ECLI:CZ:NSS:2014:7.ADS.72.2014:37
sp. zn. 7 Ads 72/2014 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. T., zastoupen
Mgr. Martinem Bauerem, advokátem se sídlem Lipová 22, Brno, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2014, č. j. 33 Ad 2/2014 – 14,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2014, č. j. 33 Ad 2/2014 – 14,
se z r u š u j e, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce – advokátovi Mgr. Martinu Bauerovi - se u r č u j e
na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka 3.146 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce J. T. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2014,
č. j. 33 Ad 2/2014 - 14, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) napadeným usnesením ze dne 17. 4. 2014,
č. j. 33 Ad 2/2014 - 14, odmítl podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobu J. T., kterou
se domáhal, aby správní soud potvrdil datum vzniku jeho invalidity dnem 20. 1. 2005 a namítal
nezákonnost rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 10. 2012,
č. j. 570 125 6440-152, kterým mu byl zpět přiznán invalidní důchod od nesprávného
dne 20. 6. 2012, namísto ode dne 1. 9. 2010, a nadto i v nesprávné výši 5.060 Kč měsíčně namísto
ve výši, ve které mu byl původně vyměřen k datu odnětí jeho důchodu (6.557 Kč).
Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalované
České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 10. 2012, č. j. 570 125 6440-152, které bylo
již před podáním žaloby přezkoumáno v námitkovém řízení před správním orgánem. Tato
okolnost podle krajského soudu vylučuje, aby věc žalobce mohla být přezkoumána správním
soudem v soudním řízení správním. Je tomu tak proto, že nebyly splněny podmínky řízení
a krajský soud proto podanou žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce J. T. jako stěžovatel (dále
též „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a),
b) a e) s. ř. s.
Stěžovatel především namítl, že napadené usnesení krajského soudu je nezákonné.
Je tomu tak proto, že krajský soud při svém rozhodování vycházel z neúplného rozhodnutí
žalované. Toto rozhodnutí obsahovalo neukončené odůvodnění a zcela v něm absentovalo
poučení o opravných prostředcích. K rozhodnutí byl připojen pouze osobní list důchodového
pojištění a zcela chyběl posudek o invaliditě. Nebylo tedy zřejmé, na základě jakých podkladů
vůbec žalovaná rozhodovala.
Krajský též posoudil jeho věc v rozporu se zákonem i z toho důvodu, že odmítnutím
žaloby shledal de facto napadené správní rozhodnutí souladné se zákonem. Toto správní
rozhodnutí je však vadné jak co do posouzení zdravotního stavu, tak i co do výše přiznaného
důchodu.
Ustanovený zástupce poté namítl nezákonnost rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí
žaloby ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Oproti krajskému soudu má za to, že byly
splněny všechny podmínky pro pokračování v řízení a nikoliv, že zde byly důvody k odmítnutí
žaloby. Stěžovatel napadl rozhodnutí, které bylo po jeho vydání přezkoumáváno v námitkovém
řízení a tím ve smyslu zákona (s. ř. s.) vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých
práv. Nic tak nebránilo věcnému projednání žaloby. Z těchto důvodů je proto chybná úvaha
krajského soudu o nesplnění podmínek řízení.
Zásadní okolností je tedy skutečnost, že v řízení byly vyčerpány opravné prostředky, které
umožňoval zákon. Přestože se touto otázkou krajský soud výslovně nezabýval, není rozhodující,
jak řízení dopadlo (zastavením řízení pro zpětvzetí námitek, či jejich zamítnutím), ale to,
zda procesní prostředky ve správním řízení byly vyčerpány. Jelikož krajský soud dospěl k závěru,
že tomu tak nebylo, je tento závěr nejen nezákonný, ale nemá ani oporu v obsahu spisů, z nichž
krajský soud vycházel. Usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby je proto nezákonné
i pro jeho vnitřní nepřezkoumatelnost. Toto usnesení je však nepřezkoumatelné i z toho důvodu,
že krajský soud zcela pominul námitky směřující do věci samé, ačkoliv měl žalobu meritorně
projednat.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení se ke kasační stížnosti stěžovatele
nevyjádřila, ač s ní byla řádně obeznámena.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že usnesení krajského soudu je třeba zrušit, a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z kasační stížnosti stěžovatele a jejího doplnění zástupcem stěžovatele vyplývá,
že se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení krajského soudu z důvodu podřaditelného
pod ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Jde - li o nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že jde o vlastnost, ke které je povinen přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení této
otázky musel Nejvyšší správní soud přistoupit přednostně.
Usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné, a tím i nezákonné ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
již ve své dřívější judikatuře. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech, či jiných rozhodných okolnostech),
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto okolností. Uvedené potom musí nalézt
svůj odraz v odůvodnění soudního rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím
odůvodnění tohoto rozhodnutí lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel
a jak o něm uvážil. Z odůvodnění rozsudku musí být též patrné, jak se správní soud vypořádal
se vznesenými žalobními body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací. Uvedené závěry
týkající se nezbytných obsahových náležitostí soudního rozhodnutí lze beze zbytku vztáhnout
i k obsahovým náležitostem přezkoumávaných správních rozhodnutí. Jen přezkoumatelné
správní rozhodnutí lze věcně posuzovat ve správním soudnictví. V opačném případě by správní
soud zatížil své rozhodnutí stejnou nepřezkoumatelností, kterou trpělo posuzované správní
rozhodnutí (srov. např. i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 1566/2008). Při posuzování otázky přezkoumatelnosti
rozhodnutí správních soudů není podstatné, zda je přezkoumáván rozsudek, či pouhé usnesení
krajského soudu. Je tomu tak proto, že podle ust. §55 odst. 5 s. ř. s. o usnesení platí přiměřeně
ustanovení o rozsudku.
Ponechat stranou však nelze ani okolnost, že odůvodnění soudního rozhodnutí
v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení
(kasační stížnosti). Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění
nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a zásadní argumentaci, o kterou se opírají, pomíjelo
by jednotlivá podání žalující strany a námitky v nich uvedené, či by neosvětlovalo rozhodné
skutkové okolnosti podmiňující způsob rozhodnutí krajského soudu, mělo by to nutně
za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Měl-li by pak být rozsudek správního soudu
založen na jiné vadě řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., muselo by se jednat
o takovou vadu v řízení před správním soudem, která by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
Podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením
odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu
probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný
nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.
Podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením
odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
Podle ust. §5 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním
soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků,
připouští-li je zvláštní zákon.
Podle §68 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné
opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže
rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného.
Krajský soud odmítnutí žaloby stěžovatele opřel o ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
které ale odůvodnil jen zcela obecným konstatováním, že „ nejsou splněny podmínky pro pokračování
v tomto řízení, protože žalobce žalobou napadl rozhodnutí žalované, které bylo před podáním žaloby
přezkoumáno v námitkovém řízení, a proto nemůže být přezkoumáváno v žalobním řízení“. Krajský soud
tedy blíže nespecifikoval, které konkrétní podmínky řízení nebyly splněny, ani to, zda byl tento
nedostatek podmínek řízení odstranitelný, či nikoliv. Takto pojaté odůvodnění usnesení krajského
soudu nelze akceptovat. Je tomu tak proto, že ve svém důsledku takové odůvodnění brání
stěžovateli, aby mohl věcně polemizovat o naplnění té které z podmínek řízení, jež se podle
mínění krajského soudu v této věci nedostávaly. Na vysloveném požadavku řádného odůvodnění
názoru krajského soudu je třeba trvat již z toho důvodu, že správní žaloby v oblasti důchodového
pojištění jsou zpravidla podávány osobami bez právnického vzdělání, pokročilého věku,
či dokonce cizí státní příslušnosti. Tím spíše je nutno věnovat zvýšenou pozornost právě
odůvodnění soudních rozhodnutí.
Za tohoto stavu proto nelze stěžovateli vytýkat neurčitost, či nekonkrétnost
jeho stížnostních námitek, pokud ve své kasační stížnosti prostě konstatoval jen opačný právní
názor, a to, „… že v daném případě nebyly nesplněny podmínky pro pokračování v řízení“. Absentovala-li
totiž v usnesení krajského soudu jakákoliv úvaha o tom, která konkrétní podmínka řízení nebyla
splněna a zda ji bylo možno postupem krajského soudu odstranit, či nikoliv, není na jisto
ani postaveno, zda byly vůbec splněny podmínky pro aplikaci ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je též závěr krajského soudu, který s ohledem
na obsah žaloby a její doplnění ze dne 10. 2. 2014 vyslovil názor, že stěžovatel svou žalobou
jednoznačně napadá rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2012, č. j. 5701256440-152. Nejenže
zde krajský soud tuto svou úvahu blíže nerozvedl, ale podle názoru Nejvyššího správního soudu
takový závěr nelze v projednávané věci bez dalšího ani zcela bezpečně vyslovit.
Lze jistě souhlasit s krajským soudem v tom, že s ohledem na obsah správní žaloby
vypracované v této věci samotným stěžovatelem není na jisto postaveno, zda stěžovatel napadá
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2012, č. j. 5701256440-152, o přiznání invalidního
důchodu, nebo na něj navazující rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2013,
č. j. 570 125 6440/315-OL, o zastavení řízení o námitkách stěžovatele.
Nelze však již přisvědčit krajskému soudu, že z doplnění žaloby datované dnem
10. 2. 2014 zcela jednoznačně vyplývá, že je žalobou stěžovatele napadeno právě a jen rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 10. 2012, č. j. 5701256440-152. Je tomu tak proto, že stěžovatel výzvě
krajského soudu ze dne 24. 1. 2014, č. j. 33 Ad 2/2014 - 6, až tak zcela jednoznačně nevyhověl.
Výslovně totiž neuvedl, že napadá právě a jen krajským soudem posuzované rozhodnutí
ze dne 19. 10. 2012, č. j. 5701256440-152, či rozhodnutí jiné. Naopak z textu tohoto doplnění
na str. 2 vyplývá, že svou žalobou brojí i proti nezákonnostem, které následovaly po vydání
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2012, jakož i nedostatečnostem v provedení důkazů,
které ke dni vydání napadeného rozhodnutí neexistovaly (např. posudek o invaliditě stěžovatele
ze dne 22. 5. 2013). Nelze proto zcela jednoznačně konstatovat (jak to učinil krajský soud),
že stěžovatel svou žalobou napadá výhradně poukazované rozhodnutí žalovaného
ze dne 19. 10. 2012. Bylo-li by totiž ve skutečnosti žalobou napadeno nikoliv jen zmiňované
rozhodnutí ze dne 19. 10. 2012, ale i rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2013,
č. j. 570 125 6440/315-OL, o zastavení řízení o námitkách v důsledku jejich zpětvzetí, musel
by krajský soud podanou žalobu zřejmě meritorně přezkoumat, a to minimálně v tom rozsahu,
zda byly dány předpoklady k zastavení řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 Ads 133/2012 - 42, který je dostupný na www.nssoud.cz). V tomto
směru nelze ponechat stranou tvrzení stěžovatele obsažené v jeho podání ze dne 30. 4. 2014,
str. 2, kde rozvádí důvody, pro které vzal své námitky proti rozhodnutí žalované České správy
sociálního zabezpečení zpět (pracovnice posudkové služby mu údajně radila, že pokud nechce
v důsledku nedostatečné zdravotnické dokumentace přijít o invalidní důchod, musí své námitky
proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vzít urychleně zpět, což také učinil).
Krajský soud není oprávněn s poukazem na nevyčerpání opravných prostředků odepřít
stěžovateli soudní přezkum usnesení o zastavení řízení o námitkách z hlediska toho, zda byly
splněny podmínky pro zastavení řízení či nikoliv. Stěžovatel ve svých podáních zpochybňoval
naplnění předpokladů pro zastavení řízení, krajský soud byl proto povinen posoudit, zda žalovaná
postupovala správně, pokud řízení o námitkách zastavila (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 Ads 133/2012 - 42).
Závěrem musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že krajský soud měl při svém
rozhodování k dispozici úplný správní spis žalovaného, a to včetně originálu rozhodnutí
žalovaného. Nelze proto dovozovat, že by krajský soud při svém rozhodování nevycházel
z rozhodnutí žalovaného, které by neobsahovalo zakončené odůvodnění, jak mylně uvádí
stěžovatel, a že by z tohoto důvodu jeho rozhodnutí bylo nezákonné.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů proto zrušil kasační stížností napadené
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2014, č. j. 33 Ad 2/2014 – 14, a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby v mezích odůvodnění tohoto rozsudku
a v mezích včas uplatněných žalobních bodů nejprve posoudil, zda stěžovatel vůbec vyhověl
jeho usnesení ze dne 24. 1. 2014, č. j. 33 Ad 2/2014 - 6, či nikoliv. Dospěje-li k závěru,
že lze v řízení pokračovat, teprve po té vydá rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen soudem ustanoveným advokátem
Mgr. Martinem Bauerem, který podle obsahu spisu dne 25. 8. 2014 nahlížel v době od 10.05 hod.
do 11.23 hod. do spisu za účelem přípravy odůvodnění kasační stížnosti, a dne 27. 8. 2014
vypracoval odůvodnění kasační stížnosti v zastoupení žalobce J. T., které osobně doručil
Nejvyššímu správnímu soudu dne 28. 8. 2014. Za tohoto stavu činí odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů částku 3.146 Kč [dva úkony právní služby po 1.000 Kč dle §7 bod 3
a §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ust. §11
odst. 1 písm. d) téže vyhlášky, kterým je podání ve věci samé a k ust. §11 odst. 1 písm. f), odst. 3
již citované vyhlášky, jímž je prostudování spisu; dva režijní paušály po 300 Kč za jeden dle §13
odst. 3 téže vyhlášky]. Jiné úkony právní služby nebyly doloženy. Jelikož zástupce stěžovatele
je advokát, jenž je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka 2.600 Kč o částku,
která odpovídá příslušné sazbě daně, jež činí 21 %, tj. o částku 546 Kč. Celková částka 3.146 Kč
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
protože v tomto případě u ustanoveného advokáta odměnu za zastupování a hotové výdaje platí
stát (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu