ECLI:CZ:NSS:2014:7.AZS.193.2014:44
sp. zn. 7 Azs 193/2014 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: N. A.,
zastoupeného Mgr. Filipem Schmidtem, advokátem se sídlem Čihákova 871/15, Praha 9, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, č. j. 44 A 44/2014 – 16,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, č. j. 44 A 44/2014 – 16,
a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 7. 2014, č. j. OAM-161/LE-BE02-PS-2014,
se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna advokáta Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL. M. se u r č u je částkou
4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2014, č. j. 44 A 44/2014 – 16, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 29. 7. 2014, čj. OAM-161/LE-BE02-PS-2014, kterým byla stěžovateli
podle ust. §46a odst. 1 písm. c) a §46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců
v Bělé pod Bezdězem – Jezové až do vycestování, maximálně však do 26. 11. 2014.
V odůvodnění rozsudku krajský soud posuzoval způsob stanovení maximální zákonné délky
uložené povinnosti. Odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014,
čj. 3 Azs 24/2013 - 42, a ze dne 21. 5. 2014, čj. 6 Azs 33/2014 - 45, a uvedl, že uvážení správního
orgánu o maximální délce povinnosti cizince setrvat v zařízení pro zajištění cizince musí být vždy
z odůvodnění rozhodnutí seznatelné. V soudním přezkumu obstojí, jen má-li oporu
v konkrétních a specifických okolnostech, jež plynou z kontextu celého odůvodnění správního
rozhodnutí. V daném případě lze podle krajského soudu z rozhodnutí ministerstva zjistit, jaké
konkrétní okolnosti vzalo ministerstvo v úvahu při stanovení povinnosti stěžovatele setrvat
v zařízení pro zajištění cizinců po maximální dobu. Touto okolností byla skutečnost, že stěžovatel
nedisponuje platným cestovním dokladem, takže jej bude třeba obstarat. Podle krajského soudu
by bylo příště namístě přesněji vymezit, které z rekapitulovaných okolností byly pro úvahu
ministerstva klíčové. Dále se krajský soud zabýval žalobní námitkou, v níž stěžovatel odmítl
závěr, že představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Krajský soud uvedl, že samotná okolnost,
že se zdržoval na území České republiky neoprávněně, není bez dalšího dostatečně intenzivním
narušením veřejného pořádku pro účely ust. §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Stejně tak bez
dalšího nepostačí, že nebyl zdravotně pojištěn, aktuálně nemá finanční prostředky na svůj pobyt,
nemá pracovní povolení a je bezdomovcem. Přeroste-li však nelegální pobyt nebo akutní
nedostatek financí až do situace, kdy stěžovatel mařil výkon správního rozhodnutí, aniž by zde
byly výjimečné polehčující okolnosti (např. faktické skutečnosti, které bránily již naplánovanému
vycestování, spolupráce se správními orgány po opomenutí vycestovat apod.), nebo páchal
trestnou činnost (byť motivovanou bezvýchodnou situací), je třeba takové jednání již považovat
za dostatečně intenzivní zásah do veřejného pořádku, který ostatně může v řadě případů
představovat i jednání trestněprávní povahy. K žalobní námitce, že ministerstvo pouze
zrekapitulovalo skutkový stav zjištěný Policií České republiky v řízení o zajištění cizince, krajský
soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014, čj. 3 Azs 24/2013 - 42,
z něhož vyplývá, že převzetí skutkových zjištění z předchozího řízení o zajištění do rozhodnutí
o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců není nedostatkem tohoto rozhodnutí
za předpokladu, že tato skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou
splněny podmínky pro aplikaci ust. §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, včetně posouzení,
zda cizinec nespadá do chráněné skupiny osob, na které nelze tuto povinnost aplikovat. Krajský
soud neshledal proto v postupu ministerstva pochybení.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. , ve které zejména uvedl,
že ministerstvo dostatečně nezdůvodnilo aplikaci maximální délky povinnosti setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců a krajský soud toto pochybení nenapravil. Ministerstvo podle stěžovatele
aplikovalo ust. §46a zákona o azylu v rozporu s ustálenou judikaturou (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 12. 2013, čj. 5 Azs 17/2013 - 22, a usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010 - 151) a pochybilo, pokud
dospělo k závěru, že stěžovatel představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Rozhodnutí
ministerstva je tak v rozporu s čl. 5 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Podle stěžovatele vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
samo o sobě neodůvodňuje závěr o jeho nebezpečnosti pro veřejný pořádek. Stěžovatel také
poukázal na skutečnost, že se krajský soud nezabýval jeho námitkou, že v České republice žádá
o udělení mezinárodní ochrany z důvodu své sexuální orientace, přičemž se jedná o novou
skutečnost oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany z roku 2003. V dalším
stížním bodě stěžovatel namítal, že ministerstvo nemohlo vycházet z informací získaných
od Policie České republiky a odkázat na ně. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že své rozhodnutí dostatečně
odůvodnilo v souladu s požadavky ust. §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), a to s poukazem na konkrétní okolnosti případu zjištěné
ze správního spisu. Stěžovatel podle ministerstva představuje skutečné, aktuální a závažné
nebezpečí pro veřejný pořádek, neboť pobýval na území České republiky dlouhodobě
neoprávněně, bez platného oprávnění k pobytu či víza, bez platného cestovního dokladu a nebyly
zde dány žádné výjimečné polehčující okolnosti. Stěžovatel vědomě pobýval na území České
republiky v rozporu s uloženým správním vyhoštěním a existuje reálná obava, že bude nadále
průběh správního řízení ztěžovat. Svým soustavným porušováním právního řádu dal jasně najevo
neochotu respektovat základní pravidla vyjádřená v zákonech České republiky, a proto existuje
důvodná obava, že v takovém chování bude pokračovat, v důsledku čehož může být v budoucnu
narušen veřejný pořádek. Ministerstvo při rozhodování vycházelo oprávněně z informací
poskytnutých Policií České republiky obsažených v rozhodnutí o zajištění stěžovatele, které
je součástí správního spisu. S ohledem na výše uvedené ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §46a odst. 1 zákona o azylu ministerstvo rozhodne o povinnosti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany, s výjimkou žadatele, kterým je nezletilá osoba bez doprovodu,
rodič nebo rodina s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi, osoba s vážným
zdravotním postižením, těhotná žena nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena
jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí, setrvat v přijímacím středisku
nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní, jestliže
a) nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žadatele, b) žadatel se prokazuje padělanými nebo
pozměněnými doklady totožnosti, nebo c) je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl
představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížní námitkou, že ministerstvo řádně
neodůvodnilo aplikaci maximální délky povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců.
Touto otázkou se již Nejvyšší správní soud zabýval ve svých rozhodnutích. Například
v rozsudku ze dne 5. 3. 2014, čj. 3 Azs 24/2013 - 42, dospěl k závěru, že ust. §46a odst. 1 zákona
o azylu dává ministerstvu explicitně možnost omezit žadatele o mezinárodní ochranu na svobodě
na dobu do vycestování, maximálně po dobu 120 dnů. Podle Nejvyššího správního soudu
z jazykového výkladu tohoto ustanovení lze dovodit, že ministerstvo má možnost správního
uvážení, aby v jednotlivých případech stanovilo dobu kratší, tato doba však nesmí překročit
zákonné maximum. Jelikož zákon o azylu dává ministerstvu možnost správního uvážení, jeho
rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno, aby bylo možné přezkoumat, zda tyto meze
nepřekročilo nebo správní uvážení nezneužilo. Při porovnání s podobným institutem, kterým je
zajištění cizince za účelem správního vyhoštění (§124 zákona 326/2009 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), nelze přehlédnout, že zákonodárce stanovil kriteria, na základě kterých má být
stanovena doba trvání zajištění, přičemž tato doba nesmí překročit 180 dnů. Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 19. 10. 2011, čj. 1 As 93/2011 - 79, vyslovil, že i vedlejší ustanovení
výroku rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho vyhoštění, jímž se stanoví doba trvání
zajištění, musí být řádně odůvodněno ve smyslu ust. §68 odst. 3 správního řádu, aby bylo možné
přezkoumat, zda správní orgán nezneužil správní uvážení či nepřekročil jeho meze. Takové
nároky na odůvodnění jsou tím spíše oprávněné, jestliže stanovení doby trvání zajištění podléhá
správnímu uvážení, při jehož výkonu se bere v úvahu zejména předpokládaná složitost přípravy
výkonu správního vyhoštění, ale rovněž další meze vlastní pro výkon veřejné moci v právním
státě, jako je zákaz libovůle, zákaz diskriminace, příkaz zachovávat lidskou důstojnost, respekt
principu proporcionality a rovnosti atd. Správní uvážení musí proto nalézt odraz v odůvodnění
rozhodnutí, aby soud mohl přezkoumat, zda správní orgán nezneužil správní uvážení nebo
nepřekročil jeho meze. Uvedené závěry vyplývají také z rozsudků Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 9. 2004, čj. 2 As 19/2004 - 92, publ. pod č. 430/2005 Sb. NSS, a ze dne 30. 11. 2004,
čj. 3 As 24/2004 - 79. Rovněž lze znovu odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 3. 2014, čj. 3 Azs 24/2013 - 42, ve kterém byl vysloven závěr, že ačkoliv účelem
ust. §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu není, tak jako v případě zajištění za účelem správního
vyhoštění, zajistit výkon vyhoštění, závěry judikatury o nezbytnosti odůvodnění stanovení délky
zajištění lze analogicky vztáhnout i na rozhodování o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění
cizinců podle citovaného ustanovení. Ministerstvo proto musí rozhodnutí o délce uložené
povinnosti odůvodnit, zejména pokud se rozhodne uložit zákonné maximum. Požadavek
na odůvodnění délky této povinnosti je možné dovodit i z toho, že se jedná o zásah do osobní
svobody jednotlivce a musí být zaručen jeho soulad s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Ostatně
i v rozsudku ze dne 17. 9. 2013, čj. 5 Azs 13/2013 - 30, Nejvyšší správní soud upozornil
na skutečnost, že dosavadní judikatura Evropského soudu pro lidská práva týkající se omezení
svobody žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v České republice potvrzuje, že na taková
omezení svobody se vztahuje čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy (viz rozsudky Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 25. 10. 2012, Buishvili proti České republice, bod 49, a ze dne 27. 11. 2008,
Rashed proti České republice, bod 70), přičemž podle Evropského soudu pro lidská práva nesmí doba
trvání zbavení svobody přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle
(viz již citovaný rozsudek Rashed proti České republice, bod 68, a dále rozhodnutí velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2008 Saadi proti Velké Británii, bod 79; srov. také
Krnec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář.
1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 496).
Vzhledem k výše uvedenému musí být z rozhodnutí ministerstva zřejmé, z jakého důvodu
byla žadateli o udělení mezinárodní ochrany uložena povinnost setrvat v přijímacím středisku
nebo v zařízení pro zajištění cizinců po maximálně přípustnou dobu. Ministerstvo v odůvodnění
napadeného rozhodnutí výslovně neodůvodnilo maximální délku uložené povinnosti, avšak
formulací „vzhledem k výše uvedenému“ odkázalo na předchozí odstavce odůvodnění, ve kterých
popisuje skutkové okolnosti případu. Krajský soud pak dovodil, že z této formulace lze zjistit,
jaké konkrétní okolnosti vzalo ministerstvo v úvahu při stanovení povinnosti stěžovatele setrvat
v zařízení pro zajištění cizinců po maximální dobu, neboť v předcházejících odstavcích bylo
uvedeno, že stěžovatel nedisponuje platným cestovním dokladem. Podle Nejvyššího správního
soudu však ministerstvo na skutečnost, že stěžovatel nemá platný cestovní doklad, poukázalo
z toho důvodu, aby zdůraznilo, že stěžovatel pobývá na území České republiky v rozporu
se zákonem (viz formulace „Dotyčný z ČR nevycestoval, pobyt si nezlegalizoval a od 24. 9. 2011 pobýval
na území ČR v rozporu s rozhodnutím o správním vyhoštění bez platného víza a platného cestovního dokladu.“;
„Jmenovaný nepředložil ke kontrole žádný cestovní doklad.“; „Dotyčný z území ČR nevycestoval
a od 8. 10. 2012 maří výkon správního rozhodnutí a pobývá na území ČR bez víza a nejméně
ode dne 17. 7. 2014 bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.“). Závěr krajského soudu, že
ze skutečnosti, že stěžovatel neměl platný cestovní doklad, logicky vyplývá, že maximální délka
povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců byla odůvodněná potřebou obstarat nový
cestovní doklad, nemá v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí oporu. Taková úvaha
není v rozhodnutí ministerstva zmíněna a krajský soud z něj dovozuje závěry, které nemohly být
stěžovateli seznatelné. Ostatně to si uvědomoval i krajský soud, který ministerstvo upozornil, aby
příště přesněji vymezilo, které z rekapitulovaných okolností jsou pro jeho úvahu klíčové. Nejvyšší
správní soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí ministerstva o stanovení doby setrvání
v zařízení pro zajištění cizinců je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud tedy
pochybil, když shledal rozhodnutí ministerstva řádně odůvodněným, a tudíž přezkoumatelným.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stížní námitkou, ve které stěžovatel zpochybňoval
závěry správního orgánu, resp. soudu, že rozhodnutí o správním vyhoštění samo o sobě
neodůvodňuje nebezpečí stěžovatele pro veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud již v rozsudcích
ze dne 16. 12. 2013, 5 Azs 17/2013 - 22, a ze dne 5. 2. 2014, čj. 1 Azs 21/2013 - 50, vyjádřil
názor, že samotný nelegální pobyt cizince ve spojení s mařením rozhodnutí o správním vyhoštění
nepostačuje pro závěr, že cizinec představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Skutečnost, že zde
neexistují výjimečné polehčující okolnosti, by na uvedeném závěru nemohla nic změnit. Krajský
soud proto pochybil, pokud dospěl k závěru, že nelegální pobyt stěžovatele na území České
republiky a nerespektování rozhodnutí o jeho správním vyhoštění způsobuje, že stěžovatel
představuje nebezpečí pro veřejný pořádek.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu dále vyplývá, že stěžovatel představoval
nebezpečí pro veřejný pořádek také z toho důvodu, že jeho nelegální pobyt a akutní nedostatek
financí přerostl až do situace, kdy páchal trestnou činnost, byť motivovanou bezvýchodnou
situací. Podle Nejvyššího správního soudu v případech, kdy intenzita porušování právního řádu
má trestněprávní dimenzi, je zcela mimo pochybnost, že cizinec představuje nebezpečí
pro veřejný pořádek (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014,
čj. 2 Azs 10/2013 - 62, ze dne 19. 2. 2014, 3 Azs 25/2013 - 39, a ze dne 21. 5. 2014,
čj. 6 Azs 33/2014 - 45). V citovaných rozsudcích se vždy jednalo o trestné činy, pro které byl
cizinec pravomocně odsouzen. Např. cizinec byl v Rakouské republice odsouzen za drogový
trestný čin a zároveň byl k němu veden záznam v Schengenském informačním systému
(rozsudek ze dne 16. 1. 2014, čj. 2 Azs 10/2013 - 62); cizinci bylo kromě správního vyhoštění
uloženo i soudní vyhoštění, přičemž mu byl v trestním řízení uložen trest odnětí svobody v trvání
2 měsíců nepodmíněně za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí
(rozsudek ze dne 19. 2. 2014, čj. 3 Azs 25/2013 - 39); cizinci byl pravomocně uložen trest
vyhoštění na 10 let ze spáchání trestných činů podplácení a padělání, resp. pozměnění veřejné
listiny (rozsudek ze dne 21. 5. 2014, čj. 6 Azs 33/2014 - 45)]. V případě stěžovatele však
ze správního spisu nevyplývá, že by byl odsouzen v trestním řízení nebo že by proti němu bylo
trestní řízení zahájeno.
V daném případě mohlo ministerstvo podle Nejvyššího správního soudu vycházet
z kumulace několika protiprávních jednání stěžovatele (nelegální pobyt, maření správního
vyhoštění, výkon práce bez povolení, drobné krádeže potravin a alkoholu) a zohlednit tak
intenzitu uvedených protiprávních jednání ve vzájemném souběhu, který mohl svou celkovou
intenzitou dosahovat podmínek pro uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2012, čj. 4 As 56/2012 - 66,
a ze dne 3. 4. 2013, čj. 6 As 82/2012 - 42). Tyto rozsudky se sice vztahují k ust. §119 odst. 2
zákona o pobytu cizinců, avšak s ohledem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 9. 2013, čj. 5 Azs 13/2013 - 30, jsou aplikovatelné i na případy, kdy
je rozhodováno o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle ust. §46a zákona
o azylu. Na základě takové úvahy pak mohlo ministerstvo dospět k závěru, že stěžovatel
představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Podle Nejvyššího správního soudu však není taková
úvaha z rozhodnutí ministerstva seznatelná, a proto se nelze ztotožnit s krajským soudem v tom,
že ministerstvo řádně odůvodnilo svůj závěr, že stěžovatel představuje nebezpečí pro veřejný
pořádek.
Namítal-li stěžovatel, že ministerstvo nemohlo vycházet z informací získaných od Policie
České republiky a odkázat na ně, poukazuje Nejvyšší správní soud na již citovaný rozsudek
ze dne 5. 3. 2014, čj. 3 Azs 24/2013 - 42, ze kterého vyplývá, že vzhledem k tomu, že zákon
o azylu nekonkretizuje způsob, jakým má ministerstvo zjišťovat splnění podmínek pro uložení
povinnosti podle ust. §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, lze dovodit, že tyto skutečnosti
ministerstvo zjišťuje především ze spisů žadatele a informací od Policie České republiky. Převzetí
skutkových zjištění z předchozího řízení o zajištění do rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců proto není nedostatkem tohoto rozhodnutí za předpokladu, že tato skutková
zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci
tohoto institutu, včetně posouzení otázky, zda cizinec nespadá do chráněné skupiny osoby,
na které nelze tento institut aplikovat. Nejvyšší správní soud proto souhlasí se závěrem krajského
soudu, že tato stěžovatelova námitka není důvodná.
V poslední stížní námitce stěžovatel vytýkal krajskému soudu, že se nezabýval jeho
tvrzením, že o mezinárodní ochranu žádá z důvodu své sexuální orientace, přičemž se jedná
o novou skutečnost oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany z roku 2003. V dané
věci je předmětem přezkumu rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost setrvat
v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně do 26. 11. 2014, otázka jeho
sexuální orientace je v tomto kontextu právně irelevantní. Proto krajský soud nepochybil, pokud
se tímto argumentem stěžovatele nezabýval.
Z výše uvedeného vyplývá, že stížní námitky jsou zčásti důvodné, a k rajský soud měl
rozhodnutí ministerstva pro konstatované vady zrušit. Protože kasační stížnost je tedy
neopodstatněná, Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta prvá před
středníkem s. ř. s.). Protože již v řízení před krajským soudem mělo být zrušeno napadené
rozhodnutí ministerstva, Nejvyšší správní soud za použití ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
současně zrušil i napadené správní rozhodnutí a věc vrátil ministerstvu k dalšímu řízení.
Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro
jeho nařízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
(§78 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že usnesením ze dne 15. 5. 2014,
čj. 9 Azs 66/2014 - 60, byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu položena otázka,
zda je v případech rozhodování o kasační stížnosti ve věci související s mezinárodní ochranou
cizince, pokud nejde o rozhodnutí ve věci udělení či neudělení mezinárodní ochrany, nutno
posoudit přijatelnost kasační stížnosti podle ust. §104a s. ř. s. S ohledem na výše uvedené však
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že závěr, který vysloví rozšířený senát, není pro posouzení
této věci podstatný. Nejvyšší správní soud totiž zrušuje rozsudek krajského soudu z důvodu vady,
která má dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Taková vada by vedla k připuštění
kasační stížnosti k meritornímu přezkumu, i pokud by rozšířený senát vyslovil, že je nutno
primárně zkoumat přijatelnost kasační stížnosti. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud
rozhodl o meritu věci, přičemž zohlednil skutečnost, že se jedná o řízení ve věci omezení osobní
svobody cizince, které má přednostní charakter (§56 odst. 3 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Ministerstvo úspěch v řízení nemělo a stěžovateli žádné náklady v řízení o žalobě
ani v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát a v takovém případě platí
hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Náklady řízení
sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (písemné podání ve věci samé) v částce
3.100 Kč podle ust. §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, a náhrady hotových výdajů 300 Kč podle ust. §13 odst. 3 citované
vyhlášky. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku
odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč. Celková částka odměny proto činí 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. listopadu 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu