ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.23.2013:63
sp. zn. 9 As 23/2013 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: T. J., proti žalovanému:
Masarykova univerzita, se sídlem Žerotínovo nám. 617/9, Brno, proti rozhodnutím rektora
Masarykovy univerzity ze dne 10. 5. 2011, č. j. MU-PS/9458/2010/6351/PrF, č. j. MU-
PS/3600/2010/2263/PrF, č. j. MU-PS/4600/2011/10632/PrF, č. j.
MU/27242/2011/3021477/RMU a č. j. MU/31031/2011/3076361/RMU, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2013, č. j. 29 Af 87/2011
– 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1]. Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zrušena v záhlaví
uvedená rozhodnutí rektora Masarykovy univerzity (dále jen „rozhodnutí rektora“). Těmito
rozhodnutími byly žalobci sníženy poplatky za studium vyměřené rozhodnutími děkanky
Právnické fakulty Masarykovy univerzity ze dne 30. 7. 2010, č. j. MU-PS/7390/2010/6351/PrF,
ze dne 29. 1. 2010, č. j. MU-PS/306/2010/2263/PrF, ze dne 31. 1. 2011,
č. j. MU - S/1786/2011/10632/PrF, ze dne 30. 1. 2009, č. j. 1010072923, a ze dne 31. 8. 2009,
č. j. 1020072923 (dále též „rozhodnutí děkanky“ nebo „rozhodnutí o vyměření poplatku“).
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správních spisů
[2]. Rozhodnutím děkanky Právnické fakulty Masarykovy univerzity (dále jen „děkanka“)
ze dne 30. 7. 2010, č. j. MU-PS/7390/2010/6351/PrF, byl žalobci vyměřen poplatek
za prodlouženou dobu studia v dalším studiu ve výši 10 200 Kč zaobdobí od 29. 7. 2010
do 28. 1. 2011, neboť započitatelná doba studia žalobce přesáhla dle matriky studentů standardní
dobu studia aktuálně studovaného studijního programu o 547 dnů. Proti tomuto rozhodnutí
podal žalobce dne 10. 9. 2010 žádost o přezkoumání. Rozhodnutím ze dne 10. 5. 2011,
č. j. MU - PS/9458/2010/6351/PrF, potvrdil rektor Masarykovy univerzity (dále jen „rektor)“)
rozhodnutí děkanky a z důvodu žalobcovy sociální situace snížil vyměřený poplatek na 6 000 Kč.
[3]. Rozhodnutím ze dne 29. 1. 2010, č. j. PS/306/2010/2263/PrF, vyměřila děkanka žalobci
poplatek za prodlouženou dobu studia v dalším studiu ve výši 10 200 Kč za období
29. 1. 2010 - 28. 7. 2010, neboť započitatelná doba studia žalobce přesáhla dle matriky studentů
standardní dobu studia aktuálně studovaného studijního programu o 366 dní. Žalobce podal
proti tomuto rozhodnutí dne 26. 2. 2010 žádost o přezkoumání. Rektor rozhodnutím ze dne
10. 5. 2011, č. j. MU-PS/3600/2010/2263/PrF, potvrdil rozhodnutí děkanky a s přihlédnutím
k žalobcově sociální situaci snížil vyměřený poplatek na 5 000 Kč.
[4]. Za období od 29. 1. 2011 – 28. 7. 2011 byl žalobci rozhodnutím děkanky ze dne
31. 1. 2011, č. j. MU-PS/1786/2011/10632/PrF, vyměřen poplatek za prodlouženou dobu studia
v dalším studiu ve výši 12 000 Kč z důvodu, že započitatelná doba studia žalobce přesáhla
dle údajů v matrice studentů standardní dobu studia aktuálně studovaného studijního programu
o 731 dní. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 7. 3. 2011 žádost o přezkoumání.
Rozhodnutím rektora ze dne 10. 5. 2011, č. j. MU-PS/4600/2011/10632/PrF, bylo rozhodnutí
děkanky potvrzeno a ze sociálních důvodů žalobci snížen vyměřený poplatek na 7 000 Kč.
[5]. Rozhodnutím děkanky ze dne 30. 1. 2009, č. j. 1010072923, byl žalobci za období
od 29. 1. 2009 – 28. 7. 2009 vyměřen poplatek za prodlouženou dobu studia v dalším studiu
ve výši 10 200 Kč, neboť celková započitatelná doba studia studijních programů vyjmenovaných
v rozhodnutí přesáhla standardní dobu studia v aktuálně studovaném studijním programu.
Žalobce podal dne 6. 2. 2009 žádost o přezkum tohoto rozhodnutí. Rektor rozhodnutím ze dne
10. 5. 2011, č. j. MU/27242/2011/3021477/RMU, potvrdil rozhodnutí děkanky a vzhledem
k žalobcově sociální situaci snížil vyměřený poplatek na 5 000 Kč.
[6]. Za období od 29. 7. 2009 – 28. 1. 2010 byl rozhodnutím děkanky Právnické fakulty
ze dne 31. 8. 2009, č. j. 1020072923, žalobci vyměřen poplatek za prodlouženou dobu studia
v dalším studiu ve výši 10 200 Kč z důvodu, že celková započitatelná doba studia v rozhodnutí
vyjmenovaných studijních programech přesáhla standardní dobu studia v aktuálně studovaném
studijním programu. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí dne 1. 10. 2009 žádost
o přezkum, na jejímž základě rektor Masarykovy univerzity rozhodnutím ze dne 10. 5. 2011,
č. j. MU/31031/2011/3076361/RMU, rozhodl o potvrzení napadeného rozhodnutí a snížení
vyměřeného poplatku na 5 000 Kč z důvodu nepříznivé sociální situace žalobce.
[7]. Ve všech výše uvedených prvostupňových rozhodnutích je v jejich výroku uvedena částka
vyměřeného poplatku a doba jeho splatnosti. Další údaje, tj. zejména doba studia,
za kterou je poplatek vyměřován, druh studia, a další, jsou uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
III. Řízení před krajským soudem
[8]. Proti rozhodnutím rektora stěžovatelky podal žalobce dne 12. 7. 2011 pět samostatných
žalob dle části třetí, hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Namítal v nich nepřezkoumatelnost rozhodnutí rektora i děkanky,
neboť není zřejmé, jaké byly použity právní předpisy, rozhodnutí neobsahují odůvodnění výše
stanovených poplatků ani informaci o způsobu jejich stanovení. Neuvádějí se zde ani údaje
o ověření správnosti údajů získaných z matriky. V rozhodnutích rektora dále chybí odůvodnění
částky, o ni byly poplatky sníženy. Všechna napadená rozhodnutí dále dle žaloby obsahují
nezákonný výrok o stanovení poplatkové povinnosti, neboť výše poplatku za studium musí být
upravena přímo statutem veřejné vysoké školy a nikoli opatřením děkana jako v posuzovaných
případech.
[9]. Krajský soud napadeným rozsudkem řízení o žalobách spojil ke společnému řízení
a zároveň shledal žaloby důvodnými a výrokem rozhodl o zrušení všech žalobou napadených
rozhodnutí rektora i děkanky. Ztotožnil se s názorem žalobce, že dle ustanovení
§58 odst. 6 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů
(zákon o vysokých školách), ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o vysokých školách“), musí být výše, forma placení i splatnost poplatků za studium stanovena
přímo ve statutu vysoké školy. Zákon nepřipouští, aby výši poplatků stanovil opatřením děkan
fakulty, jako tomu bylo v posuzovaném případě. Rozhodnutí rektora i děkanky jsou
proto nezákonná. Žalobou napadená rozhodnutí shledal krajský soud nepřezkoumatelná,
neboť z nich není zřejmý způsob výpočtu poplatku a nelze zjistit, jakými skutečnostmi
se rozhodující orgány řídily, jaké skutečnosti vzaly při rozhodování v potaz, jaké předpisy byly
na danou věc aplikovány. V rozhodnutích rektora dle krajského soudu absentuje odůvodnění
částky, o kterou byly vyměřené poplatky sníženy. V druhém stupni rozhodoval navíc orgán, který
k tomu nebyl podle krajského soudu příslušný, neboť dle ustanovení §58 odst. 8 a §68 odst. 4
zákona o vysokých školách o žádostech o přezkum rozhodnutí o vyměření poplatku rozhoduje
pouze rektor a nikoli prorektor, který napadená rozhodnutí podepsal.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[10]. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka včas podanou kasační stížností z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[11]. Stěžovatelka uvádí, že dle čl. 4 odst. 3 Přílohy č. 6 Statutu Masarykovy univerzity, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „ Statut MU“), poplatek za prodlouženou dobu studia
činí nejméně jedenapůlnásobek základu stanoveného podle §58 odst. 2 zákona o vysokých
školách, nejvýše však jednu polovinu základního normativu stanoveného ministerstvem,
přičemž konkrétní výši poplatků spojených se studiem pro příslušný akademický rok stanoví
opatřením děkan po projednání v akademickém senátu fakulty. Uvedené řešení je podle názoru
stěžovatelky v souladu s ustanovením §58 odst. 6 zákona o vysokých školách, nesouhlasí tedy
se závěrem krajského soudu, že výše poplatku musí být konkrétně uvedena přímo ve statutu
vysoké školy. Statut Masarykovy univerzity byl řádně schválen i registrován a opatření děkana
bylo projednáno ve fakultním senátu. Uvádění výše jednotlivých poplatků za studium přímo
ve statutu by bylo problematické vzhledem k jejich proměnlivosti, neboť normativní základ
se každým rokem v lednu mění vyhlášením výše základu ministerstvem. Výši poplatku je třeba
každoročně zveřejňovat před únorovým termínem pro podávání přihlášek ke studiu.
Podle stěžovatelky je přitom nemožné schválit, registrovat a zveřejnit změnu statutu v průběhu
jednoho měsíce. Logickým i jazykovým výkladem ustanovení §58 odst. 6 zákona o vysokých
školách lze dospět k závěru, že zveřejnění výše poplatků je odděleno od způsobu určení výše,
formy placení a splatnosti poplatků statutem. Z toho plyne, že konkrétní výše poplatků
se statutem nezveřejňuje, ani v něm není uvedena. Statut dále slouží k upravování základních
pravidel fungování veřejné vysoké školy dlouhodobým a ustáleným způsobem, což by každoroční
změna poplatků neumožňovala.
[12]. Kasační stížností je dále namítáno, že o žádosti o přezkum v posuzovaných případech
mohl rozhodnout prorektor, neboť dle ustanovení §10 odst. 4 zákona o vysokých školách
rektora zastupují v jím určeném rozsahu prorektoři. Prorektor byl k rozhodnutí ve věci zmocněn
čl. 7 Statutu MU a čl. 5 odst. 2 Organizačního řádu Masarykovy univerzity, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „Organizační řád MU“).
[13]. Rozhodnutí rektora i děkanky považuje stěžovatelka za přezkoumatelná a v kasační
stížnosti odkazuje na všechny v rozhodnutích obsažené údaje. Jedná se o informace o použitých
předpisech, zdroji údajů o dobách studia žalobce, výčet řádně i jinak než řádně ukončených
studií, konstatování o přesáhnutí standardní doby studia. V rozhodnutích děkanky z roku 2010
a 2011 je obsažen i údaj o způsobu započítání doby předchozích studií a přesný počet dní,
o něž byla překročena standardní doba studia. Rozhodnutími rektora byly vyměřené poplatky
žalobci sníženy z důvodu jeho nepříznivé sociální situace, kterou doložil. Na základě výše
uvedeného navrhla stěžovatelka zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[14]. Žalobce využil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti a uvedl, že některé jiné vysoké
školy i přes problémy tvrzené stěžovatelkou ve statutu výši poplatků uvádějí. Četnost novelizací
statutu Masarykovy univerzity také neodpovídá tvrzení stěžovatelky o dlouhodobém stanovování
pravidel a stěžejních záležitostí statutem.
[15]. V replice k vyjádření žalobce stěžovatelka uvedla, že žalobce nijak nepopírá,
že mu poplatková povinnost vznikla. Ve třech případech dokonce písemně uznal své závazky
co do důvodu i výše. Některé jiné vysoké školy zjevně rezignovaly na možnost přizpůsobovat
poplatky pružně normativnímu základu, a proto jejich výši uvádí přímo ve statutu. K otázce
častých novelizací statutu stěžovatelka uvedla, že jsou vynuceny změnami právních předpisů
majících vliv na postavení a činnost vysokých škol.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[16]. Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů rozhodnutí, popřípadě
jinou vadu řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
[17]. Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů a městského soudu vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti,
ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgán nicotné. Nejvyšší správní soud přezkoumal
napadený rozsudek z těchto důvodů, přičemž přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou,
a žádnou z výše popsaných vad v řízení o žalobě neshledal.
[18]. Stěžovatelka namítala, že výše poplatku spojeného se studiem nemusí být stanovena
přímo statutem. Podle jejího názoru zákon o vysokých školách připouští stanovit ve statutu
rozpětí výše poplatku za studium s tím, že konkrétní výši poplatku stanoví opatřením děkan,
což zpochybňuje žalobce i krajský soud. V posuzované věci je tedy sporné, zda výše poplatku
spojeného se studiem musí být výslovně určena přímo statutem, nebo zda z hlediska zákonných
požadavků postačí, pokud je ve statutu zakotveno zmocnění děkana k jeho stanovení opatřením.
[19]. Podle ustanovení §58 odst. 6 zákona o vysokých školách veřejná vysoká škola zveřejní výši
poplatků spojených se studiem podle odstavců 1 až 5 pro příští akademický rok před termínem pro podávání
přihlášek ke studiu. Výši, formu placení a splatnost poplatků určí statut veřejné vysoké školy.
[20]. Z uvedeného ustanovení dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že zákon
o vysokých školách expressis verbis vyžaduje, aby konkrétní výše poplatku spojeného se studiem
byla přímo uvedena ve statutu veřejné vysoké školy. Výklad, dle něhož by bylo přípustné
ve statutu zmocnit děkana ke konečnému rozhodnutí o výši poplatku za studium, je v rozporu
s velmi explicitním a jednoznačným pokynem poslední věty výše citovaného ustanovení
§58 odst. 6 zákona o vysokých školách, který neponechává veřejné vysoké škole žádný prostor
k jiné úpravě výše poplatku, formy splacení a splatnosti nežli přímo ve statutu vysoké školy.
[21]. Nejvyšší správní soud dospěl po posouzení Statutu MU k závěru, že zde zvolená úprava
poplatků za studium nesplňuje zákonem stanovené parametry. Čl. 15 odst. 2 Statutu MU
("konkretizace druhů poplatků, výpočet jejich výše, splatnost, forma úhrady, jakož i další podmínky
jejich uplatňování jsou stanoveny v příloze č. 6 s názvem Poplatky spojené se studiem, která je nedílnou součástí
tohoto Statutu") pouze odkazuje na jeho přílohu č. 6, v níž má být konkretizován výpočet jejich
výše. Tomu však neodpovídá ustanovení čl. 4 odst. 3 přílohy č. 6 Statutu MU ("poplatek
za prodlouženou dobu studia činí za každých dalších započatých šest měsíců studia nejméně jedenapůlnásobek
základu stanoveného podle §58 odst. 2 zákona, nejvýše však jednu polovinu základního normativu stanoveného
ministerstvem na příslušný kalendářní rok pro studijní program, ve kterém je student zapsán."), které stanoví
pouze rozpětí výše poplatku za prodlouženou dobu studia pomocí určení jeho minimální
a maximální hranice. Článek 12 odst. 1 přílohy č. 6 Statutu MU ("konkrétní výši poplatků spojených
se studiem pro příslušný akademický rok stanoví opatřením děkan po projednání v akademickém senátu fakulty,
a to před termínem stanoveným pro podávání přihlášek ke studiu pro tento akademický rok"), přímo zmocňuje
děkany jednotlivých fakult, aby po projednání v akademickém senátu příslušné fakulty stanovili
konkrétní výši poplatků spojených se studiem opatřením. Na základě uvedeného je zřejmé,
že dle Statutu MU byla konkrétní výše poplatků za studium stanovena opatřením děkana,
statutem bylo upraveno pouze jeho přípustné rozpětí.
[22]. Jak je výše uvedeno, zákon o vysokých školách takový postup nepřipouští. Stanovení
možného rozpětí výše poplatků za studium statutem a následné určování jednotlivých poplatků
opatřeními děkanů jednotlivých fakult nemá zákonnou oporu. Ke stejnému závěru dospěl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As 41/2013 – 37 (dostupný
na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
K projednávané otázce zde jednoznačně uvedl: „[u]stanovení §58 odst. 6 zákona č. 111/1998 Sb.,
o vysokých školách, požaduje, aby byla výše poplatků spojených se studiem stanovena přímo ve statutu veřejné
vysoké školy. Nepostačuje proto pouhé stanovení rozsahu poplatků ve statutu s tím, že konkrétní výši stanoví jiný
orgán (zde děkan fakulty).“
[23]. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem stěžovatelky, podle kterého každoroční
změna normativního základu poplatku podle §58 odst. 2 zákona o vysokých školách neumožňuje
dodržet proceduru vydávání změn statutu, tj. jeho projednání v akademickém senátu školy
a následnou registraci Ministerstvem školství. Je nutno přisvědčit tvrzení stěžovatelky,
dle něhož je výše poplatků spojených se studiem proměnlivá, neboť je dle ustanovení §58 odst. 2
zákona o vysokých školách závislá na normativním základu poskytovaném Ministerstvem školství
do konce ledna kalendářního roku. Tato skutečnost však nemění povinnost zakotvenou
v §58 odst. 6 zákona o vysokých školách, na základě které musí být výše poplatků stanovena
přímo ve statutu. Statut veřejné vysoké školy je fundamentálním vnitřním předpisem veřejné
vysoké školy, jehož proces přijímání je nepochybně formálně i administrativně náročná
procedura, nicméně pouze takový proces poskytuje studentům záruky týkající se jejich práva
podílet se na procesu tvorby předpisů na veřejné vysoké škole. Nejméně jednu třetinu a nejvýše
jednu polovinu akademického senátu veřejné vysoké školy, jenž je ke schvalování statutu
příslušný dle ustanovení §9 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, tvoří dle ustanovení
§8 odst. 1 zákona o vysokých školách studenti. Účast studentů a ostatních členů akademické
obce v akademickém senátu veřejné vysoké školy má tedy přímý vliv na transparentnost určování
výše poplatků spojených se studiem a na záruku v podobě určité rigidity poplatků, jejichž výše
nemůže být bez vědomí akademického senátu a jeho schválení svévolně měněna.
Argumentovala - li stěžovatelka tvrzením, že je prakticky nemožné během měsíce přijmout nový
statut zahrnující i nově stanovené poplatky, nelze tento argument považovat za relevantní. Přijetí
změny statutu týkající se každoročního stanovení výše poplatků za studium je vzhledem
ke stanoveným časovým lhůtám jistě náročné, nicméně realizovatelné. Z tvrzení žalobce,
které stěžovatelka sama potvrdila ve své replice k vyjádření žalobce ke kasační stížnosti, vyplývá,
že jiné veřejné vysoké školy uvádí konkrétní výši poplatků spojených se studiem ve svých
statutech.
[24]. Nejvyšší správní soud nepovažuje za sporné, že povinnost uveřejňování poplatků
je oddělena od způsobu určení jejich výše. Tuto skutečnost účastníci a ani krajský soud
nezpochybňovali. Zveřejnění výše poplatků nicméně představuje pouze nástroj, díky kterému
se uchazeči o studium na konkrétní veřejné vysoké škole mohou s předstihem seznámit se všemi
okolnostmi, jež mohou mít vliv na jejich případné studium. Samotný způsob zveřejňování výše
poplatků spojených se studiem tedy nemůže mít vliv na způsob určení výše těchto poplatků
přímo statutem.
[25]. Na základě výše uvedeného je třeba konstatovat, že v posuzovaném případě byla výše
poplatku za prodlouženou dobu studia nezákonným způsobem stanovena opatřením děkanky
a nikoliv Statutem MU, jak požadoval zákon. Žalobci byly proto poplatky za prodlouženou dobu
studia vyměřeny rozhodnutími děkanky v rozporu se zákonem na základě opatření vydaného
týmž orgánem. Rozhodnutí děkanky i navazující rozhodnutí rektora je tedy nutno považovat
za nezákonná, námitky stěžovatelky byly v tomto směru shledány nedůvodnými.
[26]. Kasační stížností bylo dále namítáno, že rozhodnutí děkanky ani rozhodnutí rektora
nejsou nepřezkoumatelná, neboť obsahují všechny potřebné náležitosti. Veřejná vysoká škola
je nadána dvojí pravomocí, neboť může vykonávat samosprávu i veřejnou správu. Jedná
se o právnickou osobu sui generis, s „charakteristickými rysy veřejnoprávní korporace, a to právě s ohledem
na výše zmíněné smíšené formy činnosti představující jednak státní správu a jednak korporativní veřejnou
samosprávu v oblasti výzkumu a výuky. Veřejná vysoká škola, resp. její orgány rozhodující o právech
a povinnostech studentů vystupují nikoli nezávisle na svém charakteru veřejné korporace, ale právě z důvodu svého
charakteru veřejné korporace, tedy jako nositelé pravomocí. Adresáti jejich veřejnoprávního působení jsou potom
dotčení studenti, kteří se proti takovým rozhodnutím mohou bránit, neboť nelze akceptovat, aby se v tomto ohledu
veřejná vysoká škola vymkla jakékoliv kontrole a svému účelu, k jehož plnění je zavázána státu, jakožto
primárnímu nositeli vrchnostenské pravomoci“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2009, č.j. 9 As 1/2009 – 153). Rozhodnutí o vyměření poplatku za prodlouženou dobu
studia spadá do veřejnoprávního působení veřejné vysoké školy a je soudně přezkoumatelné
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2006, č. j. 2 As 50/2004 – 64). Soud
tedy musí mít možnost posoudit správnost a zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí. K tomu
účelu musí být z rozhodnutí o vyměření poplatku možné ověřit, k jakým právně relevantním
skutkovým zjištěním veřejná vysoká škola dospěla, z jakých vycházela podkladů, jaké použila
právní normy, jakým způsobem subsumovala zjištěný skutkový stav pod příslušný předpis.
Rozhodnutí o vyměření poplatku souvisejícího se studiem bez náležitého odůvodnění
je proto nutno považovat za nepřezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 3. 2007, č. j. 4 As 47/2006 – 51, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 9. 2007, č. j. 3 As 15/2007 - 37). Z výše uvedeného je zřejmé, že i na rozhodnutí veřejné
vysoké školy o vyměření poplatku za prodlouženou dobu studia je zapotřebí aplikovat obecné
zásady správního práva, konkrétně je třeba u rozhodnutí akcentovat požadavek na splnění
zákonných náležitostí těchto rozhodnutí.
[27]. Ve vztahu k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí děkanky Nejvyšší správní soud nejprve
přezkoumal náležitosti výroků těchto rozhodnutí a až následně jejich odůvodnění. Výrok
rozhodnutí o vyměření poplatku má dle zákonných požadavků (§68 odst. 2 věta první zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění platném pro projednávanou věc, dále jen „správní řád“)
obsahovat mimo jiné uvedení právních ustanovení, podle nichž bylo v dané věci rozhodnuto.
V posuzovaném případě však rozhodnutí o vyměření poplatku obsahují odkaz pouze
na ustanovení zákona o vysokých školách, tj. na předpisy, z nichž ukládanou povinnost
bez odkazu na statut veřejné vysoké školy nelze dovodit.
[28]. Výroková část představuje těžiště každého správního rozhodnutí, z jehož obsahu musí
být jasné, srozumitelné a určité, jaká práva či povinnosti byly daným rozhodnutím založeny,
neboť pouze výrok zavazuje a je nezastupitelnou částí rozhodnutí. „Pouze porovnáním výroku lze
usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté (res administrata), jen výrok rozhodnutí může být vynucen
správní exekucí atd. Skutečnost, zda bylo výrokem přiznáno právo, či uložena povinnost, příp. konstatováno
její porušení, v tomto směru není rozhodná a nelze ani akceptovat možnost, že by absence uvedených náležitostí
výroku byla nahrazena dostatečnou specifikací v odůvodnění rozhodnutí“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 9 As 93/2011 – 87).
[29]. Na základě výše uvedeného shledal Nejvyšší správní soud výroky rozhodnutí děkanky
navzdory argumentům stěžovatelky nepřezkoumatelnými. Předmětné výroky, jimiž byly žalobci
vyměřeny poplatky za prodlouženou dobu studia, především postrádají uvedení období, za které
byly poplatky vyměřeny, a uvedení oboru studia, u něhož byla překročena standardní doba studia.
Bez uvedení těchto skutečností nelze jednoznačně definovat předmět rozhodnutí a předejít
případným nejasnostem ohledně zjištění existence věci rozhodnuté. V žádném z pěti
předmětných rozhodnutí o vyměření poplatku totiž nelze z výroku ověřit, za jaká období a jakého
oboru studia byl poplatek vyměřen. Přitom je zřejmé, že žalobce studoval v odlišných časových
obdobích různé studijní obory. Tento nedostatek nelze zhojit ani uvedením zmíněných
skutečností v odůvodnění rozhodnutí. Výroky všech napadených rozhodnutí děkanky jsou
v tomto ohledu nepřezkoumatelné.
[30]. Uvedením všech výše vyjmenovaných náležitostí jedině lze zaručit respektování zásady
právní jistoty, neboť z rozhodnutí o vyměření poplatku musí být zřejmé, za jaká období a jakým
způsobem, na základě jakých předpisů a jakých skutečností byl vyměřen. Přezkoumatelný výrok
se všemi náležitostmi vylučuje prostor pro případnou svévoli či libovůli rozhodujících orgánů.
Ústavní soud konstatoval v několika svých rozhodnutích, že jedním z principů, představujícím
součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/97,
dostupný na http://nalus.usoud.cz).
[31]. Při posuzování přezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí děkanky se Nejvyšší správní
soud ztotožnil se stěžovatelkou, že tato rozhodnutí obsahují informace o zdroji údajů o dobách
studia žalobce s uvedením všech řádně a jinak než řádně ukončených studií včetně data počátku
a ukončení studia a uvedení délky jejich trvání. Obsahují též konstatování, že celková doba studia
přesáhla jeho standardní dobu v aktuálně studovaném studijním programu. Rozhodnutí děkanky
Právnické fakulty ze dne ze dne 30. 7. 2010, č. j. MU-PS/7390/2010/6351/PrF, ze dne
29. 1. 2010, č. j. PS/306/2010/2263/PrF, a ze dne 31. 1. 2011,
č. j. MU - PS/1786/2011/10632/PrF, obsahují i údaj o počtu dní, o které byla standardní doba
studia překročena. Zbývající dvě rozhodnutí však tento údaj neuvádí.
[32]. Samotná odůvodnění rozhodnutí o vyměření poplatku by v testu přezkoumatelnosti
pravděpodobně obstála, neboť zákonné náležitosti dle ustanovení §68 odst. 3 správního řádu
obsahují. To však nic nemění na výše konstatované zásadní vadě nepřezkoumatelnosti jejich
výroků, pro kterou je nutno tato rozhodnutí ve shodě s krajským soudem označit
za nepřezkoumatelná.
[33]. Nepřezkoumatelností trpí i rozhodnutí rektora a to z důvodu absence úvahy o důvodech
snížení poplatků za prodlouženou dobu studia na právě zvolenou částku. Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil názoru stěžovatelky, dle kterého k řádnému odůvodnění postačí pouhá zcela obecná
zmínka o sociální situaci žalobce. Je zřejmé, že pro úvahu o částce, o níž bude vyměřený poplatek
snížen, nelze stanovit zcela přesný vzorec jejího výpočtu. Již výše však bylo popsáno,
že i na řízení o přezkumu rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem je třeba
aplikovat obecné zásady správního řízení. Z toho důvodu musí být úvaha rektora o snížení
poplatku za studium alespoň rámcově přezkoumatelná, aby bylo možno eliminovat riziko
případné svévole při rozhodování. Pro tento účel by v posuzovaných případech postačila úvaha
rektora o tom, jaké skutečnosti vzal při svém rozhodování v potaz, jak je vyhodnotil a jaké z nich
vyvodil pro případ žalobce důsledky. Žalobce v řízeních o přezkum rozhodnutí o vyměření
poplatku doložil potvrzení o vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a rozhodnutí o přiznání
podpory v nezaměstnanosti, kde je uvedena i konkrétní výše podpory v nezaměstnanosti,
která byla žalobci přiznána, z rozhodnutí musí být zřejmé, jakým způsobem tyto skutečnosti byly
vyhodnoceny. Argument stěžovatelky, že poplatky vyměřované Právnickou fakultou Masarykovy
univerzity patří k nejnižším na Masarykově univerzitě, nelze považovat v žádném směru
za relevantní, neboť spor je veden o zákonnost a přezkoumatelnost rozhodnutí rektora.
Rozhodnutí, zda bude poplatek snížen a případně v jakém rozsahu, záleží zcela na uvážení
rektora, to ho však nezbavuje povinnosti v odůvodnění rozhodnutí uvést důvody, na základě
kterých o této otázce rozhodl. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného neshledal tuto
kasační námitku stěžovatelky důvodnou a ztotožnil se s krajským soudem ohledně
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí rektora.
[34]. Stěžovatelka dále namítala, že v posuzovaných případech byl prorektor oprávněn
rozhodnout o žádostech žalobce o přezkum rozhodnutí o vyměření poplatků za prodlouženou
dobu studia. Krajský soud k této námitce odkázal na ustanovení §58 odst. 8 věty druhé zákona
o vysokých školách, podle kterého rektor může v rámci rozhodování o žádosti o přezkoumání rozhodnutí
o vyměření poplatku spojeného se studiem vyměřený poplatek snížit, prominout nebo odložit termín jeho splatnosti
s přihlédnutím zejména ke studijním výsledkům a sociální situaci studenta podle zásad uvedených ve statutu
vysoké školy. Ve spojení s §68 odst. 4 zákona o vysokých školách krajský soud dovodil, že pouze
rektor je oprávněn rozhodovat o žádostech o přezkum rozhodnutí, jimiž byl vyměřen poplatek
za prodlouženou dobu studia. S tímto závěrem krajského soudu se však Nejvyšší správní soud
neztotožňuje, neboť při výše uvedeném rozhodování mohou být rektoři zastupováni
prorektorem na základě §10 odst. 4 zákona o vysokých školách, toto zastupování je shodně
upraveno i v čl. 7 Statutu MU. Organizační řád MU v čl. 5 odst. 2 výslovně zakotvuje zmocnění
prorektora k rozhodování v agendě poplatků spojených se studiem. Je tedy nutno přisvědčit
stěžovatelce, že v souladu s Organizačním řádem MU vydávaným rektorem MU byl prorektor
pověřen v souladu s ustanovením §10 odst. 4 zákona o vysokých školách k zastupování rektora
v oblasti rozhodování o žádostech o přezkum rozhodnutí děkanky o vyměření poplatku žalobci
za prodlouženou dobu studia (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013,
č. j. 7 As 41/2013 – 37). Ačkoli je tato námitka stěžovatelky důvodná, nemůže být sama o sobě
důvodem pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Jak je uvedeno výše, krajský soud
důvodně vytkl stěžovatelce nezákonnost žalobou napadeného správního rozhodnutí z několika
dalších důvodů. Pokud tyto skutečnosti označené krajským soudem za důvody ke zrušení tohoto
rozhodnutí pro nezákonnost při kasačním přezkumu obstojí, nemůže být pouze v důsledku
nesprávného posouzení jedné žalobní námitky závěr krajského soudu vyvrácen.
VI. Závěr a náklady řízení
[35]. Z námitek uplatněných stěžovatelkou byla pouze jedna shledána důvodnou, ostatním
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Zásadní příčiny nezákonnosti napadeného rozhodnutí
vyslovené krajským soudem tedy nebyly zpochybněny, ani z přezkumu dle §103 odst. 3 a 4
s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení
napadeného rozsudku krajského soudu. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením
§110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední zamítnuta.
[36]. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalobci, protože však žalobce žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly, ze spisu
nezjistil, rozhodl tak, že se žalobci náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu