ECLI:CZ:NSS:2014:6.AZS.25.2013:38
sp. zn. 6 Azs 25/2013 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci
žalobce: A. P., zastoupeného opatrovníkem JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, se sídlem
Hradec Králové, Šafaříkova 666, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové
a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, týkající se řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2012, č. j. OAM-43/LE-LE05-ZA04-2012, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2013,
č. j. 29 Az 28/2012 - 29,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2013, č. j. 29 Az 28/2012 - 29,
se r uš í a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení sporu a dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce, ročník 1991, je státním příslušníkem Ruské federace. Žalobce byl předán spolu
se svou matkou N. S. (dále jen „matka žalobce“) a svojí sestrou S. S. z Belgického království
do České republiky, která je dle nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním
příslušníkem třetí země v některém z členských států, odpovědná za posouzení žalobcovy žádosti
o udělení mezinárodní ochrany.
[2] Dne 16. prosince 2012 v Přijímacím středisku Praha-Ruzyně matka žalobce sdělila,
že žalobce je sice zletilý, avšak trpí schizofrenií a z hlediska mentálního rozvoje je na úrovni
dvanácti- až třináctiletého dítěte. Žalobce nebyl zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním
úkonům, resp. ve svéprávnosti. Správní orgán proto matce na její žádost umožnil, aby byla
přítomna správním úkonům řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobce.
[3] Rozhodnutím ze dne 16. listopadu 2012 č. j. OAM-43/LE-LE05-ZA04-2012 rozhodl
žalovaný správní orgán tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, neuděluje.
Žalovaný v rozhodnutí uvedl, že důvodem žadatelova odjezdu a žádosti o udělení mezinárodní
ochrany je snaha řešit své zdravotní obtíže. Z výpovědí žalobce a jeho matky dále vyplynulo,
že žalobce býval ve své vlasti pravidelně hospitalizován, jeho matka mu zajišťovala
svým aktivním jednáním i přijetí na specializovaných klinikách. Žalobce též pravidelně pobíral
invalidní důchod. Žalobci proto nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14
zákona o azylu. Žalobce rovněž nesplňoval zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
ve formě doplňkové ochrany dle §14a a §14b zákona o azylu.
[4] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále
jen „krajský soud“) žalobu, v níž namítal, že správní orgán nedostatečně vyhodnotil tvrzené
skutečnosti ve vztahu k uváděným zdravotním obtížím a nedostatečnosti jejich léčby v zemi
původu žalobce, tj. v Rusku. Správní orgán nadto pouze okrajově hodnotil ekonomickou
a sociální situaci žalobce. Krajský soud však žalobu rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013
č. j. 29 Az 28/2012-29 zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konstatoval,
že namítaná pochybení v průběhu správního řízení neshledal. Správní orgán správně posoudil,
že u žalobce není dán důvod pro udělení humanitárního azylu, neboť ten svoji žádost
odůvodňuje pouze tím, že nebyl spokojen s léčbou v Rusku. Dle názoru krajského soudu
však skutečnosti, které žalobce v průběhu správního řízení uváděl, nespadají pod situace hodné
zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu. V řízení před krajským soudem nebyl žalovaný
zastoupen a o ustanovení zástupce nežádal.
II.
Kasační stížnost a řízení o ní před Nejvyšším správním soudem
[5] Proti rozsudku krajského soudu ze dne 5. listopadu 2013 č. j. 29 Az 28/2012-29 (dále
jen „napadený rozsudek“) podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V kasační stížnosti, doplněné později prostřednictvím ustanoveného zástupce, resp. opatrovníka
(viz níže), namítal, že se správní orgán v řízení z hlediska §14 zákona o azylu nedostatečně
zabýval tím, v jakém rozsahu byla žalobci v zemi původu poskytována léčba a sociální pomoc.
Tvrdil též, že z lékařských nálezů ošetřující lékařky se specializací psychiatrie založených
ve správním spise vyplývá, že je stěžovatel lehce mentálně retardovaný. Správní orgán a následně
i krajský soud proto měly posoudit, zda je stěžovatel schopen v řízení samostatně jednat
a zda mu není třeba ustanovit opatrovníka.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí. Dále uvedl, že dle přesvědčení žalovaného nebylo nutné v řízení ustanovovat
opatrovníka, neboť stěžovatel byl v průběhu řízení schopen jednat samostatně, vždy uvedl,
že se cítí zdráv a je schopen pohovorů, na položené otázky odpovídal logicky. Navíc při daných
úkonech byla vždy přítomna „zákonná zástupkyně stěžovatele“ – jeho matka. Z přiložené
lékařské zprávy navíc vyplývá, že stěžovatel je dobře orientován osobou i situací, časem a místně
částečně, je spolupracující, jeho verbální kontakt je spontánní, odpovědi přiléhavé, bez latencí.
[7] Usnesením č. j. 6 Azs 25/2013- 12 ze dne 26. listopadu 2013 Nejvyšší správní soud
stěžovateli nejprve ustanovil za právního zástupce JUDr. Ing. Jiřího Špeldu, advokáta, se sídlem
Šafaříkova 666/9, 500 02 Hradec Králové. Dalším usnesením č. j. 6 Azs 25/2013-34
ze dne 3. března 2014 Nejvyšší správní soud téhož advokáta ustanovil opatrovníkem stěžovatele
pro řízení o kasační stížnosti (a současně jej formálně zprostil zastupování stěžovatele
podle předchozího usnesení), neboť měl za splněné podmínky dle §29 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2013
podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějích předpisů, a některé další zákony, aplikovaného na základě §120
a §64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“).
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat otázkou, zda stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a je tedy přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s.
Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší
správní soud podrobně věnoval v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 26. dubna 2006
č. j. 1 Azs 13/2006-39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS, případně v usnesení
ze dne 4. května 2006 č. j. 2 Azs 40/2006-57 (všechna rozhodnutí jsou dostupná
na www.nssoud.cz). V rozhodnutí posledně zmiňovaném dospěl k závěru, že „případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.“ Právě taková zásadní pochybení Nejvyšší správní
soud zjistil v daném případě v postupu krajského soudu; kasační stížnost proto posoudil
jako přijatelnou.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Z obsahu jeho kasačních námitek však vyplývá, že u platnil i kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. , tj. zmatečnost řízení před soudem. Pod tento důvod
totiž spadá námitka, že se krajský soud nezabýval způsobilostí žalobce jednat samostatně před
soudem, ačkoliv s ohledem na lékařskou zprávu založenou ve správním spise věděl, že u žalobce
bylo diagnostikováno zdravotní postižení spočívající v lehké mentální retardaci a schizofrenii.
[10] Tuto kasační námitku shledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
[11] Nejvyšší správní soud na úvod předesílá, že problematikou právního jednání osob
s duševní poruchou se zabývá řada závazných i doporučujících mezinárodních lidskoprávních
dokumentů. Hlavním výkladovým východiskem je Úmluva o právech osob se zdravotním
postižením, vyhlášená pod č. 10/2010 Sb.m.s. Tato úmluva v čl. 12 přiznává zdravotně
postiženým osobám právo na právní způsobilost ve všech oblastech života na rovnoprávném
základě s ostatními. Ustanovení čl. 13 smluvním státům dále přikazuje, aby zajistily účinný přístup
ke spravedlnosti osobám se zdravotním postižením, mimo jiné i prostřednictvím procedurálních
úprav s cílem usnadnit zdravotně postiženým osobám účinné plnění jejich rolí v soudním řízení.
Daná ustanovení Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením aplikoval též Evropský soud
pro lidská práva (dále též „ESLP“) mj. ve vztahu k čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. ESLP judikoval, že libovolné zbavení či omezení způsobilosti k právním
úkonům mentálně postižené osoby může porušit např. její právo na přístup k soudu či právo
na soukromí. Je tedy třeba individuálně hodnotit každý případ zvlášť (srov. např. rozsudek ESLP
ve věci Stanev proti Bulharsku ze dne 17. ledna 2012 č. 36760/06, rozsudek ESLP ve věci D. D.
proti Litvě č. 13469/06 ze dne 14. února 2012, všechna rozhodnutí ESLP dostupná
na http://hudoc.echr.coe.int/). Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře taktéž uvádí,
že lidskoprávní mezinárodní instrumenty v poslední době směřují k tomu, aby příslušné státy
mentálně postiženým osobám v mezích jejich zdravotního stavu přiznávaly co nejvíce právní
autonomie (srov. např. shora citovaný rozsudek ESLP ve věci Stanev proti Bulharsku).
[12] Z ostatních lidskoprávních dokumentů Nejvyšší správní soud připomíná Deklaraci
práv osob s mentální retardací, vyhlášenou na Valném shromáždění OSN dne
20. prosince 1971. Tento dokument obsahuje v čl. 1 příkaz garance práv osobě s mentálním
postižením v nejvyšší možné míře jako ostatním lidsk ým bytostem. V čl. 5 dále deklarace
zakotvuje právo na kvalifikovaného opatrovníka, pokud to vyžaduje ochrana dobra a zájmů
osoby s mentálním postižením. Uvedené problematice se dále věnuje Rada Evropy v Doporučení
Výboru ministrů Rady Evropy č. R 99/4 o zásadách právní ochrany nezpůsobilých dospělých
osob přijatém dne 23. února 1999; předmětné doporučení, citované též judikaturou ESLP,
jako zásadu č. 3 uvádí zásadu maximálního zachování způsobilosti a zdůrazňuje potřebu
individuálního přístupu ke každému případu.
[13] K problematice právní způsobilosti se vyjádřil též Ústavní soud v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. prosince 2005, N 223/39 SbNU 353, všechna rozhodnutí
Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz. Dle názoru Ústavního soudu se omezení
způsobilosti k právním úkonům a jeho vztah k procesní způsobilosti dotýká právní subjektivity
jednotlivce a garance lidské důstojnosti zakotvené v čl. 10 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“). Judikatura Nejvyššího soudu dále zdůrazňuje, že pokud je osobě ustanoven
opatrovník v rozporu se zákonem, dochází k odnětí její možnosti jednat před soudem
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 107/2009 ze dne 18. května 2009.
[14] Ve světle shora uvedených principů mají státní orgány povinnost vycházet osobám
postiženým duševní poruchou v maximální možné míře vstříc při ochraně jejich práv
a také povinnost zohledňovat individuální okolnosti každého posuzovaného případu. Institut
opatrovníka nemá směřovat proti účastníkovi řízení; je ho smyslem je účastníka řízení chránit.
Pokud je tedy fyzická osoba zdravotně postižená do té míry, že v důsledku svého zdravotního
stavu není schopna řádně hájit svá práva, a není proto procesně způsobilá, je nutné, aby státní
orgány této osobě ustanovily k ochraně jejích práv opatrovníka. Tím dojde k naplnění garance
rovnosti zbraní zdravotně postižené osoby jako součásti jejího práva na spravedlivý proces (čl. 36
Listiny). Avšak ustanovení opatrovníka nesmí být vnímáno pouze jako akt ve prospěch účastníka,
nýbrž též jako autoritativní akt státu, jenž účastníkovi brání stát u soudu samostatně. Státní
orgány mají současně povinnost respektovat ústavní příkaz nedotknutelnosti lidské důstojnosti
a práva na přístup k soudu (srov. čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 36 odst. 2 Listiny); opatrovník
proto smí být ve světle zásady minimalizace zásahů do základních práv ustanoven
jen takové zdravotně postižené osobě, vyžadují-li to okolnosti konkrétního případu a u níž je
tohoto institutu nezbytně třeba za účelem ochrany jejích práv.
[15] Tyto principy platí i ve správním soudnictví. V něm se na základě §64 s. ř. s. přiměřeně
použije úprava obsažená v části první a třetí o. s. ř. Dle §103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží
k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení);
jednou z podmínek řízení je i procesní způsobilost účastníka řízení (srov. WINTEROVÁ, Alena.
Civilní právo procesní. Praha: Linde, 2011. 6. vydání. s. 219). Procesní způsobilost v řízení
před správními soudy upravuje §33 odst. 3 s. ř. s., dle kterého je účastník způsobilý samostatně
činit v řízení úkony v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát
na sebe povinnosti. Tato úprava navazuje na hmotněprávní úpravu občanského práva a činí
procesní způsobilost závislou na způsobilosti k právním úkonům (srov. §8 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), resp. na svéprávnosti
(srov. §57 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, účinného od 1. ledna 2014). U cizích
státních příslušníků se způsobilost osoby k právům a k právním úkonům řídí právním řádem
státu, jehož jsou příslušníky (§3 odst. 1 a 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém a procesním, ve znění účinném do 31. prosince 2013), resp. právním řádem státu,
kde se nachází místo obvyklého pobytu cizince (srov. §9 zákona č. 91/2012, o mezinárodním
právu soukromém, účinného od 1. ledna 2014). Podle §35 odst. 1 s. ř. s. účastník, který nemá
procesní způsobilost, musí být v řízení zastoupen zákonným zástupcem. Podle §29 o. s. ř. není -li
zastoupena fyzická osoba, která jako účastník řízení nemůže před soudem samostatně jednat,
ustanoví jí předseda senátu opatrovníka, je -li tu nebezpečí z prodlení.
[16] Ve vztahu k §35 odst. 1 s. ř. s. judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila,
že jakmile soudu vzejde pochybnost o procesní způsobilosti účastníka řízení, musí soud danou
skutečnost postavit skutkově na jisto, neboť jde o podmínku řízení. Jestliže soud nabude
přesvědčení, že tato podmínka řízení splněna není, je na místě postup podle §104 odst. 2 věty
první o. s. ř. (ve spojení s §64 s. ř. s.). Soud má tedy povinnost učinit potřebná vhodná opatření
s cílem odstranit tento nedostatek podmínky řízení. Soud může dát podnět opatrovnickému
soudu, jestliže účastník doposud nemá zákonného zástupce; ustanovení §29 odst. 1 o. s. ř.
(ve spojení s §64 s. ř. s.) též soudu umožňuje, aby procesně nezpůsobilému účastníkovi ustanovil
opatrovníka pro řízení předseda senátu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 Ads 24/2005-33 ze dne 4. května 2006, publ. pod č. 930/2006 Sb. NSS).
[17] V nyní projednávané věci byly ve správním spise žalovaného sp. zn. L009168,
který si krajský soud pro své řízení vyžádal (srov. č. l. 17 spisu krajského soudu), na č. l. 49 a 100
založeny dvě lékařské zprávy ze dne 16. června 2012 a ze dne 19. listopadu 2012 lékařky
MUDr. Z. H. se specializací psychiatrie, jež je ošetřující lékařkou stěžovatele. Z uvedených zpráv
vyplývá, že ošetřující lékařka diagnostikovala jako zdravotní postižení stěžovatele lehkou mentální
retardaci a schizofrenii. Dle lékařských zpráv je stěžovatel orientován osobou a situací dobře,
časem a místem částečně a jeho osobnost je simplexní.
[18] Ze správního spisu vyplývaly i další okolnosti, které potvrzovaly pochybnost
o způsobilosti stěžovatele samostatně jednat ve správním řízení. Dne 16. února 2012 požádala
matka stěžovatele správní orgán, aby mohla být přítomna úkonům v řízení ve věci žádosti
jejího syna o mezinárodní ochranu s odůvodněním, že stěžovatel je i přes svou zletilost z hlediska
mentálního rozvoje na úrovni dvanácti- až třináctiletého dítěte (srov. č. l. 14 správního spisu).
Tomuto požadavku správní orgán vyhověl; následně se proto matka stěžovatele účastnila
veškerých úkonů v řízení, kterým byl stěžovatel osobně přítomen. Matka stěžovatele byla
přítomna u obou pohovorů konaných dne 24. února 2012 a dne 27. června 2012 a seznámila se
s podklady pro vydání rozhodnutí dne 13. listopadu 2012. Při shora uvedených úkonech jí bylo
ze strany správního orgánu umožněno doplňovat skutečnosti uváděné stěžovatelem
a spolupodepisovat relevantní listiny. Ostatně tvrzení matky o mentální vyspělosti stěžovatele
krom shora uvedených lékařských zpráv potvrzuje i odborná literatura. Ta lehkou mentální
retardaci označuje za závažnou poruchu osobnosti, která se u dospělých jedinců projevuje
v rozmezí IQ 50–69, což odpovídá mentálnímu věku 9–12 let (srov. JURÍČKOVÁ, Lubica;
IVANOVÁ Kateřina a FILKA Jaroslav. Opatrovnictví osob s duševní poruchou. 1. vyd. Praha:
Grada, 2014, s. 43).
[19] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zejména obě
lékařské zprávy založené ve správním spise, avšak i ostatní skutečnosti vyplývající ze správního
spisu ve svém souhrnu svědčily o nedostatku procesní způsobilosti stěžovatele jako účastníka
řízení. Vzniklá pochybnost nemohla být oslabena ani ve světle skutečnosti, že se stěžovatel
na krajský soud obrátil s česky formulovaným návrhem sepsaným na počítači, jehož text byl plně
srozumitelný, logicky strukturovaný a bez vnitřních rozporů; tyto vlastnosti měla i ostatní podání
stěžovatele, kterými věcně reagoval na konkrétní přípisy soudu v řízení. Avšak existence takových
stěžovatelem podepsaných podání za současné existence skutečností svědčících o nedostatku
procesní způsobilosti, které vyplývaly z ostatních podkladů dostupných krajskému soudu
ze správního řízení, sama o sobě nemohla vést k závěru, že si stěžovatel plně uvědomoval a byl
schopen posoudit následky svého jednání v řízení před krajským soudem, a byl tedy plně
procesně způsobilý. Krajský soud se však procesní způsobilostí stěžovatele i přes vědomost
o shora uvedených okolnostech vůbec nezabýval; naopak v řízení jednal přímo se stěžovatelem,
který z důvodu své zletilosti a skutečnosti, že nebyl zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním
úkonům, neměl žádného zákonného zástupce. Stěžovateli nebyl k ochraně jeho práv ustanoven
ani právní zástupce, neboť o to nežádal. Krajský soud tak se stěžovatelem je dnal přímo
bez jeho jakéhokoli zastoupení, přestože ze spisové dokumentace vyplývaly skutečnosti svědčící
o nedostatku jeho procesní způsobilosti jako jedné z podmínek řízení.
[20] Ostatně, jak bylo uvedeno výše, též pro vlastní řízení o kasační stížnosti dospěl Nejvyšší
správní soud – s ohledem na skutečnosti vyplývající ze správního spisu – k závěru, že stěžovatel
trpí zdravotním postižením, které mu v řízení před soudem brání v řízení samostatně jednat
a posoudit následky svého jednání. I když stěžovatel není omezen ve svéprávnosti, není
dle Nejvyššího správního soudu u stěžovatele splněna podmínka řízení spočívající v jeho procesní
způsobilosti (§133 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud považoval
za splněnou i podmínku bezodkladnosti stanovenou §29 odst. 1. o. s. ř. Stěžovateli
proto usnesením č. j. 6 Azs 25/2013-34 ze dne 3. března 2014 ustanovil opatrovníka z řad
advokátů pro řízení o kasační stížnosti. Zbývá dodat, že takto ustanovený opatrovník může
vystupovat i v řízení před krajským soudem, kam se věc po kasaci napadeného rozsudku vrací
(§29 odst. 4 o. s. ř. per analogiam, resp. §35 odst. 8 věta poslední s. ř. s. per analogiam).
[21] Krajský soud v Hradci Králové tedy zatížil své řízení zmatečností ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti vyhověl a napadený rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ostatními
námitkami stěžovatele směřujícími k meritornímu posouzení věci se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť by tím předjímal výsledek rozhodnutí krajského soudu .
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2 věta první s. ř. s.); přitom vezme v úvahu, že dosavadní úkony právní služby
učinil opatrovník ještě v pozici ustanoveného zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu