ECLI:CZ:NSS:2014:7.AZS.8.2014:20
sp. zn. 7 Azs 8/2014 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: I. S., zastoupen
Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města
Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova
12, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 A 74/2013 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce I. S. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 A 74/2013 – 28, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2013,
č. j. KRPA-312632-49/ČJ-2013-000022, o prodloužení doby zajištění žalobce za účelem
správního vyhoštění o 60 dní podle ust. §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“). Městský soud z ust. §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců dovodil,
že policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jestliže bylo zahájeno řízení o správním
vyhoštění nebo jestliže bylo o jeho vyhoštění pravomocně rozhodnuto. Zákon tedy připouští dvě
možnosti, kdy je možné využít institutu zajištění. Stejně tak k prodloužení doby trvání zajištění
může správní orgán přistoupit i v době, kdy zahájené řízení o správním vyhoštění nebylo
pravomocně ukončeno, pakliže shledá, že ve zbylé části zákonné doby se stane rozhodnutí
o správním vyhoštění vykonatelné. Odůvodnění rozhodnutí o prodloužení doby zajištění musí
obsahovat úvahu, jaké kroky směřující k vyhoštění správní orgán dosud učinil a z jakého důvodu
nebylo dosud možné vyhoštění realizovat. Tyto požadavky žalovaný naplnil. Není důvodná
ani námitka, že žalovaný řádně neodůvodnil, proč odmítá uložení mírnějšího donucovacího
opatření za účelem vycestování dle ust. §123b zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí
o prodloužení zajištění je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí
o zajištění. Cizinec je s předchozím rozhodnutím o zajištění i s obsahem spisového materiálu
detailně seznámen, proto není nezbytné okolnosti týkající se vydání rozhodnutí o zajištění
při rozhodování o prodloužení délky zajištění detailně znovu popisovat. Postačí stručné shrnutí
dosavadního průběhu řízení a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn.
Za nezměněných skutkových okolností budou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako
byly důvody popsané v prvém rozhodnutí o zajištění cizince, proto na něj postačí
v podrobnostech odkázat. Vyslovené požadavky žalovaný naplnil. Popsal, že na základě
předchozího jednání žalobce hrozí nebezpečí skrývání se a pokračování v protiprávní činnosti,
a proto nepřistoupil k uložení mírnějších opatření. Rovněž nezjistil, že by nastaly nové
skutečnosti, které by situaci pozměnily natolik, že by bylo lze uvažovat o uložení zvláštních
opatření. Městský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že primární pochybení k zákonnosti celého procesu a prvoinstančního
rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že správním orgánem nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci
(ust. §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; dále jen „správní řád“). K tomu přistupuje
povinnost zjistit všechny rozhodné skutečnosti ve prospěch i v neprospěch toho, komu je
povinnost ukládána (ust. §50 odst. 3 správního řádu). Správní orgán opomněl zjišťovat
skutečnosti ve prospěch stěžovatele. Došlo i k porušení ust. §2 odst. 3 a 4 správního řádu,
když správní orgán nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem řešeného případu a byly
šetřeny oprávněné zájmy osob, jichž se jeho činnost dotýkala, zde především stěžovatele. Došlo
k nepochopení žalobních námitek ze strany správního soudu. Soud se nijak nevypořádal
se žalobní námitkou, že správní orgán sice konstatuje důvod zajištění dle ust. §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců, následně se však zaměřuje na vyřešení otázky, z jakého důvodu
se doposud nepodařilo realizovat výkon správního vyhoštění. Přitom dle ust. §123 odst. 4
zákona o pobytu cizinců platí, že policie je oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, je-li to
nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Právě v tomto ohledu byla
směrována stěžejní žalobní námitka. Prodloužení zajištění je možné pouze za účelem přípravy
výkonu správního vyhoštění. Správní orgán však v době vydání rozhodnutí nečinil žádné kroky
k realizaci rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán odkazuje k důvodnosti prodloužení
zajištění na ust. §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ačkoliv důvodem pro prodloužení
zajištění je toliko příprava realizace výkonu správního vyhoštění, a následně odůvodňuje
prodloužení zajištění právě s ohledem na složitost přípravy realizace správního vyhoštění, ačkoliv
žádná příprava správního vyhoštění v dané době neprobíhala. Za průběh přípravy správního
vyhoštění nelze považovat několikaměsíční setrvání v zařízení pro zajištění cizinců. Takovým
postupem je neúměrně zatěžován státní rozpočet, orgány státní správy i sám stěžovatel, to navíc
v situaci, kdy tento deklaroval vůli dobrovolně vycestovat z republiky. Nelze souhlasit
ani s vypořádáním námitky, že správní orgán přezkoumatelným způsobem nezdůvodnil,
proč nebylo užito mírnějších prostředků k zajištění splnění správního rozhodnutí. Soud
bagatelizuje význam odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění a konstatuje, že není nezbytně
nutné popisovat pro zajištění významné okolnosti. zajištění cizince, které představuje zásah
do jednoho ze základních lidských práv a svobod, je výjimečným institutem, které vyžaduje,
aby správní orgány vždy řádně přezkoumaly důvodnost užití takového institutu a samozřejmě
alternativně i prodloužení jeho trvání. Stěžovatel poukazuje v tomto ohledu na podobnost
s institutem vazby. V případě prodloužení zajištění, kde je stěžovatel omezen na osobní svobodě
toliko proto, že se dopustil pobytu bez platného víza, by měly být rozhodné okolnosti zkoumány
o to více a detailněji. Nelze se smířit s postupem, který v podstatě odmítá nutnost řádného
zdůvodnění zásahu do osobní svobody. Tento postup je evidentně v rozporu se zákonem. Tím
spíše v situaci, kdy je stěžovatel již po tři měsíce omezen na osobní svobodě. Tato skutečnost
ještě více odůvodňuje náležité zdůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění a zkoumání všech
relevantních důvodů pro zajištění. Stěžovatel v tomto ohledu odkázal na rozsudky Nejvyššího
správního soudu č. j. 3 As 30/2011 - 57, sp. zn. 9 As 5/2010 a č. j. 4 As 16/2012 - 30,
na rozsudek městského soudu č. j. 11 A 117/2011 - 9 a na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 305/06 a III. ÚS 103/99. Není dán sebemenší důvod pro zajištění stěžovatele,
přičemž i pokud by snad Nejvyšší správní soud došel k závěru, že skutkové okolnosti odůvodňují
takovýto postup, tak i tak by napadané rozhodnutí bylo nezákonné, jelikož je celkově
nepřezkoumatelné. Pokud je osoba „preventivně“ omezena na svobodě, tak takovéto rozhodnutí
musí být odůvodněno daleko precizněji, než rozhodnutí ne-preventivní povahy. Stěžovatel proto
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
V prvé řadě Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku z důvodu nedostatečného vypořádání žalobní námitky.
Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz,
nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75, všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Jak však na druhou
stranu Ústavní soud uvedl například ve svém nálezu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04,
není povinností soudu se v odůvodnění svého rozhodnutí speciálně vyjadřovat ke všem
jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí
tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.
Na námitku, že nebyl dán zákonný důvod pro prodloužení doby zajištění (spočívající
v pokračování přípravy výkonu vyhoštění), městský soud reagoval argumentací, že zajistit cizince
i prodloužit dobu zajištění lze i v případě, že rozhodnutí o správním vyhoštění ještě nenabylo
právní moci. Městský soud tedy zjevně nepřisvědčil námitce stěžovatele, že musejí být přímo
činěny úkony k realizaci správního vyhoštění, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění vůbec
nemusí být v právní moci. V tomto směru je tedy napadený rozsudek přezkoumatelný. Zda je
uvedený závěr městského soudu správný, bude dále podrobeno věcnému přezkumu.
Stěžovatel byl zajištěn za účelem správního vyhoštění dne 21. 8. 2013 na dobu 90 dnů,
a to na základě ust. §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle něhož je policie
oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení
o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo
mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských
států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je
nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Podle §124 odst. 3 věta třetí zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna dobu trvání
zajištění prodloužit, a to i opakovaně, je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního
vyhoštění. Z §125 odst. 1 věta prvá zákona o pobytu cizinců pak plyne, že celková doba zajištění
nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.
Zajištění cizince představuje zásadní omezení jeho osobní svobody, tedy jednoho
z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce. Proto je přípustné jen za podmínek
definovaných nejen zákonem o pobytu cizinců a směrnicí Evropského parlamentu a Rady
2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. „Návratová směrnice“), ale především
ústavním pořádkem České republiky (čl. 8 Listiny, čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv, čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Zajištění musí
sledovat vymezený účel, tedy zabránit nepovolenému vstupu cizího státního příslušníka na území
nebo realizovat jeho vyhoštění či vydání, zejména v případech, kdy hrozí nebezpečí skrývání nebo
kdy se cizí státní příslušník vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak
ztěžuje, přičemž k zajištění lze přikročit pouze tehdy, nemohou-li být v konkrétním případě
účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější, donucovací opatření
(srov. zejm. rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 1996
ve věci Chahal proti Spojenému království, stížnost č. 22414/93, bod 113, http://echr.coe.int).
Délka zajištění dle §124 zákona o pobytu cizinců nesmí přesáhnout dobu přiměřenou
vzhledem ke sledovanému cíli, jímž je realizace správního vyhoštění. Harmonogram konkrétních
kroků, které správní orgán v řízení o správním vyhoštění cizince činí, je na úvaze správního
orgánu, nicméně aby zajištění cizince bylo oprávněné, musí být řízení o vyhoštění vedeno
s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě. Výkon správního uvážení při rozhodování
o prodloužení doby zajištění musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud
přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil či nepřekročil jeho meze. V řízení
o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby zajištění tak soudy ve správním soudnictví hodnotí
postup policie v řízení o správním vyhoštění a zkoumají, zda uvážení správního orgánu
o prodloužení doby zajištění nevybočuje ze zákonem stanovených mezí, má oporu ve zjištěném
skutkovém stavu a není svévolné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2011,
č. j. 1 As 119/2011 – 39, dostupný na www.nssoud.cz).
Odůvodnění:
rozhodnutí o prodloužení zajištění musí obsahovat především úvahu, jaké
kroky směřující k vyhoštění správní orgán dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné
vyhoštění realizovat. Předpokladem prodloužení zajištění je také skutečnost, že vyhoštění bude
alespoň potenciálně možné (srov. obdobně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS). Proto musí správní
orgán podrobněji uvážit zejména o skutečnostech, které vyšly najevo v průběhu jeho činnosti
směřující k vyhoštění cizince a které by mohly zakládat důvodnou obavu, že účelu zajištění
nebude možné dosáhnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2013,
č. j. 7 As 139/2012 – 59, dostupný na www.nssoud.cz).
Správní orgán tedy musí být při rozhodování o zajištění či prodloužení doby zajištění
veden snahou skutečně vyhoštění realizovat v době, po kterou má být cizinec zajištěn. To však
neznamená, že musí přímo provádět výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Zákon o pobytu
cizinců (ust. §124 odst. 1) i Návratová směrnice (čl. 15 odst. 1) výslovně počítají s možností
zajistit cizince v době, kdy ještě rozhodnutí o vyhoštění vůbec nebylo vydáno. V takovém případě
z povahy věci nemůže být prováděn výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Ze zákona
o pobytu cizinců, Návratové směrnice ani jiných pramenů práva přitom nevyplývá, že by tato
možnost neměla platit již pro prodloužení doby trvání zajištění. Právní úprava neomezuje
prodloužení doby trvání zajištění pouze na případy, kdy je již rozhodnutí o správním vyhoštění
vykonatelné.
Zákon navíc jako důvod pro prodloužení doby zajištění nestanoví skutečnost, že je to
nezbytné k pokračování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, nýbrž „nezbytné k pokračování
přípravy výkonu správního vyhoštění.“ Tato širší dikce zákona se přitom jeví jako zcela záměrná a plně
korespondující s různými variantami zajištění dle ust. §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců –
zajištění cizince, o jehož správním vyhoštění bylo pravomocně rozhodnuto, nebo zajištění
cizince, o jehož správním vyhoštění bylo zahájeno řízení. Slovní spojení „nezbytné k pokračování
přípravy výkonu správního vyhoštění“ je nutno chápat tak, že správní orgán nesmí být nečinný (musí
postupovat s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě), důvody zajištění musejí trvat a správní
vyhoštění musí být možné v prodloužené době realizovat. Jde tedy o podmínky, které již shora
citovaná judikatura vyslovila. Nejde naopak o podmínku, že rozhodnutí o správním vyhoštění již
musí být vykonáváno, jak se domnívá stěžovatel. To neplyne z textu ani smyslu právní úpravy.
Správní orgán přitom není nečinný, pokud vyčkává na právní moc a vykonatelnost
rozhodnutí o správním vyhoštění, proti němuž cizinec podal žalobu, o které musí soud
rozhodnout ve lhůtě 60 dnů (ust. §172 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). V tomto případě nejde
o neúčelné prodlužování doby zajištění cizince, které by snad svou liknavostí zapříčinil správní
orgán. Naopak vyčkáváním správní orgán plní svou zákonnou povinnost, neboť nemůže
přistoupit k výkonu rozhodnutí, které dosud není vykonatelné.
O tuto situaci šlo i v projednávané věci. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že je nutno
vyčkat rozhodnutí městského soudu o žalobě proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání
proti rozhodnutí o správním vyhoštění a že rozhodnutí lze očekávat v zákonné šedesátidenní
lhůtě od podání žaloby dne 5. 11. 2013. Shledal tedy, že v prodloužené době trvání zajištění bude
možné vyhoštění realizovat, a uvedl, jaké další úkony bude potřeba učinit a jaká bude jejich
orientační časová náročnost. V tomto směru žalobou napadené rozhodnutí zcela splňuje
požadavky stanovené shora citovanou judikaturou. Z námitek stěžovatele přitom nevyplývá,
že by nemožnost realizace správního vyhoštění v původní době zajištění zapříčil sám žalovaný
tím, že by nepostupoval s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě. Naopak k této situaci přispěl
sám stěžovatel, když například podal proti rozhodnutí o správním vyhoštění blanketní odvolání,
které doplnil až na výzvu správního orgánu.
Byla tedy splněna zákonná podmínka, že prodloužení doby trvání zajištění bylo nezbytné
k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Tento závěr nemůže zvrátit skutečnost,
že žalovaný neprováděl a neprovádí přímý výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Městský soud proto správně posoudil jako nedůvodnou námitku stěžovatele, že nebylo
možné přistoupit k prodloužení doby trvání zajištění z důvodu, že správní orgán nečinil kroky
k realizaci rozhodnutí o správním vyhoštění, respektive námitku, že správní rozhodnutí nebylo
v tomto ohledu dostatečně zdůvodněno.
Další námitkou stěžovatel brojí proti závěru městského soudu, že odůvodnění správního
rozhodnutí z hlediska možnosti využití alternativ k zajištění bylo dostatečné.
Podle ust. §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem
vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost
cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit
následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií,
nebo b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných
nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je
zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní
občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem
na území (dále jen „složitel“).
Podle ust. §123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců o druhu a způsobu výkonu zvláštního
opatření za účelem vycestování rozhoduje policie. Při rozhodování o uložení zvláštního opatření
policie zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům
tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.
Jak již bylo zdůrazněno, omezit něčí osobní svobodu lze pouze v případě, že nemohou
být účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější, donucovací opatření. Těmito
mírnějšími opatřeními jsou ve vztahu k institutu zajištění cizince za účelem správního vyhoštění
právě zvláštní opatření podle ust. §123b zákona o pobytu cizinců. Uložení zvláštního opatření
musí být proto upřednostněno před zajištěním cizince, nicméně pouze pokud lze předpokládat,
že cizinec bude schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, a zároveň neexistuje
důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon správního vyhoštění.
Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu jsou pak zcela samostatnými důvody pro učinění
závěru, že „nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování“ ve smyslu ust. §124 odst. 1
zákona o pobytu cizinců (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2011,
č. j. 7 As 76/2011 - 50, dostupný na www.nssoud.cz).
Úvahy o tom, zda postačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu
ust. §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, musí správní orgán promítnout již do rozhodnutí
o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění. Jak přitom uvedl Nejvyšší správní soud
například ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 - 124 (č. 2936/2013 Sb. NSS),
rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění dle ust. §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je
nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění. Cizinec je
s předchozím rozhodnutím o zajištění i s obsahem spisového materiálu detailně seznámen, proto
není nezbytné okolnosti týkající se vydání rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení
délky zajištění detailně znovu popisovat; postačí stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení
a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn. Za nezměněných skutkových okolností
budou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly důvody popsané v prvém
rozhodnutí o zajištění cizince, proto na něj postačí v odůvodnění v podrobnostech odkázat
a není nutno opětovně zevrubně popisovat důvody dle §124 odst. 1 zákona, které správní orgán
přiměly k tak zásadnímu opatření, jakým je zajištění cizince. O to podrobněji je pak v rozhodnutí
o prodloužení zajištění nutné uvést, z jakých důvodů nepostačuje původně stanovená lhůta pro
zajištění cizince a z jakých důvodů bylo nutné trvání zajištění prodloužit. V intencích tohoto
právního názoru postupoval i městský soud a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od něj
v nyní posuzované věci odchýlit.
Uvedené neznamená, že by žalovaný mohl zcela rezignovat na zvažování uložení
zvláštních opatření namísto rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění. Žalovaný pouze
nemusí opakovat zcela shodné úvahy, které již uvedl v rozhodnutí o zajištění cizince, pokud
shledá, že nedošlo k žádné změně skutkových okolností z hlediska možnosti uložení zvláštních
opatření. Postačuje, že z rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění vyplývá, že nemožnost
uložení zvláštních opatření již byla vyslovena v předchozím rozhodnutí a že nedošlo v tomto
směru ke změně skutkových okolností. Stěžovatel, který je detailně seznámen s obsahem
správního spisu i s rozhodnutím o jeho zajištění, na které nové rozhodnutí navazuje, nemůže být
tímto postupem nijak zkrácen na svých právech.
Tyto závěry jsou podle názoru Nejvyššího správního soudu plně v souladu s další
judikaturou, kterou cituje stěžovatel v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje
se závěry, že při rozhodování o omezení osobní svobody je potřeba zhodnotit všechny okolnosti
svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce a rozhodnutí je nutno náležitě odůvodnit
(viz např. stěžovatelem uváděné nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 305/06,
a ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, č. 2129/2010 Sb. NSS,
a ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 As 16/2012 - 30, dostupný na www.nssoud.cz). Na rozdíl
od stěžovatele však má za to, že je nutno odůvodnění rozhodnutí o prodloužení doby trvání
zajištění posuzovat v souvislosti s odůvodněním předcházejícího rozhodnutí o zajištění cizince,
neboť obě rozhodnutí na sebe obsahově navazují a cizinec je s rozhodnutím o svém zajištění
i s obsahem správního spisu detailně obeznámen.
Kromě toho, že právní názor městského soudu Nejvyšší správní soud shledává zcela
správným, je nutno podotknout, že odůvodnění rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění
v nyní projednávané věci jde rozhodně nad rámec uvedených minimálních požadavků. Doslova
žalovaný v rozhodnutí uvedl následující: „Ze spisového materiálu je jednak patrné, že nebezpečí Vašeho
skrývání je opodstatněné a jednak v průběhu Vašeho zajištění nenastaly nové skutečnosti, které by pozměnily
poměry natolik, aby došlo k aplikaci ustanovení §123b zákona [o pobytu cizinců]. K neuložení zvláštních
opatření dle ustanovení §123b přistoupil správní orgán zejména z důvodu Vašeho předchozího pobytu bez víza,
za což Vám bylo v roce 2001 uloženo rozhodnutí o správním vyhoštění. Následně jste nevycestoval ve lhůtě 30
dnů, která Vám byla uložena na vycestování z území České republiky po pravomocném skončení řízení o azylu,
kdy krajský soud rozhodl dne 12.07.2005 o zamítnutí žaloby s nabytím právní moci dne 14.08.2005. Nadále
jste setrvával na území České republiky bez platného víza a bez cestovního dokladu. Navíc dne 21.08.2013
při pobytové kontrole jste hlídce Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl m. Prahy, Odboru
cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort nepředložil na výzvu žádný doklad totožnosti,
pouze jste nahlásil, že se jmenuje V. M., nar. X, st. přísl. UKR. Následnou lustrací v informačních systémech
policie bylo zjištěno, že se fotografie z dostupných evidencí neshoduje s aktuální podobou Vaší osoby. Z tohoto
chování vyplývá, že jste záměrně hlídce uváděl cizí údaje a chtěl jste tím uvést policejní orgán v omyl, aby jste se
vyvaroval možnému postihu za protiprávní jednání, kterého jste si v době kontroly musel být vědom. Také bylo
přihlédnuto ke skutečnosti, že za dobu svého pobytu na území bez cestovního dokladu jste se nepokusil navázat
kontakt se Zastupitelským úřadem Ukrajiny ve věci vyřízení si náhradního cestovního dokladu k zajištění svého
vycestování. Pokud opakovaným způsobem porušujete zákon [o pobytu cizinců], přičemž jste správnímu orgánu
dostatečnou měrou nedoložil adresu Vašeho možného pobytu na území České republiky. nemohl správní orgán
rozhodnutou jinak, než jak je uvedeno ve výroku. Vzhledem k výše uvedenému je správní orgán toho názoru, že
se nepodvolíte rozhodnutí Policie České republiky a budete nadále na území v rozporu se zákonem o pobytu
cizinců pobývat. Správní orgán při svém rozhodování taktéž nepřehlédl, že Vám bylo uloženo v roce 2001
rozhodnutí o správním vyhoštění, na základě kterého jste byl veden v evidenci nežádoucích osob od 26.12.2001 do
26.12.2004, což jste nerespektoval a nadále jste na území v rozporu s tímto rozhodnutím pobýval.“
Žalovanému tedy rozhodně nelze vytknout, že by se možností uložení zvláštních opatření
dle ust. §123b zákona o pobytu cizinců nezabýval a že by jejich neuložení nezdůvodnil. Nejvyšší
správní soud navíc toto odůvodnění považuje za věcně správné. Jak již bylo uvedeno, uložení
zvláštního opatření je podmíněno dvěma skutečnostmi: 1) lze předpokládat, že cizinec bude
schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, a 2) neexistuje důvodná obava, že by
byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon správního vyhoštění. Tyto podmínky musejí být
splněny kumulativně. Pro neuložení zvláštního opatření tak postačuje, že není splněna jedna
z nich. Žalovaný přitom v projednávané věci jednoznačně shledal, že druhá podmínka splněna
není, neboť existuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon
správního vyhoštění. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tento závěr je zcela správně
odůvodněn tím, že stěžovatel dlouhodobě nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, nemá
platný doklad totožnosti a dokonce se vydával za jinou osobu (srov. obdobně např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 145/2011 - 67, dostupný
na www.nssoud.cz).
Vedle výše uvedeného stěžovatel v úvodu kasační stížnosti poukázal také na porušení
ust. §2 odst. 3 a 4, §3 a §50 odst. 3 správního řádu ze strany žalovaného. Tato porušení však
blíže skutkově nekonkretizoval – neuvedl, čím konkrétně žalovaný pochybil, např. jaký konkrétní
důkaz neprovedl, jakou konkrétní skutečnost nezjišťoval apod. Navíc tyto neurčité výtky ani
nesměřují vůči napadenému rozsudku, nýbrž zjevně vůči správnímu rozhodnutí. Nejedná se tedy
o řádné stížní body, kterými by se mohl Nejvyšší správní soud věcně zabývat.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu