ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.199.2014:48
sp. zn. 9 Azs 199/2014 – 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci
žalobce: D. L., zast. Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Karolinská
654/2, Praha 8, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m.
Prahy, odbor cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalované
ze dne 22. 4. 2014, č. j. KRPA-157915-15/ČJ-2014-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014, č. j. 4 A 22/2014 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Janu Procházkovi, LL.M. eur., advokátovi
se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 6 800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2014, č. j. KRPA-157915-15/ČJ-
2014-000022. Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění stěžovatele za účelem
předání podle použitelného právního předpisu Evropských společenství [Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem
třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Nařízení
Dublin III“)]. Doba zajištění byla stanovena na 60 dnů ode dne omezení osobní svobody
[2] Městský soud po vyhodnocení skutečností, které vyplývají z obsahu správního spisu
i stěžovatelem předložených tvrzení, dospěl k závěru, že nebyl dán důvod pro zrušení rozhodnutí
žalované. Ohledně použitelnosti předpisu Evropských společenství ve výroku napadeného
rozhodnutí konstatoval, že mělo být správně postupováno podle Nařízení Dublin III. V době
rozhodování o zajištění (22. 4. 2014) byl již tento právní předpis účinný. V článku 49 stanovil,
že od vstupu v platnost (1. 1. 2014) bude používán pro všechny žádosti o převzetí nebo přijetí
žadatelů zpět bez ohledu na datum učinění žádosti. K námitce, zda stěžovatel v mezidobí
vycestoval zpět do své vlasti, uvedl, že tvrzení uváděná v průběhu správního řízení byla
nevěrohodná. O vycestování z území Evropské unie nesvědčí ani razítka v jeho cestovním
dokladu. K námitce, že stěžovatel nebyl ztotožněn v jednotlivých evidenčních systémech, soud
ze správního spisu zjistil, že byl ztotožněn v systému EURODAC, a proto neobstála ani námitka
nerealizovatelnosti jeho předání a určení členského státu, kam měl být předán.
[3] Následně se soud zabýval námitkou nevyužití zvláštních opatření s ohledem
na skutečnost, že stěžovatel disponoval finančními prostředky. Konstatoval, že bez ohledu na to,
zda disponoval nebo nedisponoval finančními prostředky, žalovaný dospěl na základě jeho
výpovědi ke správnému závěru, že v jeho případě nebylo možné uložit zvláštní opatření, tedy
mírnější formu donucovacích opatření, neboť měl oslabenou důvěryhodnost právě s ohledem
na skutečnosti, které vyplynuly z výsledku jeho výslechu. Uložení zvláštních opatření za účelem
vycestování nebylo účelné, neboť by nepřinesly záruku, že stěžovatel bude předán na území
příslušného členského státu Evropské unie.
[4] Městský soud na základě těchto skutečností dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Napadený rozsudek považuje za nezákonný a skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech.
[6] Má za to, že soud nesprávně posoudil právní otázku možnosti uložení mírnějších
opatření, a proto nesprávně aplikoval §129 zákona o pobytu cizinců. Úvaha o nedůvěryhodnosti
stěžovatele pro neuložení mírnějších opatření nemá oporu ve spisu. Poukazuje na to, že v případě
zajištění dle §129 zákona o pobytu cizinců je v souladu se zásadou proporcionality třeba
zkoumat, zda je zajištění nezbytné. Je proto třeba vždy vážit provedení mírnějšího opatření.
Úvahu správního orgánu považuje za nedostatečnou.
[7] Byla pominuta skutečnost uvedená v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení,
kde stěžovatel uvedl, že měl k dispozici finanční prostředky, které si našetřil. Žalovaná
se nezabývala tím, zda by tyto finanční prostředky bylo možné složit jako finanční záruku.
Ve správním řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost (strpění zbavení osobní
svobody), mají být zjištěny všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho,
komu má být povinnost uložena. Neztotožňuje se s vypořádáním městského soudu, protože
skutečnost, zda stěžovatel disponuje finančními prostředky, nemůže být soudem hodnocena
jako irelevantní. S ohledem na subsidiární funkci zajištění nelze tuto skutečnost hodnotit jako
zanedbatelného významu. Hodnocení soudu o nevěrohodnosti stěžovatele není správné, protože
městský soud neuvedl konkrétní skutečnosti, které mají snižovat jeho důvěryhodnost.
[8] Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Spornou otázkou v projednávaném případě je, zda v případě stěžovatele byla dostatečně
a správně posouzena možnost uložení mírnějšího postupu v podobě zvláštních opatření
za účelem vycestování dle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců, před jeho zajištěním
za účelem jeho předání dle §129 uvedeného zákona.
[12] Z ustanovení §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že policie zajistí na dobu
nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho
předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede
dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství;
policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze
z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.
[13] Vedle této české zákonné úpravy nelze opomenout čl. 28 odst. 2 Nařízení Dublin III, dle
něhož „[č]lenské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li
vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené
a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření“.
[14] Mírnějším donucovacím opatřením se v českém právním řádu rozumí tzv. zvláštní
opatření za účelem vycestování, mezi která patří povinnost pravidelně se hlásit policii a zdržovat
se na adrese uvedené policii anebo finanční záruka (srov. §123b a §123c zákona o pobytu
cizinců). Finanční záruku zákon definuje jako složení peněžních prostředků ve volně směnitelné
měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti konstatoval, že „[p]řed zajištěním cizince za účelem jeho předání podle §129
zákona o pobytu cizinců na území České republiky, je správní orgán povinen zvážit využití mírnějšího opatření,
konkrétně zvláštních opatření za účelem vycestování dle §123b a §123c citovaného zákona, a tuto úvahu
promítnout do odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 As 107/2012 – 40). Tento výklad dovodil z čl. 15 odst. 1 věty prvé
směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES o společných normách a postupech
v členských státech při navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále
jen „návratová směrnice“), dle něhož „[n]emohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná
dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí
země, o jehož navrácení probíhá řízením za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě,
že a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu
či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje“.
[15] V projednávané věci z předloženého správního spisu vyplynuly následující skutečnosti.
Dne 22. 4. 2014 v 01:15 hod při kontrole hlídkou Policie České republiky bylo zjištěno,
že stěžovatel pobýval na území České republiky bez platného víza. Došlo k jeho zajištění
v souladu s §27 odst. 1 písm. d) zákona 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů. Následně bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, neboť se zdržoval
na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. V protokolu o vyjádření účastníka
správního řízení ze dne 22. 4. 2014, vedeným pod č. j. KRPA-157915/ČJ-2014-000022 stěžovatel
uvedl, že do České republiky přicestoval dne 21. 4. 2014 z Běloruska v úkrytu automobilu
s úmyslem požádat zde o mezinárodní ochranu. Dále uvedl, že na území schengenského
prostoru vstoupil již 27. 2. 2012, cestoval na Island, kde požádal o mezinárodní ochranu.
Na Islandu s ním bylo zahájeno Dublinské řízení. Poté kdy se dozvěděl, že bude vrácen zpět
do Polska, vycestoval údajně dobrovolně přes Dánsko, Německo, Polsko zpět do Běloruska. Měl
strach z případné deportace do Běloruska, a proto z Islandu vycestoval na vlastní pěst. Všechny
dokumenty, které obdržel ve vztahu k azylovému řízení, spálil. K dotazu, zda disponuje
finančními prostředky potřebnými k dalšímu pobytu a vycestování z území České republiky
a návratu do země původu uvedl, že pro začátek má našetřeny nějaké peníze. Po sérii
doplňujících dotazů žalované stěžovatel přiznal, že do České republiky přicestoval dříve, a to již
14. 4. 2014. Z dalšího obsahu jeho výpovědi vyplynulo, že se nechce vrátit do Běloruska.
Na základě zjištěných skutečností shledala žalovaná splnění veškerých podmínek pro zajištění
cizince za účelem jeho předání dle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[16] Při posuzování přiměřenosti zajištění neopomněla ve svém rozhodnutí vyhodnotit možné
uložení mírnějších donucovacích opatření. Jejich uložení shledala jako nedostačující.
[17] K tomuto závěru se přiklonila poté, co zjistila, že stěžovatel je bez finančních prostředků,
nemá zajištěno v České republice žádné ubytování. Na základě výpovědi týkající se jeho řízení
o mezinárodní ochraně na Islandu, vstupu do schengenského prostoru bez pobytového
oprávnění, rozporných výpovědí ohledně příjezdu do České republiky, posoudila stěžovatele jako
nedůvěryhodného. Tyto okolnosti dále přispívaly k závěru, že by se mohl skrývat a ztěžovat
průběh celého řízení. Z dosavadního jednání stěžovatele dovodila nebezpečí útěku.
[18] Stěžovatel považuje úvahu správního orgánu za nedostatečnou. Žalovaná se nezabývala
tím, zda by finanční prostředky, které si našetřil, bylo možné složit jako finanční záruku.
Neztotožňuje ani s posouzením městského soudu, který skutečnost, zda stěžovatel disponuje
finančními prostředky, hodnotil jako irelevantní.
[19] Úvaha žalované týkající se hodnocení možnosti uložení mírnějších donucovacích opatření
je dostatečná, přezkoumatelná a je z ní zcela zřejmé, na základě jakých skutečností, a proč
přistoupila k zajištění stěžovatele a nevyužila mírnějších opatření. Je pravdou, že žalovaná
výslovně nehodnotila množství finančních prostředků stěžovatele, nicméně velice důsledně
odůvodnila, proč přistoupila ke krajnímu opatření v podobě jeho zajištění. Z rozsudku ve věci
sp. zn. 7 As 107/2012 lze dovodit, že před zajištěním cizince je správní orgán povinen zvážit
využití mírnějšího opatření. Toto mírnější donucovací opatření musí být účinné, aby zamezilo
riziku nebezpečí skrývání se nebo vyhýbání se přípravě návratu do země původu, popř. země
tranzitu. Z povinnosti vážit využití mírnějších opatření neplyne nutně povinnost využít takových
opatření vždy, tedy i za situace existující důvodné obavy, že mírnější opatření, v podobě
povinnosti pravidelně se hlásit policii a zdržovat se na adrese uvedené policii či finanční záruky,
nezaručí splnění sledovaného cíle (např. vyhoštění nebo předání do země, kde byla podána první
žádost o mezinárodní ochranu).
[20] Na základě informací ze správního spisu lze aprobovat postup žalované, která měla
dostatek indicií k úvaze, že uložení mírnějších donucovacích opatření bude neúčinné. Tvrzení
stěžovatele o našetřené finanční hotovosti do začátku nemůže při proporcionálním posuzování
převážit nad jeho chováním v obdobných situacích v minulosti (útěk z Islandu, spálené
dokumenty, rozpory ve výpovědích, vstup do schengenského prostoru bez pobytového
oprávnění). Městský soud se na věc díval obdobným způsobem a z tohoto pohledu mu nelze nic
vytknout. Nedospěl k závěru, že našetřené finanční prostředky jsou irelevantní, nýbrž k závěru,
že uložení mírnějších opatření by nebylo účelné, neboť by nepřinesla záruku, že by stěžovatel byl
předán do příslušného členského státu Evropské unie.
[21] Na základě zjištěného skutkového stavu existovala důvodná obava, že stěžovatel uteče,
bude se skrývat či jinak se vyhýbat předání do příslušného státu.
[22] K závěrečné námitce, že městský soud neuvedl konkrétní skutečnosti, které mají snižovat
důvěryhodnost stěžovatele, je třeba uvést, že městský soud celkovou nevěrohodnost stěžovatele
dovodil z rozporů ve výpovědi ohledně přicestování do České republiky, z tvrzení ohledně jeho
zadržení a vyslýchání policií v Minsku, z dokladů předložených při jednání soudu, jakož
i z chování stěžovatele v průběhu správního řízení. Tyto skutečnosti, jakož i úvahy soudu jsou
uvedeny na str. 5 přezkoumávaného rozsudku.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[24] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalované, která by jinak měla
právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady.
[25] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce stěžovatele, Mgr. Ing. Jan Procházka, LL.M. eur., advokát se sídlem
Karolinská 654/2, Praha 8, provedl ve věci dva úkony právní služby, kterými jsou první porada
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo
obhájce ustanoven soudem [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném pro posuzovanou věc, (dále jen „advokátní tarif“)] a písemné podání soudu ve věci samé
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Jelikož zástupce stěžovatele učinil úkony právní služby
po novele advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb., tak mu za jeden úkon právní
služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč.
Zástupce stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti zdejšímu soudu nedoložil osvědčení
o registraci k DPH. K nákladům řízení o kasační stížnosti tedy daň z přidané hodnoty přičíst
nelze. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí 6 800 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu