ECLI:CZ:NSS:2014:7.ADS.52.2014:37
sp. zn. 7 Ads 52/2014 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: R. F., zastoupen
JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému:
Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014, č. j. 31 A 5/2013 – 76,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014,
č. j. 31 A 5/2013 – 76, se zamítá .
II. Výrok II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014, č. j. 31 A 5/2013 – 76,
se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný Státní úřad inspekce práce domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 26. 2. 2014, č. j. 31 A 5/2013 – 76, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) výrokem I. napadeného rozsudku zrušil
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2012, č. j. 3486/1.30/12/14.3, a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Výrokem II. pak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení
ve výši 26.946 Kč. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj
ze dne 20. 7. 2012, č. j. 7429/9.30/12/14.3-RZ, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání
správního deliktu podle ust. §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), za tento delikt mu byla uložena
pokuta 250.000 Kč a dále mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů správního řízení.
Uvedeného správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že umožnil J. B. dne 10. 4. 2012
vykonávat závislou práci spočívající v montáži a demontáži pneumatik a kol automobilů
v pneuservisu na adrese: Tyršovo nábřeží 763, Zlín, bez řádně uzavřeného pracovněprávního
vztahu.
Krajský soud při rozhodování vyšel z toho, že nebyl dostatečným způsobem zjištěn
skutečný stav věci. Lze důvodně pochybovat, že vymezení skutku a právní kvalifikace neodpovídá
tomu, co bylo zjištěno. Žalobce i J. B. potvrdili, že pracovněprávní vztah byl uzavřen, ale bez
písemné formy. Dohoda o vykonání práce byla v rámci správního řízení předložena a v takovém
případě by se mohlo jednat o porušení ust. §136 zákona o zaměstnanosti. Takové porušení ale
ještě samo o sobě není dostatečné pro kvalifikovaný závěr o umožnění výkonu nelegální práce.
Ze skutkového stavu nelze jednoznačně tvrdit, že se jednalo o pracovní poměr bez písemné
formy. Je třeba ujasnit si, zda byly jednoznačně naplněny znaky deliktu, tj. že žalobce umožnil
výkon nelegální práce. Po doplnění řízení je možné, že byla naplněna podstata jiného deliktu.
Pracovník žalobce popsal činnost, kterou vykonává pro žalobce v souladu se zákoníkem práce,
neboť uvedl všechny náležitosti, které by měla dohoda o vykonání práce nebo dohoda o pracovní
činnosti obsahovat. Z toho důvodu lze říci, že byla tato dohoda jasně uzavřena se všemi atributy
pro uzavření platného pracovního poměru, pouze zde chyběla písemná forma. Ve smyslu ust. §
20 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „zákoník
práce“), lze zhojit tento nedostatek a žalobce doložil dodatečně písemné vyhotovení dohody.
Protiprávní jednání – delikt umožnění nelegální práce – může nastat v případě, že je prokázáno,
že nedošlo k uzavření pracovního poměru ve smyslu nelegální práce. Je zapotřebí řízení doplnit, a
pokud to správní orgán z důvodu prokázání neuzavření pracovního poměru považuje za důležité,
nechť vyslechne J. B., popř. provede další doplnění, které potvrdí či vyvrátí spáchání deliktu.
Krajský soud proto žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
K náhradě nákladů řízení krajský soud uvedl, že sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek
ve výši 3.000 Kč, ze třech úkonů právní služby po 2.100 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., účinné
do 31. 12. 2012, a dále jednoho úkonu za 3.100 Kč podle právní úpravy platné od 1. 1. 2013. Dále
přiznal náhradu za 4 režijní paušály po 300 Kč a cestovné za cestu Brno – Zlín a zpět ve výši
1.385 Kč, a náhradu za promeškaný čas během této cesty 6x 100 Kč (celkem 600 Kč). Vzhledem
k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, byla přiznána náhrada za tuto
daň ve výši 4.155 Kč. Celkem tedy krajský soud přiznal náhradu ve výši 26.940 Kč.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že krajský soud svévolně dovodil existenci vůle stran uzavřít ústně
pracovněprávní vztah, ačkoliv ze všech skutečností zjištěných v předmětném řízení jednoznačně
vyplývá, že ani jedna ze stran si při kontrole ani v následném správním řízení vůbec nebyla
vědoma skutečnosti, že by mezi nimi k uzavření pracovněprávního vztahu došlo. Platným
právním úkonem nemůže být takový úkon, o němž jedna, popřípadě i více stran, ani neví, že by
jej učinily. Žalobce přiznal, že předložená dohoda o provedení práce byla uzavřena teprve
po provedené kontrole, a že byla antedatována. O tom, že by existovala ústní dohoda
o provedení práce, se žalobce nezmínil v kontrolním ani následném správním řízení. Kontrolní
činnost má pro svou neočekávanost velmi často podobu neopakovatelného úkonu. V případě,
že je potom kontrolovaná osoba řádně seznámena s protokolem o výsledku kontroly a tento
protokol je řádným způsobem vypořádán, lze takovémuto výstupu přisuzovat značnou míru
autenticity a vysokou výpovědní hodnotu. V následném správním řízení bylo bez důvodných
pochybností prokázáno, že v době kontroly mezi žalobcem a J. B. uzavřen pracovněprávní vztah
nebyl. Ačkoliv byl žalobce řádně poučen o možnosti navrhovat důkazy a podávat návrhy, této
možnosti nevyužil. Nevyužil ani možnosti vyjádřit se po skončeném dokazování k podkladům
rozhodnutí. Pomine-li stěžovatel tvrzení krajského soudu, že dohodou o provedení práce,
případně dohodou o pracovní činnosti, byl založen pracovní poměr (pracovní poměr lze založit
pouze pracovní smlouvou, není-li zákonem stanoveno jinak), nebyly v daném případě ujednány
ani podstatné náležitosti dohody o provedení práce. Těmi jsou totiž doba, na kterou se daná
dohoda uzavírá, vymezení práce a rozsah prací. Rozsah prací ujednán nebyl. Obdobně je tomu
pak u dohody o pracovní činnosti. Krajský soud tak bez opory ve spise a v rozporu s vůlí
dotyčných osob nesprávně právně kvalifikoval posuzované jednání a svůj překvapivý závěr
dostatečně neodůvodnil. Pro posouzení, zda byl spáchán správní delikt umožnění výkonu
nelegální práce, je vždy klíčová existence či neexistence uzavřeného pracovněprávního vztahu v
okamžiku kontroly. Jakékoliv následné uzavírání pracovněprávního vztahu nemá vliv na to, zda
se žalobce dopustil předmětného správního deliktu či nikoliv. V tomto je vždy nutné rozlišit
aspekty soukromoprávní od aspektů veřejnoprávních. Jakkoliv totiž v oblasti soukromého práva
je možné dodatečně odstraňovat vady úkonu a hojit tak jeho neplatnost, v oblasti veřejného
práva je relevantní stav věci v době kontroly. Skutečným důvodem zrušení rozhodnutí byla snaha
soudu uchránit za každou cenu žalobce před poměrně vysokou, nicméně zákonnou pokutou.
Krajský soud pochybil, když namísto toho, aby případně předložil věc k posouzení Ústavnímu
soudu, přistoupil k obejití skutečnosti, že v daném případě bylo jednoznačně prokázáno spáchání
správního deliktu dle ust. §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Není však možné za
účelem uložení nižší sankce svévolně překvalifikovat posuzované jednání. Výrok o náhradě
nákladů řízení je nezákonný, neboť jsou v něm nesprávně vyčísleny náklady řízení. Dále je
nepřezkoumatelný, neboť vyčíslení jednotlivých položek nekoresponduje s celkovým součtem.
V rozsudku uváděné položky dávají v součtu částku 19.740 Kč, ačkoliv žalobci byla přiznána
náhrada nákladů řízení ve výši 26.940 Kč. Krajský soud navíc nesprávně stanovil výši náhrady
daně z přidané hodnoty. Stěžovateli uložená výše náhrady nákladů řízení měla činit celkovou
částku 18.858 Kč. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost proti výroku I. napadeného
rozsudku není opodstatněná, zatímco výrok II. napadeného rozsudku je třeba zrušit a věc vrátit
krajskému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti brojil především proti výroku I. napadeného rozsudku, jímž
bylo rozhodnuto ve věci samé. Podle stěžovatele mezi žalobcem a J. B. nebyl uzavřen
pracovněprávní vztah a následné uzavření písemné dohody o pracovní činnosti tento nedostatek
nemohl zhojit, neboť je zde nutno odlišit soukromoprávní a veřejnoprávní aspekty takového
úkonu. Bylo tedy podle něj prokázáno spáchání správního deliktu dle ust. §140 odst. 1 písm. c)
zákona o zaměstnanosti.
Podle ust. §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti se právnická osoba nebo
podnikající fyzická osoba správního deliktu dopustí tím, že umožní výkon nelegální práce podle
§5 písm. e) bodu 1 nebo 2.
V daném případě byla práce J. B. považována za nelegální práci ve smyslu ust. §5 písm. e)
bodu 1 zákona o zaměstnanosti. Podle něj se pro účely tohoto zákona rozumí nelegální prací
výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah.
Ohledně pojmu „závislá práce“ zákon o zaměstnanosti odkazuje na ust. §2 zákoníku
práce. Podle jeho prvého odstavce je závislou prací práce, která je vykonávána ve vztahu
nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů
zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Odstavec druhý pak
stanoví, že závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady
a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném
dohodnutém místě.
Nejvyšší správní soud se již dříve zabýval otázkou, zda odstavec druhý zakotvuje „pouze“
povinnost vznikající zaměstnavateli v důsledku výkonu závislé práce, nebo je odměna dalším
charakteristickým znakem závislé práce nad rámec ust. §2 odst. 1 zákoníku práce. V rozsudku
ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 35 (všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního
soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), se přiklonil k druhé z uvedených možností.
V projednávané věci není sporu o tom, že J. B. vykonával u žalobce závislou práci.
Vykonával práci s využitím pracovního náčiní žalobce, dle potřeb žalobce a na účet žalobce, který
odpovídal za případné vady poskytnutých služeb. Byl tedy mezi nimi vztah nadřízenosti a
podřízenosti, práce byla vykonávána podle pokynů žalobce a J. B. ji pro něj vykonával osobně a
za odměnu. Účastníci řízení závěr o výkonu závislé práce ani nijak nezpochybňují.
Klíčové je tak posouzení, zda mezi žalobcem a J. B. existoval pracovněprávní vztah ve
smyslu ust. §5 písm. e), bod 1 zákona o zaměstnanosti, který ohledně tohoto pojmu odkazuje na
ust. §3 zákoníku práce.
Podle ust. §3 zákoníku práce závislá práce může být vykonávána výlučně v základním
pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními
pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích
konaných mimo pracovní poměr.
Citované ustanovení nedefinuje přímo pojem „pracovněprávní vztah“, nýbrž zakazuje,
až na zákonné výjimky, vykonávat závislou práci v jiném než základním pracovněprávním vztahu.
Upravuje užší kategorii pracovněprávních vztahů – základní pracovněprávní vztahy a provádí
taxativní výčet třech typů základního pracovněprávního vztahu. Pracovněprávními vztahy jsou
naproti tomu podle ust. §1 písm. a) zákoníku práce veškeré vztahy vznikající při výkonu závislé
práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.
Ze smyslu ust. §5 písm. e), bodu 1 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že nemíří na veškeré
pracovněprávní vztahy, nýbrž na základní pracovněprávní vztahy vymezené v ust. §3 zákoníku
práce. Dopadá totiž výlučně na výkon závislé práce a zjevně neřeší vztahy související, jako
například práva a povinnosti plynoucí z odpovědnosti zaměstnance za škodu. Tomu plně
odpovídá odkaz na ust. §3 zákoníku práce, který lze taktéž využít jako interpretační vodítko.
Pojem „pracovněprávní vztah“ ve smyslu ust. §5 písm. e), bodu 1 zákona o zaměstnanosti je
proto nutno interpretovat jako „základní pracovněprávní vztah“ ve smyslu ust. §3 zákoníku
práce.
Pojem „pracovněprávní vztah“ použitý v ust. §5 písm. e), bodu 1 zákona
o zaměstnanosti přitom nelze považovat za pojem zcela autonomní i co do otázky, za jakých
okolností je na pracovněprávní vztah nutno nahlížet jako na platný. Citované ustanovení nelze
vyložit tak, že má pojmem „pracovněprávní vztah“ na mysli „pracovněprávní vztah založený
písemnou smlouvou“. Kromě toho, že to z daného ustanovení nevyplývá, je neuzavření pracovní
smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti v písemné formě
speciálním deliktem dle ust. §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“).
I s ohledem na odkaz na ustanovení zákoníku práce je proto zřejmé, že otázku existence
základního pracovněprávního vztahu a platnosti právního jednání, který jej založil, je nutno
hodnotit právě především podle rozhodných ustanovení zákoníku práce. Zákon o zaměstnanosti
žádnou podobnou právní úpravu neobsahuje a ani z něj implicitně nevyplývá, že vůbec nezáleží
na platnosti právních jednání. Ostatně jak jinak, než podle zákoníku práce (a případně subsidiárně
občanského zákoníku) by bylo možné hodnotit, zda existuje mezi stranami jakýkoliv právní
vztah. Jak hodnotit, zda byla či nebyla uzavřena smlouva? Jaké náležitosti by taková smlouva měla
mít? Co by bylo možné považovat za projev vůle? A byl by vůbec nutný nějaký projev vůle? Toto
jsou otázky, na které je nutno hledat odpověď v právu soukromém, nikoliv v zákoně
o zaměstnanosti. Navíc je potřeba zopakovat, že zákon o zaměstnanosti výslovně na ustanovení
zákoníku práce odkazuje.
Je proto nutno odmítnout námitku stěžovatele, že nemůže být aplikováno ustanovení
soukromoprávního předpisu (zákoníku práce), je-li před ním vedeno řízení podle předpisu
veřejnoprávního (zákona o zaměstnanosti). Už vůbec pak není dán žádný důvod, proč by
selektivně zrovna ust. §20 zákoníku práce nemělo být aplikováno pro účely posouzení, zda mezi
žalobcem a J. B. existoval pracovněprávní vztah. Jiná situace by samozřejmě nastala, kdyby
aplikaci tohoto ustanovení (přinejmenším implicitně) zákon o zaměstnanosti vylučoval. Tak tomu
ovšem není.
Jestliže tedy stěžovatel hodnotil, zda J. B. pro žalobce vykonával závislou práci mimo
pracovněprávní vztah, musel hodnotit, zda byl takový vztah platně založen a existuje. Ačkoliv
hodnotil skutkový stav zjištěný v době kontroly, hodnocení prováděl až v okamžiku rozhodování.
Až v tuto chvíli tedy mohl řešit, zda k neplatnosti právního úkonu může přihlédnout či nikoliv.
Tuto otázku přitom musel posuzovat podle zákoníku práce, včetně jeho ust. §20.
Podle ust. §20 odst. 1 zákoníku práce, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou
vyžaduje zákon nebo dohoda smluvních stran, je neplatný, ledaže smluvní strany tuto vadu
dodatečně odstraní. Podle ust. §20 odst. 2 zákoníku práce, nebyl-li právní úkon, jímž vzniká
nebo se mění základní pracovněprávní vztah (§3), učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je
možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li již započato s plněním.
Ust. §20 zákoníku práce tedy upravuje dvě situace, kdy se na právní jednání zakládající
základní pracovněprávní vztah přes nedodržení písemné formy hledí jako na právní jednání
platné. Základní pracovněprávní vztah z něho vzniklý je proto taktéž nutno považovat
za existující. Strany tohoto vztahu mají stejná práva a povinnosti jako strany základního
pracovněprávního vztahu založeného bezvadným právním jednáním.
Ačkoliv je v zákoníku práce neplatnost právního jednání zakládajícího základní
pracovněprávní vztah pro nedostatek formy koncipována jako neplatnost absolutní, nepřihlíží
se k ní bez dalšího, ale jen tehdy, jestliže se jí dovolá osoba k tomu oprávněná a jestliže dosud
nebylo započato s plněním. Pokud by se jí oprávněná osoba nedovolala nebo by již bylo započato
s plněním, hledělo by se na právní jednání jako na od počátku platné a způsobilé přivodit
sledované právní následky (viz např. Bělina, M. a kol.: Zákoník práce. Komentář. Praha : C.H.Beck,
2012, s. 168). Povinnost hledět na právní jednání jako na platné přitom stíhá nejen účastníky
tohoto jednání, ale také soudy či správní orgány.
Stěžovatel zjevně vycházel z toho, že vzhledem k neexistenci jakéhokoliv písemného
ujednání (s výjimkou dohody o provedení práce, která byla dle obsahu správního spisu
antedatována a uzavřena až po kontrole stěžovatele), mezi žalobcem a J. B. neexistoval
pracovněprávní vztah. Ve svém rozhodnutí se však vůbec nezabýval otázkou, zda k takovéto
vadě právního jednání může přihlédnout a jaké důsledky tato vada na existenci pracovněprávního
vztahu má. Tuto otázku by musel posoudit právě ve světle ust. §20 zákoníku práce. Pokud by tak
učinil, zjistil by, že k nedostatku formy přihlížet nemůže (viz dále). Musel by tak h odnotit, zda
právní jednání zakládající závislou práci mezi žalobcem a J. B. mělo náležitosti pracovní smlouvy,
dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti. Ani takovou úvahu jeho rozhodnutí
neobsahuje. Až nyní v rámci řízení o kasační stížnosti argumentuje stěžovatel tím, že nebyly
splněny náležitosti dohody o provedení práce. Těmito úvahami nicméně nemůže dodatečně
zhojit nedostatky skutkových zjištění učiněných v rámci správního řízení, ani nedostatky
odůvodnění svého či prvostupňového rozhodnutí. Kromě toho ani tyto dodatečné úvahy nelze
považovat za dostatečné.
V prvé řadě není zřejmé, z čeho stěžovatel vychází, tvrdí-li, že mezi žalobcem a J. B. nebyl
sjednán rozsah prací. Na to, zda měl J. B. vykonávat práce pouze v určitém rozsahu, se žádné ze
stran nedotázal. Není tak zřejmé, která jiná skutková zjištění považoval za dostačující pro učinění
závěru o neexistenci ujednání o rozsahu prací, a jak konkrétně tato skutková zjištění hodnotil.
Závěr o tom, zda bylo učiněno právní jednání (uzavřena smlouva) je výsledkem hodnocení
skutkových zjištění. Dokazování se má zaměřit na to, zda nastaly skutečnosti, s nimiž právo
spojuje vznik, změnu či zánik práv nebo povinností. Až v případě kladného zjištění může správní
orgán uzavřít, že došlo či nedošlo k určitému právnímu jednání. Pokud tedy stěžovatel chtěl
vyloučit možnost, že mezi žalobcem a J. B. došlo k uzavření dohody o provedení práce z důvodu
nesjednání rozsahu práce, měl učinit skutková zjištění, zda mezi nimi existovala shodná vůle o
rozsahu prováděné práce, nikoliv zda mají za to, že uzavřeli dohodu o provedení práce. Navíc, i
kdyby stěžovatel učinil a zdůvodnil závěr o tom, že mezi žalobcem a J. B. nebyla ústně ani
konkludentně sjednána dohoda o provedení práce (a to nikoliv pro nedostatek formy, nýbrž pro
nedostatek podstatných náležitostí), musel by následně hodnotit, zda mezi nimi ve skutečnosti
nebyla uzavřena pracovní smlouva. Podle obsahu správního spisu je přitom zřejmé, že minimálně
právě náležitosti pracovní smlouvy (druh práce, místo výkonu práce, den nástupu do práce) byly
mezi žalobcem J. B. sjednány.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002, dostupný na www.nsoud.cz), „[k] tomu,
aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda (kdy) došlo k uzavření pracovní smlouvy, nejsou rozhodující
subjektivní představy účastníků o tom, kdy podle jejich názoru pracovní poměr vznikl významné je - bez ohledu
na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové
skutečnosti, s nimiž právní norma vznik tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje. Protože v pracovní
smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo
výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§29 odst. 1
zák. práce), je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních)
náležitostí. K tomu může dojít - jak uvedeno výše - jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím
pochybnost o tom, co chtěli účastníci projevit (§240 odst. 2 zák. práce).“ Pro posouzení právních jednání
žalobce a J. B. tedy nebylo důležité, že v rámci správního řízení oba tvrdili, že nemají uzavřenu
pracovní smlouvu, dohodu o provedení práce ani dohodu o pracovní činnosti. Podstatné bylo to,
že uvedli, že J. B. vykonával konkrétní druh práce na základě ústní dohody, v konkrétní
provozovně žalobce, v určitém období a do práce nastoupil v určitý den. Tyto konkrétní
skutečnosti měl stěžovatel, bez ohledu na tvrzení o neexistenci smluvního vztahu, hodnotit
z hlediska zákonných náležitostí pracovní smlouvy, dohody o provedení práce a dohody o
pracovní činnosti. Pouze tak by mohl učinit závěr o existenci či neexistenci pracovněprávního
vztahu mezi žalobcem a J. B. Jelikož tak neučinil, je správný závěr krajského soudu, že správní
spis (a především správní rozhodnutí obou stupňů) neposkytují dostatečný podklad pro závěr o
spáchání správního deliktu dle ust. §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
Teprve poté, co by stěžovatel řádně vyhodnotil, zda byla mezi žalobcem a J. B. ústně či
konkludentně uzavřena pracovní smlouva, dohoda o provedení práce či dohoda o pracovní
činnosti, měl hodnotit, zda se jedná o ujednání neplatné pro nedostatek písemné formy. A
v takovém případě měl přihlédnout k obsahu ust. §20 odst. 1 a 2 zákoníku práce a měl učinit
úvahu o tom, jak se pravidla v tomto ustanovení obsažená promítají do jeho závěru o neexistenci
pracovněprávního vztahu pro absenci písemného ujednání.
Jestliže tedy žalobce ve správním řízení dodatečně předložil dohodu o provedení práce,
měl stěžovatel ve svém rozhodnutí hodnotit, zda se jedná o dodatečné odstranění nedostatku
formy dle ust. §20 odst. 1 zákoníku práce – tj. písemná dohoda je stejného obsahu jako dřívější
ústní či konkludentní ujednání. Antedatace dohody odpovídá tomu, že strany neuzavírají novou
dohodu, nýbrž odstraňují nedostatek formy dříve uzavřené dohody. Ze samotné antedatace proto
nelze vyvozovat, že před okamžikem skutečného podpisu písemné dohody zde žádný základní
pracovněprávní vztah neexistoval. Stěžovatel však jednání žalobce a J. B. z pohledu ust. §20 odst.
1 zákoníku práce vůbec nehodnotil.
Ať už by stěžovatel ústní či konkludentní ujednání žalobce a J. B. vyhodnotil jako
pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo dohodu o provedení práce, musel by také
přihlédnout k ust. §20 odst. 2 zákoníku práce. Jelikož s plněním již bylo dle obsahu správního
spisu zjevně započato, když J. B. nastoupil do práce dne 2. 4. 2012, nemohl by stěžovatel také
proto na ujednání stran pohlížet jako na neplatné pro nedostatek písemné formy. Pokud by tedy
ústní či konkludentní ujednání žalobce a J. B. obsahovalo náležitosti pracovní smlouvy, dohody o
provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, musel by na jejich vztah stěžovatel pohlížet
jako na „základní pracovněprávní vztah“ dle ust. §3 zákoníku práce, a tudíž také jako na
„pracovněprávní vztah“ dle ust. §5 písm. e), bodu 1 zákona o zaměstnanosti.
Jelikož stěžovatel ve svém rozhodnutí vůbec nehodnotil obsah právního jednání žalobce
a J. B. z hlediska ust. §34 odst. 1, §75 a §76 odst. 4 zákoníku práce a formu tohoto právního
jednání z hlediska ust. §20 odst. 1 a 2 zákoníku práce a pro své závěry o neexistenci
pracovněprávního vztahu neučinil ani dostatečná skutková zjištění, uzavřel krajský soud zcela
správně, že na základě obsahu správního spisu nelze učinit závěr o spáchání správního deliktu dle
ust. §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
Výkon neohlášené závislé práce je bezesporu negativním jevem, nicméně správní orgán
musí odlišovat dvě rozdílné situace, které představují spáchání dvou rozdílných správních deliktů.
Jestliže osoba umožní výkon nelegální práce – tj. výkon závislé práce, aniž by byla vůbec
uzavřena platná pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti nebo dohoda o provedení práce,
jedná se o přestupek dle ust. §139 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti nebo o správní delikt
dle ust. §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Jestliže ale takovou smlouvu či dohodu
uzavře, avšak nikoliv písemně, jedná se o přestupek dle ust. §12 odst. 1 písm. b) zákona
o inspekci práce nebo o správní delikt dle ust. §25 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
proti výroku I. napadeného rozsudku je nedůvodná, a proto ji výrokem I. tohoto rozsudku zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku stěžovatel namítl, že tento výrok krajský
soud neodůvodnil přezkoumatelně, neboť vyčíslení jednotlivých složek nekoresponduje
s celkovým součtem. Kromě toho podle něj krajský soud nesprávně stanovil výši daně z přidané
hodnoty.
Tyto námitky jsou důvodné.
Krajský soud výrokem II. napadeného rozsudku uložil stěžovateli povinnost zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení částku 26.946 Kč. V odůvodnění rozsudku uvedl následující:
„Náhrada nákladů řízení sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, ze třech úkonů
právní služby po 2.100 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., účinné do 31. 12. 2012 a dále jednoho úkonu
za 3.100 Kč podle právní úpravy platné od 1. 1. 2013. Dále se náhrada přiznává za 4 režijní paušály po 300
Kč a cestovné za cestu Brno - Zlín a zpět ve výši 1.385 Kč, z náhrady za promeškaný čas za cestu Brno – Zlín
a zpět 6x 100 Kč – 600 Kč a vzhledem k tomu, že je právní zástupce žalobce plátcem DPH, byla přiznána
náhrada DPH ve výši 4.155 Kč, celkem tedy je přiznána náhrada ve výši 26.940 Kč.“
Z uvedeného je patrné, že součet částek 3.000 Kč, 3x 2.100 Kč, 3.100 Kč, 4x 300 Kč,
1.385 Kč, 6x 100 Kč a 4.155 Kč činí 19.740 Kč, a nikoliv 26.940 Kč. Výše přiznané náhrady
nákladů řízení tedy vůbec neodpovídá odůvodnění. Kromě toho výše daně z přidané hodnoty by
z uvedených částek (bez částky 4.155 Kč, která přestavuje právě krajským soudem vypočtenou
daň z přidané hodnoty) činila 3.273 Kč, a nikoliv 4.155 Kč. Navíc z odůvodnění není patrné,
podle jakých ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. krajský soud postupoval a za jaké úkony právní
služby podle něj náležela zástupci žalobce odměna. Napadený rozsudek je tedy ve výroku
o náhradě nákladů řízení nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014,
č. j. 31 A 5/2013 – 76, je opodstatněná, a proto výrok II. tohoto rozsudku podle ustanovení
§110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil v tomto rozsahu krajskému
soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení krajský soud rozhodne opět o náhradě nákladů řízení o žalobě a své
rozhodnutí přezkoumatelně odůvodní.
Podle §110 odst. 4 s. ř. s. , zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: R. F., zastoupen
JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému:
Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014, č. j. 31 A 5/2013 – 76,
takto:
I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. 7 Ads 52/2014 - 34,
se d o p l ň u je tímto výrokem:
„Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 7 Ads 52/2014 - 34 (pozn.: jde o č.j. zkráceného znění
rozsudku), rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že: I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014, č. j. 31 A 5/2013 - 76, se zamítá. II. Výrok
II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014, č. j. 31 A 5/2013 - 76, se zrušuje
a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud uvedeným rozsudkem shledal důvodnou kasační stížnost
žalovaného proti výroku II. napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, a naopak kasační stížnost proti výroku ve věci samé shledal nedůvodnou. Jak uvedl
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí ze dne 1. 6. 2010,
č. j. 7 Afs 1/2007 - 64 (č. 2116/2010 Sb. NSS), v popsané situaci rozhoduje o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud. Jeho rozsudkem totiž je řízení ve věci samé
ukončeno a v tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud věc krajskému soudu nevrací k dalšímu
řízení (viz ustanovení §110 odst. 2 věta první s. ř. s. a contrario). Krajský soud v dalším řízení
rozhoduje pouze o nákladech předchozího řízení.
Podle ust. §61 odst. 1 s. ř. s. o povinnosti nahradit náklady řízení rozhodne soud
zpravidla v rozsudku nebo usnesení, jímž se řízení končí.
Ve světle výše uvedeného tedy mělo být rozsudkem ze dne 30. 4. 2014,
č. j. 7 Ads 52/2014 - 34, rozhodnuto o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Jelikož
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku nerozhodl o nákladech řízení, přistoupil v souladu
s ust. §64 s. ř. s. ve spojení s ust. §166 o. s. ř. k vydání doplňujícího usnesení.
Podle ust. §64 s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním
soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu.
Podle ust. §166 odst. 1 o. s. ř., nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu
řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů
od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci,
doplnit i bez návrhu.
Podle ust. §166 odst. 2 o. s. ř., doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem,
pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením.
Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne.
Nejvyšší správní soud vydal doplňující usnesení z úřední povinnosti, neboť v době jeho
vydání nebyl rozsudek Nejvyššího správního soudu doručen účastníkům řízení a nenabyl tedy
dosud právní moci (ust. §54 odst. 5 s. ř. s. a contrario).
Výrok o náhradě nákladů řízení, kterým se rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 4. 2014, č. j. 7 Ads 52/2014 - 34, doplňuje, vychází z ust. §60 odst. 1 s. ř. s. Podle něj,
nestanoví-li zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li
úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.
Předmětem řízení o kasační stížnosti bylo jednak posouzení věci samé, jednak posouzení
zákonnosti výroku o náhradě nákladů řízení před krajským soudem. Rozsudek ze dne 30. 4. 2014,
č. j. 7 Ads 52/2014 - 34, tak pro oba účastníky řízení představuje částečný úspěch. Žalobce uspěl
v části týkající se věci samé, žalovaný v části týkající se náhrady nákladů řízení před krajským
soudem. Při poměřování úspěchů obou účastníků dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že žalobce byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný ve větší části. Tento závěr vychází primárně
ze skutečnosti, že předmětem řízení o kasační stížnosti byl v prvé řadě výrok napadeného
rozsudku krajského soudu ve věci samé. Ten tvořil podstatu sporu. Možnost přezkumu výroku
o náhradě nákladů řízení byla přímo odvozena od napadení meritorního výroku, a v dané věci
navíc tento přezkum plnil zjevně okrajovou roli. Ačkoliv se nemůže jednat o jediné hledisko
pro poměřování úspěchu v řízení o kasační stížnosti, přihlédl Nejvyšší správní soud také
k finančnímu vyjádření pomyslné hodnoty sporu. Zatímco ve věci samé šlo mimo jiné o sankci
ve výši 250.000 Kč, náklady řízení o žalobě krajský soud vyčíslil částkou 26.946 Kč.
Lze proto uzavřít, že žalobce by měl s ohledem na částečný úspěch v řízení o kasační
stížnosti (převyšující úspěch žalovaného) právo na náhradu poměrné části nákladů řízení vůči
žalovanému. Přesné určení poměrného úspěchu žalobce je zde však zcela nadbytečné, neboť mu
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly (ke kasační stížnosti se nevyjádřil). Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Doplňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu je ve výroku I. tohoto usnesení
označen číslem listu (které tvoří součást čísla jednacího) zkráceného znění rozsudku toliko
pro účely přesné identifikace rozsudku. Jelikož v době vydání doplňujícího usnesení nebyl
rozsudek písemně vyhotoven, nebylo jej možné označit číslem listu písemného vyhotovení.
Tímto usnesením je doplňován rozsudek Nejvyššího správního soudu jako takový, tedy jak jeho
zkrácené znění, tak jeho písemné vyhotovení.
Jelikož se doplňovaný výrok o náhradě nákladů řízení vztahuje ke stavu řízení v době
vydání doplňovaného rozsudku, vážil Nejvyšší správní soud také to, zda by mělo být nyní opět
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, tentokráte nákladů řízení, které účastníkům mohly
vzniknout v souvislosti s vydáním doplňujícího usnesení. Odborná literatura zde zastává názor,
že při vydání doplňujícího rozsudku i doplňujícího usnesení musí být vždy rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, a to i v případě, že účastníkům žádné náklady v této souvislosti nevznikly
(srov. např. Drápal, L.; Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. Praha :
C.H.Beck, 2009, s. 1126-1127; nebo Holub, M.; Škárová, M. a kol. Vzory rozhodnutí a úkonů soudů
všech tří stupňů v občanském soudním řízení. Praha : Linde, 2002, s. 237-238). Existence nákladů řízení
v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku či usnesení totiž není pojmově vyloučena.
Zejména v situaci, kdy byl doplňující rozsudek (resp. usnesení) vydán na návrh, vzniknou často
navrhovateli náklady řízení (např. je-li zastoupen, sepsání návrhu je úkonem právní služby,
neboť se jedná o podání ve věci samé), o nichž musí být rozhodnuto. Otázka, zda účastníkům
vůbec nějaké náklady řízení vznikly, se přitom promítá výlučně až do úvah o způsobu rozhodnutí
o náhradě nákladů řízení. Závěr o neexistenci nákladů řízení nemůže vést k tomu, že o náhradě
nákladů řízení nebude vůbec rozhodováno. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s právním
názorem, že i v nyní posuzované věci je potřeba rozhodnout o náhradě nákladů řízení,
které mohly v souvislosti s vydáním doplňujícího usnesení vzniknout.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení souvisejících s vydáním doplňujícího usnesení
vyšel Nejvyšší správní soud opět z úvah o úspěchu účastníků řízení, a to v řízení o kasační
stížnosti jako celku. I v tomto případě by tedy měl žalobce na základě ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Jelikož ani v souvislosti s vydáním doplňujícího
usnesení žalobci žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl Nejvyšší správní soud výrokem II. tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu