ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.54.2014:38
sp. zn. 9 As 54/2014 – 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci
žalobce: F. V., zast. JUDr. Vlastimilem Motlíkem, advokátem se sídlem Příčná 350, Železný
Brod, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2012, č. j. OD 461/2012-2/280.9/Sl, KULK
41673/2012, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Mgr. N. M., II) B. R., III) D. T.,
IV) O. K., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 29. 11. 2013, č. j. 30 A 96/2012 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zam ít á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení a vymezení sporu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen stěžovatel) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2012, č. j. OD 461/2012-2/280.9/SI, KULK 41673/2012,
jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Obecního úřadu K. ze dne 7. 3.
2012, č. j. 12012, vydané podle §142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řádů). Prvostupňovým správním rozhodnutím bylo
rozhodnuto tak, že na pozemku st. p. č. 25 v k. ú. K. trvá existence účelové komunikace, která je
veřejně přístupná a slouží jako jediná možná přístupová komunikace k následujícím
nemovitostem: K. čp. 42, čp. 24, čp. 57, čp. 39, čp. 40, čp. 58 a p. č. 1776, p. č. 1769, p. č. 10/3
v k. ú. K.
[2] V řízení před Krajským úřadem Libereckého kraje se z podnětu odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Obecního úřadu K. stala spornou otázka existence veřejně přístupné účelové
komunikace jako jediné přístupové cesty k domům a parcelám uvedeným ve výroku
provostupňového rozhodnutí, které jsou ve vlastnictví stěžovatele (dům čp. 42) a dalších osob.
[3] Stěžovatel namítal, že parcela st. p. č. 25 je v jeho vlastnictví, není dotčena žádným
omezením, stěžovatel na této parcele v 70. letech minulého století vybudoval zpevněnou
komunikaci a svůj pozemek hodlá oplotit, neboť zde dochází k rušení jeho vlastnického práva,
k útokům na osoby zde bydlící a na jeho majetek. Oponoval tomu, že sporná parcela je jedinou
přístupovou cestou k dalším nemovitostem, a poukázal na možnou přístupovou cestu přes
pozemky p. č. 1 a p. č. 1776 v kat. území K., oba ve vlastnictví obce K. V doplnění odvolání
namítal, že rozhodnutím Obecního úřadu K. bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na
vlastnictví, neboť na svém právu k pozemku je omezen bez příslušné náhrady. Tvrdil, že uvedené
pozemky p. č. 1 a p. č. 1776 jsou jako veřejně přístupové komunikace užívány a je možné i
vybudování jiné přístupové cesty z jiného směru na náklady obce.
[4] Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že pro zjištění existence veřejně přístupné účelové
komunikace je podstatné, zda se na pozemkové nebo stavební parcele nachází pozemní
komunikace patrná v terénu. K tvrzení stěžovatele, že dříve byl přístup zajišťován přes pozemek
p. č. 1776, žalovaný poukázal na to, že dnes již tento stav netrvá. Posoudil, že pozemek
stěžovatele slouží jako veřejně přístupná komunikace již od 70. let minulého století, byl opatřen
asfaltovým povrchem a splňuje všechny 4 znaky určující veřejně přístupnou účelovou
komunikaci: cesta je patrná v terénu, komunikace spojuje shora uvedené nemovitosti se silnicí
III/28212, přístupu po ní nebylo v minulosti nikdy bráněno, jiný přístup k uvedeným
nemovitostem bez stavebních úprav neexistuje a silniční správní úřad jeho zřízení nemůže nařídit
(jedná se o nezbytnou dopravní spojnici). Dle žalovaného deklaratorní rozhodnutí o určení
právního vztahu pouze deklaruje daný stav a nemůže účastníkům správního řízení zakládat
nějakou povinnost, např. vybudovat novu nebo opravit starou přístupovou cestu.
[5] V řízení před krajským soudem stěžovatel svůj nesouhlas s rozhodnutími správních
orgánů obou stupňů uplatnil ve dvou žalobních bodech.
[6] V prvém žalobním bodu stěžovatel namítal, že on ani jeho právní předchůdci nikdy
nesouhlasili s tím, aby jim bylo ztěžováno užívání domu čp. 42 na pozemkové parcele st. p. č. 25.
Poukázal na zmenšení tohoto pozemku v důsledku omezení jeho práva užívat pozemek
pro chov domácího zvířectva a venkovní práce. Rovněž poukázal na hluk a nebezpečí,
pocházející z toho, že se na pozemku pohybují cizí lidé a projíždějí zde auta včetně nákladních,
a to 1,5 m od rohu domu. Na základě uvedeného považuje za logické, že s takovýmto děním
na pozemku nemohl dát nikdy souhlas.
[7] Druhým žalobním bodem bylo tvrzení, že přístup po st. p. č. 25 není jedinou možnou
přístupovou cestou k nemovitostem uvedeným v rozhodnutí správního orgánu 1. stupně,
neboť variantní přístup je možný přes pozemkovou parcelu č. 1 a pozemkovou parcelu č. 1776,
které jsou ve vlastnictví obce K. Protože žalovaný existenci této jiné přístupové cesty uznává, byť
by si obnova této cesty vyžádala stavební úpravy, mělo toto zjištění vést ke zrušení
prvoinstančního rozhodnutí. Správní orgány totiž vůbec nezkoumaly možnost obnovení této
přístupové cesty přes pozemky, ač je to dle stěžovatele reálné, a to z pozemkové parcely
č. 1774/1. Ta je rovněž ve vlastnictví obce, je opatřena asfaltovým povrchem a jde o místní
komunikaci. Tato alternativa by nepředstavovala žádné omezení vlastníků staveb, jako je tomu
u posuzovaného pozemku, délka přístupu by v průměru byla stejná. Obnova a rozšíření této
komunikace by si nepochybně vyžádaly náklady, nemělo by však jít o náklady enormní.
Prioritním by měl být fakt, že tento alternativní přístup by znamenal pouze obnovení funkce
parcel, které svým zařazením v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace mají sloužit jako
veřejné komunikace. Stěžovatel v žalobě správním orgánům vytkl, že neprovedly ve věci žádné
místní šetření za účelem prověření alternativní možnosti přístupu.
[8] V řízení před soudem uplatnily práva osob zúčastněných na řízení vlastnice nemovitostí,
k nimž je přístup přes pozemek stěžovatele. Z těchto osob zaslaly svá vyjádření k žalobě B. R.,
D. T. a O. K., které uvedly, že komunikaci užívají jako jedinou možnou přístupovou cestu ke
svým nemovitostem a ze strany stěžovatele nikdy nezaznamenaly výhrady k užívání této
komunikace.
II. Posouzení věci krajským soudem
[9] Krajský soud v dané věci při přezkoumání rozhodnutí žalovaného vycházel ze zákonných
podmínek (znaků) veřejně přístupné účelové komunikace a z interpretace těchto podmínek
v judikatuře soudů. Uvedl také, jak se judikatura Nejvyššího správního soudu staví k prokazování
existence veřejně přístupné účelové komunikace v případě cest užívaných v minulosti
(od nepaměti).
[10] Krajský soud z podkladů správního řízení a z přednesu účastníků řízení při ústním jednání
zjistil, že ke zpevnění dotčené části st. p. č. 25 došlo někdy v 70. letech minulého století
na náklady stěžovatele. Předtím se již podél p. p. č. 1776 nacházel minimálně jeden obytný dům,
další byly postaveny následně. Tyto domy vždy používaly jako přístupovou cestu zpevněnou část
st. p. č. 25 ve vlastnictví stěžovatele. Přístup přes pozemky p. č. 1 a p. č. 1776 nebyl už přibližně
od roku 1949 používán a stěžovatel neprokázal, že by s používáním cesty přes st. p. č. 25 vyslovil
nesouhlas. Problémy nastaly až v současnosti, kdy se rozhodl uvedený pozemek oplotit, což bylo
faktickým důvodem zahájení přezkoumávaného správního řízení. Dle krajského soudu stěžovatel
tedy udělil v minulosti konkludentní souhlas k veřejnému užívání pozemku jako přístupové cesty
k domům, nacházejícím se podél pozemku p. č. 1776, který na pozemek stěžovatele navazuje.
Nebylo prokázáno, že by stěžovatel jako vlastník pozemku, případně jeho právní předchůdci
někdy v minulosti projevili kvalifikovaný nesouhlas s užíváním pozemku. Krajský soud považoval
za nadbytečné provádění dokazování k tomu, zda byl stěžovatel účastníkem povolovacích řízení
k těmto domům, případně jak v těchto řízeních vystupoval, zvláště jestliže povolovací řízení byla
vedena v 70. nebo 80. letech minulého století a po jejich skončení stěžovatel užívání části svého
pozemku jako přístupové cesty trpěl. Krajský soud dle uvedené judikatury považoval podmínku
souhlasu stěžovatele s užíváním jeho pozemku jako účelové komunikace za nepochybně
splněnou.
[11] K námitce jiné varianty přístupové cesty krajský soud vzal za zjištěné, že pozemky p. č. 1
a p. č. 1776 vzhledem k jejich rozměrům a umístění není možné jako přístupovou komunikaci
užívat, neboť jde o cestu dříve užívanou pouze pěšími, možná koňskými povozy. Navrhovaný
alternativní přístup tvoří pozemky, které jsou velmi příkré a úzké. Je z nich patrné, že část
pozemku p. č. 1776 od místa, od něhož se již jako cesta dnes nepoužívá, prudce klesá směrem
k pozemku p. č. 1 a postupně se zužuje. Pozemek je dle zjištění z podkladů řízení v nejužším
místě široký 1,825 m, z obou stran je ohraničen drátěnými ploty, takže je jeho šířka ze snímků
dobře patrná. To není přijatelnou variantou k dosud užívané veřejné účelové komunikaci
po st. p. č. 25. Pokud tyto pozemky sloužily uspokojivě jako cesta pro pěší a pro koňské povozy
před více jak 60 lety, pak dnešní požadavky na přístupovou a příjezdovou cestu k rodinným
a rekreačním objektům nesplňují.
[12] Krajský soud proto nepovažoval za potřebné a považoval za nehospodárné provádět další
dokazování místním šetřením, neboť výsledek správního řízení by nemohl přinést jiné zjištění,
než že na st. p. č. 25 v k. ú. K. existuje veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu §7 odst.
1 zákona o pozemních komunikacích, jak správní orgány obou stupňů v souladu s tímto
zákonem konstatovaly.
III. Kasační stížnost
[13] Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a dále vady řízení před
krajským soudem, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů, popřípadě
jinou vadu před soudem mající za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel tedy
uplatňuje kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150 Sb., soudního řádu
správního (dále jen s. ř. s.).
[14] Stěžovatel namítá hrubé omezení svého vlastnického práva v důsledku deklarace jeho
pozemku st. p. č. 25 jako veřejně přístupné účelové komunikace s poukazem na to, že přístup
po této komunikaci k ostatním nemovitostem začal být používán poté, kdy čsl. stát a dále obec K.
přestaly udržovat místní komunikaci vedoucí přes parcelu č. 1 a parcelu č. 1776, obě ostatní
plocha–ostatní komunikace, v kat. území K. Považuje za nesprávně posouzené, že by neprojevil
aktivní nesouhlas s užíváním předmětného pozemku st. p. č. 25. Tvrdí, že on i jeho rodinní
příslušníci nesouhlas projevovali a dostávali se tak do konfliktu se svými sousedy a bohužel
dochází i k fyzickým atakům. Proto Obecní úřad K. považoval za potřebné deklarovat existenci
veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku stěžovatele. Stěžovatel na podporu svých
tvrzení přiložil snímky původního stavu zemědělského dvora patřícího k domu čp. 42 na parcele
st. p. č. 25 a současně i snímky prokazující, že projíždějící vozidla způsobují praskliny na jeho
domě. Dochází tak k poškozování majetku stěžovatele.
[15] Stěžovatel namítá, že krajský soud se vypořádal nesprávně i s druhou námitkou, že pro
přístup k sousedícím nemovitostem lze využít parcel č. 1 a č. 1776 v daném území. Oponuje
zjištění, že parcela č. 1776 je neudržovaná, příkrá a úzká a tvrdí, že oplocení parcel č. 8 a č. 9,
které tuto cestu obklopují, neodpovídá hranicím dle katastru nemovitostí. Uvádí, že určit
hranice parcely č. 1776 v terénu lze jen přesným zaměřením geodetem a jen po tomto zaměření
a po místním šetření lze určit, zda je pravdivý závěr soudu o tom, že tato komunikace
je nevhodná pro provoz aut. Poukazuje na to, že krajský soud vycházel z vyjádření vlastnice
parcel č. 8 a č. 9 K. M., že se obecní komunikace po parcele č. 1776 od r. 1949 neužívá, neboť to
terénní poměry neumožňují. Stěžovatel však dovozuje, že když před rokem 1949 byla cesta
užívána automobily a také koňskými povozy, které byly nepochybně širší, lze tuto cestu užívat i
dnešními, pro převýšení terénu výkonnějšími automobily.
[16] Stěžovatel se domáhá spravedlivého posouzení, zda alternativa trvalého záboru části jeho
pozemku bez náhrady je vedle alternativy obnovení zaniklé obecní cesty adekvátní, neboť
vydanými rozhodnutími byla k trvalé újmě stěžovatele dána přednost jeho faktickému vyvlastnění
bez náhrady před donucením obce K., aby dbala o udržování místní komunikace. Alternativní
komunikace tak existuje, je v možnostech obce K. a podle zákona č. 128/2000 Sb. je povinností
obce pečovat o všestranný rozvoj svého území a potřeby občanů, tedy mimo jiné a udržovat
místní komunikace pro potřebu místních občanů.
[17] Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
ve výrocích I. a II. a dále, aby zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.
IV. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti a replika stěžovatele.
[18] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko setrval na svém rozhodnutí a pro účely
řízení o kasační stížnosti předložil správní spis.
[19] Stěžovatel k vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti opakuje své výhrady proti
posouzení parcel č. 1 a č. 1776 v kat.území K. jako alternativních komunikací, nepoužitelných pro
přístup k nemovitostem v okolí pozemku stěžovatele. Uvádí, že nečinnost obce K., která
způsobila neudržování těchto parcel, by neměla jít k jeho tíži. Tyto komunikace jsou podle §490
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku veřejným statkem, a pokud tento veřejný statek
není udržován, dochází k porušování zákona. Stěžovatel trvá na svoji námitce absence provedení
místního šetření k ověření stavu a hranic parcely č. 1776 v kat. území K. oproti stavu dle katastru
nemovitostí.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené
rozhodnutí krajského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které
uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud se ke kasačním důvodům zaměřil na posouzení otázky,
jak je v platném právním řádu vymezena veřejně přístupná účelová komunikace a jaké definiční
znaky musí splňovat.
[22] Při posouzení této otázky je nutné vyjít předně z §2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“), podle kterého je pozemní komunikací „dopravní cesta určená k užití silničními
a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.“ Pozemní
komunikace se podle §2 odst. 2 cit. zákona rozlišují podle svého určení, dopravního významu
a stavebně – technického vybavení na čtyři kategorie - dálnice, silnice, místní komunikace
a účelové komunikace. Na rozdíl od ostatních kategorií pozemních komunikací, pro účelové
komunikace platí, že jejich vlastníkem může být i osoba soukromého práva a rovněž o jejich
vzniku nerozhodují správní orgány (§3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a contrario),
vznikají tedy přímo ze zákona při naplnění jejich definičních znaků (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu, č. j. 5 As 27/2009 – 66 a č. j. 4 As 89/2013 - 21; všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou přístupná z www.nssoud.cz).
[23] Veřejně přístupná účelová komunikace dále podle §7 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto
nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo
k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Pouze naplnění těchto podmínek však
ke vzniku veřejné účelové komunikace na soukromém pozemku nestačí. Vznik veřejné účelové
komunikace je zásahem do vlastnického práva. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) platí, že omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu,
a to na základě zákona a za náhradu. Ústavní soud proto ve svém nálezu ze dne 9. 1. 2008,
ve věci sp. zn. II. ÚS 268/06 konstatoval, že pokud některá z podmínek nuceného omezení
vlastnického práva absentuje, jedná se o neústavní porušení vlastnického práva.
V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem
vlastníka. Je-li však takový souhlas vlastníka dán, nelze již o nuceném omezení vlastnického
práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny hovořit. Ke vzniku veřejné účelové komunikace je tedy
třeba udělení souhlasu vlastníka pozemku, na němž má komunikace vést.
[24] Protože v dané věci je první kasační námitkou tvrzení, že stěžovatel ani jeho právní
předchůdci nikdy potřebný souhlas s užíváním pozemku jako účelové komunikace neudělili, bylo
třeba posoudit, zda je toto tvrzení oprávněné a zda je pozemek veřejně užíván bez souhlasu
vlastníka.
[25] Souhlas se vznikem účelové komunikace může vlastník udělit buď výslovným
prohlášením, nebo i konkludentně. Pokud tedy vlastník neprojevil kvalifikovaný nesouhlas
se vznikem účelové komunikace, platí, že jeho souhlas byl dán. K otázce kvalifikovaného
nesouhlasu je možno odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které: „jestliže
vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil
kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání
pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009 – 66). Souhlasil-li vlastník
se zřízením účelové komunikace, jsou jeho soukromá práva omezena veřejnoprávním institutem
obecného užívání pozemní komunikace podle §19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.
Obecné užívání vyložil Nejvyšší soud podle právní teorie jako „užívání všeobecně přístupných
materiálních statků, které odpovídají jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů“
a konstatoval, že takový účinek nemůže být později vyloučen jednostranným úkonem
vlastníka, který souhlas v minulosti (byť i konkludentně) udělil, ani jeho právních nástupců
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, ve věci sp. zn. 22 Cdo 1173/2005,
dostupný na www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že pokud je účelová komunikace zřízena,
je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku, ti nejsou oprávněni ji ze své vůle
uzavřít.
[26] Ke znaku veřejně přístupné účelové komunikace, kterým je souhlas vlastníka pozemku,
je nutno předeslat, že tento souhlas (především v případě dovozovaného souhlasu
konkludentního) není možno zjišťovat k libovolnému časovému období. Souhlas musí být dán
od počátku užívání pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace. Nejvyšší správní soud
vyslovil, že pokud se dobu vzniku veřejné cesty nepodaří zjistit, neboť se jedná o dlouhodobě
veřejně užívanou komunikaci a její vznik nelze doložit, platí domněnka existence konkludentního
souhlasu s užíváním cesty jako veřejně přístupné účelové komunikace (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu z 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42) a ten tak nemusí být prokazován.
[27] V daném případě je rozhodnutí správních orgánů obou stupňů i krajského soudu
v souladu s uvedenou soudní judikaturou správně založeno na domněnce souhlasu vlastníka
pozemku s veřejným užíváním pozemku v minulosti. Předně dle vyjádření obce K. ze dne 23. 4.
2012 byl pozemek užíván jako jediná přístupová cesta k domům a nemovitostem v okolí
minimálně od r. 1982, kdy došlo k přestavbě domu čp. 24. Existence cesty je prokázána vlastním
vyjádřením stěžovatele, že již v 70 letech minulého století došlo ke zpevnění pozemku st. p. č. 25
na jeho náklady, a následně i vyjádřením obce K., že minimálně od r. 1982 slouží tento pozemek
jako přístupová cesta k dalším nemovitostem. Obec K. také ve svém vyjádření uvedla, že před
více než 17 lety došlo na náklady obce K. ke zpevnění komunikace p. č. 1776 a že pozemek
stěžovatele napojuje tuto komunikaci na silnici III. třídy. To je ostatně patrné ze snímku
pozemkové mapy, připojené k vyjádření obce K. ze dne 23. 4. 2012, z něhož je zřejmá pevná
komunikace i přes pozemek stěžovatele jako spojnice a příjezdová cesta k nemovitostem v dané
lokalitě. Ve vztahu k uvedené době užívání pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace
stěžovatel v průběhu správního řízení neprokazoval, ale ani netvrdil, že by v minulosti on či jeho
právní předchůdci udělili kvalifikovaný nesouhlas s veřejným užíváním pozemku. Stěžovatel
až v podané žalobě tvrdil, že souhlas s užíváním jeho pozemku nikdy udělen nebyl, avšak
kvalifikované vyslovení nesouhlasu s užíváním pozemku v relevantní době, tj. od počátku
veřejného užívání pozemku až do současné doby, nijak nedoložil. Své tvrzení o nesouhlasu sám
výslovně dovozuje jen z logiky věci, neboť tvrdí, že poškozování jeho majetku je logickým
důkazem o tom, že s užíváním pozemku veřejností nikdy souhlasit nemohl. Ke konkrétní
námitce, že z důvodu jeho nesouhlasu a nesouhlasu jeho rodinných příslušníků dochází i k
fyzickým konfliktům, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel tuto námitku uplatňuje pouze
v obecné poloze. Stěžovatel jím tvrzený projev nesouhlasu s užíváním pozemku, který se má
projevovat v uvedených konfliktních situacích, blíže časově neupřesnil a vzhledem k tomu, že jej
považuje za důvod k vydání rozhodnutí Obecního úřadu K. v této věci, lze usuzovat, že nejde o
nesouhlas projevovaný již od počátku užívání pozemku jako veřejně přístupné účelové
komunikace.
[28] Způsob užívání pozemku je ve správním spise podpořena vyjádřeními osoby zúčastněné
na řízení O. K., vlastnice domu čp. 24 a K. M., vlastnice domu čp. 58 v obci K., které výslovně
uvedly, že pozemek stěžovatele slouží jako příjezdová komunikace k jejich nemovitostem od
nepaměti, že nikdo proti průjezdu a chůzi po tomto pozemku neměl výhrady, a to ani stěžovatel
ani pan V. starší (předchůdce stěžovatele).
[29] Krajský soud proto náležitě, v souladu se zákonem a citovanou judikaturou soudů dospěl
k závěru o absenci kvalifikovaného nesouhlasu stěžovatele s veřejným užíváním jeho pozemku
jako veřejně přístupné účelové komunikace a rovněž správně zhodnotil, že za tohoto stavu
je nadbytečné dokazování doplňovat o to, jak stěžovatel vystupoval v povolovacích řízeních
ohledně výstavby okolních domů v 70. letech minulého století a stěžovatel sám neuvádí žádný
svůj konkrétní postoj v těchto řízeních. Ve smyslu shora uvedené podmínky souhlasu s užíváním
cesty je v dané věci rozhodující, že projev výslovného nesouhlasu a faktické bránění užívání
tohoto pozemku nebyly prokázány po dobu užívání pozemku jako veřejně přístupné účelové
komunikace. Námitky stěžovatele, že je provozem na pozemku omezován a dochází
ke konfliktům se sousedy Nejvyšší správní soud nerozporuje, neboť tento stav může souviset
se zvýšením provozu na pozemku v důsledku v minulosti provedené výstavby v okolí, spojené
s dopravní obsluhou a zřejmě i stále se rozvíjející s dopravou. Pro posouzení věci však nebyl
relevantní nesouhlas pociťovaný stěžovatelem v současné době nebo i v době pozdější po vzniku
veřejně přístupné účelové komunikace v souvislosti s větší zátěží pozemku, ale rozhodující byl
právní stav tak, jak byl v minulosti založen.
[30] Nedostatek nesouhlasu vlastníka by však nebyl tak významný, jestliže by byla důvodná
kasační námitka o existenci jiné přístupové cesty k sousedním nemovitostem. Stěžovatel
ve správním řízení a v řízení před krajským soudem považoval za alternativní přístupovou
komunikaci - cestu po parcelách č. 1 a č. 1776 v daném území, které jsou v katastru nemovitostí
vedeny jako ostatní plocha – ostatní komunikace, avšak připustil, že tento alternativní přístup
by si vyžádal stavební úpravy. Tuto potřebu úpravy pozemků vyjádřil i tím, že dovozoval
nezbytnost nového zaměření pozemku p. č. 1776 geodetem, tedy naznačil rozšíření tohoto
pozemku, což by znamenalo změnu oplocení parcel. č. 8 a č. 9, náležejících do vlastnictví K. M.
Uvedené návrhy na obnovu komunikace tak ve výsledku předpokládají úpravy pozemku p. č.
1776 na náklady obce, a naznačují i dotčení oplocení pozemku, náležejícího K. M. Jestliže sám
stěžovatel podmiňuje možnost jiné přístupové cesty úpravami pozemku p. č. 1776, pak tím
neodporuje náležitému zjištění stavu pozemku p. č. 1776, tj. že jde o neudržovaný, úzký a pro
průjezd automobilů nevhodný příjezd. O tomto stavu cesty ostatně svědčí i fotografie připojené
ke snímku pozemkové mapy a předložené s vyjádřením obce K. Na základě uvedeného tedy soud
považuje za prokázané, že pozemek p. č. 1776, je zaniklou obecní cestou, která dosud nebyla
obnovena.
[31] Při posuzování znaku nutné komunikační potřeby je zapotřebí vycházet z nálezu
Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 268/06, podle kterého je k prokázání nutné komunikační
potřeby zjištění, že k sousedním pozemkům neexistuje alternativní přístup a že užívání pozemku
není zajištěno institutem soukromého práva, např. věcným břemenem.
[32] Judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 16. 3. 2010,
č. j. 5 As 3/2009 – 76) stanovila určité hodnoty alternativní přístupové cesty. Nejvyšší správní
soud považoval za podstatné zjištění, zda případná alternativní přístupová cesta zajišťuje takové
komunikační spojení nemovitostí, které je vhodné pro nezbytný obslužný provoz domu
i při špatném počasí a ve spojení s nezbytnými provozními činnostmi (např. odvoz popela,
fekální vůz, dovoz paliva, vozy hasičské i záchranné služby apod.). Takové podmínky
alternativního přístupu po parcelách č. 1 a č. 1776 nejsou z podkladů řízení zřejmé a stěžovatel
je ani netvrdí.
[33] Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel ve správním řízení neprokázal možnost žádného
jiného vhodného komunikačního spojení mezi nemovitostmi bez použití pozemku st. p. č. 25
v nezbytném rozsahu pro přístup k okolním nemovitostem.
[34] V souzené věci bylo podstatné zjištění faktického stavu komunikace a jejího dosavadního
užívání jako jediné spojnice k dalším nemovitostem v okolí a nebylo předmětem řízení řešit
možnosti jiného přístupu, které neexistují, ale mohly by být v budoucnu vytvořeny. Jde toliko
o úvahy a nikoliv o faktický a právní stav podstatný pro deklaraci právního vztahu dle §142
odst. 1 správního řádu, podle něhož správní orgán rozhoduje o tom, zda určitý právní vztah
vznikl, kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo. Z těchto důvodů nelze vejít
na návrhy, v nichž se stěžovatel dovolává místního šetření a geodetického zaměření pozemků,
neboť tyto návrhy jsou evidentně spojeny s představou stěžovatele, jak uspořádat přístupy
k nemovitostem v budoucnu, což závisí i na stanoviscích obce a vlastníků okolních nemovitostí.
To však není otázkou předmětného řízení, v němž byl toliko deklarován (stvrzen) současný
a již v minulosti existující právní status pozemku stěžovatele jako veřejně přístupné účelové
komunikace daný jeho zákonnými znaky, které byly posouzeny v souladu s ustálenou judikaturou
soudů. Výsledek řízení v dané věci nelze posuzovat jen k újmě stěžovatele a tuto újmu
porovnávat s jednáním a povinnostmi obce K. Vlastnické právo stěžovatele požívá ústavní
ochrany, ovšem obdobná úroveň ochrany musí být poskytnuta i vlastnickým právům osob
zúčastněných na řízení a dalších osob, které tuto cestu využívají pro přístup ke svým domům
a pozemkům.
[35] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru,
že pozemek st. p. č. 25 splňuje potřebné znaky veřejně přístupné účelové komunikace vyplývající
ze zákona i z judikatury soudů a skutková podstata, z níž žalovaný i krajský soud existenci
těchto znaků dovodili, má oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnými kasační námitky nesprávného právního posouzení věci a vad řízení, a proto kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[36] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu nenáleží
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný žádné náklady řízení, jež by byly účelné a vznikly mu
nad rámec jeho běžné činnosti, neúčtoval a osobám zúčastněným na řízení nebyla soudem
uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady řízení vznikly.
[37] Výrok o nákladech řízení osob zúčastněných je dán §60 odst. 5 s. ř. s. Osoby zúčastněné
na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem nebyla uložena žádná
povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady řízení vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu