ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.106.2014:26
sp. zn. 8 Afs 106/2014 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: T. G., zastoupeného JUDr.
Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2010, čj. 10852/10-1300-500853, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2014, čj. 15 Af 7/2011 –
44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Dodatečnými platebními výměry ze dne 24. 11. 2009, čj. 217176/09/214912500379,
čj. 217191/09/214912500379 a čj. 217194/09/214912500379, Finanční úřad v Ústí nad Labem
doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2006 ve výši 28 132 Kč,
listopad 2006 ve výši 29 046 Kč a prosinec 2006 ve výši 22 515 Kč.
2. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo odvolání žalobce rozhodnutím
ze dne 2. 12. 2010, čj. 10852/10-1300-500853. (pozn. NSS: V souvislosti s nabytím účinnosti
zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, finanční ředitelství zanikla ke dni
1. 1. 2013. V rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví se dnem 1. 1. 2013 jejich
nástupcem stalo Odvolací finanční ředitelství.)
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u Krajského soudu v Ústí nad
Labem, který ji rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, čj. 15 Af 7/2011 – 44, zamítl. Rozsudek krajského
soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
5. Stěžovatel namítl, že „během řízení nedošlo k dostatečnému dokazování “ a jeho důkazní návrhy
nebyly přijaty. Stěžovateli tak bylo znemožněno unést důkazní břemeno. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu stěžovatel zdůraznil, že daňový subjekt může k prokázání svých
tvrzení navrhnout všechny možné důkazní prostředky. Finanční úřad smí tyto návrhy odmítnout
pouze výjimečně a toto odmítnutí musí řádně odůvodnit, což se nestalo.
6. Dále stěžovatel vytkl krajskému soudu, že nesprávně posoudil včasnost žalobní námitky
týkající se neprovedení výslechu svědků. Stěžovatel byl přesvědčen, že předmětnou námitku
uplatnil včas, krajský soud ji měl proto přezkoumat. V této souvislosti stěžovatel odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu „ze dne 1. 6. 2010 č.j. 2 Afs 35/209 – 131“
(pozn. NSS: stěžovatelem citovaná pasáž pochází z předcházejícího rozsudku ze dne 22. 5. 2009,
čj. 2 Afs 35/2009 – 91, č. 1906/2009 Sb. NSS, který byl zrušen Ústavním soudem z důvodu
nepřihlédnutí k námitce prekluze).
IV.
7. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že námitky stěžovatele nebyly
dostatečně určité. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že žalobce musí uplatnit
námitku neprovedení důkazů ve správním řízení společně s označením konkrétních důkazních
návrhů, které žalovaný bez odůvodnění nevyslyšel.
8. Dále žalovaný zpochybnil tvrzení stěžovatele o včasném uplatnění námitky neprovedení
výslechů navržených svědků. Stěžovatel odkázal na zcela nepřiléhavé rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, které by mělo význam teprve tehdy, pokud by stěžovatel uplatnil svou námitku
včas. Námitku uplatněnou až tři roky po doručení napadeného správního rozhodnutí žalobci není
možné považovat za včasnou.
V.
9. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
10. Kasační stížnost není důvodná.
11. Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, byť ji stěžovatel uplatnil pouze v obecné rovině odkazem na §103 odst. 1 písm. d)
a neupřesnil, v čem měla nepřezkoumatelnost spočívat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí vylučuje
jeho věcný přezkum a představuje pochybení krajského soudu, k němuž by Nejvyšší správní soud
musel přihlédnout i z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Namítané pochybení však soud
neshledal. Krajský soud se zabýval nejprve procesními otázkami (zda a které svědky vyslechne,
ke kterým žalobním námitkám může přihlédnout) a přezkoumatelností napadeného rozhodnutí.
Poté hodnotil, zda stěžovatel unesl v daňovém řízení důkazní břemeno. Z napadeného rozsudku
je zřejmé, jaká hlediska krajský soud považoval za významná pro rozhodnutí a na základě jakých
úvah uzavřel, že jednotlivé námitky jsou nedůvodné nebo opožděné. Skutečnost, že se stěžovatel
s důvody rozsudku neztotožňuje, neznamená, že tyto důvody nejsou dostatečné pro závěry,
k nimž krajský soud dospěl.
12. Dále stěžovatel vytkl krajskému soudu nesprávné posouzení včasnosti žalobní námitky
týkající se neprovedení výslechu svědků v daňovém řízení. Tuto námitku stěžovatel uplatnil
až při jednání před krajským soudem dne 28. 5. 2014 (viz protokol o jednání, č. listu 41 spisu
krajského soudu), Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda jejímu projednání bránila lhůta
pro možné rozšíření žalobních bodů stanovená v §71 odst. 2 s. ř. s.
13. Pokud žalobce doplní žalobu po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby o další
argumenty, je třeba rozlišit, zda tyto argumenty pouze upřesňují či podrobněji rozvíjejí
námitky uplatněné v žalobě, nebo zda nepřípustně rozšiřují žalobu o další žalobní body
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, čj. 2 Azs 134/2005 – 43,
č. 685/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 27. 11. 2013, čj. 8 Afs 29/2013 – 44, odst. 18 a násl.).
14. Řízení před správními soudy je totiž ovládáno dispoziční a koncentrační zásadou,
proto již v žalobě musí být uplatněny všechny důvody nezákonnosti napadeného správního
rozhodnutí nebo všechny vady řízení, které jeho vydání předcházelo, a to ve lhůtě vymezené
v §72 odst. 1 ve spojení s §71 odst. 2 s. ř. s. Soudní řád správní neumožňuje, aby žalobce
vznášel nové námitky po uplynutí lhůty pro podání žaloby (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, čj. 1 Afs 25/2004 – 69, ze dne 17. 12. 2007,
čj. 2 Afs 57/2007 – 92, ze dne 16. 9. 2008, čj. 8 Afs 91/2007 – 407, nebo ze dne 16. 12. 2009,
čj. 6 A 72/2001 – 75). Také Ústavní soud potvrdil, že s ohledem na efektivnost soudního řízení
zákonodárce koncentroval řízení před krajskými soudy tím, že stanovil lhůtu k podání
správní žaloby v délce dvou měsíců, přičemž žalobce musí v uvedené lhůtě uplatnit veškeré
žalobní body (viz nálezy ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2701/08, nebo ze dne 1. 12. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 17/09, odst. 39).
15. Pro řádné uplatnění žalobního bodu nepostačuje, pokud žalobce vznese určitou
námitku v daňovém řízení, ale v samotné žalobě ji vůbec nezmíní. Žalobní námitky jsou
jednou ze základních a nezbytných náležitostí žaloby [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Názor
stěžovatele by vedl k absurdním důsledkům, neboť by nutil krajský soud přezkoumat správní
řízení v celém rozsahu, aniž by bylo třeba uplatnit jakékoliv žalobní námitky a fakticky
by postačovalo, aby žalobce podal blanketní žalobu. Takový závěr by byl neslučitelný s úlohou
správního soudu, zcela by popřel smysl dispoziční zásady, podle níž žalobce
vymezuje v žalobě rozsah soudního přezkumu, a učinil by §71 odst. 1 písm. d) a §71 odst. 2
větu třetí s. ř. s. obsolentními.
16. Žalobce je povinen v žalobě vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit
v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž
je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Požadavky
na obsahové vymezení žalobních bodů mají zaručit také rovnost procesních stran v řízení,
neboť umožňují druhé straně seznat, k čemu se má vlastně vyjádřit (blíže viz rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58,
č. 835/2006 Sb. NSS).
17. Opačný závěr nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 35/2009 – 124.
V tomto rozsudku se soud nezabýval posouzením včasnosti žalobních námitek. Stěžovatelem
citovaná pasáž se vztahovala k situaci, kdy žalobce navrhl v žalobě provedení důkazů, které
neuplatnil v daňovém řízení. Uvedený rozsudek proto nijak nepodporuje tvrzení stěžovatele
o včasnosti předmětné žalobní námitky.
18. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud nepochyboval, že námitkou týkající
se neprovedení výslechu svědků v daňovém řízení vznesenou až při jednání před krajským
soudem stěžovatel nepřípustně rozšířil žalobu o další žalobní bod.
19. V žalobě doručené krajskému soudu dne 28. 1. 2011 stěžovatel namítl, že nemůže ovlivnit
nekontaktnost společnosti Gromstav, s. r. o. Dále setrval na stanovisku, že pomocné práce byly
fakturovány správně a že předložil dostatečné důkazy k prokázání, že předmětné práce byly
skutečně provedeny. Závěrem navrhl, aby soud v případě potřeby vyslechl svědky. Žádná žalobní
námitka však správním orgánům nevytýkala, že neprovedly výslech navrhovaných svědků.
Takovou námitku stěžovatel nedoplnil ani v rámci lhůty pro možné rozšíření žalobních bodů
(napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 6. 12. 2010, lhůta pro podání žaloby
a možné rozšíření žalobních bodů uplynula dne 6. 2. 2011).
20. Námitku neprovedení výslechu svědků v daňovém řízení stěžovatel uplatnil teprve
při jednání před krajským soudem dne 28. 5. 2014, tedy více než tři roky po uplynutí lhůty podle
§71 odst. 2 s. ř. s. S ohledem na dispoziční a koncentrační zásadu se přitom od žalobce, který
vymezuje hranice soudního přezkumu, oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj
nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě možné vady napadeného správního
aktu (blíže viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
čj. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Stěžovatel neuvedl žádné objektivní okolnosti,
které by mu zabránily předmětnou námitku uplatnit již v žalobě. Krajský soud proto nepochybil,
pokud námitku vyhodnotil jako opožděnou.
21. V další námitce stěžovatel brojil proti nedostatečnému dokazování „během řízení “.
Předmětná námitka byla s ohledem na svou obecnost na samé hraně projednatelnosti
(k požadavkům na žalobní, resp. kasační body viz výše odst. 16). Stěžovatel neupřesnil,
které konkrétní důkazy nebyly zohledněny, a především neoznačil jednoznačně řízení,
v němž mělo k tomuto pochybení dojít, tedy zda v daňovém řízení nebo v řízení před
krajským soudem.
22. S ohledem na kontext uplatněné kasační námitky, kdy stěžovatel tvrdil, že v důsledku
neprovedení důkazů mu bylo znemožněno unést důkazní břemeno a tuto argumentaci opřel
o judikaturu, podle níž správce daně může odmítnout důkaz navrhovaný daňovým subjektem
pouze výjimečně, Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatelem uplatněná námitka
nedostatečného dokazování se vztahovala k daňovému řízení (ke shodnému závěru dospěl soud
také v souvisejícím rozsudku ze dne 14. 8. 2014, 9 Afs 194/2014 – 63, v němž soud posuzoval
shodnou kasační stížnost téhož stěžovatele).
23. Za této situace nezbývá než odkázat na výše uvedené závěry, v nichž Nejvyšší správní
soud potvrdil opožděnost žalobní námitky týkající se neprovedení výslechu svědků v daňovém
řízení. Námitkami, kterými stěžovatel nepřípustně rozšířil žalobu po uplynutí lhůty stanovené
v §71 odst. 2 s. ř. s., se kasační soud nemůže zabývat z důvodu jejich nepřípustnosti podle
§104 odst. 4 s. ř. s. (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013,
čj. 8 As 70/2011 - 239, odst. 43 a 48, nebo ze dne 12. 1. 2005, čj. 7 Azs 329/2004 – 48).
Neprovedení jiných důkazů stěžovatel netvrdil v žalobě ani v kasační stížnosti.
24. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným ani
nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
25. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. září 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu