ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.157.2014:13
sp. zn. 8 As 157/2014 - 13
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému:
Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, o žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014,
čj. 46 A 40/2013 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením ze dne 24. 1. 2013, čj. Nad 82/2012 – 38, Nejvyšší správní soud přikázal
Krajskému soudu v Praze k projednání a rozhodnutí žalobu, v níž se žalobce domáhal ochrany
před nezákonným zásahem Městského soudu v Praze. Žalobce požadoval, aby soud (1) zakázal
předsedovi městského soudu pokračovat v porušování práva žalobce na řádné doručování
soudních písemností a na racionální styk se soudem, (2) obnovil stav před zásahem ke dni,
kdy městský soud začal používat vadné obálky se zeleným pruhem, (3) určil, že pokyn
Ministerstva spravedlnosti č. 58/2009-OD-Org je v rozporu s právním řádem. Zároveň
se žalobce domáhal rozhodnutí, že zásah stále trvá.
2. Podáním ze dne 7. 6. 2013 žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků.
3. Krajský soud usnesením ze dne 15. 9. 2014, čj. 46 A 40/2013 – 55, osvobození
od soudních poplatků žalobci nepřiznal. Soud zdůraznil, že žalobce brojil proti již neúčinné
instrukci Ministerstva spravedlnosti č. 58/2009-OD-Org, kterou se vydávají vzory obálek.
Předmětná instrukce byla účinná pouze do 12. 10. 2011 a byla nahrazena instrukcí
č. 145/2011-OD-ST. Žalobce neuvedl ani žádná skutková tvrzení, z nichž by bylo možné
dovodit, v čem má nezákonný zásah do jeho veřejných subjektivních práv spočívat. Krajskému
soudu bylo z úřední činnosti známo, že žalobce vede obdobné spory před krajskými soudy
i Nejvyšším správním soudem, přičemž tyto spory nemají vztah k podstatným okolnostem
životní sféry žalobce. Jedná se o spory vyvolané zájmem žalobce o veřejné záležitosti a fungování
veřejných institucí. V takovém případě není namístě, aby náklady za spory tohoto typu nesl stát
formou osvobození od soudních poplatků.
II.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení krajského soudu kasační stížností, ve které
namítl, že nežádal osvobození od soudních poplatků, ale osvobození pouze od jednoho soudního
poplatku. Z tohoto důvodu označil usnesení krajského soudu za „neodstranitelnou sveřepou pitomost“.
Krajský soud byl zaujatý, protože v dosud neskončeném řízení uvažoval o žalobě v minulém čase.
Soud nemůže vyžadovat zaplacení poplatku za údajně neprojednatelnou žalobu. Krajský soud
ignoroval žalobní tvrzení i metodický předpis. Podle stěžovatele je tristní, že od roku 2009 pouze
minimum soudců uznalo námitku „stupidního doručování poštou“. Napadená instrukce byla podle
stěžovatele pouze změněna, její předmět a účel však zůstal stejný. Stěžovatel se domníval,
že procesní práva nelze vůbec zneužít a že soukromé osoby mají právo na libovůli. Krajský
soud obešel zákon, pokud odmítl vydat rozsudek, byť by byl zamítavý. Ve zbývající části
kasační stížnosti stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 5. 2014, čj. 3 As 125/2012 – 43, č. 3072/2014 Sb. NSS (všechna
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz),
které potvrdilo přípustnost kasační stížnosti směřující proti usnesení krajského soudu, jímž
byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků. Podle stěžovatele je tento
„akt nesrozumitelný a nesoudný“.
III.
5. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11). Stěžovatel svá práva uplatňuje
převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu,
ale pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 – 13).
6. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než 1200
spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen během roku 2013 napadlo
k Nejvyššímu správnímu soudu téměř 400 věcí, v nichž stěžovatel vystupoval jako účastník řízení,
přičemž z tohoto počtu bylo 70 řízení zastaveno, 52 věcí bylo odmítnuto, 191 zamítnuto, pouze
ve 4 případech zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu
řízení (zbývající věci byly vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné,
že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést,
že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž stěžovatel
vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí, v roce 2012 již 312 věcí a v roce 2013
dokonce 399 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama
o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost
a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela
identických argumentů.
7. Námitky vznesené stěžovatelem v kasační stížnosti se zcela zjevně míjejí s důvody,
pro které krajský soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel vytkl
napadenému usnesení především domnělé formální nedostatky, které jsou pro řešení samotné
podstaty sporu podružné. Dále poněkud nepochopitelně polemizoval s usnesením rozšířeného
senátu čj. 3 As 125/2012 – 43, které potvrdilo přípustnost kasační stížnosti směřující proti
nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Právě takovou kasační stížnost stěžovatel
podal, není proto zřejmé, z jakých důvodů zpochybňoval její přípustnost. Podstatné však
je, že stěžovatel neuplatnil námitky proti rozhodnému závěru krajského soudu, podle kterého
se nedomáhal ochrany svých veřejných subjektivních práv, ale vedl spor pouze z důvodu svého
zájmu o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 10. 2011, čj. 7 As 101/2011 – 66, č. 2601/2012 Sb. NSS).
8. Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, protože
při předběžném posouzení zjistil, že v posuzované věci je stěžovatel opět veden snahou vést
„spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela
zjevně bezúspěšná (srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 – 10, a usnesení
ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele
v dané věci).
9. Žádosti o osvobození od soudních poplatků, které stěžovatel pravidelně podává
ve sporech vedených ve věcech netýkajících se ochrany jeho veřejných subjektivních práv, bývají
pouze jedním z řady obstrukčních nástrojů, kterých stěžovatel využívá k bezúčelnému
prodlužování řízení a neodůvodněnému zahlcování soudní soustavy. Stěžovatel zpravidla požádá
o osvobození od soudních poplatků, případně také o ustanovení advokáta. Po zamítnutí těchto
žádostí pak požádá o povolení splátek soudního poplatku nebo posečkání s jeho platbou,
resp. o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi. Správní soudy však
tyto žádosti zpravidla zamítnou z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem
a jeho obstrukčního přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012,
čj. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 22, která byla stěžovateli doručena
a jejich obsah je mu proto znám). Stěžovatel tak rozehrává písemný „ping pong“ se správními
soudy, který prodlužuje soudní řízení o několik týdnů až měsíců. Výsledkem řízení pak obvykle
bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku
o počtu zastavených řízení).
10. Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup by
se opakoval i v posuzované věci. S ohledem na výše uvedené praktiky stěžovatele nelze jeho
žádost o osvobození od soudních poplatků považovat za vážně míněný návrh, ale je třeba
ji vyhodnotit jako šikanózní výkon práva s cílem vyvolat průtahy řízení, kterému soud může
odepřít ochranu (srov. také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012,
čj. 1 As 121/2012 – 22). Krajský soud proto nepochybil, pokud v posuzované věci osvobození
od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal.
11. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který
zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které
zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován
nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 – 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
12. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel
na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání
práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude třeba
dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi případu stejně
jako v ostatních věcech.
13. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem, protože předmětem řízení
bylo rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Požadavek, aby stěžovatel dostál
uvedeným povinnostem, by vedl k řetězení téhož problému, což by popíralo smysl samotného
řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení
(obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 – 77).
14. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
15. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. listopadu 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu