoznat, v jakých skutečnostech lze spatřovat naplnění skutkové podstaty prvního deliktu
a v jakých pak naplnění skutkové podstaty druhého deliktu. Skutek je dle stěžovatelky vymezen
tak, „jako by obě skutkové podstaty byly zcela identické,“ čímž by se skutkové podstaty ocitly v poměru
obecné a speciální a jejich jednočinný souběh by byl vyloučen. Z výše uvedených okolností
stěžovatelka dovodila, že postupem správního orgánu mohlo být narušeno její právo
na obhajobu, konkrétně právo být seznámena s důvody a povahou obvinění, chráněné čl. 6
odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení federálního Ministerstva
zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“).
[5] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na skutečnost, že městský soud
rozhodl napadeným rozsudkem znovu poté, kdy bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno
Nejvyšším správním soudem. Jelikož stěžovatelka netvrdila, že se městský soud při svém druhém
rozhodování neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, považovala
žalovaná kasační stížnost za nepřípustnou dle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V případě jejího připuštění
k věcnému projednání považovala žalovaná kasační stížnost za nedůvodnou a navrhla
její zamítnutí, přičemž s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu
a napadený rozsudek konstatovala, že předmětnými oznámeními o zahájení správního řízení
nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku a tím ani k „překvapivému rozhodnutí.“
[6] Na vyjádření žalované reagovala stěžovatelka replikou, v níž obhajovala přípustnost
kasační stížnosti argumentem, že námitky užité v kasační stížnosti se striktně vážou k žalobnímu
bodu, který městský soud ve svém prvním rozsudku nevypořádal. Stěžovatelka pak trvala
na důvodnosti své kasační stížnosti, neboť byla přesvědčena, že pro řádný výkon obhajovacích
práv je podstatné vymezení skutku před vydáním konečného rozhodnutí ve věci (nikoli tedy
v konečném rozhodnutí či po jeho vydání). Má za to, že v nyní posuzované věci byly skutkové
okolnosti zřejmé již na počátku řízení a žalovaná mohla jednoznačně uvést, které konkrétní
pasáže pořadu považuje za právně závadné. Stěžovatelka také dále setrvala na svém právním
názoru, dle něhož musí výrok rozhodnutí obsahovat vymezení skutku v takové podobě,
aby v popsaném skutku byly zachyceny všechny znaky skutkové podstaty deliktu. Uvedení
potenciálně závadných scén v odůvodnění není podle stěžovatelky postačující,
neboť zdůvodnění, proč je v jednání provozovatele spatřováno naplnění skutkové podstaty
deliktu, se může v průběhu řízení měnit. Změní-li se popis skutku tak, že naplnění skutkové
podstaty správního deliktu je spatřováno v jiných scénách než původně, mění se tím fakticky
stíhaný skutek, což však předpokládá včasné seznámení účastníka řízení s takovou změnou,
aby se mohl účinně hájit.
[7] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti
kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas (§106 s. ř. s.), osobou
k tomu oprávněnou (§102 s. ř. s.), která je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Protože v daném případě jde o situaci, kdy Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudek
městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, posuzoval Nejvyšší správní soud
v tomto konkrétním případě přípustnost kasační stížnosti i ve světle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
podle kterého je kasační stížnost, která směřuje proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, nepřípustná; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
[8] K aplikaci §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. se vyslovil Ústavní soud, který ve svém nálezu
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná z http://nalus.usoud.cz), uvedl, že citované ustanovení zajišťuje, „aby se Nejvyšší správní
soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný
pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil.“ Tuto interpretaci §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., jež garantuje smysl a účel rozhodování Nejvyššího správního soudu,
respektuje i judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, jež nad rámec
doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. dovodila výjimky ze zákazu opakované kasační
stížnosti. Dospěla k závěru, že tento důvod nepřípustnosti nelze vztáhnout zejména na případy,
kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení
nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Ve vztahu k nyní uplatněné kasační námitce Nejvyšší správní soud ve svém prvním rozhodnutí
nevyjádřil právní názor na výklad hmotného práva; pouze konstatoval, že se městský soud
k námitce, podle níž nebyl v oznámení o zahájení správního řízení přesně vymezen jeho předmět,
v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevyjádřil. Odmítnutí kasační stížnosti by tedy v této věci
znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí a popřelo by smysl a účel §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. Lze tak přisvědčit stěžovatelce, že její kasační stížnost je přípustná, avšak její
přípustnost je nutno vnímat v kontextu citovaného ustanovení (viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soud ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), tedy tak, že námitky
opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru
či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil,
anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že řešena být
nemohla (v nyní posuzované věci tomu tak bude pro vadu obsahu napadeného rozhodnutí).
[9] Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek v mezích uplatněného kasačního
důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem [tedy podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
a v rozsahu kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal. Dospěl
při tom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud při svém rozhodování dlouhodobě a setrvale zdůrazňuje,
že pro veškerá trestání v právním řádu České republiky, nejsou-li zákonodárcem výslovně
stanoveny odlišnosti, musí platit obdobné zásady a principy. Věcný rozdíl mezi trestnými činy
a správními delikty bývá i velmi mlhavý, může být také výsledkem politického rozhodnutí
(„dekriminalizace“), a je běžné, že skutky trestané právním řádem v určité době jako trestné činy
jsou podle právního řádu v jiné době „pouze“ správními delikty a naopak. V tomto směru lze
odkázat i na Úmluvu, která podle stabilní judikatury Evropského soudu pro lidská práva
„trestním obviněním“ ve smyslu svého článku 6 odst. 1 rozumí i řízení o většině sankcí
ukládaných správními úřady za přestupek nebo jiný správní delikt (srov. např. rozsudek ze dne
31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, Sb. NSS č. 1338/2007).
[11] Pro posouzení kasační stížnosti, jejíž podstatná část se týká náležitostí vymezení skutku
v oznámení o zahájení správního řízení, je přirozeně zásadní správně interpretovat pojem
„skutek“. Ústavní soud k definici tohoto pojmu v usnesení ze dne 17. 7. 2002,
sp. zn. II. ÚS 143/02, konstatoval: „Byť i základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem
blíže nedefinuje a neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnosti skutku. Neuvádí o tom výslovně nic
ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi.
Vzhledem k tomu, že základní trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci
a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností
každé jednotlivé trestní věci. Obecně je možno pouze konstatovat, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším
světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat
znaky žádného trestného činu.“ Shora uvedený názor Ústavního soudu vychází z ustálené
trestněprávní doktríny, která k pojmu „skutek“ uvádí následující: „Podstatu skutku tvoří jednání.
Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze
útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou však určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je
jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní
následek spojuje dílčí akty (útoky) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé
skutky.“ [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 130 - 131].
Skutkem je tedy určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání subjektu práva,
přičemž správní orgán vede správní řízení právě ohledně samotného skutku. Od pojmu „skutek“
je třeba odlišit pojem označovaný českou trestněprávní teorií a praxí jako „popis skutku“, jímž je
třeba rozumět slovní vylíčení těch jednání či skutkových okolností, které lze kvalifikovat
(tj. podřadit) formálním znakům správního deliktu uvedeným v zákoně. Popis skutku tak musí
obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých
znaků skutkové podstaty správního deliktu, jenž je předmětem řízení (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 As 7/2009 – 66).
[12] Zásadu totožnosti skutku pak vymezuje trestněprávní judikatura, podle níž je„[t]otožnost
skutku v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom
nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná
[srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94 (R 1/1996/I)]. V nyní
posuzované věci bylo ve výrocích obou oznámení o zahájení správního řízení uvedeno,
že správní delikt byl spáchán „odvysíláním pořadu Nejúžasnější videa světa II dne
16. března 2008 od 14:20 hodin na programu Prima televize.“ Žalovaná tedy uvedla název
pořadu, den a hodinu vysílání a program, na němž byl pořad vysílán; současně v odůvodnění
identifikovala některé právně závadné scény a popsala, jakým způsobem naplňují skutkovou
podstatu správního deliktu. Tím byl předmětný skutek v oznámení o zahájení správního řízení
jednoznačně identifikován (k tomu obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 5. 2013, č. j. 3 As 65/2012 - 24). K jeho záměně s jiným skutkem tak dojít nemohlo a ani
nedošlo, neboť skutek vymezený ve výrocích oznámení o zahájení správního řízení se zcela
shoduje se skutkem vymezeným ve výroku napadeného rozhodnutí. Jak ostatně vyplývá z obsahu
spisu, ani stěžovatelka sama žádné pochybnosti o vymezení skutku při zahájení správního řízení
a ani později v jeho průběhu neměla. V kasační stížnosti netvrdila, že totožnost skutku, pro který
byla postižena, nebyla při srovnání jeho vymezení v oznámení o zahájení řízení a v rozhodnutí
zachována, ani že by v jeho vymezení chyběla některá z okolností, jež představuje či naplňuje
některý ze znaků skutkové podstaty deliktu. Nenamítala ani že by oproti oznámení o zahájení
správního řízení přibyla dodatečně některá scéna, ohledně níž nedostala prostor k obraně,
takže pro ni v tomto směru bylo rozhodnutí překvapivé.
[13] Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že aby nedošlo k zaměnitelnosti skutku, musí být skutek
vymezen ve výrokové části rozhodnutí a nikoli v jeho odůvodnění (k tomu lze souladně
se stěžovatelkou poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, v němž je uvedeno: Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu
musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností,
jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“). Nelze však souhlasit s námitkou stěžovatelky,
že v nyní posuzovaném oznámení o zahájení správního řízení nepostačilo uvést demonstrativní
výčet právně závadných scén v odůvodnění a povinností žalované bylo jednoznačně identifikovat
konkrétní pasáže a sdělit, v čem tyto pasáže naplňují skutkovou podstatu deliktu. Z předchozího
plyne, že konkrétní právně závadné scény nejsou samotným skutkem, který by samozřejmě musel
být co nejpřesněji označen ve výroku rozhodnutí, ale pouze dílčími útoky (akty) proti zákonem
chráněnému zájmu, jež jsou svou podstatou popisem skutku majícím své místo v odůvodnění
správního rozhodnutí; pokud by v průběhu řízení došlo k bližšímu vymezení právně závadných
scén, nejednalo by se o dispozici se samotným skutkem a porušení zásady totožnosti skutku.
Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je právní kvalifikace jeho skutkových okolností zcela
irelevantní (viz již citované usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02
kde bylo konstatováno: „Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený,
který je relevantní z hlediska trestního práva. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu
činného v trestním řízení, tj. v záznamu o sdělení obvinění (nyní v usnesení o zahájení trestního stíhání)
a dále např. v obžalobě, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání. Skutkem v trestním řízení je souhrn
skutkových okolností popsaných v těchto aktech, nikoliv jejich právní posouzení.“). Žalované tak nelze
vytknout, že v oznámení o zahájení řízení identifikovala pouze některé právně závadné scény.
Popis skutku již vyžaduje od správního orgánu provedení alespoň předběžné aplikace právních
norem na daný skutkový stav. Na samém počátku řízení tak někdy není možné předmět řízení
vymezit zcela přesně, neboť to je v podstatě úkolem celého správního řízení a konečného
rozhodnutí ve věci samé (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, publikovaný pod č. 2119/2010 Sb. NSS). Z tohoto důvodu není na nyní
posuzovanou věc možné aplikovat závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 As 7/2009 – 66, jelikož ten se týkal konečného rozhodnutí ve věci samé,
nikoli oznámení o zahájení správního řízení. Nepřípadný je i odkaz stěžovatelky na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze 14. 3. 2011, č. j. 2 Afs 91/2009 – 149, neboť v tomto rozhodnutí
byla shledána vada správního řízení spočívající v tom, že nové dílčí skutkové zjištění zde vedlo
k rozšíření právní odpovědnosti za tomu odpovídající další správní delikt, což však „obviněný“
zjistil až při vydání konečného rozhodnutí. V nyní posuzované věci byl naopak předmět řízení
již v oznámení o zahájení správního řízení vymezen řádně, k jeho změně a tím ani k rozšíření
právní kvalifikace skutku v průběhu řízení vůbec nedošlo.
[14] Zatímco judikatura Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73; rozsudek ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 As 7/2009-66)
dovodila, že je nezbytné, aby výrok rozhodnutí (míněno ve věci samé, tj. rozhodnutí,
jímž se řízení končí) vydaného ve správním trestání obstál sám o sobě, nikoli pouze společně
s odůvodněním rozhodnutí, u oznámení o zahájení správního řízení, které rovněž může mít
formu rozhodnutí (zde usnesení) správního orgánu, není takové přísnosti zapotřebí. Rozdíl je
třeba hledat ve významu obou srovnávaných rozhodnutí. Ve vší stručnosti lze poznamenat
zejména, že výrok rozhodnutí o správním deliktu nabývá právní moci (přinášející jeho závaznost
a nezměnitelnost), zakládá překážku věci rozhodnuté a sankce zde uložená může být vynucena
správní exekucí. Oznámení o zahájení správního řízení je svou povahou procesním úkonem,
v pořadí prvním v daném řízení, který však může být v jeho průběhu, vyvstane-li taková potřeba,
modifikován. Pokud jde o jeho náležitosti, je třeba dodržet požadavky správního řádu (označení
správního orgánu, předmět řízení, označení a podpis oprávněné úřední osoby – viz §46 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, jenž se zde použije na základě §61 odst. 1 zákona
o vysílání) a v dalším vycházet z účelu tohoto úkonu. Tím je v posuzovaném případě uvědomit
účastníka, že je proti němu vedeno správní řízení v konkrétní věci, případně ho poučit
o jeho procesních právech. Této své povinnosti žalovaná nepochybně dostála tím, že popsala
skutek, v němž spatřuje porušení konkrétního ustanovení zákona, jež může být posouzeno
jako určitý správní delikt. Markantním kritériem dostatečnosti vymezení skutku je jeho náležitý
popis tak, aby poskytl podklad pro pozdější srovnání z hlediska zachování zásady totožnosti
skutku, jak o ní bylo pojednáno výše. Stěžovatelka obdržela soubor informací o tom, jaké záběry,
z kterého odvysílaného pořadu a proč považuje žalovaná za závadné. To jí nepochybně umožnilo
zvolit odpovídající procesní strategii pro svou obranu proti takto specifikovanému obvinění.
Z obsahu správních spisů je zřejmé, že tohoto svého práva využila a uplatnila celou řadu námitek,
s nimiž se žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vypořádala. Nejvyšší správní soud
nesdílí názor stěžovatelky, že požadavky kladené na podobu rozhodnutí, jímž se správní řízení
končí, musí splňovat i rozhodnutí, kterým se toto řízení zahajuje. Je naopak přesvědčen, že je
zcela bez právního významu, zda byl popis skutku vtělen do odůvodnění oznámení o zahájení
správního řízení či zda bylo jeho vymezení zahrnuto do výroku usnesení. Konkrétní obsahové
nedostatky, které by měly dopad do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, nebyly v kasační
stížnosti tvrzeny.
[15] Zdejšímu soudu není zřejmé, co měla stěžovatelka na mysli, když brojila proti tomu,
že „[o]bě oznámení o zahájení řízení jsou ve výrokové části obsahující vymezení skutkové podstaty deliktu zcela
totožná.“ Skutková podstata správního deliktu není vymezena individuálním správním aktem
(v nyní posuzovaném případě pak oznámením o zahájení správního řízení), ale právní normou,
zde konkrétně §32 odst. 1 písm. f) a g) zákona o vysílání. V nyní posuzované věci byl ve výrocích
obou oznámení o zahájení správního řízení skutek vymezen zcela správně totožně,
neboť se jedná o jeden skutek (tj. odvysílání pořadu s názvem „Nejúžasnější videa světa II“),
jenž vykazuje znaky dvou správních deliktů. Tato námitka se tedy nedotýká zásady totožnosti
skutku, ale poukazuje na jednočinný souběh správních deliktů, což je dovolený, ustálený
a všeobecně uznávaný institut trestního práva, který označuje situaci, kdy v rámci jediného skutku
daným jednáním došlo k zasažení dvou různých objektů ochrany a byly tak vyvolány právně
významné následky (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2011,
č. j. 9 As 67/2010 – 74). Jestliže tím stěžovatelka naznačuje, že podobnost skutkových okolností
uvedených v obou oznámeních nasvědčuje tomu, že by v nyní posuzované věci mohl být
jednočinný souběh správních deliktů vyloučen, neboť by se skutkové podstaty správních deliktů
ocitly v poměru obecné a speciální, je tato námitka dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná,
neboť nebyla uplatněna v řízení před městským soudem, a Nejvyšší správní soud se jí tak nebude
zabývat.
[16] Námitku o povinnosti správního orgánu seznámit účastníka řízení se změnou výčtu scén,
jež jsou považovány z pohledu aplikovaných ustanovení za závadné, neshledal Nejvyšší správní
soud důvodnou, neboť představuje pouhou obecnou polemiku bez konkrétního tvrzení
o reálném zásahu do právní sféry stěžovatelky, která netvrdila, že by ke změně výčtu
takových scén v průběhu řízení došlo.
[17] Závěrem Nejvyšší správní soud shrnuje, že městský soud nepochybil, když měl vymezení
předmětu řízení v oznámeních o zahájení správního řízení za dostatečné. Stěžovatelka měla ničím
neomezenou možnost účinně se v řízení hájit a její obhajovací práva nebyla žádným způsobem
zkrácena. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 in fine s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). V případě žalované, která byla procesně úspěšným
účastníkem, nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady řízení vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu