ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.86.2014:27
sp. zn. 7 As 86/2014 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: M. Ch.,
proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 25. 4. 2014, č. j. 51 A 9/2013 – 26,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2014, č. j. 51 A 9/2013 – 26,
se z r u š u j e, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný - Krajský úřad Kraje Vysočina domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2014, č. j. 51 A 9/2013 – 26, a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále též „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 25. 4. 2014, č. j. 51 A 9/2013 – 26, zrušil pro vady řízení rozhodnutí žalovaného
Krajského úřadu Kraje Vysočina, oddělení ostatních správních činností, ze dne 14. 3. 2013,
č. j. KUJI 18601/2013, sp. zn. OOSČ 157/2013 OOSC/59/AS/2, a jemu předcházející
rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 25. 2. 2013, odboru dopravy,
č. j. DOP/2179/2012-17, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 14. 3. 2013, č. j.: KUJI 18601/2013,
sp. zn. OOSČ 157/2013 OOSC/59/AS/2 byl při tom žalobce pravomocně uznán vinným ze
spáchání přestupků podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 5 a ust. §125c odst. 1 písm. k) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni spáchání
přestupku (dále jen „zákon o silničním provozu“) a byla mu uložena pokuta ve výši 2.500 Kč a
povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
Krajský soud při svém rozhodování dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je
v otázce naplnění skutkové podstaty přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 5 zákona
o silničním provozu nepřezkoumatelné. Správní orgán je totiž i bez návrhu povinen zjišťovat
všechny rozhodné okolnosti, a to i ve prospěch obviněného z přestupku (ust. §50 odst. 3
správního řádu). V přestupkovém řízení se nelze spokojit pouze s povrchními zjištěními, nýbrž je
povinností rozhodujícího správního orgánu náležitě zjistit znaky skutkové podstaty přestupku
a odůvodnit je natolik úplně a přesně, aby bylo možno uzavřít, že se obviněný
s pravděpodobností rovnající praktické jistotě skutečně dopustil jednání naplňujícího znaky
přestupku, které je mu kladen za vinu. Jinak je nutno postupovat ve smyslu zásady in dubio
pro reo. Tak tomu ale v této věci podle krajského soudu nebylo.
Jde-li o věc samou, krajský soud po opakování provedených důkazů, zejm. videozáznamu
Policie České republiky, dospěl k závěru, že není zřejmé, že by byl žalobce omezován ve své jízdě
jakýmkoliv jiným vozidlem, jak předestíral ve své žalobě. Poukazované terénní zelené vozidlo,
které se z pohledu žalobce nacházelo v levém - odbočovacím pruhu, zde plynule zastavovalo,
a to z důvodu budoucí změny směru jízdy. Žádné jiné vozidlo souběžně s vozidlem žalobce
křižovatkou v inkriminované době neprojíždělo. Stejně tak je vyloučeno, aby od okamžiku projetí
křižovatky žalobcem do zastavení jeho vozu došlo k záměně v osobě řidiče. I po opakování
tohoto důkazu soudem žalobce setrval na svém tvrzení, že vjížděl do křižovatky v okamžiku, kdy
na semaforu stále svítilo oranžové výstražné světlo. Tato verze žalobce však byla před soudem
jednoznačně vyvrácena. Formálně vzato bylo možno konstatovat, že žalobce vjel do křižovatky
jednoznačně na červené světlo. Nechoval se tak v souladu s ust. §70 odst. 2 písm. a) zákona
o silničním provozu. Z jakého důvodu k tomu došlo, však ani žalovaný ani správní orgán prvého
stupně blíže nevyšetřil. Při tom je zřejmé, že červené světlo nesvítilo na návěstidle stále,
ale následovalo po světle oranžovém s časovou prodlevou cca 2 sekund.
Podle krajského soudu je obecně známo, že reakční doba na světelný podnět je u řidičů
cca 1 sekunda. Pokud pak bylo deštivo a žalobce jel rychlostí 60 km/hod., je podle zkušenosti
rozhodujícího soudu zřejmé, že by žalobce k zastavení vozidla potřeboval dráhu cca 45-50m.
Krajský soud má proto za spornou otázku, zda mohl žalobce po rozsvícení žlutého světla zastavit
před křižovatkou tak, aby neohrozil ostatní řidiče. Při svých úvahách pak správní soud dovodil,
že není dostatečně zřejmé, zda žalobce skutek, který mu je kladen za vinu, spáchal i z pohledu
materiálního. Otázka jednání žalobce nebyla posouzena z hlediska ust. §70 odst. 2 písm. d)
zákona o silničním provozu. Pokud by totiž došlo k naplnění dikce tohoto ustanovení zákona
o silničním provozu, nemohlo by být žalobci spáchání přestupku, z něhož byl uznán vinným,
kladeno za vinu. Krajský soud proto dospěl k závěru, že je v tomto rozsahu řízení před správním
orgánem zatíženo nepřezkoumatelností, a proto jej zrušil.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný jako stěžovatel (dále též
„stěžovatel“) kasační stížnost, kterou výslovně opřel o důvod uvedený v ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel především namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
přezkoumatelnosti resp. nepřezkoumatelnosti zrušeného rozhodnutí stěžovatele i správního
orgánu prvého stupně. Správní orgány obou stupňů se v rámci svých rozhodnutí řádně
vypořádaly s vyhodnocením naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku dle §125c odst. 1
písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil žalobce. Na řádně a správně
(i podle krajského soudu) zjištěný skutkový děj poté správní orgány aplikovaly příslušná
ustanovení zákona o silničním provozu. Krajským soudem podaný výklad ust. §70 odst. 2
písm. d) zákona o silničním provozu je však nepřiměřeně extenzivní. Ve svém důsledku by při
aplikaci v praxi vedl k naprosto neudržitelnému a vysoce rizikovému stavu v provozu
na pozemních komunikacích, když by fakticky nemusely být vůbec respektovány povinnosti
řidiče vyplývající ze světelných signálů tříbarevné soustavy při řízení provozu na světelné
křižovatce. Citované ust. §70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu je zásadně a důsledně
třeba vykládat tak, že prvotní je vždy povinnost řidiče na signál se žlutým světlem „Pozor!“
zastavit vozidlo před značkami křižovatky (resp. před značkou „příčná čára souvislá“,
resp. před světelným signalizačním zařízením). Teprve a pouze výjimečně - kdy je při rozsvícení
tohoto žlutého světla vozidlo již tak blízko křižovatky, že by jeho řidič nemohl bezpečně zastavit,
smí pokračovat v jízdě. Z pořízeného videozáznamu je však zcela evidentní a jednoznačně
seznatelné, že žalobce nejenže nezastavil či nezpomalil svou jízdu při signálu žlutým světlem
s intervalem cca 2 sekund, ale nezastavil ani na světelný signál se světlem v barvě červené.
V pozici na kterou poukazuje krajský soud - tedy stav, kdy již při změně ze zeleného světla na
žluté, nemůže řidič bezpečně zastavit před křižovatkou, se v projednávané věci nacházel toliko
řidič bílé dodávky, nikoliv však žalobce. Ten se v totožném místě (kdy již nelze bezpečně zastavit
před křižovatkou) nacházel až při změně světel z barvy žluté na barvu červenou (tedy již dávno
po té, kdy měl i s prodlevou 1 sekundy dle krajského soudu zahájit brzdný manévr). Že pak
křižovatkou žalobce projížděl na signál s červeným světlem (Stůj!) a nikoliv na žlutý signál
(Pozor!) seznal i sám krajský soud. Pokud pak krajský soud poukazuje na možný vliv počasí
(déšť), tak bylo naopak povinností řidiče, jak jsou stanoveny v §18 odst. 1 zákona o silničním
provozu, zvláště při průjezdu křižovatkou, aby tento svou jízdu přizpůsobit okolnostem, které by
bylo možno předvídat. Na jednání žalobce ust. §70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu
jednoznačně nedopadá. Je tomu tak proto, že žalobce v okamžiku rozsvícení signálu se žlutým
světlem nebyl v bezprostřední blízkosti hranice křižovatky. Toto jednoznačně vyplývá
z videozáznamu, zachycujícího jednání žalobce. Ten však měl dostatečnou možnost na žluté
světlo zastavit ještě před křižovatkou, což neučinil. Žalobce nezahájil brzdný manévr ani po té, co
se na světelné signalizaci rozsvítilo červené světlo (Stůj!), jehož rozsvícení musel nutně
předpokládat a vzhledem k jeho pozici před světelnou signalizací ho i vidět. Při hodnocení
skutkového děje a jeho právního posouzení je naopak nutné přihlédnout k tomu, že žalobce měl
sám předvídat rozsvícení červeného světla, s nímž je spojen zákaz jízdy křižovatkou, resp. měl
zahájit brzdný manévr již na žluté světelné znamení a tím spíše pak na světelné znamení červené,
které musel nutně vidět. Ani na jeden z těchto signálů však žalobce nereagoval a namísto toho
pokračoval jízdou křižovatkou i na červené signální světlo. Tvrzení žalobce o tom, že byl
při průjezdu křižovatkou ohrožen jiným vozidlem, že při jeho průjezdu svítilo žluté světlo
a že byla chyba v koordinaci a nastavení signalizačního zařízení, bylo dokazováním proto
jednoznačně vyvráceno.
Žalobce považuje kasační stížnost za neopodstatněnou a rozsudek krajského soudu
za souladný se zákonem. Popírá, že by řádně nesledoval světelné signály, jak dovozuje stěžovatel
s poukazem na jeho vyjádření před správním orgánem prvého stupně. Nesouhlasí
ani se stěžovatelem předestřeným výsledkem dokazování, podle kterého má být ze spisového
materiálu jednoznačně zřejmé, že projel křižovatkou na signál s červeným světlem. V tomto
směru je rozhodný úhel pohledu kamery, který je však v této věci odlišný od pohledu ze sedadla
řidiče. Setrvává na svém tvrzení, že ze svého pohledu vjížděl do křižovatky stále na oranžovou
(žlutou) a nikoliv na červenou, jak mylně dovozují správní orgány a ve svém důsledku i krajský
soud. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je třeba zrušit, a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti má za to, že rozsudek krajského soudu je zatížen vadou
řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti, neboť se nedostatečně věnuje otázce naplnění skutkové
podstaty přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 5 zákona o silničním provozu ve vztahu
k ust. §70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu, ačkoliv tak měl učinit podle §3 a §50
odst. 2 (správně odst. 3) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“).
Podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bodu 5 zákona o silničním provozu se fyzická osoba
dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu
s §4 písm. b) a c) nezastaví vozidlo na signál, který jí přikazuje zastavit vozidlo nebo na pokyn
„Stůj“ daný při řízení nebo usměrňování provozu na pozemních komunikacích osobou k tomu
oprávněnou.
Podle ust. §4 písm. b) zákona o silničním provozu je při účasti na provozu na pozemních
komunikacích každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými
tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních
komunikacích podle §75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob,
o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích.
Podle ust. §4 písm. c) zákona o silničním provozu je při účasti na provozu na pozemních
komunikacích každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály,
dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.
Podle ust. §70 odst. 2 písm a) zákona o silničním provozu při řízení provozu
na křižovatce znamená pro řidiče signál s červeným světlem "Stůj!" povinnost zastavit vozidlo
před dopravní značkou "Příčná čára souvislá", "Příčná čára souvislá se symbolem Dej přednost
v jízdě!" a "Příčná čára souvislá s nápisem STOP", a kde taková dopravní značka není,
před světelným signalizačním zařízením.
Podle ust. §70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu při řízení provozu
na křižovatce znamená pro řidiče signál se žlutým světlem "Pozor!" povinnost zastavit vozidlo
před dopravní značkou "Příčná čára souvislá", "Příčná čára souvislá se symbolem Dej přednost
v jízdě!" a "Příčná čára souvislá s nápisem STOP", a kde taková dopravní značka není,
před světelným signalizačním zařízením; je-li však toto vozidlo při rozsvícení tohoto signálu
již tak blízko, že by řidič nemohl vozidlo bezpečně zastavit, smí pokračovat v jízdě.
Podle ust. §3 správního řádu, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní
orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2.
Podle ust. §50 odst. 3 správního řádu správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti
důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost,
je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
Z napadeného rozhodnutí stěžovatele ze dne 14. 3. 2013, č. j.: KUJI 18601/2013,
sp. zn. OOSČ 157/2013 OOSC/59/AS/2 vyplývá, že žalobce byl pravomocně uznán vinným
ze spáchání 2 přestupků [dle §125c odst. 1 písm. f) bod 5 a §125c odst. 1 písm. k) zákona
o silničním provozu] spočívajících v porušení §4 písm. b) a c) a §5 odst. 1 písm. a) téhož zákona,
za což mu byla udělena pokuta 2.500 Kč a stanovena povinnost uhradit náklady správního řízení
ve výši 1.000 Kč. Žalobci byla tedy pravomocně uložena uvedená pokuta celkem za 2 spáchané
přestupky, když prvý měl spočívat v nedovolené jízdě křižovatkou za situace, kdy na světelném
signalizačním zařízení mělo svítit již červené světlo, a druhý spočíval v jízdě vozidlem,
které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem pro provoz
na pozemních komunikacích (bez platné STK).
Krajský soud se při svém rozhodování blíže zabýval pouze otázkou, zda na poli
zákonnosti obstojí závěr správních orgánů, že žalobce spáchal přestupek podle §125c odst. 1
písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu. Přitom dospěl k závěru, že je v této otázce
rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvého stupně dílem nepřezkoumatelné a proto je
zrušil a věc vrátil žalovanému stěžovateli k dalšímu řízení. Žalobními námitkami či zákonností
závěru žalovaného stěžovatele stran druhého z přestupků, který byl žalobci kladen za vinu,
se krajský soud z důvodu ekonomie řízení již nezabýval. S vysloveným názorem
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného se však stěžovatel neztotožnil a napadl jej kasační
stížností.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než se zabývat toliko otázkou, zda na poli
zákonnosti obstojí závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele
ve vztahu ke spáchanému přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním
provozu, či nikoliv.
Otázkou přezkoumatelnosti správních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval již
dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 - 132, který je
dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil, že: „V rámci řízení o uložení pokuty za správní delikt,
zahajovaného z úřední povinnosti (ex officio), jako jedné ze základních forem správního trestání je třeba klást
zvláštní důraz na důkladné zjištění skutkového stavu ze strany správních orgánů a jejich rozhodnutí důsledně
poměřovat zásadou materiální pravdy jako jednou ze základních zásad činnosti správních orgánů ve smyslu §3
správního řádu z roku 2004, jakož i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle §50 odst. 3 věty druhé téhož
zákona“. V rozsudku ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, který byl publikován ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2412/2011, vyslovil Nejvyšší správní soud právní
názor, že: „Podle §50 odst. 3 věty druhé správního řádu z roku 2004 v řízení, v němž má být z moci úřední
uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena; toto ustanovení je tak ve vztahu k §82 odst. 4 téhož
zákona lex specialis. Má-li správní orgán povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena i bez návrhu (z logiky věci bez návrhu toho, komu má být
povinnost uložena), nemůže se správní orgán ohledně návrhů takové osoby na provedení dalších důkazů současně
dovolávat §82 odst. 4 správního řádu (zásady koncentrace řízení). Ustanovení §82 odst. 4 správního řádu
na řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, nedopadá.“
Obecně pak lze ve vztahu k přezkoumatelnosti, resp. nepřezkoumatelnosti správních
rozhodnutí vztáhnout i premisy a závěry upravující přezkoumatelnost rozhodnutí správních
soudů, jak bylo vytýčeno v judikatuře Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, či nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, jenž byl uveřejněn pod č. 85 ve svazku
č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Obdobné platí, i pokud jde o judikaturní závěry
Nejvyššího správního soudu ve vztahu k rozhodnutím správních soudů. Je tomu tak proto,
že v zásadě je třeba na správní rozhodnutí sankční povahy (při správním trestání) vztahovat tytéž
požadavky jako na soudní rozhodnutí. V tomto směru např. z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, vyplývá názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního
rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny“. V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn
pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pak Nejvyšší správní soud
vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat
zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok
je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností
nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupného na www.nssoud.cz, vyplývá, že pokud
„z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování
zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní
normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím
i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být správní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (o naplnění skutkových znaků přestupků), resp. jakým způsobem
postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění
přezkoumávaného správního rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění
tohoto rozhodnutí lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní orgán vyšel a jak o něm uvážil.
Vytýčeným požadavkům rozhodnutí žalovaného dostojí.
Z obsahu spisu vyplývá, že v otázce žalobcem spáchaného přestupku dle §125c odst. 1
písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu bylo vedeno rozsáhlé dokazování. Skutkový závěr
správních orgánů obou stupňů o tom, že žalobce spáchal přestupek, který mu byl kladen za vinu,
tj. že nedbal světelných znamení a s vozidlem projel monitorovanou křižovatku,
i když na světelné signalizaci svítilo červené světlo, byl jednoznačně prokázán nejen v řízení
před žalovaným, ale i v řízení před krajským soudem. Tento skutkový závěr žalovaného
a správního orgánu prvého stupně se neopírá pouze o stěžejní důkaz - videozáznam, ale vyplývá
i z jiných důkazů provedených správním orgánem (např. ze svědeckých výpovědí zasahujících
příslušníků Policie České republiky). Ze žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného je též
dostatečně patrné, jak se správní orgán vypořádal se vznesenými odvolacími důvody a k nim
se vztahující zásadní žalobní argumentací. Je z něj také patrné, z jakých důvodů a důkazů
dovozuje, že je žalobcem v tomto směru předestřená argumentace o tom, že ve skutečnosti
projížděl křižovatkou v okamžiku, kdy na signalizačním zařízení (semaforu) svítilo žluté výstražné
světlo a že byl ohrožen jiným vozidlem, lichá a vyvrácená.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu jsou vyslovené závěry žalovaného ohledně
spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu žalobcem
v návaznosti na §4 písm. b) a c) téhož zákona zcela dostatečně podložené skutkovými
okolnostmi zjištěnými jak ve správním řízení, tak i v řízení před krajským soudem při jednání.
Ze skutkového stavu věci i z jeho hodnocení žalovaným jednoznačně vyplývá, že žalobce nedbal
výstražných světelných znamení a projížděl křižovatkou za stavu, kdy jej na to upozorňovala
nejen výstražná světelná signalizace žlutým světlem [srov. §70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním
provozu], ale dokonce za stavu, kdy mu světelná signalizace přikazovala zastavit vozidlo
před dopravní značkou "Příčná čára souvislá", "Příčná čára souvislá se symbolem Dej přednost
v jízdě!" a "Příčná čára souvislá s nápisem STOP", a kde taková dopravní značka není,
před světelným signalizačním zařízením [srov. §70 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu].
Ponechat stranou pozornosti nelze ani skutečnost, že z obsahu správního spisu a důkazů
v něm obsaženým nevyplývá, že by se žalobce alespoň pokusil své vozidlo zastavit, ale naopak,
že při průjezdu křižovatky žalobcem řízené vozidlo zrychlilo. Nelze tak v žádném případě
souhlasit s krajským soudem, že by se žalovaný spokojil pouze s povrchními zjištěními a že by
v projednávané věci nebyl náležitě a dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Skutkový stav věci
zjištěný správními orgány je přitom dostatečný pro závěr, že žalobce naplnil znaky přestupku
[§125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu], který mu byl mimo jiné kladen
za vinu a je prostý rozumných pochybností.
Z napadeného rozhodnutí žalovaného nelze skutečně jednoznačně zjistit, zda se správní
orgány v projednávané věci výslovně zabývaly úvahou o pohnutkách žalobce, které jej vedly
k tomu, že projížděl křižovatkou, ačkoliv mu to zakazovala světelná signalizace, dále bližšími
podmínkami silničního provozu (déšť) a tím, zda v jeho věci byly naplněny podmínky
pro exkulpaci [§70 odst. 2 písm. d), věta prvá za středníkem zákona o silničním provozu],
či nikoliv. Ze zjištěného skutkového stavu věci, jak správně v kasační stížnosti poukazuje
stěžovatel, však i bez výslovného explicitního zakotvení v odůvodnění napadeného rozhodnutí
vyplývá, že toto ustanovení na žalobce účinně nedopadá. Žalobce totiž zcela nesporně - oproti
předchozímu vozidlu (bílé dodávce) projížděl dotčenou křižovatkou za stavu, kdy již na světelné
signalizaci svítilo červené světlo. Dikce §70 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu však
oproti dikci §70 odst. 2 písm. d) téhož zákona neumožňuje, a tedy i neukládá, správnímu orgánu
povinnost uvážit, zda při rozsvícení červeného světelného signálu byl žalobce již tak blízko, že by
řidič nemohl vozidlo bezpečně zastavit a smí proto pokračovat v jízdě. Je tomu tak proto,
že zákon počítá se zahájením brzdícího manévru v okamžiku rozsvícení žlutého signalizačního
světla a nikoliv až světla červeného. V pozici, kdy by byla bývala aplikace dikce ust. §70 odst. 2
písm. d) věty prvé za středníkem zákona o silničním provozu relevantní, se nenacházelo vozidlo
žalobce, ale jiné vozidlo - bíla dodávka. Naopak vozidlo žalobce v tento okamžik nebylo
v zorném poli policejní kamery a nebylo tam ani následující 2 sekundy, které by jinak mohl
žalobce - pokud by respektoval výstražné světelné znamení signalizace křižovatky (žluté světlo),
věnovat bezpečnému zastavení na hranici sledované křižovatky. V pozici, na níž by jinak
dopadalo ust. §70 odst. 2 písm. d) věta za středníkem zákona o silničním provozu, se vozidlo
žalobce nacházelo až v okamžiku změny světelné signalizace z barvy žluté na barvu červenou
(srov. str. 5 a 6 rozhodnutí žalovaného).
Stěžovatel zcela případně poukazuje na skutečnost, že každý řidič si musí být vědom
toho, že při průjezdu křižovatkou nebo i před tím může dojít ke změně světelné signalizace. Musí
proto být připraven na tuto změnu adekvátně a bezprostředně reagovat. Změna zeleného světla
(Volno!) na žluté světlo (Pozor!) a na následující červené světlo (Stůj!) není nic neobvyklého ani
nahodilého. Jde o zcela běžnou dopravní situaci. Řidič ji musí předvídat a tomu musí přizpůsobit
způsob a rychlost jízdy (průjezdu křižovatkou). Uvedené platí tím spíše, pokud je deštivé počasí,
jak tomu bylo i v projednávané věci. Takto ovšem žalobce evidentně nepostupoval. Nereagoval
ani na výstražnou signalizaci žlutým světlem, ani na signalizaci světlem červeným, přičemž došlo
i k zrychlení vozu (srov. rozhodnutí žalovaného str. 4).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu proto krajským soudem obligatorně
vyžadovaná úvaha žalovaného k pohnutkám jízdy žalobce, k posouzení dané věci dle §70 odst. 2
písm. d) zákona o silničním provozu a k tomu, zda světelná signalizace nebyla ve skutečnosti
pastí na řidiče, není případná. Bylo by naopak přepjatým formalismem rušit rozhodnutí
žalovaného jen proto, že uvedenou úvahu výslovně neobsahuje. Toto platí tím spíše, když je
z rozhodnutí žalovaného jako celku ve spojení s vyjádřením k žalobě a kasační stížnosti, zřejmý
jeho závěr o tom, že ust. §70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu na posuzovanou
skutkovou situaci nedopadalo (oproti před žalobcem jedoucímu vozidlu - bílé dodávce). Navíc
žalobce neprojížděl křižovatku za situace, kdy svítilo žluté světlo, ale za situace, kdy již svítilo
světlo červené, které nemohl přehlédnout.
Nejvyšší správní soud nemůže ponechat stranou ani okolnost, že vytýkaná a krajským
soudem dovozovaná vada řízení (zrušující důvod) před správními orgány [porušení §50 odst. 2
a 3 správního řádu ve spojení s §70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu] nebyla
ve skutečnosti žalobcem v jeho žalobě ze dne 17. 4. 2014, ani v doplnění žaloby ze dne 7. 5. 2014,
vůbec namítána. Pokud se jí pak krajský soud zabýval, rozváděl své úvahy stran pohnutek jednání
žalobce, rychlosti vozidla, povětrnostních podmínek a brzdných drah, postupoval v rozporu
s dispoziční zásadou, na které je správní soudnictví založeno. Již z tohoto důvodu bylo třeba
napadený rozsudek zrušit, a to i bez návrhu.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů proto zrušil kasační stížností napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2014, č. j. 51 A 9/2013 – 26, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby v mezích vysloveného právního názoru
a v mezích včas uplatněných žalobních bodů posoudil zákonnost rozhodnutí žalovaného,
a teprve po té vydá rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu