ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.44.2013:29
sp. zn. 8 Afs 44/2013 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: GTS Czech s. r. o.,
se sídlem Přemyslovská 2845/43, Praha 3, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 3. 2012, č j. ÚOHS-R211/2011/VZ-
3683/2012/310/JSl, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 6. 6. 2013, čj. 62 Af 41/2012 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 30. 8. 2011, čj. ÚOHS -S244/2011/VZ-12136/2011/510/HOd,
žalovaný zastavil podle §118 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách v rozhodném znění
(dále jen „zákon“), správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele Krajská nemocnice
Středočeského kraje, příspěvková organizace, při zadávání veřejné zakázky „ Jednotná komunikační
infrastruktura zdravotnických zařízení Středočeského kraje“, zadávané v otevřeném řízení podle
§27 zákona.
[2] Správní řízení bylo zahájeno na návrh žalobce, podle kterého zadavatel rozhodl o
vyřazení nabídky a o jeho vyloučení ze zadávacího řízení v rozporu s §76 odst. 1 a 6 zákona.
[3] Prvním důvodem vyloučení bylo nesplnění podmínky, aby se žalob ce zavázal k sankčním
pokutám za nedodržení veškerých požadavků na plnění předmětu veřejné zakázky pro části
plnění s názvem „Mobilní služby“ a „Podpůrné služby“ podle čl. 6.10 zadávací dokumentace.
[4] Druhým důvodem vyloučení bylo nesplnění podmínky „Minimální rozsah sankční pokuty
k tíži uchazeče za nesplnění maximální doby zřízení služeb dle předchozího odstavce (tj. podle čl. 6.9 zadávací
dokumentace) je 10 % z měsíční ceny služby za každý den prodlení se zřízením služby nad rámec požadované
maximální lhůty“ pro část plnění s názvem „Podpůrné služby“ podle čl. 6.10 zadávací dokumentace.
[5] Žalovaný se ztotožnil s druhým důvodem vyloučení žalobce ze zadávacího řízení, první
důvodným neshledal. Ačkoli zadavatel nestanovil konkrétní sankční podmínky za nedodrže ní
veškerých požadavků na předmětu plnění veřejné zakázky, ve vztahu k nesplnění maximální doby
zřízení služeb vymezil minimální rozsah smluvní pokuty ve výš i 10 % z měsíční ceny služby
za každý den prodlení se zřízením služby nad rámec požadované maximáln í lhůty. Z čl. 6.9
zadávací dokumentace podle žalovaného vyplývá, že směřu je vůči všem službám. Zřízení
a předání služeb do užívání zadavateli nelze chápat jinak, než že se jedná o zřízení a předání všech
služeb, které jsou předmětem veřejné zakázky, tedy i Podpůrných služeb. U všech služeb
tak muselo nutně dojít k začátku jejich poskytování, tj. k jejich zřízení, a současně k jejich předání
zadavateli. Proto nelze tvrdit, že by se požadavek na minimální rozsah smluvní pokuty neměl
vztahovat na Podpůrné služby, jak tvrdil žalobce. Žalobce byl proto ze zadávacího řízení
vyloučen oprávněně, neboť se ve vztahu k Podpůrným službám nezavázal ke smluvní pokutě
v požadovaném rozsahu.
[6] Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zamítl rozhodnutím ze dne 1. 3. 2012,
čj. ÚOHS-R211/2011/VZ-3683/2012/310/JSl (dále jen „napadené rozhodnutí“), rozklad
žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.
II.
[7] Žalobce podal proti rozhodnutí předsedy žalovaného správní žalobu ke Krajskému soudu
v Brně. Zadavatel nevyužil svého práva účastnit se soudního řízení jako osoba zúčastněná.
Krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí. Mezi žalobcem a žalovaným nebylo sporu,
že žalobce v nabídce neuvedl žádnou sankci za nesplnění m aximální doby zřízení služeb
ve vztahu k Podpůrným službám. Bylo sporné, zda tak žalobce učinil v souladu se zadávací
dokumentací.
[8] Předmět veřejné zakázky byl vymezen jako Veřejné telefonní služby poskytované
v pevném místě, Datové služby poskytované v pevném místě, Mobilní služby a Podpůrné služby.
Podpůrné služby byly vymezeny jako Výkazy pro uživatele telefonních služeb, Monitorování
síťového provozu a Služba implementace.
[9] V čl. 6.9 zadávací dokumentace bylo stanoveno, že „doba zřízení a předání jednotlivých služeb
do užívání zadavateli nesmí být delší než 3 měsíce od zadání veřejné zakázky postupem podle §92 zákona.“
[10] V čl. 6.10 zadávací dokumentace bylo stanoveno, že „dodavatel se smluvně zaváže k sankčním
pokutám za nedodržení veškerých požadavků na plnění předmětu veřejné zakázky. Minimální rozsah sankč ní
pokuty k tíži uchazeče za nesplnění maximální doby zřízení služeb dle předchozího odstavce je 10 % z měsíční
ceny služby za každý den prodlení se zřízením služby nad rámec požadované maximální lhůty.“
[11] Podle žalovaného nebylo možné shora uvedená ustanovení vyložit jinak, než že uchazeči
byli povinni zavázat se k smluvním pokutám ve vztahu k celému předmětu veřejné zakázky, tedy
včetně Podpůrných služeb. Zadavatel totiž nevyloučil žádné služby, které by neměly být zajištěny
smluvní pokutou. Není důvod, proč by zadavatel nemohl tímto způsobem stanovit nejzazší
termín poskytování jednotlivých služeb i přesto, že se počátek jejich poskytování řídil i dalšími
okolnostmi, například 25. dnem měsíce, v němž byla vystavena faktura za telefonní služby.
[12] Krajský soud dospěl k závěru, že shora rekapitulovaný výklad žalovaného byl sice možný,
stejně tak ovšem přicházel v úvahu i výklad žalobce, podle kterého se smluvní pokuty vztahují
na služby, které jsou skutečně „zřizovány“ a „předávány“ zadavateli do užívání. Na „zřízení“
a „předání“ těchto služeb se vztahuje doba 3 měsíce od zadání zakázky a je u nich též stanovena
měsíční cena služby, z níž se vypočítává výše smluvní pokuty.
[13] Proto není vyloučen názor žalobce, že Podpůrné služby jsou službami doplňkovými, které
se nezřizují a nepředávají zadavateli do užívání. Oprávněnosti ža lobcova výkladu svědčí
i to, že pojem „zřízení“ se v zadávací dokumentaci objevuje pouze v souvislosti s Veřejnými
telefonními službami poskytovanými v pevném místě, Datovými službami poskytovanými
v pevném místě a Mobilními službami, nikoli s Podpůrnými službami. Uskutečnění Podpůrných
služeb má být zadavateli vykazováno jedenkrát měsíčně k 25. dni měsíce. Z ničeho v zadávací
dokumentaci nevyplývá, že okamžik „vykázání“ Podpůrných služeb má být pokládán za okamžik
jejich faktického „zřízení“. Sankce podle čl. 6.10 zadávací dokumentace je přitom vázána
na prodlení se zřízením služby. Text zadávací dokumentace tedy nevylučuje žalobcův vý klad,
že na Podpůrné služby nelze aplikovat tříměsíční lhůtu vázanou na zřízení služby, a tedy
ani zmíněnou sankci.
[14] Z čl. 6.10 zadávací dokumentace rovněž vyplývá, že min imální rozsah smluvní pokuty
je 10 % z měsíční ceny za den prodlení. Plně tedy obstojí i další argument žalobce, že Podpůrné
služby s názvem Výkazy pro uživatele telefonních služeb a Služba implementace nejsou
zpoplatněny, což odpovídá požadavkům zadavatele v zadávací dokumentaci. Chybí zde tedy
základ pro určení výše smluvní pokuty.
[15] Za situace, kdy lze zadávací dokumentaci objektivně a racionálně vyložit dvěma různými
způsoby, není úkolem žalovaného zvolit právě jeden z možných výkladů. Je třeba užít pravidlo,
že interpretační nejistota nemůže stíhat žádného z uchazečů, ale zadavatele samotného
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009, čj. 2 Afs 86/2008 - 222). Nelze
se tedy ztotožnit se žalovaným, že žalobce byl z účasti v zadávacím řízení důvodně vyloučen.
III.
[16] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítl, že z přílohy č. 1 zadávací dokumentace
výslovně plyne, že Podpůrné služby tvořily nedílnou součást předmětu plnění veřejné zakázky.
Zadavatel pro tyto služby neurčil jiný režim. Závěr krajsk ého soudu, že výklad žalobce
je racionální, logický a možný, neměl oporu v zadávacích podmínkách. Žalobcův výklad by totiž
nutně musel znamenat, že zadavatel vymezil v zadávací dokumentaci požadavek zakotvit
minimální rozsah smluvní pokuty dle čl. 6.9 zadávací dokumentace výhradně ve vzt ahu
k telekomunikačním službám v pevné a mobilní síti. Zadavatel však tento požadavek vztáhl
na všechny části předmětu plnění veřejné zakázky.
[17] Nejasnost první věty čl. 6.10 zadávací dokumentace se projevuje pouze ve vztahu
k nemožnosti vyloučit uchazeče z účasti v zadávacím řízení pouze z důvodu nesplnění
povinnosti, kterou tato nejasná věta stanoví. Zadávací dokumentaci je však třeba vykládat jako
celek ve vzájemné souvislosti jejích ustanovení. Právě ze začlenění věty první čl. 6.10 zadávací
dokumentace je možné vyložit skutečný úmysl zadavatele zajistit plnění veškerých poptávaných
služeb prostřednictvím smluvených sankcí.
[18] Stěžovatel odmítl i žalobcův výklad pojmu „zřízení“ ve smyslu čl. 6.9 zadávací
dokumentace, se kterým se krajský soud ztotožnil. Výk lad tohoto pojmu je nutné založit
na skutečném úmyslu zadavatele, který je patrný z čl. 6.10 zadávací dokumentace. Z tohoto
ustanovení jednoznačně plyne, že zadavatel hodlal uchazeče sankčně zavázat ve vztahu ke všem
službám, tvořícím předmět veřejné zakázky. Pojmy „zřízení“ a „předání do užívání“ se vztahují
ke všem poptávaným službám.
[19] I Podpůrné služby mohou být takto zřízeny. Způsob zřízení bude odpovídat charakteru
těchto jednotlivých činností, ať již půjde např. o vyhotovení výkazů, monitorovacích zpráv
či dosažení výsledků implementace. To, že zadavatel určil konkrétní lhůtu pro doložení výkazů
(25. den v měsíci), je pro posouzení sporné otázky irelevantní.
[20] Podle stěžovatele nebylo pro věc podstatné, že Podpůrné služby nebyly oceněny v rámci
nabídek uchazečů. Každá z Podpůrných služeb má nějakou hodnotu, za kterou hodlali uchazeči
tyto služby poskytovat.
[21] Stěžovatel také označil rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, neboť krajský
soud nerozhodoval podle zákona v rozhodném znění. Krajský soud odkázal na str. 9 rozsudku
na lhůtu podle §110 odst. 2 zákona. Toto ustanovení zákona ve znění účinném ke dni zahájení
zadávacího řízení však neobsahovalo žádnou takovou lhůtu.
IV.
[22] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[23] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[24] Kasační stížnost není důvodná.
[25] Nejvyšší správní soud se nejprve věnoval námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
krajského soudu. Stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pouze z toho
důvodu, že krajský soud v odůvodnění rozhodnutí odkázal na nesprávné znění §110 odst. 2
zákona. Z rozsudku je nepochybné, že krajský soud měl v dané pasáži na mysli lhůtu pro podání
námitek zadavateli. Tato lhůta byla v rozhodné době upravena v §110 odst. 3 zákona, nikoli
v §110 odst. 2 zákona. Jednalo se zjevně o chybu v psaní. Tato chyba nemohla mít za následek
nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud se vyjadřoval pouze k okrajové otázce, jejíž
výsledné řešení ani žalovaný nečinil sporným, neboť bylo v souladu s jeho vlastním právním
názorem. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku proto nebyla důvodná.
[26] Podstatou kasační stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s názorem krajského soudu,
že čl. 6.10 zadávací dokumentace objektivně připouštěl dva různé výklady. Nejvyšš í správní soud
neshledal důvodnou ani tuto kasační námitku.
[27] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 3. 2009, č j. 2 Afs 86/2008 – 222, uvedl,
že „zadávací dokumentace musí být jednoznačná, jelikož musí být zcela patrno, v jakých otázkách a jak
konkrétně spolu budou jednotlivé nabídky ‚soutěžit‘. Rovněž jednotlivá dílčí kritéria a jejich hodnocení musí být
natolik konkrétní, přesné a jednoznačné, aby se každému z uchazečů dostalo informací téhož materiálního obsahu
a aby bylo následně zřetelně přezkouma telné, zda zadavatel hodnotil nabídky tak, jak předeslal v zadávacích
podmínkách.“
[28] V posuzované věci se spor vedl především o výklad pojmu „zřízení služby“ použitého
ve větě druhé čl. 6.10 zadávací dokumentace. Lze souhlasit se stěžovatelem, že tento pojem nemá
legální definici. To však samo o sobě neznamená, že by nebylo možné při výkladu zohlednit
obecný význam užitých slov. Mezi synonyma výrazu „zřízení“ patří v obecném jazyce pojmy
„ustavení“ nebo „založení“. Všechna tato podstatná jména jsou zpodstatněnými dokonavými
slovesy, která vyjadřují počátek nějakého děje. Jejich společným významovým rysem je také
jednorázovost popisovaného děje, nikoli jeho opakování. Tomu odpovídá i skutečnost,
že v zadávací dokumentaci je ke „zřízení služby“ poskytnuta jednorázová lhůta v délce 3 měsíců,
počítaná ode dne zadání zakázky (srov. čl. 6.9 zadávací dokumentace), a sankce v čl. 6.10 zadávací
dokumentace je stanovena právě za porušení této jednorázové lhůty.
[29] Shora uvedené by mohlo svědčit stěžovatelově názoru, že „zřízení“ se pojmově může
týkat všech poptávaných služeb, neboť u každé z těchto služeb nutně nastává počátek jejího
poskytování. Lhůta v čl. 6.9 zadávací dokumentace se však netýká pouze zřízení služby,
ale současně i jejího „předání zadavateli do užívání.“ Je logické, že se lhůta vztahuje současně na obě
tyto skutečnosti, neboť pro zadavatele nebude mít význam zřízená služba, která by mu nebyla
předána k užívání. Vzniká tedy otázka, zda lze všechny poptávané služby pojmově nejen zřídit,
ale také předat zadavateli k užívání, a určit konkrétní okamžik, kdy k tomuto zřízení a předání
došlo. Zde ztrácí stěžovatelova argumentace na přesvědčivosti. Zatímco u Veřejných telefonních
služeb poskytovaných v pevném místě, Datových služeb poskytovaných v pevném místě
a Mobilních služeb si lze snadno představit jejich předání do užívání, neboť jeho projevem
je faktická možnost zadavatele služby užívat (telefonovat, používat internet), u jednotlivých
Podpůrných služeb je taková představa obtížná.
[30] Jak podotkl krajský soud, zadávací dokumentace hovoří u jednotlivých Podpůrných
služeb spíše o jejich vykazování, nežli zřízení. Z ničeho, co je obsahem zadávacích podmínek,
nelze jednoznačně dovodit, že okamžik jejich „vykázání“ má být pokládán za okamžik jejich
faktického „zřízení“. Vykazování služby má akcesorickou povahu ke službě samotné a má význam
především pro fakturaci odměny za poskytnutí hlavní služby. Z povahy věci tedy k vykazování
dochází až nějakou dobu poté, co je služba fakticky poskytována.
[31] Podobně problematické je ztotožňovat okamžik zřízení a předání u služby Monitorování
síťového provozu s okamžikem předání monitorovacích zpráv. Aby dodavatel vůbec mohl
takovou monitorovací zprávu vyhotovit, nutně musel provádět průběžný monitoring po celé
předchozí období, za které je zpráva připravována. Také není bez významu, že u poskytování
výkazů telefonních služeb a monitorovacích zpráv se jedná o činnost pravidelně se opakující,
zatímco zřízení služby je z povahy věci jednorázové.
[32] U Služby implementace je situace opač ná. Obecný význam slova „implementace“
je „uskutečnění“, „naplnění“, „realizace“ určité myšlenky nebo projektu. V kontextu zadávací
dokumentace je význam Služby implementace takový, že se jedná o služby, bez kterých není
možné zahájit samotné poskytování hlavních telefonních a datových služeb. Jejich součástí
je průzkum stávající sítě elektronických komunikací a naplánování veškerých úkonů nezbytných
pro zahájení plnění předmětu veřejné zakázky (srov. čl. A.4.3 přílohy č. 1 zadávací dokumentace).
Výsledkem implementace je tedy samotné zahájení poskytování služeb. „Zřízení“ Služby
implementace ve smyslu navrženém stěžovatelem nutně musí předcházet výsledkům
implementace, neboť si nelze rozumně představit, že by již v okamžiku zahájení
implementačních prací došlo k dosažení jejich výsledků. Lze si tedy jen obtížně představit, jak by
bylo možné stanovit okamžik zřízení této služby či její předání zadavateli do užívání.
[33] Nejvyšší správní soud proto přisvědčil názoru krajského soudu, že nepostrádá logiku
žalobcova argumentace, že „zřízení a předání služby do užívání“ se může týkat pouze telefonních
a datových služeb, nikoli Podpůrných služeb, které mají pouze doplňkový charakter.
[34] Stěžovatel dále podepřel svou právní úvahu o jednoznačnosti zadávací dokumentace tez í,
že při výkladu sporného pojmu je nutno vycházet ze skutečn ého úmyslu zadavatele, který
je patrný z významu a začlenění věty první čl. 6.10 zadávací dokumentace. Nejvyšší správní soud
se neztotožnil s názorem stěžovatele, že skutečná vůle zadavatele je patrná pouze a výhradně
z čl. 6.10 zadávací dokumentace a není přípustný jiný logický výklad.
[35] Není sporu, že první věta čl. 6.10 zadávací dokumentace, ve které zadavatel požadoval
„zajištění veškerých požadavků na plnění předmětu veřejné zakázky“ prostřednictvím smluvních sankcí,
nebyla dostatečně určitá. Podle stěžovatele se tato neurčitost projevila pouze ve vztahu
k nemožnosti vyloučit uchazeče pro nesplnění neurčité povinnosti, kterou tato věta stanovila.
Z věty byl však podle názoru stěžovatele patrný úmysl zadavatele zajistit veškeré požadavky
na plnění veřejné zakázky prostřednictvím smluvených sankcí. Názor stěžovatele je však vnitřně
rozporný. Bylo-li nějaké ustanovení zadávací dokumentace nejasné či neurčité, pak z něj nemohlo
být zjevné a nepochybné, co jím zadavatel konkrétně sledoval. Pokud by soud k takovému
ustanovení přihlížel a umožnil zadavateli absolutní volnost v jeho výkladu, prvek
netransparentnosti by tím jen posílil.
[36] Za těchto okolností nepostrádá logiku názor krajského soudu, že z adavatel v první větě
čl. 6.10 zadávací dokumentace pouze obecně deklaroval požadavek zajistit poptávané plnění
smluvní pokutou, a teprve v druhé větě specifikoval minimální parametry konkrétní smluvní
pokuty, ke které se měli uchazeči zavázat.
[37] Z čl. 6.10 zadávací dokumentace také vyplývá, že minimální rozsah smluvní pokuty
je 10 % z měsíční ceny služby. U krajského soudu tedy obstál i další argument žalobce, že v jeho
případě nebylo možné takovou smluvní pokutu stanovit, neboť jeho nabídka neobsahovala
měsíční cenu za služby „Výkazy pro uživatele telefonních služeb“ a „Službu implementace“.
[38] Stěžovatel namítl, že i tyto služby nutně musely mít nějakou hodnotu, za kterou je žalobce
byl ochoten poskytnout. Podle stěžovatele žalobci nic nebránilo vzít základ p ro výpočet smluvní
pokuty z těchto hodnot. Názoru stěžovatele nelze přisvědčit. Zatímco pojem „zřízení služeb“ bylo
třeba vyložit, neboť chyběla jeho legální definice, u pojmu „cena“ tomu tak nebylo. Cena
je definována v §1 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“) jako
peněžní částka sjednaná při nákupu nebo prodeji zboží, nebo určená podle zvláštního právního
předpisu k jiným účelům než k prodeji. Pojem „zboží“ je legislativní zkratkou podle §1 odst. 1
zákona o cenách a zahrnuje také výkony, práce nebo služby. Při právní argumentaci jej nelze
libovolně zaměňovat s jinými slovy, například s pojmem „hodnota“, byť se v běžném jazyce může
jednat o synonyma. Pokud zadavatel označil za základ smluvní pokuty právě měsíční cenu služby,
jednalo se o zcela exaktní vyjádření. Nebyl dán prostor pro argumentaci, že měsíční cena služby
mohla označovat i něco jiného, než měsíční cenu konkrétní služby, kterou uchazeči uvedli jako
součást celkové nabídkové ceny. Z textu zadávací dokumentace nevyplývá, že by uchazeči byli
povinni stanovit základ pro určení výše smluvní pokuty podle čl. 6.10 zadávací dokumentace
jiným způsobem, a to ani v případě, že u konkrétní služby nestanovili její měsíční cenu.
[39] Shora uvedenému odpovídá i konstrukce celkové nabídkové ceny v zadávací
dokumentaci. Podle čl. 3 zadávací dokumentace měla b ýt nabídková cena rozčleněna
na jednorázovou cenu za zřízení a zprovoznění, cenu za opakovaně poskytnuté služby a cenu
za dodávky hardware a software. Měsíční ocenění služeb přichá zelo do úvahy pouze u opakovaně
poskytnutých služeb. U ceny za zřízení a zprovoznění bylo takové ocenění z povahy věci
vyloučeno, neboť se nejednalo o pravidelnou službu opakující se každý měsíc. Podobně tomu
bylo u ceny za dodávky hardware a software, neb oť zadávací dokumentace nijak
nepředpokládala, že by uchazeči měli tyto dodávky uskutečňovat pravidelně každý měsíc. Cena
za dodávky hardware a software se navíc nutně musela odvíjet od nákupní ceny konkrétního
předmětu dodávky, která se mohla lišit případ od případu.
[40] Konstrukce nabídkové ceny v souvislosti s povahou jednotlivých služeb tedy svědčí
závěru, že zadavatelem požadovaná smluvní pokuta se nevztahovala na všechny poptávané
služby. Jak správně poznamenal krajský soud, v takovém případě nebylo úkolem stěžovatele
se „za každou cenu“ přiklonit k jednomu z nabízených výkladů. Podstatné bylo, že zadávací
dokumentace objektivně připouštěla dva rozdílné výklady. Taková interpretační nejistota
nemohla stíhat žádného z uchazečů, ale zadavatele samotného.
[41] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné poznamenat, že nejednoznačnost zadávací
dokumentace v projednávaném případě měla sice za následek porušení zásady transparentnosti
zadávacího řízení, nejednalo se však o tak intenzivní porušení, pro které by bylo nu tné zadávací
řízení zrušit. Zadavateli nic nebránilo, aby se při existenci dvou rozdílných výkladů přiklonil
k tomu výkladu, který nevedl k vyloučení uchazeče. Takový výklad by zároveň odpovídal
základnímu principu zadávání veřejných zakázek, kterým je max imální zachování soutěžního
prostředí s cílem vybrat z co možná nejširšího okruhu nabídek tu nejvhodnější. Důsledkem
zadavatelova postupu totiž de facto bylo zadání veřejné zakázky bez jakéhokoli porovnání dvou
či více soutěžících nabídek.
[42] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou.
[43] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovate l nebyl v řízení o kasační stížnost i úspěšný, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalo bci, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. června 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu