ECLI:CZ:NSS:2014:7.AZS.204.2014:35
sp. zn. 7 Azs 204/2014 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: L. S., zastoupen
JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou a opatrovnicí se sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2,
proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů
1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 19. 8. 2014, č. j. 46 A 63/2012 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce - advokátce JUDr. Ireně Slavíkové, se u r č u j e
na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka 4.114 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce L. S. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2014,
č. j. 46 A 63/2012 - 61, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu L.
S., kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
ze dne 8. 11. 2012, č. j. MV-25568-5/SO-2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha,
Inspektorátu cizinecké policie Příbram (dále též „Policie ČR“) ze dne 4. 12. 2010, č. j. CPPH-
02909/CI-2010-66, a současně bylo potvrzeno toto prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zrušena
platnost povolení k dlouhodobému pobytu žalobce a zároveň mu byla stanovena povinnost
vycestovat z území České republiky nejpozději do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z nesporné skutečnosti, že žalobce byl trestním
příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 7. 2010, č. j. 1 T 96/2010-42 pravomocně
odsouzen za úmyslný přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) trestního
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s tím, že výkon tohoto trestu mu byl
podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 2 roků, a že tento trestní příkaz nabyl právní
moci dne 24. 9. 2010. Správní soud především neshledal důvodnou argumentaci žalobce,
že na něj měl žalovaný správní orgán nahlížet jako na osobu neodsouzenou, když ke dni jeho
rozhodování již uplynula zkušební doba podmíněného odsouzení trestním příkazem. Je tomu tak
proto, že žalobce nedoložil rozhodujícímu orgánu potvrzení (rozhodnutí) o tom,
že se ve zkušební době osvědčil. Okolnost, že již uplynula zkušební doba, po kterou byl
podmíněně odložen výkon trestu odnětí svobody, ještě neznamená, že již k okamžiku uplynutí
stanovené zkušební doby je třeba na odsouzeného nahlížet, jako by nebyl odsouzen (srov. §83
odst. 1, 3 trestního zákoníku). Jelikož ke dni rozhodování žalovaného ještě neexistovalo
rozhodnutí příslušného soudu podle §83 odst. 1 trestního zákoníku, ani neuplynula tímto
zákonem předpokládaná doba k naplnění fikce zde zakotvená, nebylo možno dospět k jinému
závěru než takovému, že skutkový stav věci byl správními orgány zjištěn úplně a že byl také
správně těmito orgány i vyhodnocen. Krajský soud rovněž neshledal opodstatněnou námitku
žalobce, že žalovaný správní orgán měl správně vycházet z ust. §174a zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), a v důsledku toho aplikovat na jeho věc zásadu přiměřenosti (zabývat
se zásahem napadeného rozhodnutí do osobního, soukromého a rodinného života žalobce).
Je tomu tak proto, že dikci ust. §174a citovaného zákona bylo podle přechodných ustanovení
zákona č. 427/2010 Sb., možno aplikovat až na případy nastalé po 1. 1. 2011. Řízení podle
zákona o pobytu cizinců neskončená do tohoto data bylo pak třeba dokončit podle zákona
ve znění účinném do nabytí účinnosti tohoto ustanovení. Ustanovení §174a zákona o pobytu
cizinců proto nebylo možno na věc žalobce použít. Nelze též odhlédnout od skutečnosti, že tuto
námitku - zásah do soukromého a rodinného života cizince žalobce vůbec nenamítal ve správním
řízení (i když uvádí, že žije ve společné domácnosti s družkou, která má ukrajinskou státní
příslušnost a je koncertní pianistkou, která se v České republice plně integrovala. V důsledku toho
krajský soud neshledal, že by zde byly důvody k aplikaci §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců za současného užití „zmírňujícího“ správního uvážení. Ze všech uvedených důvodů proto
žalobu L. S. zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel především napadá právní závěr krajského soudu o nedostatku bezúhonnosti
žalobce v dosavadním životě. Zdůrazňuje, že o jeho odvolání ve správním řízení žalovaný správní
orgán rozhodoval dne 8. 11. 2012., tedy po uplynutí zkušební doby, na kterou mu byl podmíněně
odložen výkon trestu odnětí svobody, k níž došlo dne 24. 9. 2012. Nelze mu proto k tíži přičítat,
že před datem vydání rozhodnutí o jeho odvolání, resp. v mezidobí od uplynutí zkušební doby
(24. 9. 2012) a vydáním žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného (8. 11. 2012) neobdržel
od Okresního soudu v Příbrami usnesení, podle kterého se ve zkušební době osvědčil. Po celou
dobu trvání zkušební doby totiž vedl řádný život a okresnímu soudu nic nebránilo, aby usnesení
o osvědčení vydal, zvláště když o to sám požádal. Okresní soud v Příbrami však bez jeho viny
toto usnesení do okamžiku rozhodnutí žalovaného o odvolání ve správním řízení nevyhotovil.
Žalovaný správní orgán měl z tohoto důvodu, i přes absenci tohoto osvědčení, k poukazované
skutečnosti přihlédnout, a nikoliv formalisticky rozhodnout o zrušení jeho trvalého pobytu.
Krajský soud tak měl rozhodnutí žalovaného správního orgánu zrušit nejen z tohoto,
ale i z dalšího důvodu. Je tomu tak proto, že správnímu soudu v průběhu soudního řízení doložil
rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami - usnesení ze dne 2. 4. 2013 o amnestii prezidenta
republiky. Podle tohoto usnesení totiž mělo být na něj rovněž nahlíženo, jako by nebyl odsouzen.
Krajský soud však nesprávně dovodil, že ani k tomuto usnesení nemohl přihlížet, neboť bylo
vyhotoveno až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný správní orgán také nehovoří pravdu, pokud tvrdí, že nebyl informován o tom,
že stěžovatel žije ve společné domácnosti s jinou cizinkou, a že jeho rozhodnutí může mít dopad
do rodinného a soukromého života. Stěžovatel tak musí setrvat na svém žalobním tvrzení,
že se správní orgány dostatečně nezabývaly jeho rodinným a soukromým životem, že nepřihlédly
k tomu, že zde žil více než 6 let a že měl zodpovědnou práci, kterou svědomitě vykonával,
jak ostatně vyplývá i z doloženého pracovního posudku.
Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Zdůrazňuje, že o odvolání
stěžovatele rozhodoval na základě skutkového stavu, který zde byl k okamžiku rozhodování,
tj. ke dni 8. 11. 2012. Nebyl proto jakkoliv oprávněn zohlednit otázku, zda se stěžovatel osvědčil
ve zkušební době, či nikoliv. Pokud mu pak stěžovatel k tomuto termínu nepředložil usnesení
okresního soudu o tom, že se osvědčil, nebo pokud do tohoto data neuplynula doba, na kterou
je vázáno použití právní fikce, rovněž nemohl k této skutečnosti přihlížet. Stejně tak pak k této
okolnosti nemohl přihlížet ani krajský soud. S poukazem na judikát Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 8 As 34/2011 má za to, že pokud rozhodoval podle §37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
nebyl povinen zkoumat přiměřenost dopadu svého rozhodnutí do soukromého a rodinného
života cizince. Naopak, nad rámec tuzemské právní úpravy - s ohledem na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva - hodnotil povahu a závažnost přečinu spáchaného
stěžovatelem, jakož i dobu jeho dosavadního pobytu na území České republiky. K rodinným
a osobním vazbám se nemohl jakkoliv vyjádřit, když tyto námitky stěžovatel ve svém
odvolání neuplatnil. S ohledem na nyní uváděné údaje o družce stěžovatele (L. G.) dodává,
že taková osoba neprochází databází cizinecké policie. Prochází jí jen osoba podobného jména –
O. G., která je však celou dobu svého pobytu hlášena na adrese v P. 6. Navrhuje proto,
aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Jak přiléhavě uvedl ve svém rozsudku již krajský soud, byl správní soud podle ust. §75
odst. 1 s. ř. s. povinen při posuzování žaloby stěžovatele vycházet ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Tato zásada vyjadřuje to, že krajský
soud při přezkoumávání zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí mohl vycházet
jen z takových skutkových okolností - důkazů - které zde byly (existovaly) právě k datu vydání
rozhodnutí žalovaného - tj. ke dni 8. 11. 2012. Tomuto zákonnému požadavku však nevyhovuje
nyní stěžovatelem předkládaný důkaz - usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 4. 2013,
vydané v důsledku rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (dále
jen rozhodnutí o amnestii). Obdobně krajský soud nemohl přihlížet ke stěžovatelem tvrzené
skutečnosti, že se v průběhu zkušební doby osvědčil, pokud stěžovatel nepředložil rozhodnutí
příslušného soudu o osvědčení, které předcházelo vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
V projednávané věci proto nebylo možno přihlížet ani k zákonné fikci zakotvené v ust. §83
odst. 3 trestního zákoníku, neboť ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného
dne 8. 11. 2012 ještě neuplynul časový test, na který je tato fikce vázána. Rozhodnutí žalovaného
správního orgánu tedy není nezákonné, pokud vychází z pravomocného trestního příkazu
ze dne 19. 7. 2010, č. j. 1 T 96/2010-42 a z aktuálního výpisu z evidence rejstříku trestů. Je tomu
tak proto, že podle těchto listinných důkazů byl stěžovatel ke dni 24. 9. 2010 pravomocně
odsouzen za spáchání úmyslného přečinu podle §353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku.
Obstojí proto rozsudek krajského soudu, v němž správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného není nezákonné.
Krajský soud při svém rozhodování zcela správně uvedl (obdobně jako již žalovaný
ve svém rozhodnutí), že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno podle §37 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení zákona o pobytu cizinců oproti následujícímu
ustanovení (§37 odst. 2) správní orgán není povinen při posuzování přiměřenosti tohoto
rozhodnutí přihlížet k jeho dopadům do soukromého a rodinného života cizince. Nad rámec
uvedeného však ze žalobou napadeného rozhodnutí dostatečně vyplývá, že se žalovaný zabýval
možným dopadem správního rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele,
byť toto posouzení bylo kusé. Pokud stěžovatel ale ve správním řízení nenamítal, že napadené
rozhodnutí policejního orgánu narušuje jeho soukromý a rodinný život, lze si nyní jen obtížně
představit, že by bylo možno účinně žalovanému vytýkat, pokud při svém rozhodování nevzal
v potaz dopady do rodinného a soukromého života stěžovatele, které mu tento blíže neozřejmil.
Žalovaný však výslovně ve svém rozhodnutí (srov. str. 3 odst. 5 a násl.) nepominul,
že je povinen při svém rozhodnutí postupovat v souladu s §2 odst. 1 správního řádu. Přihlížel
proto k mezinárodním závazkům České republiky, zejm. k povinnosti respektovat soukromý
a rodinný život stěžovatele (srov. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Žalovaný správní orgán při svém rozhodování hodnotil povahu a závažnost přečinu spáchaného
stěžovatelem, dobu dosavadního pobytu stěžovatele v tuzemsku a jeho rodinnou situaci.
Výslovně přitom zdůraznil, a odpovídá to i obsahu podaného odvolání, že stěžovatel
před správním orgánem nezmínil žádné rodinné vazby na území České republiky a existence
takových vazeb nevyplývá ani z informačního systému cizinců, který má žalovaný k dispozici.
V závěru svého rozhodování proto uzavřel (str. 4 odstavec prvý věta poslední rozhodnutí),
že dopad rozhodnutí o zrušení platnosti jeho povolení k dlouhodobému pobytu do soukromého
a rodinného života bude přiměřený závažnosti jeho protiprávního jednání.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, jak nyní stěžovatel předestírá v kasační stížnosti,
že by se žalovaný při svém rozhodování dostatečně nezabýval rodinným a soukromým životem
stěžovatele a že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho
soukromého a rodinného života. Krajský soud proto nepochybil, pokud nadto, s poukazem
na dřívější judikaturní závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008,
č. j. 7 As 21/2008 - 101, či ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 As 34/2011 - 85 (oba dostupné
na www.nssoud.cz), dovodil, že se žalovaný dostatečně (přiměřeně) zabýval otázkou,
zda napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života
stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen soudem ustanoveným zástupcem –
advokátkou a opatrovnicí JUDr. Irenou Slavíkovou a proto podle ust. §35 odst. 8 věty prvé
za středníkem s. ř. s. platí v takovém případě odměnu zástupce včetně hotových výdajů stát.
Nejvyšší správní soud totiž s poukazem na předchozí rozhodnutí ze dne 4. 3. 2008,
č. j. 8 As 59/2007 - 63, či ze dne 29. 4. 2009, č. j. 4 Azs 19/2009 - 61, obě dostupná
na www.nssoud.cz, dospěl k závěru, že je-li stěžovateli k ochraně jeho práv v soudním řízení
správním ustanoven opatrovník, který je současně i advokátem a řádně jej zastupuje při výkonu
jeho práv a povinností, bylo by přepjatým formalismem, aby pro řízení o kasační stížnosti
stěžovateli ustanovoval dalšího nového zástupce, také advokáta. Nejvyšší správní soud z tohoto
důvodu určil ustanovené zástupkyni JUDr. Ireně Slavíkové na odměně za zastupování
a na náhradě hotových výdajů částku ve výši 4.114 Kč [jeden úkon právní služby, kterým
je podání ve věci samé - doplnění kasační stížnosti (§7 a §9 odst. 4 písm. d) s přihlédnutím
k ust. §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jeden režijní
paušál podle §13 odst. 3 téže vyhlášky], sestávající se z částky 3.100 Kč za jeden úkon právní
služby; z částky 300 Kč za jeden režijní paušál a z částky 714 Kč, která představuje 21% daň
z přidané hodnoty, kterou je povinna zástupkyně odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu