ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.84.2014:18
sp. zn. 7 As 84/2014 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. P., zastoupen
JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, č. j. 11 Ad 1/2014 –
16,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, č. j. 11 Ad 1/2014 – 16,
se z r u š u j e, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce J. P. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Městsk ého soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014,
č. j. 11 Ad 1/2014 – 16, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným usnesením žalobci nepřiznal
osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra
ze dne 29. 11. 2013, č. j. MV-67971-6/VS-2013, jímž byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 22. 4. 2013, č. j. OSZ- 72474-7/Z-Že-2013. Tímto rozhodnutím byl
žalobci poskytnut jednorázový příspěvek podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí
jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem ,
ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb. (d ále jen „nařízení vlády č. 135/2009 Sb.“), za dobu služby
v pomocném technickém praporu (dále jen „PTP“), a to pouze za období od 1. 9. 1952
do 31. 10. 1953, zatímco žalobce se domáhal příspěvku i za období od 1. 11. 1953
do 29. 11. 1954.
Městský soud při svém rozhodování dospěl k závěru, že podle §11 odst. 1 písm. m)
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“) se od poplatku osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné
újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě,
trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. V daném případě však
nejde ani o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem ani nezákonným
rozhodnutím. Žalobce nedoložil, že by rozhodnutí o jeho zařazení k PTP bylo jako nezákonné
zrušeno, tudíž je třeba vycházet z presumpce správnosti rozhodnutí. Současně se podle
městského soudu nejedná ani o situaci nesprávného úředního postupu. Osvobození nelze přiznat
ani na základě ust. §11 odst. 2 písm. k) zákona o soudních poplatcích, podle kterého je
od poplatku osvobozen navrhovatel, který uplatňuje nároky podle zákona o mimosoudních
rehabilitacích. V projednávaném případě se totiž jedná o nárok upravený nařízením
č. 135/2009 Sb., nikoliv zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Vzhledem k tomu,
že žalobce městskému soudu na výzvu nesdělil údaje o svých majetkových poměr ech, nemohl být
od soudního poplatku osvobozen ani na základě §36 odst. 3 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust . §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že předmětem sporu je náhrada ško dy (náhrada nevyplacené mzdy
za dovolenou) způsobené jeho nezákonným povoláním do vojenského tábora nucené práce
nehledě na to, zda je takové povolání považováno za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední
postup. Poukázal na rozdílnou praxi městského soudu v osvobozování od soudního poplatku
ve skutkově i právně obdobných případech. V jiných dvou stěžovatelem citovaných případech
městský soud přípisem přiznal osvobození od soudního poplatku – jednou podle ust. §11 odst. 1
písm. l) zákona o soudních poplatcích, ve druhém podle ust. §11 odst. 2 písm. k) téhož zákona.
Je lhostejná forma rozhodnutí. Podstatné je, že rozdílný postup soudu má za následek
diskriminaci a zásah do práva na r ovnost ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Konečně stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu týk ající se principu rovnosti
a na judikaturu téhož soudu, podle níž je v řízeních týkajících se nápravy křivd způsobených
minulým režimem zapotřebí dát přednost teleologické interpretaci a vykládat právní předpisy
extenzivně ve prospěch postižených osob. Ze všech těchto důvodů stěžovatel Nejvyššímu
správnímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil, a věc vrátil městskému soudu
k novému projednání.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Ve věci jsou splněny všechny podmínky řízení a kasač ní stížnost je přípustná
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014
č. j. 3 As 125/2012 - 43, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí jsou dostupná
na www.nssoud.cz, resp. http://nalus.usoud.cz). Zaplacení soudního poplatku nebylo
vyžadováno, neboť předmětem kasačního přezkumu je usnesení, jímž nebylo přiznáno
osvobození od soudních poplatků. Trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku by za této
situace znamenalo jen další řetězení téhož problému (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napaden é usnesení městského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadené usnesení městského soudu je třeba
zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
V projednávané věci je spornou otázkou, zda lze předmět řízení před městským soudem
podřadit pod ust. §11 odst. 1 písm. m) [pozn.: městský soud v některých řízeních odkazoval
na písm. l) patrně na základě již neúčinného znění zákona; s ohledem na předmět sporu přichází
v úvahu právě písm. m) aktuálního znění zákona], resp. ust. §11 odst. 2 písm. k) zákona
o soudních poplatcích.
Podle ust. §11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích se od poplatku osvobozují
řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným
rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním
postupem.
Podle ust. §11 odst. 2 písm. k) zákona o soudních poplatcích se od poplatku osvobozuje
navrhovatel, který uplatňuje nároky podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Jelikož je ust. §11 odst. 2 písm. k) zákona o soudních poplatcích speciální k ust. §11
odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích, posuzoval Nejvyšší správní soud nejprve
možnost osvobození stěžovatele od soudních poplatků právě na základě ust. §11 odst. 2 písm. k)
zákona o soudních poplatcích.
Předmětem řízení před městským soudem je příspěvek podle nařízení vlády
č. 135/2009 Sb. To bylo vydáno na základě zmocnění obsaženého v ust. §8 zákona
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o protiprávnosti komunistického režimu“), a tvoří součást
množiny právních předpisů přijatých za účelem nápravy některých křivd spáchaných státem
v období komunistického režimu na odpůrcích tohoto režimu a na režimem perzekvovaných
osobách.
K interpretaci těchto předpisů se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud.
Kupříkladu v nálezu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, uvedl, že „[u]stanovení
rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch
postižených osob.“ Tento n ázor byl rozveden v pozdější judikatuře Ústavního soudu: „Ústavní soud
se ve své dosavadní judikatuře zabýval otázkami ústavně konformního výkladu rehabilitačních předpisů vícekrát.
V předchozích rozhodnutích zdůraznil, že účel a smysl právních předpisů ne ní možné hledat pouze ve slovech
a větách toho kterého předpisu; v něm jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
Tyto zásady pak platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický
právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Jinak řečeno, teleologický
přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmatickým gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální
míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím
režimem.“ (nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2056/12). Pro úplnost
Nejvyšší správní soud dodává, že daný právní názor je přítomný i v recentní judikatuře Ústavního
soudu: „Ústavní soud připomíná, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl,
který není možné dohledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy
uznávané demokratickými právními státy. V pochybnostech je přitom třeba dát přednost takovému výkladu, který
chrání rehabilitované osoby.“ (nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2265/13 ,
a sp. zn. IV. ÚS 644/13).
Citované nálezy Ústavního soudu vyjadřují obecnější principy, na jejichž základě je nutné
přistupovat k projednávání rehabilitačních věcí. Poskytnutí příspěvku podle nařízení vlády
č. 135/2009 Sb. je přitom třeba jednoznačně vnímat jako součást skupiny rehabilitačních
předpisů, neboť rehabilitací v širším smyslu slova se rozumí i náhrada způsobené morální
a materiální újmy vzniklé v souvislosti s perzekucemi. Jednou z forem perzekuce bylo
i povolávání tzv. politicky nespolehlivých osob k výkonu vojenské služby v PTP (§1 odst. 1
písm. d) zákona o protiprávnosti komunistického režimu). Zákon o soudních poplatcích sice
obecně není předpisem rehabilitačním, nicméně pravidla vyslovená Ústavním soudem
pro interpretaci rehabilitačních předpisů je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutno
aplikovat také na ustanovení zakotvující procesní překážky pro přístup k soudu v rehabilitačních
věcech, jakou je i povinnost zaplatit soudní poplatek.
Ust. §11 odst. 2 písm. k) zákona o soudních poplatcích hovoří o nárocích podle zákona
o mimosoudních rehabilitacích. Ačkoliv se v projednávané věci nejedná o nárok přímo plynoucí
z tohoto zákona, tento nárok velmi úzce souvisí s jeho ust. §18 odst. 1, jímž byly zrušeny rozkazy
povolávající tzv. politicky nespolehlivé občany do PTP. Nároky z toho plynoucí jsou obsaženy
v samotném zákoně o mimosoudních rehabilitacích (např. příplatek k důchodu podle jeho
ust. §24 odst. 4), ale i v navazujících předpisech. Nařízení vlády č. 135/2009 Sb. explicitně uvádí,
že předmětný jednorázový příspěvek náleží (za splnění dalších podmínek) státním obča nům
České republiky, kteří byli zařazeni do silničních praporů ženijního vojska, pomocných
technických praporů a vojenských báňských oddílů, uvedeným v §18 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 267/1992 Sb. a zák ona
č. 78/1998 Sb. Z toho vyplývá, že jednorázový příspěvek zakotvený v nařízení vlády
č. 135/2009 Sb. je dalším z nároků plynoucích z titulu zrušení rozkazů o zařazení do PTP podle
zákona o mimosoudních rehabilitacích.
S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu nelze ust. §11 odst. 2 písm. k)
zákona o soudních poplatcích vykládat tak, že se osvobozují pouze navrhovatelé, kteří uplatňují
nárok stanovený přímo v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, nýbrž tak, že osvobozeni jsou
též navrhovatelé uplatňující nárok související se zrušením povolávacích rozkazů do PTP podle
ust. §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, přestože je nárok jako takový stanoven
nařízením vlády č. 135/2009 Sb. Opačný výklad, zastávaný v projednávané věci měst ským
soudem, se jeví jako formalistický, když odhlíží od účelu rehabilitačních předpisů a nesměřuje
k ochraně rehabilitovaných osob. S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud uzavírá,
že v řízení o žalobě proti rozhodnutí o poskytnutí jednorázového příspěvku podle nařízení vlády
č. 135/2009 Sb. je žalobce osvobozen od soudního poplatku podle §11 odst. 2 písm. k) zákona
o soudních poplatcích, neboť účelem daného nařízení vlády je náhrada (některých aspektů) škody
způsobené protiprávním povoláním do PTP, které bylo zrušeno zákonem o mimosoudních
rehabilitacích. Vzhledem k tomuto závěru již Nejvyšší správní soud nepovažoval za nutné
vyjadřovat se k ostatním námitkám uvedeným v kasační stížnosti.
Jelikož je stěžovatel v řízení o žalobě osvobozen přímo ze zákona, neměl městský soud
vůbec o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků rozhodovat a měl mu pouze
neformálně sdělit skutečnost, že jeho žádost je bezpředmětná s ohledem na zákonné osvobození
od soudních poplatků. Rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků bylo za dané
situace nezákonné.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, č. j. 11 Ad 1/2014 – 16,
je opodstatněná, a proto napadené usnesení podle ust. §110 odst. 1 věta prvá před středníkem
s. ř. s. zrušil, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
(Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud (Městský soud
v Praze) vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v rámci rozhodování
o žalobě (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu