ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.248.2014:17
sp. zn. 7 As 248/2014 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. D., zastoupen
Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem Advokátní kanceláře Dohnal & Bernard, s. r. o.,
se sídlem Příběnická 1908/12, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí,
se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, č. j. 31 A 70/2013 - 103,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným usnesením
ze dne 31. 10. 2014, č. j. 31 A 70/2013 - 103, zastavil podle ust. §47 písm. a) s. ř. s.
řízení o žalobě J. D. proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva životního
prostředí (dále též „žalovaný“) ze dne 24. 10. 2013, č. j. 1552/560/13, 60107/ENV/13,
sp. zn. OO/15/2013, (výrok I.), uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení
ve výši 21.570 Kč k rukám Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta (výrok II.) a posléze rozhodl
o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku žalobci ve výši 2.000 Kč do 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení (výrok III.).
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobce vzal dne 27. 10. 2014 zpět
svou žalobu proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva životního prostředí ze dne 24. 10. 2013,
č. j. 1552/560/13, 60107/ENV/13, sp. zn. OO/15/2013, kterým bylo zamítnuto jako
nepřípustné odvolání žalobce a A. P. proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne
15. 3. 2013, č. j. KUJI 5348/2013 OZP 130/2013 Hab, jímž bylo k žádosti subjektu RODOS
kovo, s. r. o. vydáno povolení provozu pro dva stacionární zdroje znečišťování ovzduší – lisování
reaktoplastů a ruční tryskání výlisků, a dovodil také důvody, pro které tak žalobce učinil.
Je tomu tak proto, že ještě před rozhodnutím správního soudu o podané žalobě došlo
k plnému uspokojení žalobce. Stalo se tak s účinky ke dni 14. 10. 2014, kdy po rozhodnutí
ministra životního prostředí ze dne 10. 10. 2014, č. j. 4791/M/14, 68630/ENV/14,
sp. zn. R/3053, o zamítnutí rozkladu společnosti RODOS kovo, s. r. o., a potvrzení rozhodnutí
žalovaného Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 1. 2014, č. j. 30/560/14, 519/ENV/14,
sp. zn. OO/20/2013, nabylo právní moci toto posledně uvedené rozhodnutí Ministerstva
životního prostředí, jímž bylo v přezkumném řízení zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Kraje
Vysočina ze dne 15. 3. 2013, č. j. KUJI 5348/2013 OZP 130/2013 Hab, a věc vrácena tomuto
orgánu k novému projednání. Nad rámec důvodů, které vedly k zastavení řízení (zpětvzetí
žaloby), krajský soud ve svém usnesení ještě uvedl, že pokud by řízení nezastavil již podle
ust. §47 písm. a) s. ř. s., musel by tak následně učinit podle §47 písm. b) s. ř. s. z důvodu
uspokojení žalobce (§62 s. ř. s.). O nákladech řízení proto rozhodl podle ust. §60 odst. 3 věta
druhá s. ř. s., neboť přihlédl k přípisu žalobce, že vzal zpět svou žalobu pro pozdější chování
žalovaného. Za tohoto stavu má pak žalobce právo na náhradu nákladů řízení, které krajský soud
vyčíslil částkou 21.570 Kč.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalovaný jako stěžovatel (dále také
„stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, kterou opřel o ust. §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s.
Stěžovatel nejprve ve své kasační stížnosti předestřel skutkové okolnosti projednávané
věci. Napadenému usnesení krajského soudu především vytýká, že vychází z nesprávně zjištěných
skutečností, je nepřezkoumatelné a porušuje právo na spravedlivý proces. Tyto vady jsou
i důsledkem nepředvídatelného rozhodování krajského soudu. Správní soud nepřípadně zaměnil
jednotlivá rozhodnutí správních orgánů a vyvodil z nich vadné právní závěry. Krajský soud
se evidentně mylně domnívá, že rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 1. 2014, č. j. 30/560/14,
519/ENV/14, sp. zn. OO/20/2013 (dále také „zrušující rozhodnutí“) ve správním přezkumném
řízení bylo zrušeno i žalobou napadené rozhodnutí ze dne 24. 10. 2013, 1552/560/13,
60107/ENV/2013. Tak tomu ale není. Žalobou napadené rozhodnutí stále existuje, je platné
a účinné. Nemohlo tak v žádném případě - ani pojmově ani fakticky - dojít k uspokojení žalobce.
Postup dle ust. §62 odst. 4 s. ř. s. proto nebyl na místě. Podstatou sporu mezi účastníky byla stále
pouze otázka účastenství žalobce ve správním řízení. Usnesení krajského soudu je vybudováno
na vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu. Krajský soud nepřijatelně
zaměňuje důvody pro zastavení řízení s důvody pro aplikaci §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s.
Nesprávné a nepravdivé je pak tvrzení krajského soudu, že mu stěžovatel sdělil, že napadené
rozhodnutí bylo zrušeno (toto rozhodnutí ve skutečnosti ale zrušeno nebylo). Takové rozhodnutí
je proto nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost i pro nedostatek skutkových důvodů.
Nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu svědčí i obsáhlá citace z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008 - 62, neboť krajský soud blíže nevysvětlil,
jaký význam má převzatá pasáž pro jeho rozhodnutí.
Stěžovatel je tak přesvědčen o tom, že ze soudního spisu nevyplývá žádný důvod
pro žalobcem navrhovanou aplikaci ust. §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Z tohoto důvodu mu měl
nejprve krajský soud umožnit, aby se vyjádřil k uplatněným návrhům (zpětvzetí žaloby). Teprve
potom mohl správní soud řízení zastavit. Pokud však nebyl vůbec obeznámen s obsahem podání
žalobce ze dne 27. 10. 2014, jedná se o vadu řízení před správním soudem s vlivem na zákonnost
rozhodnutí o věci samé. Tímto postupem byla narušena rovnost účastníků řízení a princip
legitimního očekávání. V postupu krajského soudu lze tak shledávat prvky libovůle a nahodilosti
soudního rozhodování. Pro přiznání náhrady nákladů řízení je také nezbytná důvodnost podané
žaloby, o které však v projednávané věci nelze vůbec hovořit. Z těchto důvodů má za to,
že nebyly splněny předpoklady pro aplikaci ust. §60 odst. 3 s. ř. s. S poukazem na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64,
proto dovozuje přípustnost podané kasační stížnosti, neboť ta podle něho nesměřuje výhradně
proti výroku soudu o nákladech řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti žalovaného nevyjádřil, ač s ní byl řádně obeznámen.
Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je svou povahou mimořádným
opravným prostředkem, směřujícím proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů.
Jako taková umožňuje, aby v kasačním řízení před Nejvyšším správním soudem mohly být
posouzeny jen nejzávažnější případy nezákonností v oblasti správního soudnictví. Mezi takové
případy, kdy je kasační stížnost připuštěna, však nepatří případy zahrnuté mimo jiné
i pod ust. §104 odst. 2 s. ř. s., které lze svou povahou považovat za bagatelní. Nejvyšší správní
soud tedy před vyřízením kasační stížnosti žalovaného musel nejprve uvážit otázku přípustnosti
podané kasační stížnosti.
Podle ust. §104 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech
řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.
Otázkou přípustnosti takové kasační stížnosti, se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
zabýval již dříve.
Bylo tomu tak především v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 2116/2010, ve kterém rozšířený senát judikoval, že: „Ustanovení §104
odst. 2 soudního řádu správního, se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou výlučně proti výroku o nákladech
řízení“. Podle právního názoru vysloveného v tomto usnesení český zákonodárce nemínil
absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale naopak umožnit
jej tam, kde Nejvyšší správní soud skutečně přezkoumává výrok o věci samé. Ust. §104
odst. 2 s. ř. s. je tudíž aplikovatelné pouze na kasační stížnosti podané výlučně proti výroku
o nákladech řízení.
Z preambule kasační stížnosti (čl. II.) vyplývá, že tímto mimořádným opravným
prostředkem stěžovatel formálně napadá usnesení krajského soudu v celém rozsahu včetně jeho
odůvodnění (výroky I., II., i III.) a že žádá i zrušení napadeného usnesení krajského soudu rovněž
v celém rozsahu. Na druhé straně z obsahu stížnostní argumentace vyplývá, že se ve skutečnosti
stěžovatel domáhá kasační stížností jen přezkoumání a zrušení výroku usnesení krajského soudu
č. II., kterým mu byla stanovena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 21.570 Kč.
Je tomu tak proto, že stěžovatel krajskému soudu v podstatě obsáhle vytýká jen to,
že na projednávanou věc nesprávně aplikoval ust. §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. namísto ust. §60
odst. 3 věty prvé téhož zákona, a že mylně dovodil naplnění podmínek ust. §62 odst. 4 s. ř. s.,
či že je v této souvislosti usnesení krajského soudu nepřezkoumatelné, a z jakých důvodů.
Stěžovatel v kasační stížnosti nepředkládá důvody a k nim se vztahující argumenty, které
by věcně zpochybňovaly, či popíraly zákonnost výroku usnesení krajského soudu č. I. o zastavení
řízení. Jinak řečeno, stěžovatel po obsahové stránce nikterak nenapadá zákonnost výroku
o zastavení řízení, ke kterému přistoupil krajský soud výlučně z důvodu zpětvzetí návrhu
žalobcem (dne 27. 10. 2014, č.l. 93). Nenapadá (nezpochybňuje) ani naplnění zákonných
předpokladů pro zastavení řízení z titulu zpětvzetí žaloby, jak jsou zakotveny v ust. §47 písm. a)
větě před středníkem s. ř. s., tedy např. zda byla či nebyla žaloba vzata skutečně zpět a zda lze
účinky tohoto úkonu přičítat žalobci apod. V tomto směru stěžovatel jen namítá, že mu měl
krajský soud nejprve umožnit, aby se vyjádřil k uplatněnému zpětvzetí žaloby a že teprve poté
mohl správní soud řízení zastavit. Uvedenou námitkou stěžovatel patrně vytýká krajskému soudu
nedodržení postupu podle ust. §96 odst. 3 o. s. ř. za použití ust. §64 s. ř. s., které
ale na projednávanou věc nedopadá. Je tomu tak proto, že ust. §96 odst. 3 o. s. ř. o posuzování
účinku zpětvzetí žaloby neplatí, dojde-li ke zpětvzetí dříve, než začalo jednání (§96
odst. 4 o. s. ř.). V této věci se u krajského soudu žádné jednání vůbec nekonalo (žaloba nebyla
přednesena ani přečtena a z tohoto důvodu nezačalo ani jednání ve věci). Proto uvedená námitka
žalovaného nemá žádnou relevanci a je neopodstatněná. Obdobně stěžovatel nikterak svou
kasační stížností nebrojil proti výroku III. usnesení krajského soudu, který je však také svou
povahou rozhodnutím o nákladech řízení.
Jak již bylo tedy shora uvedeno, stěžovatel formálně napadá i výrok usnesení krajského
soudu o zastavení řízení, který je důsledkem procesního úkonu žalobce (zpětvzetí žaloby
ze dne 27. 10. 2014), ačkoliv ve skutečnosti brojí jen proti výroku o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v projednávané věci se zřetelem k jednoznačnému projevu vůle žalobce o zpětvzetí
žaloby neměl jinou možnost než v řízení postupovat podle ust. §47 písm. a) s. ř. s. a řízení
zastavit. Stěžovatel svou kasační stížnosti ve skutečnosti ani nechce dosáhnout, aby krajský soud
v řízení pokračoval a žalobu meritorně projednal. Je tomu tak proto, že s ohledem na kogentnost
uvedeného ustanovení soudního řádu správního takový postup není možný. Nikterak také
netvrdí, že by mu zastavením řízení o žalobě vznikla újma. Stěžovatel ve skutečnosti spatřuje
újmu jen ve výroku usnesení o nákladech řízení. S ohledem na nepřípustnost kasační stížnosti
jen proti výroku o nákladech řízení (§104 odst. 2 s. ř. s.), musí však napadat i výrok o zastavení
řízení. Část kasační stížnosti formálně brojící proti výroku usnesení o zastavení řízení proto
působí dojmem nutného přívažku, o který stěžovateli ve skutečnosti vůbec nejde a jehož jediným
účelem je založit přípustnost kasační stížnosti proti výroku o náhradě nákladů řízení. Jediná újma,
která mohla být stěžovateli napadeným usnesením způsobena, tedy spočívá v zásahu do jeho
majetkové sféry výrokem o náhradě nákladů řízení. K této újmě však není možno přihlížet
při posuzování subjektivní přípustnosti kasační stížnosti proti výroku usnesení o zastavení řízení.
Je tomu tak proto, že placení nákladů řízení stojí vedle hlavního předmětu řízení a je jen jeho
odvozeným důsledkem.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů proto dovozuje, že kasační stížnost
stěžovatele v projednávané věci nesměřuje do výroku usnesení krajského soudu o zastavení
řízení, ale že je výlučně namířena jen proti části výroku rozhodnutí, a to proti výroku o nákladech
řízení (výroku II.), společně se k tomu vztahující stížnostní argumentací.
Taková kasační stížnost ale není podle ust. §104 odst. 2 s. ř. s. přípustná.
Nejvyšší správní soud se proto z uvedeného důvodu nepřípustnosti kasační stížnosti
již nezabýval stěžovatelem uplatněnými výtkami k postupu krajského soudu před vydáním
napadeného usnesení, ani správností vyčíslené výše nákladů řízení žalobce, která byla stěžovateli
stanovena k náhradě, ani přezkoumatelností těchto závěrů, nezávisle na tom, zda by byly
případně důvodné či nikoliv.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů odmítl kasační stížnost stěžovatele proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, č. j. 31 A 70/2013 - 103, jako
nepřípustnou [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za použití ust. §120 s. ř. s.].
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věty prvé s. ř. s . za použití
ust. §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. prosince 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu