ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.10.2013:42
sp. zn. 9 Afs 10/2013 – 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: BOLECH IMPEX,
spol. s r.o., se sídlem Opatov č. 73, Dušejov, zast. JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem
se sídlem V Teničkách 614, Uherské Hradiště, proti žalovanému: Finanční úřad
pro Kraj Vysočina, se sídlem Tolstého 2, Jihlava, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě
ze dne 20. 5. 2008, č. j. 108102/08/314940/2220, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, č. j. 29 Af 67/2011 - 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě (dále jen „finanční úřad“) ze dne 20. 5. 2008,
č. j. 108102/08/314940/2220. Tímto správním rozhodnutím byly zamítnuty námitky proti
exekučnímu příkazu ze dne 10. 3. 2008, č. j. 50354/08/314940/6451.
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, v první řadě
uvedl, k jakým závěrům dospěl v dané věci v rozsudku ze dne 16. 9. 2010, č. j. 29 Ca 156/2008 - 46,
který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Afs 1/2011 - 74
(dostupným stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz). Dále navázal novým hodnocením těch žalobních námitek, u jejichž vypořádání
Nejvyšší správní soud shledal v původním rozsudku krajského soudu pochybení.
[3] Krajský soud se neztotožnil s námitkou nicotnosti exekvovaných platebních výměrů, které
byly vydány dne 9. 12. 2005 za účinnosti zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech,
ve znění účinném ke dni 9. 12. 2005 (dále jen „zákon o územních finančních orgánech“, pokud není
výslovně zmíněno znění účinné v jiné době). Dle §1 odst. 1 písm. a) tohoto zákona byly územní
finanční orgány správní úřady, které vykonávaly správu daní, odvodů a záloh na tyto příjmy, včetně
jejich příslušenství, a správních poplatků jimi vyměřovaných a vybíraných podle zvláštního právního
předpisu, jímž byl zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném v rozhodné
době (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Soustavu územních finančních orgánů tvořily
finanční úřady a finanční ředitelství. Správou daně se dle §1 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků
rozumělo též vymáhání daně a kontrola splnění daňových povinností ve stanovené výši a době.
Na základě uvedené právní úpravy pak krajský soud konstatoval, že finanční úřad byl správním
orgánem věcně příslušným k vydání exekučních titulů, jeho místní příslušnost byla dána sídlem
stěžovatele. Krajský soud tak zamítl námitku nicotnosti exekučních titulů z důvodu absolutního
nedostatku věcné příslušnosti finančního úřadu k jejich vydání.
[4] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že finanční úřad nemohl přistoupit k exekuci,
když řádně nerozhodl o žádosti o odkladu placení daňového penále, kterou stěžovatel podal dne
4. 12. 2006. Vymáhání daňových nedoplatků bylo upraveno v §73 zákona o správě daní a poplatků,
vymáhání se provádělo daňovou exekucí, jejímž předpokladem byla existence exekučního titulu.
Dle krajského soudu přitom samotné podání žádosti o odklad placení daňového penále nemělo vliv
na právo správce daně vydat exekuční příkaz. Finančnímu úřadu tak nic nebránilo v tom, aby vydal
exekuční příkaz. Vedle toho krajský soud zmínil, že o žádosti o odklad výkonu bylo rozhodnuto,
a to zamítavým rozhodnutím ze dne 15. 2. 2007, č. j. 26970/07/314911/3062. Toto rozhodnutí
přitom bylo stěžovateli doručeno, jak vyplynulo z mezinárodní doručenky č. RB 334484694. Podpis
na této doručence se krajskému soudu jevil být shodný s podpisem jednatele stěžovatele, který byl
uveden na podáních stěžovatele. Finanční úřad navíc u České pošty, s. p., ověřoval způsob doručení
předmětné zásilky a bylo mu sděleno, že zásilka podaná dne 16. 2. 2007 byla doručena dne
9. 3. 2007. Zároveň je ve spise založena kopie oznámení o uložení zásilky vyhotovené Slovenskou
poštou. Zásilku si příjemce převzal dne 9. 3. 2007.
[5] Krajský soud ze shora uvedených důvodů žalobu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] V kasační stížnosti bylo namítnuto, že se krajský soud nevypořádal s podstatou sporu
a neřídil se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Dle stěžovatele podstatou
sporu byla skutečnost, že bylo řádně žádáno o prodloužení lhůty s placením daňového penále,
finanční úřad rozhodnutí o stěžovatelově žádosti nedoručil, ačkoli tvrdil opak, a přesto zahájil
daňovou exekuci. Stěžovatel přitom zdůraznil, že již v roce 2005 písemně žádal nadřízený orgán,
aby u finančního úřadu zajistil řádné doručování.
[7] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud sice uvedl, že finanční úřad byl oprávněn vydat
exekuční titul i za situace, kdy bylo žádáno o odklad placení daňového penále, ale neuvedl,
na základě jakého zákonem o správě daní a poplatků předpokládaného postupu finanční úřad
disponoval takovým oprávněním a jaký význam by pak měla žádost o prodloužení lhůty se splněním
uložené povinnosti. Dle §60 zákona o správě daní a poplatků mohl daňový subjekt požádat
o posečkání daně nebo její placení ve splátkách. Dané ustanovení stěžovatel vykládá tak,
že do doby, než je o žádosti rozhodnuto, není daň ani její příslušenství splatná a nelze tak nařídit
exekuci.
[8] Stěžovatel uvedl, že není možné na základě konstatování, že se podpis na doručence jeví být
shodný s podpisem stěžovatelova jednatele, prohlásit doručenku za bezvadnou. Krajský soud
ani neuvedl, na základě čeho má za prokázané, že doručenka byla podepsána jednatelem
společnosti. V kasační stížnosti bylo opětovně zdůrazněno, že stěžovatel několik let namítal
nedoručení písemností a opakovaně žádal o zjednání nápravy. Okolnosti případu spočívající
v obstrukcích finančního úřadu při nahlížení do spisů a v neřešení způsobu doručování svědčí
o tom, že není možno dokázat způsob doručení. Krajský soud i přes to setrval na svém závěru,
že stěžovatel věděl o zamítnutí své žádosti.
[9] Krajský soud dle stěžovatele rovněž nesprávně vypořádal námitku podjatosti pracovníků
finančního úřadu. Krajský soud vyšel z toho, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
31. 5. 2011, č. j. 9 Afs 1/2011 - 74, kterým zrušil předchozí rozsudek krajského soudu v dané věci,
vyhodnotil námitku podjatosti jako nedůvodnou. Dle stěžovatele se však Nejvyšší správní soud
patrně domníval, že krajský soud poté, co zjistil, že nemá ve spise všechny listiny, na něž bylo
v žalobě odkazováno, vyzve stěžovatele k jejich doložení. Krajský soud to však neučinil, stěžovatele
vůbec nevyzval a konstatoval, že listiny, na které stěžovatel v žalobě odkazoval, nejsou obsahem
správního spisu. Krajský soud se dále měl zabývat tím, zda byl předložen úplný správní spis.
Stěžovateli přitom nelze klást k tíži, že správní spisy neobsahovaly dokument, na který v žalobě
odkazoval. Ke kasační stížnosti pak stěžovatel doložil podání nazvané „Odpovědi na otázky
položené Finančním ředitelstvím v Brně“ ze dne 16. 5. 2007, u něhož tvrdil, že obsahuje námitku
podjatosti, která nebyla vypořádána.
[10] V rámci poslední kasační námitky stěžovatel zmínil, že krajský soud vůbec neozřejmil,
na základě jakého zákonného ustanovení byl finanční úřad oprávněn vykonávat správu příslušenství
daně. Stěžovatel připustil, že platební výměry byly vydány v době, kdy finanční úřad tímto
oprávněním disponoval, v době jejich vykonatelnosti však také oprávnění již neměl. Přechodná
ustanovení k novele zákona č. 444/2005 Sb., účinné ke dni 1. 1. 2006, neřeší situaci, kdy platební
výměry byly vydány v roce 2005, ale jejich vykonatelnost přešla do roku 2006. Dle stěžovatele
ze zákona o územních finančních orgánech účinného k 1. 1. 2006 vyplynulo, že finanční úřad nebyl
oprávněn zahájit exekuci, protože příslušnou novelou nebylo do zákona včleněno ustanovení,
že pod pojmem daň se rozumí i příslušenství daně.
[11] Stěžovatel navrhl napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s tvrzeními obsaženými
v kasační stížnosti a plně se ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského soudu.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.
Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodům dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] V nynější věci Nejvyšší správní soud rozhodoval podruhé, poté co původní rozsudek
krajského soudu ze dne 16. 9. 2010, č. j. 29 Ca 156/2008 - 46, byl ze strany zdejšího soudu zrušen
rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Afs 1/2011 - 74. Je proto vhodné se zmínit o přípustnosti
kasační stížnosti z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., dle něhož: „[k]asační stížnost je dále nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.“ Kasační stížnost, resp. jednotlivé námitky nejsou však ve smyslu daného
ustanovení nepřípustné, pokud nemohly být předmětem přezkumu v prvním řízení o kasační
stížnosti pro procesní pochybení krajského soudu – typicky tehdy, bylo-li původní zrušené
rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné (srov. usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publikované pod č. 2365/2011 Sb. NSS).
Nepřezkoumatelnost rozsudku však byla zrušujícím důvodem prvního rozsudku zdejšího soudu
ze dne 31. 5. 2011 v nynější věci. Kasační námitky přitom směřují do té části nyní napadeného
rozsudku, kde se krajský soud vypořádal s dříve nepřezkoumatelnými námitkami; poslední kasační
námitka se potom týká toho, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem zdejšího soudu.
Žádná z kasačních námitek tak nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
[15] Zdejší soud se nejprve zaměřil na posouzení námitek, které stěžovatel označil za podstatu
sporu a v nichž poukázal na to, že ačkoli nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o prodloužení lhůty
s placením daňového penále, finanční úřad vydal exekuční příkaz k vymožení tohoto penále.
[16] Krajský soud uvedené argumentaci uplatněné v žalobě nepřisvědčil na základě dvou
samostatných důvodů, z nichž každý sám o sobě, pokud obstojí v rámci přezkumu ze strany
zdejšího soudu, může námitky stěžovatele plně vyvrátit. Jednak krajský soud konstatoval, že podání
žádosti o posečkání daně nemá vliv na možnost správce daně vydat exekuční příkaz. Vedle toho
krajský soud konstatoval, že stěžovatelovu žádost finanční úřad zamítl rozhodnutím ze dne
15. 2. 2007, č. j. 26970/07/314911/3062, které stěžovatel prostřednictvím svého jednatele převzal
dne 9. 3. 2007. Krajský soud tak zhodnotil, že exekuční příkaz ze dne 10. 3. 2008 byl vydán až poté,
co bylo o žádosti rozhodnuto.
[17] Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že krajský soud blíže nerozvedl,
na základě jakých úvah dospěl k závěru, že podání žádosti o posečkání daně, o níž nebylo
rozhodnuto, nemá žádný vliv na možnost vydat exekuční příkaz na daň, o jejíž posečkání je žádáno.
Krajský soud totiž ve svém rozsudku uvedl jen tento blíže nekonkretizovaný závěr, k čemuž
jen dodal, že předpokladem daňové exekuce je existence exekučního titulu, což bylo v nynější věci
naplněno tím, že byly vydány platební výměry. Nejvyšší správní soud konstatuje, že institut
posečkání daně byl upraven v §60 zákona o správě daní a poplatků. Vztah žádosti o posečkání daně
a možnost vydání exekučního příkazu, jehož vydáním se dle §73 odst. 6 zákona o správě daní
a poplatků provádí daňová exekuce, není v tomto zákoně výslovně řešen. Zákon o správě daní
a poplatků v §73 odst. 9 počítal s tím, že výkon rozhodnutí mohl být odložen, žádal-li daňový
dlužník mj. o posečkání daně; to však nebylo podstatné pro žalobní námitku, jelikož dané
ustanovení se týkalo odkladu výkonu rozhodnutí při již zahájené exekuci, o nějž nemělo smysl žádat
před jejím zahájením – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 1 Afs 72/2008 - 98. Za takového stavu měl krajský soud rozebrat, jaké právní účinky vyvolává
samotné podání žádosti o posečkání daně, a zhodnotit, zda jsou či nejsou tyto účinky relevantní
z hlediska možnosti vydat exekuční příkaz, a to např. s ohledem na to, zda podaná žádost může
či nemůže ovlivnit vykonatelnost exekučních titulů dle §73 odst. 4 písm. a) a b) zákona o správě
daní a poplatků (těmito tituly jsou vykonatelný výkaz nedoplatků či vykonatelné rozhodnutí, které
ukládá peněžité plnění).
[18] Bez patřičného objasnění toho, jaké účinky vyvolává žádost o posečkání daně a zhodnocení
těchto účinků pro nyní projednávanou věc, bylo stěžovateli zásadně znemožněno nevyřčené úvahy
krajského soudu napadnout a dále není možno vůbec zhodnotit, zda jsou závěry krajského soudu
správné či nesprávné, jelikož v jeho rozhodnutí nejsou dostatečně patrny podkladové úvahy
ve vztahu k závěru, že podání žádosti o posečkání daně, o níž nebylo rozhodnuto, nemá žádný vliv
na možnost vydat exekuční příkaz na daň. Aniž by tedy Nejvyšší správní soud hodnotil věcnou
správnost tohoto závěru krajského soudu, je nutno konstatovat, že pro jeho nedostatečné
odůvodnění nemůže být zdejším soudem považován za náležité zamítnutí stěžovatelovy žalobní
námitky.
[19] Jinak je tomu ovšem u hodnocení krajského soudu, že o žádosti o posečkání daně bylo
rozhodnuto ještě před vydáním exekučního titulu. O stěžovatelovu podání nazvaném žádost
o prodloužení lhůty s placením daňového penále, které bylo finančnímu úřadu doručeno dne
4. 12. 2006 a které bylo finančním úřadem vyhodnoceno dle jeho obsahu jako žádost o posečkání
daně, bylo zamítavě rozhodnuto dne 15. 2. 2007 pod č. j. 26970/07/314911/3062. Dle přiložené
doručenky si rozhodnutí převzal jednatel stěžovatele dne 9. 3. 2007. Nejvyšší správní soud přitom
souhlasí s krajským soudem v tom, že podpis na této doručence se shoduje s podpisy jednatele
stěžovatele na podáních ve správním spise i na žalobě ke krajskému soudu. V daném ohledu je třeba
odmítnout stěžovatelovy výtky směřující proti užití obratu krajského soudu, že se podpis „jeví být
shodný s podpisem jednatele“. Z rozsudku krajského soudu je totiž bez nejmenších pochyb patrné,
že podpis na doručence považoval krajský soud za shodný s dalšími podpisy jednatele stěžovatele
založenými ve spise.
[20] Nejvyšší správní soud přitom nemůže souhlasit s námitkami, že krajský soud neobjasnil,
na základě jakých úvah dospěl k závěru, že doručenka byla skutečně podepsána jednatelem
stěžovatele. Kromě hodnocení podpisu na doručence krajský soud totiž odkázal na výsledek
reklamačního řízení u pošty a listiny poštou předložené. Krajský soud náležitě rozebral, že ve spise
je založeno oznámení pošty o uložení zásilky podacího čísla RB 334484694 (jde o podací číslo
zásilky s rozhodnutím o zamítnutí posečkání daně), v němž byl adresát informován o uložení
doporučené listovní zásilky určené k převzetí do vlastních rukou. Dále je ve spise založeno
potvrzení převzetí dané zásilky, které si ponechává pošta a na němž je u data 9. 3. 2007 uveden
podpis jednatele stěžovatele současně s podpisem příslušného pracovníka pošty, který zásilku vydal.
[21] Je tak zřejmé, že převzetí rozhodnutí o zamítnutí posečkání daně dne 9. 3. 2007 ze strany
jednatele stěžovatele bylo dostatečně prokázáno nejen doručenkou u samotného rozhodnutí,
ale i vzájemně navazujícím oznámením o uložení zásilky a potvrzením o přijetí zásilky, které
si ponechává pošta a na němž je podpisem jak přebírající osoby, tak pracovníka pošty, potvrzeno,
že příjemce zásilky prokázal svou totožnost dokladem totožnosti. Nejvyšší správní soud se tak plně
ztotožnil s krajským soudem, že obsah spisového materiálu bez nejmenších pochybností dokládá,
že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o posečkání daně bylo ze strany jednatele stěžovatele převzato
dne 9. 3. 2007, tj. před vydáním exekučního příkazu.
[22] Jde o tak úzce provázaný souhrn skutečností svědčících o převzetí dané zásilky
s rozhodnutím o zamítnutí posečkání daně, které vylučují okolnosti, že by k jejímu převzetí nedošlo.
Stěžovatelův poukaz na to, že již v minulosti brojil proti tomu, že se finančnímu úřadu nedařilo
doručovat jiné písemnosti, tak není vzhledem k jasnému prokázání převzetí předmětné zásilky
relevantní.
[23] Krajský soud přitom zcela adekvátně uvedl, že výsledek reklamačního řízení u pošty,
dle něhož bylo na doručence uvedeno nesprávné datum podání 16. 1. 2007, přičemž správné datum
je 16. 2. 2007 (což koresponduje s datem vydání rozhodnutí), nijak neovlivnil správnost ostatních
údajů na doručence.
[24] Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že rozsudek krajského soudu obstál ve vztahu
k přezkumu vypořádání námitek, které spojovaly pochybení s tím, že nebylo rozhodnuto
o stěžovatelově žádosti o posečkání s placením daně v době, kdy finanční úřad vydal exekuční
příkaz. Samotné správné hodnocení krajského soudu, že si jednatel stěžovatele převzal rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o posečkání daně před vydáním předmětného exekučního příkazu, plně
a dostatečně vyvrátilo příslušné žalobní námitky. Na tom nemohlo nic změnit ani to, že vedle
tohoto vypořádání námitek krajský soud ve svém rozsudku uvedl i nedostatečně odůvodněný závěr,
že podání žádosti o posečkání daně, o níž nebylo rozhodnuto, nemá žádný vliv na možnost vydat
exekuční příkaz na daň, o jejíž posečkání je žádáno.
[25] Zdejší soud se dále neztotožnil s námitkou, že krajský soud nepostupoval v intencích závěrů
předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu v dané věci.
[26] Konkrétně jde o hodnocení, zda krajský soud vybočil či nevybočil z mezí stanovených
závazným právním názorem v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Afs 1/2011 - 74, kde bylo
uvedeno: „Jako nedůvodnou kasační námitku však Nejvyšší správní soud shledal námitku stěžovatelky,
že exekuční příkaz vyřizovali pracovníci žalovaného, proti nimž byla vznesena námitka podjatosti. Naopak
se ztotožnil se závěry krajského soudu, který k danému uvedl, že ze správního spisu je patrno, že stěžovatelka
podala dne 11. 12. 2006, č. j. 142176, stížnost proti postupu pracovníků exekučního oddělení žalovaného
a oznámení o porušení jejich povinnosti mlčenlivosti, která byla vyřízena sdělením Finančního ředitelství v Brně
ze dne 1. 2. 2008, č. j. 2064/08-1500-708893. Z odůvodnění vypořádání předmětné stížnosti vyplývá,
že k porušení zákonné povinnosti zachovávat mlčenlivost pracovníky žalovaného nedošlo. Nejvyšší správní soud
z předloženého spisového materiálu k předmětnému exekučnímu řízení nezjistil, že by v daném řízení byla jakákoli
námitka podjatosti proti pracovníkům žalovaného podána. V předloženém spise nelze dohledat ani žádné z listin,
na které stěžovatelka v žalobě a opakovaně v kasační stížnosti odkazuje (jedná se o písemnost s námitkou podjatosti
podanou dne 19. 10. 2006, č. j. 134514/06, a písemnost stěžovatelkou odeslanou dne 30. 5. 2007, v níž měla
rovněž na podjatost upozorňovat). Jejich existenci stěžovatelka nijak nedoložila. Za takového stavu věci dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud zcela správně námitku vyhodnotil a dostatečným způsobem
odůvodnil.“
[27] Nejvyšší správní soud konstatuje, že se v bodě [26] citované části svého rozsudku ztotožnil
se zamítnutím žalobních námitek vycházejícím z toho, že nebyly doloženy listiny, jichž se stěžovatel
v žalobě dovolával. Zdejší soud však v citovaném rozsudku žádným způsobem po krajském soudu
nepožadoval, aby v novém řízení vyzval stěžovatele k doložení těchto listin či aby zjišťoval
kompletnost spisu. Zdejší soud ovšem nijak stěžovatele nelimitoval v tom, aby jím tvrzené listiny,
pokud existují, z vlastní iniciativy krajskému soudu jako důkaz předložil. Stěžovatel přitom
již z citované části předešlého rozsudku musel vědět, jaké listiny nejsou obsahem správního spisu.
Stěžovatel tak měl nelimitovanou možnost předložit listiny, jichž se dovolával. V novém řízení před
krajským soudem ovšem zůstal zcela pasivní. Po zrušení původního rozsudku krajského soudu
krajský soud vyzval ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.
S tím stěžovatel výslovně souhlasil, což mimo jiné znamená, že neměl zájem o žádné nové
dokazování, které se uskutečňuje právě při jednání.
[28] Ve vztahu k námitce týkající se podjatosti nedošlo v novém řízení před krajským soudem
oproti původnímu řízení k žádnému posunu. Krajský soud proto zcela logicky zvolil shodné
vypořádání dané námitky jako v původním rozsudku. Takové vypořádání totiž již bylo aprobováno
ze strany zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud přitom v popsaném postupu krajského soudu
neshledal pochybení.
[29] Nejvyšší správní soud přitom konstatuje, že přiložení písemnosti odeslané dne 30. 5. 2007,
na niž bylo poukázáno již v citované části předchozího rozsudku zdejšího soudu v nynější věci,
je pro řízení o nynější kasační stížnosti irelevantní. Šlo o podání nazvané „Odpovědi na otázky
položené Finančním ředitelstvím v Brně“, přičemž stěžovatel tvrdil, že na straně 8 obsahuje
námitku podjatosti.
[30] K danému je třeba konstatovat, že kasační stížnost je opravný prostředek proti
pravomocným rozhodnutím krajských soudů (srov. §102 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud tak v řízení
o kasační stížnosti přezkoumává rozhodnutí krajských soudů, vůči nimž je kasační stížnost
přípustná, a zkoumá postup těchto soudů v řízení, které vydání takových rozhodnutí předcházelo.
Přiložení listiny, které se stěžovatel sice dovolával již v řízení před krajským soudem, ale kterou
v řízení o žalobě nepředložil, ačkoli tak již v řízení před krajským soudem učinit mohl a měl,
nedokládá žádné pochybení ze strany krajského soudu. Je zřejmé, že nejpozději z předchozího
rozsudku zdejšího soudu se stěžovatel dozvěděl, že jím odkazované listiny nejsou součástí spisu.
Bylo tak ponecháno na stěžovatelově aktivitě, zda listiny soudu předloží, což neučinil, ačkoli tomu
jistě v řízení o žalobě po zrušení prvního rozsudku krajského soudu nic nebránilo. Nedostatek
procesní aktivity stěžovatele však nesvědčí o pochybení krajského soudu, ale jde k tíži samotného
stěžovatele. Za takové situace je však pro zdejší soud bezpředmětné předložení předmětné listiny,
jelikož stěžovatel neumožnil krajskému soudu, aby takovou listinu hodnotil. Nejvyšší správní soud
tak nemá, aniž by došlo k pochybení krajského soudu, k dispozici hodnocení listiny v napadeném
rozsudku, které by mohl podrobit přezkumu v řízení o kasační stížnosti.
[31] V dané souvislosti lze poukázat i na závěr vyslovený v rozsudku zdejšího soudu ze dne
5. 1. 2010, č. j. 2 Afs 87/2009 – 131, dle něhož „kasační stížnost je mimořádný opravný prostředek,
přičemž dokazování je spjato primárně s řízením nalézacím, nikoliv s řízením o mimořádném opravném prostředku,
kterýžto směřuje již proti pravomocnému rozhodnutí.“ Tento závěr byl přitom ve zmíněném rozsudku
vysloven v návaznosti na hodnocení, že nynější §109 odst. 5 s. ř. s. (jemuž do 31. 12. 2011
odpovídal §109 odst. 4 s. ř. s.) brání i navrhování nových důkazních prostředků, které mohly být
navrženy již před krajským soudem.
[32] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s poslední kasační námitkou, dle níž krajský soud
vůbec neuvedl, dle jakého zákonného ustanovení byl oprávněn finanční úřad po 1. 1. 2006
vykonávat správu příslušenství daně. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že posouzení této kasační
námitky Nejvyšší správní soud činil ve vztahu k tomu, jakým způsobem se krajský soud vypořádal
se žalobní námitkou nicotnosti platebních výměrů, které byly v dané věci exekučními tituly.
V žalobě byla totiž nicotnost platebních výměrů spojována s tím, že finanční úřad nebyl vůbec
oprávněn vykonávat správu daňového penále. Krajský soud se přitom zabýval tvrzením
o absolutním nedostatku věcné příslušnosti finančního úřadu k vydání platebních výměrů,
z čehož stěžovatel dovozoval jejich nicotnost. Nejvyšší správní soud přitom konstatuje, že krajský
soud při takovém hodnocení zcela správně vyšel z úpravy účinné ke dni vydání předmětných
platebních výměrů, které byly vydány dne 9. 12. 2005 (doručeny byly 15. 12. 2005). Jak je patrné
již z rekapitulace provedené v bodu [3] tohoto rozsudku, krajský soud řádně objasnil, na základě
jakých zákonných ustanovení dospěl k závěru, že finanční úřad byl věcně příslušný k vydání
předmětných platebních výměrů. Tímto hodnocením přitom krajský soud zcela postihl
a bezezbytku vypořádal námitku nicotnosti platebních výměrů, k čemuž vůbec nebylo třeba
rozebírat úpravu účinnou po 1. 1. 2006.
[33] I přesto se přitom v závěru bodu [48] svého rozsudku krajský soud krátce vyjádřil i k tomu,
že dle §1 odst. 1 písm. a) zákona o územních finančních orgánech, ve znění účinném k 1. 1. 2006,
byly územní finanční orgány správní úřady, které vykonávaly správu daní podle zvláštního právního
předpisu, jímž byl zákon o správě daní a poplatků, který ve svém §1 odst. 2 stanovil, co se rozumí
správou daně. Krajský soud pak konstatoval, že ani uvedená změna zákona o územních finančních
orgánech neměla vliv na věcnou příslušnost finančního úřadu.
[34] Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že z rozsudku krajského soudu je jednoznačně patrné,
že pro vypořádání námitky nicotnosti platebních výměrů z důvodu absolutní věcné nepříslušnosti
finančního úřadu považoval za rozhodné znění zákona k 9. 12. 2005, kdy byly platební výměry
vydány. Z toho je také zřejmé, proč nebyla pro námitku nicotnosti rozhodná úprava k 1. 1. 2006.
Nad rámec nutného vypořádání této námitky se však krajský soud ještě krátce vyjádřil k úpravě
k 1. 1. 2006, což jen vyvrací stěžovatelovo tvrzení, že se tímto zněním krajský soud vůbec
nezabýval, byť Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že takové hodnocení již šlo nad rámec nutného
vypořádání žalobní námitky a rozsudek krajského soudu by i bez takového hodnocení plně obstál.
V. Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
[36] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., dle nichž nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení o kasační stížnosti, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu