ECLI:CZ:NSS:2014:7.ANS.13.2013:72
sp. zn. 7 Ans 13/2013 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
JaroNet, s. r. o., se sídlem Kapinusova 1093, Jaroměřice nad Rokytnou, zastoupený
Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem Půtova 1219/3, Praha 1, proti žalovanému:
Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2013,
č. j. 8 A 103/2013 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000 Kč, který bude vyplacen
z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Lubomíra Kazdy,
advokáta se sídlem Půtova 1219/3, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2013, č. j. 8 A 103/2013 – 34, bylo
rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě (výrok I.), o náhradě nákladů řízení (výrok II.), o vrácení
soudního poplatku (výrok III.) a žalobci bylo uloženo, aby soudu sdělil číslo svého bankovního
účtu (výrok IV.).
Podanou žalobou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal ochrany proti nečinnosti
Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) v řízení o uložení peněžité povinnosti.
Krajský soud rozhodl o zastavení řízení na základě ust. §47 písm. a) s. ř. s., protože stěžovatel
vzal žalobu v celém rozsahu zpět. Výrok o nákladech řízení napadeného usnesení krajský soud
odůvodnil s odkazem na ust. §60 odst. 3 věty prvé s. ř. s. s tím, že podmínky pro postup podle
věty druhé citovaného ustanovení neshledal, neboť neshledal podanou žalobu důvodnou.
Při posouzení její důvodnosti bylo pro krajský soud určující, že ČTÚ nebyl nečinný.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
kterou se domáhal zrušení všech jeho výroků z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a),
b), d) a e) s. ř. s. Ve vztahu k výroku I. poukázal na pochybení krajského soudu spočívající v tom,
že mu nebylo doručeno vyjádření ČTÚ ze dne 25. 7. 2013, takže se stěžovatel nemohl seznámit
s jeho obsahem. Tímto procesním postupem byla podle stěžovatele porušena zásada
kontradiktornosti řízení, jakož i zásada rovnosti zbraní účastníků soudního řízení. ČTÚ tak byl
neodůvodněně zvýhodněn, pokud mohl uplatnit stanovisko, z něhož soud při rozhodování
vycházel, aniž by se k takovému stanovisku mohl stěžovatel kvalifikovaně vyjádřit. K zastavení
řízení proto došlo v rozporu s uvedenými zásadami soudního řízení správního a je tedy namístě
napadené usnesení zrušit jako nezákonné. Pokud jde o výroky II., III. a IV. napadeného
usnesení, spočívá podle stěžovatele nezákonnost rozhodování v nesprávném posouzení
oprávněnosti a důvodnosti žaloby na nečinnost. Stěžovatel naprosto odmítá závěr městského
soudu o nedůvodnosti svého návrhu, protože ČTÚ byl dlouhodobě nečinný, přičemž tuto
nečinnost nebylo možné napravit pozdním opatřením proti nečinnosti ze dne 10. 6. 2013,
kterým si ČTÚ stanovil nepřiměřeně dlouhou dobu pro rozhodnutí ve věci. Stěžovatel přitom
upozorňoval ČTÚ na zcela základní zásadu činnosti správního orgánu, kterou je zásada rychlosti
řízení, podle níž správní orgány vyřizují věci bez zbytečných průtahů. Každé neodůvodnitelné
zdržení vzniklé nedodržením zákonem stanovených kogentních lhůt, je třeba chápat jako
tzv. nesprávný úřední postup a takový má za následek odpovědnost státu. Stěžovatel je také
přesvědčen, že ČTÚ porušil ust. §80 odst. 4 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, neboť nedodržel zákonnou formu usnesení, ve kterém mohl lhůtu
pro vydání rozhodnutí přiměřeně prodloužit. Stěžovatel také namítal nepřezkoumatelnost
napadeného usnesení, protože z jeho odůvodnění nejsou zřejmé právní ani skutkové závěry
soudu. Nelogické a nesrozumitelné jsou úvahy městského soudu, na základě nichž dospěl
k závěrům o nedůvodnosti stěžovatelovy žaloby. Žaloba byla podána naprosto důvodně,
protože ČTÚ byl v době jejího podání nečinný a tuto nečinnost rozhodně nezhojil opatřením
proti nečinnosti ze dne 10. 6. 2013 v nedostačující formě. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil a sám rozhodl podle ust. §110
odst. 3 s. ř. s. o zastavení řízení a uložil ČTÚ povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů
řízení.
ČTÚ ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud nepochybil a rozhodl
zákonně, neboť v důsledku zpětvzetí žaloby byl povinen respektovat ust. §47 písm. a) s. ř. s.
a řízení zastavit. Rovněž poukázal na to, že stěžovatel podával k soudu typově stejné žaloby
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu a ČTÚ k nim koncipoval argumentačně stejná
vyjádření. Názor ČTÚ k podané žalobě proto musel být stěžovateli znám a soud již taková
opakující se vyjádření nebyl povinen účastníkům zasílat. Stěžovatel popírá samotný institut
opatření proti nečinnosti, neboť vychází ze závěru, že daný stav nečinnosti nebylo možné ničím
napravit, tzn., nebylo možné činit ani opatření proti nečinnosti. Lhůta pro vydání rozhodnutí
přitom byla v opatření proti nečinnosti stanovena s přihlédnutím k charakteru řízení
prvostupňového jako řízení soukromoprávního. ČTÚ se také domnívá, že vzhledem
ke skutečnosti, že byla přijata opatření k vyřešení mimořádné personální situace, nelze ho činit
odpovědným za nesprávný úřední postup a za nedodržení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí.
ČTÚ vyjádřil také zásadní nesouhlas s tvrzením stěžovatele ohledně nedodržení zákonné formy
usnesení při vydání opatření proti nečinnosti podle ust. §80 odst. 4 písm. a) s. ř., neboť citované
ustanovení správnímu orgánu povinnost vydat příkaz ve formě usnesení neukládá. Vzhledem
k uvedenému ČTÚ navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Před věcným posouzením kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou její
přípustnosti.
V této souvislosti je třeba poukázat na závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64 (č. 2116/2010 Sb. NSS),
ve kterém se rozšířený senát zabýval možností aplikace ust. §104 odst. 2 s. ř. s. Rozšířený senát
rozlišuje situace, kdy je kasační stížností napaden pouze výrok o nákladech řízení, od případů,
kdy jsou napadeny i jiné výroky. V prvním případě je třeba kasační stížnost pro nepřípustnost
odmítnout, byť by bylo rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení věcně nesprávné.
Ve druhém případě je kasační stížnost přípustná. Zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně
vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale hodlal jej umožnit tam, kde Nejvyšší správní
soud věcně přezkoumává výrok o věci samé. Podle rozšířeného senátu jsou z přezkumu
vyloučeny nejen kasační stížnosti, které směřují pouze proti výroku o nákladech řízení, ale i ty,
které obsahují námitky proti výroku o věci samé, ale ty jsou z hlediska ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustné.
Stěžovatel podáním ze dne 24. 7. 2013 vzal žalobu na ochranu proti nečinnosti správního
orgánu v plném rozsahu zpět. Pro případ zpětvzetí žaloby je v ust. §47 písm. a) s. ř. s. stanoven
zcela jednoznačný postup soudu, kterým je zastavení řízení, nejde-li o společnou žalobu více
osob. Vzhledem k výslovnému projevu vůle stěžovatele nelze mít sebemenší pochybnosti o tom,
že stěžovatel nezamýšlel nic jiného než dosáhnout toho, aby řízení bylo zastaveno. Městský soud
proto neměl jinou možnost než v řízení postupovat podle citovaného ustanovení a řízení zastavit.
Kasační stížností se tedy stěžovatel nedomáhá, a s ohledem na kogentní ust. §47 písm. a) s. ř. s.,
ani domáhat nemůže, zrušení výroku I. napadeného usnesení o zastavení řízení. Stěžovatel je
si toho nepochybně vědom, když i v návrhu petitu požaduje, aby Nejvyšší správní soud poté,
co zruší napadené usnesení, rozhodl o zastavení řízení. Zjevně se tedy domáhá pouze změny
výroku o nákladech řízení. Stížní námitka směřující proti výroku I. napadeného usnesení je proto
zcela účelová, aby se mohl domáhat zrušení výroku II., III. a IV. napadeného usnesení. Lze tedy
konstatovat, že za dané situace, kdy skutečným úmyslem stěžovatele nebylo dosáhnout jiného
rozhodnutí, než je napadené usnesení, brojí stěžovatel fakticky jen proti důvodům výroku
o zastavení řízení. Taková stížní námitka je však podle ust. §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná,
protože v podstatě směřuje proti důvodům rozhodnutí. Proto Nejvyšší správní soud kasační
stížnost proti výroku I. napadeného usnesení odmítl podle ust. §46 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.
Skutečnost, že Nejvyšší správní soud shledal nepřípustnost kasační stížnosti ve vztahu
k výroku o zastavení řízení, vylučuje, aby se věcně zabýval námitkami směřujícími pouze proti
výroku II., III. a IV., a to bez ohledu na to, zda by b yly případně důvodné či nikoliv. Proto
i ve vztahu k těmto výrokům Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle ust. §46 odst. 1
písm. d) ve spojení s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s. jako nepřípustnou.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §60 odst. 3
za použití §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla odmítnuta před prvním jednáním, Nejvyšší
správní soud na základě ust. §10 odst. 3 in fine zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že se stěžovateli vrací v plné výši zaplacený soudní
poplatek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu