ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.57.2013:25
sp. zn. 9 As 57/2013 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: E. N. N.,
zast. JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 6. 2009, č. j. MV-14180-450/OAM-2008, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 8 Ca 181/2009 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
v celkové výši 4 114 Kč, k rukám jejího zástupce JUDr. Vladimíra Jablonského, advokáta
se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno
jeho rozhodnutí ze dne 2. 6. 2009, č. j. MV-14180-450/OAM-2008 a byla mu uložena povinnost
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 5 808 Kč. Tímto rozhodnutím rozhodl stěžovatel
tak, že dle §123 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro právě projednávanou věc (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), uložil žalobkyni povinnost uhradit mu náklady spojené se správním vyhoštěním
ve výši 43 560 Kč.
[2] Po shrnutí relevantní právní úpravy účinné v době rozhodování stěžovatele městský soud
dospěl k závěru, že §123 zákona o pobytu cizinců určuje závaznou posloupnost povinných pro
náhradu nákladů správního vyhoštění. Ustanovení §123 odst. 1 citovaného zákona nestanoví
adresáta normy (povinného), nýbrž z jakého zdroje bude povinnost uspokojena. Pojem „peněžní
prostředky“ je třeba vykládat jako faktické prostředky, jimiž cizinec disponoval, a které jsou u něj
zjištěny a zajištěny, nikoliv jakékoliv eventuálně v budoucnu cizincem získané prostředky. Teprve
§123 odst. 3 a 4 výslovně uvádí, komu vzniká povinnost hradit náklady. Soud má za to, že lze mít
důvodné pochybnosti, zda zákonné uvedení zdroje uspokojení povinnosti (§123 odst. 1) je natolik
určité, aby bylo možné dovodit povinnost adresáta normy (majitele zdroje – cizince) hradit náklady
vyhoštění.
[3] Stěžovatel tak má oprávnění rozhodnout pouze o povinnosti subjektů uvedených v §123
odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců, nikoli o povinnosti cizince. Stěžovatel dovodil povinnost
žalobkyně hradit náklady správního vyhoštění jinak než ze zálohy nebo zajištěných prostředků, aniž
by taková povinnost vycházela ze znění zákona o pobytu cizinců. Městský soud rovněž poukázal
na judikaturu správních soudů, zejména na rozsudky městského soudu sp. zn. 7 Ca 340/2006,
7 Ca 319/2007, 7 Ca 51/2008 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2009,
č. j. 1 As 36/2009 – 88, a ze dne 22. 7. 2009, č. j. 3 As 7/2009 – 49).
[4] Městský soud tak dle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“) napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc
stěžovateli vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je vázán právním názorem soudu.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobkyně
[5] Stěžovatel brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Napadený rozsudek považuje za nezákonný a odporující
konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu.
[6] Má za to, že ustanovení §123 odst. 6 zákona o pobytu cizinců bylo koncipováno jako
oprávnění správního orgánu uložit hrazení skutečně vzniklých nákladů, způsobených nezákonným
jednáním cizince celému okruhu povinných osob, vymezených v §123 zákona o pobytu cizinců,
tedy i dotčenému cizinci nad rámec peněžních prostředků, s nimiž reálně disponuje. Poukazuje
na úmysl zákonodárce vyjádřený v důvodové zprávě k zákonu 428/2005 Sb., změna zákona
o pobytu cizinců na území České republiky, bod 128, k §123. Má za to, že i Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 20. 10. 2009, č. j. 2 As 32/2009 – 63, přiznává správnímu orgánu pravomoc
vymáhat náklady správního vyhoštění v plné výši po cizinci.
[7] Rozsudek městského soudu nevychází ze znění zákona, nerespektuje jeho smysl a účel,
a tudíž je nepřípustným zúžením oprávnění správního úřadu. Je přesvědčen, že napadený rozsudek
je v rozporu s Ústavou ČR i s Listinou základních práv a svobod.
[8] Stěžovatel pokládá napadený rozsudek za nevycházející ze skutkového a právního stavu.
Soud nerespektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ta totiž jednoznačně
podporuje závěr stěžovatele o možnosti požadovat úhradu nákladů spojených se správním
vyhoštěním po cizinci, v této souvislosti připomíná a cituje rozsudek zdejšího soudu ze dne
22. 7. 2009, č. j. 3 As 7/2009 – 49. Rovněž by měla být vyřešena i otázka nákladů řízení, pokud by
bylo stěžovateli v řízení o kasační stížnosti vyhověno.
[9] Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalobkyně k podané kasační stížnosti uvádí, že se ztotožňuje s rozsudkem městského
soudu a plně na něj odkazuje. Má za to, že §123 zákona o pobytu cizinců hovoří o uhrazení
nákladů toliko z jeho peněžních prostředků, osoba cizince samého jako osoba povinná uhradit
náklady však v zákoně nikde přímo uvedená není. Interpretaci judikatury Nejvyššího správního
soudu stěžovatelem považuje žalobkyně za nepřesnou. Názor stěžovatele považuje v rozporu
se zněním zákona, jakož i s judikaturou zdejšího soudu.
[11] Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a uložení stěžovateli uhradit žalobkyni náhradu nákladů
řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním ve smyslu §105
odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Spornou otázkou v projednávaném případě je, zda cizinci dle právní úpravy platné v době
rozhodování správního orgánu (k 2. 6. 2009) je možné uložit povinnost hradit náklady správního
vyhoštění, popř. v jaké výši.
[14] Úvodem je vhodné shrnout relevantní právní úpravu obsaženou v §123 zákona o pobytu
cizinců a judikaturu zdejšího soudu k tomuto ustanovení se vztahující.
[15] Ustanovení §123 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví, že náklady spojené se správním
vyhoštěním se uhradí z peněžních prostředků cizince, který má být vyhoštěn na základě rozhodnutí
o správním vyhoštění. Pojmem „peněžní prostředky“, se Nejvyšší správní soud již zabýval ve svém
rozsudku ze dne 21. 5. 2009, č. j. 1 As 36/2009 – 88. Vycházel z toho, v jakých souvislostech zákon
tohoto pojmu ve spojení s realizací správního vyhoštění užívá. V §137 zákona o pobytu cizinců
se podává, že policie při umisťování cizince do zařízení pro zajištění cizinců je oprávněna provést
osobní prohlídku a prohlídku osobních věcí cizince za účelem zjištění, zda u sebe cizinec mj. nemá
peněžní prostředky. Pokud je zjištění policie v tomto ohledu kladné, policie peněžní prostředky
zadrží, společně s jinými v zákoně vyjmenovanými věcmi, jejichž vnášení do zařízení, vyrábění nebo
přechovávání v zařízení je zakázáno. Po zadržení je pak předá k úschově provozovateli zařízení.
Stejně tak bude na základě §145 odst. 3 zákona o pobytu cizinců naloženo i s peněžními prostředky
získanými cizincem po dobu zajištění. Ustanovení §145 stanoví podmínky, za nichž může zajištěný
cizinec s takovými peněžními prostředky nakládat. Konečně §146 zákona o pobytu cizinců stanoví,
že Ministerstvo vnitra je oprávněno použít za určitých podmínek uschované peněžní prostředky
zajištěného cizince, jsou-li v české nebo jiné volně směnitelné měně, k úhradě, byť i částečné,
výdajů spojených s jeho pobytem v zařízení a se správním vyhoštěním.
[16] Z úpravy §123 zákona o pobytu cizinců, ani z jiného ustanovení tohoto zákona, nevyplývá
úmysl zákonodárce odchýlit se v souvislosti s realizací správního vyhoštění od uvedeného významu
pojmu „peněžní prostředky cizince“. Lze tedy souhlasit s výkladem městského soudu, jenž stanovil,
že pojem „peněžní prostředky“ je třeba vykládat jako faktické prostředky, jimiž cizinec disponoval,
a které jsou u něj zjištěny a zajištěny a nejedná se tedy o jakékoliv eventuálně v budoucnu cizincem
získané prostředky.
[17] V §123 odst. 2 až 4 zákona o pobytu cizinců jsou uvedeny další subjekty, jimž je možné
uložit povinnost uhrazení nákladů spojených se správním vyhoštěním cizince. Odstavec 5 téhož
ustanovení vymezuje rozsah těchto nákladů.
[18] Podle §123 odst. 6 zákona o pobytu cizinců nejsou-li náklady spojené se správním
vyhoštěním cizince uhrazeny z peněžních prostředků cizince, stanoví policie nebo ministerstvo
rozhodnutím, kdo a v jaké výši je povinen tyto náklady nebo jejich část uhradit. Rozhodnutí nabývá
právní moci doručením nebo odmítnutím převzetí.
[19] Již v rozsudku ze dne 21. 5. 2009, č. j. 1 As 36/2009 – 88, zdejší soud konstatoval,
že „ze struktury ustanovení §123 zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že prvotní povinností příslušného správního
orgánu je účinná snaha uspokojit se s úhradou vzniklých nákladů spojených s vyhoštěním cizince vždy ještě před
vyhoštěním cizince z jeho finančních prostředků; z těchto finančních prostředků cizince část odčerpat ke stanovenému
účelu. Pokud z rozličných důvodů tato účinná snaha nevede k úhradě nákladů, pak nastupují další shora uvedené,
v pořadí zákonem přesně určené kroky, jimiž je správní orgán povinen postupovat, aby úhrady nákladů dosáhl.
Tento princip posloupnosti kroků nemůže porušit; v tom mu brání výslovná úprava jednotlivých odstavců tohoto
ustanovení, jež presumuje, že nelze-li docílit úhrady nákladů tímto způsobem, následuje způsob v pořadí další.
Žádný z těchto kroků však nemůže správní orgán při zajišťování úhrady nákladů přeskočit či libovolně měnit.“
[20] K otázce, zda je možné uložit hradit náklady správního vyhoštění dle §123 odst. 6
samotnému cizinci a v jaké výši, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 7. 2009,
č. j. 3 As 7/2009 – 49, kde mimo jiné konstatoval, že „ podle §123 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
stanoví příslušný správní orgán rozhodnutím povinnost uhradit náklady jak samotnému cizinci
(přičemž zde je rozhodnutí deklaratorní v části vymezující povinný subjekt, konstitutivní v části určující výši úhrady),
tak dalším subjektům uvedeným v odstavcích 2 až 4 (zde je rozhodnutí konstitutivní jako celek). Co se týče otázky,
do jaké výše lze cizinci uložit úhradu nákladů spojených se správním vyhoštěním, uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Správní orgán musí při vydání rozhodnutí podle odstavce 6 citovaného ustanovení vždy respektovat pravidla daná
v ust. §123 odst. 1 až 4. Odstavec 6 totiž nikterak samostatně nevymezuje okruh subjektů, kterým je možné
předmětnou povinnost uložit, či možný rozsah této povinnosti, ale upravuje pouze postup při úhradě nákladů.
Z uvedených ustanovení přitom vyplývá, že správní orgán nemůže uložit cizinci úhradu nákladů nad rámec jeho
peněžních prostředků.“
[21] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že podle §123 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
Ministerstvo vnitra předně zjišťuje, zda byly uschovány peněžní prostředky cizince. V takovém
případě pak rozhodnutím cizinci uloží povinnost uhradit náklady v plné výši či pouze ve výši jeho
peněžních prostředků (s respektováním §146 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) s tím, že současně
rozhodnutím uloží úhradu nákladů ve zbylé části některému ze subjektů uvedených v odstavcích 2
až 4 citovaného ustanovení, a to v souladu se zde stanoveným pořadím. Těmto subjektům pak
příslušný správní orgán ukládá povinnost hradit náklady též v případě, kdy nebyly žádné peněžní
prostředky cizince uschovány.
[22] Uvedené závěry potvrzuje také důvodová zpráva k zákonu č. 427/2010 Sb., změna zákona
o pobytu cizinců na územní ČR, kde se v bodě 247, který se týká §123 zákona o pobytu cizinců,
konstatuje, že „navrhovaná úprava reaguje na rozsudky Nejvyššího správního soudu, kterými konstatoval,
že za stávající právní úpravy lze k úhradě nákladů spojených se správním vyhoštěním cizince použít pouze
ty finanční prostředky, které byly cizinci vzaty do úschovy v souvislosti s jeho zajištěním a umístěním do zařízení pro
zajištění cizinců. Cílem nové úpravy je výslovně stanovit povinnost takovému cizinci uhradit náklady spojené s jeho
správním vyhoštěním z území České republiky. Současně je zachována úprava, podle níž tato povinnost
za stanovených podmínek přechází i na další osoby“. Tato nová právní úprava však nabyla účinnosti až
1. 1. 2011, tedy po rozhodnutí stěžovatele o hrazení nákladů správního vyhoštění žalobkyní.
[23] V právě posuzovaném případě je nutné s ohledem na shora uvedené odmítnout výklad
stěžovatele, že bylo možné uložit povinnost hradit náklady správního vyhoštění dotčenému cizinci
nad rámec peněžních prostředků, s nimiž reálně disponoval. Lze mu pouze přisvědčit v tom,
že rozhodnutím podle §123 odst. 6 zákona o pobytu cizinců bylo možné uložit povinnost k úhradě
nákladů správního vyhoštění i cizinci, současně je však třeba konstatovat, že povinnost cizince byla
omezena výší jeho zajištěných peněžních prostředků. Pokud náklady spojené se správním
vyhoštěním nebylo možné hradit ani částečně z peněžních prostředků žalobkyně, nebyl jí stěžovatel
oprávněn v době svého rozhodování stanovit povinnost úhrady nákladů správního vyhoštění. Měl
využít závaznou posloupnost dalších povinných subjektů uvedených v §123 odst. 2 až 4 zákona
o pobytu cizinců.
[24] Stěžovatel interpretuje judikaturu Nejvyššího správního soudu nepřesně a zavádějícím
způsobem. Odkaz na rozsudek NSS ze dne 20. 10. 2009, č. j. 2 As 32/2009 – 63, je nepřípadný,
jelikož v tomto rozhodnutí zdejší soud k analýze, kdo v jaké výši je povinen hradit náklady
správního vyhoštění kvůli absenci stižních námitek vůbec nepřistoupil.
[25] Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu naopak vyplývá, že v rozhodné době
bylo oprávnění správního orgánu uložit cizinci povinnost uhradit náklady správního vyhoštění
omezeno výši jeho peněžních prostředků, které byly vzaty do úschovy.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[27] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobkyně měla ve věci plný
úspěch, proto jí zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů
řízení proti stěžovatelce.
[28] Zástupce žalobkyně v řízení o kasační stížnosti, JUDr. Vladimír Jablonský, učinil dle svého
vyjádření celkem dva úkony právní služby, kterými jsou další porada s klientem přesahující jednu
hodinu [§11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní
tarif“)]] a písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Po novele
advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb., náleží za jeden úkon právní služby
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 bodem 4. advokátního
tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč.
[29] Tvrzení zástupce o poradě s klientem přesahující jednu hodinu nemá Nejvyšší správní soud
jak ověřit. Ve spisu není založen žádný doklad o zápisu z porady, či jiný důkaz o tom, že tato porada
se žalobkyní skutečně proběhla. Z uvedeného důvodu přiznal soud zástupci žalobkyně náhradu
nákladů řízení za jeden úkon právní služby spočívající v písemném podání soudu ve věci samé
v hodnotě 3 400 Kč. JUDr. Vladimír Jablonský doložil osvědčení o registraci k DPH. K nákladům
řízení se tedy přičítá DPH v sazbě platné ke dni ukončení řízení o kasační stížnosti, tj. o výši
714 Kč. Náhrada nákladů řízení tak činí 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu