ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.201.2014:48
sp. zn. 9 Azs 201/2014 – 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: Y. L.,
zast. Mgr. Michaelou Kasper Beňovou, advokátkou se sídlem Masarykova 1250/50,
Lysá nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2014, č. j. OAM-
109/LE-BE02-PS-2014, o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2014,
č. j. 44 A 35/2014 - 15,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2014, č. j. 44 A 35/2014 - 15,
se zru š u je a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky Mgr. Michaele Kasper Beňové, advokátce se sídlem
Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, se p ři zn áv á odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů ve výši 9 437 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 6. 2014, č.j. OAM-109/LE-BE02-PS-2014, byla žalobkyni podle
§46a odst. 1 písm. c) a §46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod
Bezdězem – Jezové až do vycestování, maximálně však do 1. 10. 2014.
[2] Žalobkyně napadla citované rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“), který žalobu zamítl rozsudkem ze dne 8. 7. 2014, č. j. 44 A 35/2014 - 15.
Soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že žalovaný nesprávně hodnotil, zda žalobkyně může
představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Podle krajského soudu žalovaný dostatečně hodnotil
individuální okolnosti věci, zejména to, že žalobkyně na území státu pobývala nelegálně po dlouhou
dobu a nerespektovala dříve udělené správní vyhoštění. Krajský soud se dále neztotožnil s tím,
že žalovaný měl hodnotit soužití žalobkyně s jejím druhem. Žalobkyně tuto skutečnost ve správním
řízení neuvedla, nemůže tak žalovanému úspěšně vyčítat, že ji žalovaný nezjistil a tedy nehodnotil.
[3] Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že žalovaný nedostatečně odůvodnil uložení
nejdelší přípustné doby zajištění. Konkrétní důvody pro uloženou dobu zajištění jsou z kontextu
celého odůvodnění zřejmé – kromě dosavadního jednání žalobkyně žalovaný poukázal
i na skutečnost, že žalobkyně nemá žádný doklad totožnosti. Ten tak bude třeba obstarat,
což je časově náročné.
[4] Závěrem krajský soud uvedl, že žalovaný nepochybil, pokud za základ pro své rozhodnutí
vzal skutkový stav, jak jej zjistila Policie ČR. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne,
že tento postup není na závadu rozhodnutí, pokud převzatá skutková zjištění umožňují posoudit,
zda je možné aplikovat §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu.
[5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu nyní žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí
kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Stěžovatelka ve své včasné kasační stížnosti uplatnila důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“); namítla tedy nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem, nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku a vady v řízení před správním orgánem, pro které měl krajský soud napadené
rozhodnutí zrušit.
[7] Nesprávné posouzení právní otázky stěžovatelka spatřuje v hodnocení toho, zda představuje
nebezpečí pro veřejný pořádek. Pro závěr o závažném ohrožení zájmu společnosti nedostačuje
samotné zjištění, že stěžovatelka na území státu pobývala nelegálně. Žalovaný měl své úvahy
individualizovat, zejména s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka hovoří česky, je do české
společnosti plně začleněna a žije ve společné domácnosti s českým občanem. Stejně měl jednat
i krajský soud.
[8] Napadený rozsudek je ovšem nezákonný především proto, že uložená povinnost setrvat
v pobytovém zařízení překračuje nejdelší povolenou dobu 120 dnů, neboť stěžovatelka byla
zbavena osobní svobody po dobu 129 dnů.
[9] Krajský soud také nesprávně uznal, že žalovaný může do svého rozhodnutí převzít skutková
zjištění z předchozího řízení. Pouhé konstatování obsahu spisu nedostačuje, důkaz obsahem spisu
musí být proveden stejně jako jiné důkazy. Žalovaný tak měl uvést, co považuje za zjištěné
a zda tato zjištění nejsou v rozporu s ostatními důkazy.
[10] Závěrem stěžovatelka uvedla, že soud nesprávně hodnotil dostatečnost odůvodnění
rozhodnutí žalovaného. Podle jeho názoru je odůvodnění dostatečné, byť ve skutečnosti zcela
chybí. Sám krajský soud uvedl, že odůvodnění uložené doby povinnosti setrvat v pobytovém
zařízení chybí, stejně tak odůvodnění její přiměřenosti. Soud však tuto vadu neshledal jako důvod
pro zrušení rozhodnutí, protože odůvodnění sám doplnil vlastní právní konstrukcí. Dle stěžovatelky
je napadený rozsudek z tohoto důvodu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí.
[11] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
[12] Žalovaný ve svém vyjádření zopakoval skutková zjištění ze správního řízení, zejména pak
okolnosti neoprávněného pobytu stěžovatelky na území státu a její nerespektování uděleného
správního vyhoštění. Na základě těchto zjištění má žalovaný za to, že stěžovatelka mohla svým
chováním představovat nebezpečí pro veřejný pořádek.
[13] Dále žalovaný uvedl, že doba povinnosti setrvat v pobytovém zařízení má být počítána
od právní moci rozhodnutí o této povinnosti, nelze tak do ní započítávat dobu předchozího
omezení osobní svobody, jak to dělá stěžovatelka. Závěrem žalovaný odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle níž je možné rozhodnutí odůvodnit odkazem na konkrétní
skutkové okolnosti.
[14] Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[15] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost je z části důvodná.
[17] Stěžovatelka obecně namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní
soud se z povahy věci musel touto námitkou zabývat přednostně, neboť nepřezkoumatelnost
rozhodnutí vylučuje jeho věcný přezkum, přičemž zjistil, že žalovaný se ve svém rozhodnutí zabýval
zjištěnými skutečnostmi a na základě zjištěného skutkového stavu rozhodl o délce povinnosti
stěžovatelky setrvat v pobytovém zařízení. Stanovená délka je odůvodněna specifickými
skutkovými okolnostmi, které jsou řádně uvedeny v celém odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nelze tedy říci, že žalovaný vůbec nehodnotil délku povinnosti stěžovatelky setrvat v pobytovém
zařízení.
[18] Podle stěžovatelky nedostatek odůvodnění konstatoval i krajský soud. V napadeném
rozsudku však krajský soud výslovně uvádí, jakými okolnostmi se žalovaný při stanovení délky
povinnosti setrvat v pobytovém zařízení stěžovatelce zabýval. Krajský soud totiž rozlišuje
hodnocení přiměřenosti samotného omezení osobní svobody a hodnocení přiměřenosti stanovené
délky tohoto omezení. Stěžovatelka tak zaměnila dvě nezávislé úvahy krajského soudu, který
se přiměřeností stanovené délky povinnosti setrvat v pobytovém zařízení zabýval (v druhém
odstavci na str. 5 napadeného rozsudku). Námitka nepřezkoumatelnosti proto není důvodná.
[19] Další z námitek stěžovatelka brojí proti vlastním důvodům, pro které ji žalovaná omezila
na svobodě. Podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu ministerstvo rozhodne o povinnosti
žadatele o udělení mezinárodní ochrany setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění
cizinců až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní, jestliže je důvodné se domnívat,
že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Výjimečně
ministerstvo tuto povinnost nestanoví, pokud žadatel o mezinárodní ochranu patří mezi výslovně
vyjmenované skupiny osob podle tohoto ustanovení (např. nezletilou osobu bez doprovodu,
těhotnou ženu aj.), nebo pokud by takový postup byl v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. V projednávané věci není sporné, že stěžovatelka do žádné z těchto skupin nepatří.
Sporné je to, zda existuje důvodná domněnka, že by stěžovatelka mohla představovat nebezpečí
pro veřejný pořádek.
[20] Výkladem pojmu „veřejný pořádek“ se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne
17. 9. 2013, č. j. 5 Azs 13/2013 - 30, publ. pod č. 2950/2014 Sb. NSS. V něm uvedl, že „otázku,
zda je důvodné se domnívat, že zajištěný cizinec, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v přijímacím
středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, je při
rozhodování správního orgánu o povinnosti tohoto cizince setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění
cizinců [§46a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu] nutno posuzovat tak jako obdobný
důvod pro vyhoštění cizince [§119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky]. Takovým důvodem tedy může být jen jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně
závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Bude-li pojem ‚nebezpečí pro veřejný pořádek‘ podle
§46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu vykládán uvedeným způsobem, lze danou právní úpravu považovat
za souladnou s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.),
s čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie, s čl. 7 směrnice Rady 2003/9/ES, kterou se stanoví minimální
normy pro přijímání žadatelů o azyl, i s čl. 18 směrnice Rady 2005/85/ES o minimálních normách pro řízení
v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka.“
[21] V nyní projednávaném případě žalovaný ve správním řízení zjistil, že stěžovatelka do České
republiky přicestovala s turistickým vízem, jejím úmyslem však bylo zde pracovat. Po skončení
platnosti víza byla stěžovatelka vyhoštěna. Neúspěšně požádala o mezinárodní ochranu, přesto
území státu neopustila. Stěžovatelka až do roku 2014 na území státu pracovala bez povolení.
Přibližně šest měsíců před svým zadržením stěžovatelka ztratila cestovní doklad, jeho ztrátu však
nenahlásila, neboť věděla, že se v České republice nachází neoprávněně. Dále žalovaný zjistil,
že stěžovatelka nemá na území stálou adresu pobytu, ani nemá finanční prostředky.
[22] Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka pobývala v České republice nelegálně téměř deset let
a nerespektovala pravomocně uložené správní vyhoštění. Nadto se k jeho uposlechnutí ani
nechystala, trvale a aktuálně porušovala další, zejména pobytové předpisy. Za uvedené situace proto
rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky setrvat v zařízení pro zajištění cizinců dle §46a zákona o azylu
plnilo preventivní funkci, neboť žalovaný neměl záruku, že stěžovatelka začne plnit povinnosti jím
uložené a nebude mařit průběh správního řízení.
[23] K vydání rozhodnutí dle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu postačují již samotné
důvodné obavy, že by cizinec mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Žalovaný v řízení
zjistil, a to i na základě výpovědi stěžovatelky, existenci konkrétních skutečností, které ve svém
souhrnu představují skutečné, aktuální nebezpečí závažného ohrožení veřejného pořádku, zejména
zájmu společnosti na respektování a výkonu pravomocných rozhodnutí a respekt k právnímu řádu
a pobytovým právním předpisům České republiky.
[24] Stěžovatelka v kasační stížnosti ovšem tato zjištění zpochybňuje. Poukázala na to,
že již v řízení před krajským soudem předložila dopis českého občana, se kterým žije ve společné
domácnosti. Tento dopis a skutečnost, že stěžovatelka mluví plynně česky a je do české společnosti
plně začleněna, vyvrací zjištění žalovaného. Zároveň vypovídá o její situaci, kterou měl žalovaný
zohlednit při rozhodování o uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. Tvrzení
stěžovatelky je tak třeba rozumět v tom smyslu, že v řízení před žalovaným uvedla skutečnosti, které
nebyly pravdivé, a žalovaný na základě těchto nepravdivých skutečností nesprávně vyhodnotil
splnění podmínek pro zajištění stěžovatelky. Stěžovatelka pak v řízení před krajským soudem toto
nesprávné hodnocení napadla. Své tvrzení podpořila dopisem, z něhož má plynout, jaký byl
skutkový stav v době rozhodnutí žalovaného.
[25] Krajský soud k předloženému dopisu uvedl, že stěžovatelka měla v průběhu řízení před
žalovaným dostatek prostoru k tomu, aby informaci o soužití s českým občanem uvedla. Pokud
ji žalovanému nesdělila a žalovaný ji neměl jak zjistit, jde toto pochybení k tíži stěžovatelky.
Z tohoto důvodu krajský soud důkaz předloženým dopisem neprovedl, neboť jej považoval
za nevýznamný pro hodnocení žaloby.
[26] Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením neztotožnil. Již ve svém rozsudku ze dne
21. 6. 2006, č. j. 1 As 42/2005 - 62, publ. pod č. 1617/2008 Sb. NSS, soud uvedl, že „§77 s. ř. s.
zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém
rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový
skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce.“ Při respektování principu plné
jurisdikce a absenci koncentrace skutkových tvrzení je tak možné, že stěžovatelka až v žalobě
uplatní tvrzení, která mohou zcela změnit náhled na skutkový stav v době rozhodování správního
orgánu. To platí i přesto, že žalovaný tyto skutečnosti nemohl posoudit, protože je neměl jak zjistit
(a stěžovatelka je sama neuvedla).
[27] Judikatura Nejvyššího správního soudu však z této zásady připustila i výjimky. Ty platí
zejména pro případy, kdy žalobce tížilo ve správním řízení důkazní břemeno. Pokud jej neunesl,
nemůže jej doplněním, případně tvrzením zcela jiných skutečností dodatečně unést v řízení před
správním soudem (typicky např. daňové řízení: srov. rozsudky NSS ze dne 19. 5. 2011,
č. j. 5 Afs 22/2010 - 95, ze dne 29. 11. 2011, č. j. 8 Afs 37/2011 - 161, či rozsudek ze dne
23. 2. 2012, č. j. 1 Afs 7/2012 - 22).
[28] Stěžovatelku však důkazní břemeno netížilo. Krajský soud tak bez dalšího nemohl
odmítnout provedení důkazu předloženým dopisem pouze s odkazem na to, že tyto skutečnosti
stěžovatelka v řízení před žalovaným netvrdila a žalovaný je tak nemohl zohlednit.
[29] Hlavní stížní námitka směřuje proti délce stanovené povinnosti setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců. Policie stěžovatelku zajistila 24. 5. 2014 podle §124 odst. 1 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalovaný jí povinnost setrvat
v zařízení pro zajištění cizinců stanovil podle §46a zákona o azylu do vycestování, nejvýše však
do 1. 10. 2014. Takto vymezená doba dle mínění stěžovatelky neodpovídá §46a zákona o azylu,
podle něhož je možné stanovit povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců nejvýše na dobu
120 dní, neboť tuto dobu o devět dní přesahuje.
[30] V posuzované věci jde v zásadě o to, zda se při „přezajištění“ z režimu zákona o pobytu
cizinců do režimu zákona o azylu započítává doba předchozího zajištění do maximální doby
zajištění dle §46a zákona o azylu. Námitka není důvodná. Stěžovatelka totiž pomíjí rozdíl mezi
zajištěním podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a „zajištěním“ podle §46a zákona o azylu.
Podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu platí, že ministerstvo rozhodne o povinnosti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany […] setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců
až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní, jestliže je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl
představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že Policie je oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Zároveň podle
§125 odst. 1 téhož zákona platí, že doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení
osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit
90 dnů.
[31] K možnosti změny zajištění z režimu zákona o pobytu cizinců do režimu zákona
o azylu se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjadřoval. V rozsudku ze dne 2. 4. 2014,
č. j. 6 As 146/2013 - 44, publ. pod č. 3055/2014 Sb. NSS, soud uvedl, že „jakkoli oba zajišťovací
instituty sledují poněkud odlišný účel, oba omezují právo na osobní svobodu. Rozhodne-li Ministerstvo vnitra
po podání žádosti o mezinárodní ochranu o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců dle §46a zákona
o azylu, změní se pouze právní režim jeho zajištění, aniž by měl cizinec fakticky možnost dané zařízení pro zajištění
cizinců opustit. Stanoví-li zákon maximální doby omezení osobní svobody pro jednotlivé zajišťovací instituty, muselo
by se i jejich sčítání (tj. prodlužování) opírat o kvalitní, přesnou a předvídatelnou zákonnou úpravu.“ Zákon
o pobytu cizinců v §125 srozumitelně stanoví, že doba zajištění nesmí překročit 180 dnů; tuto dobu
přitom zákon počítá od okamžiku omezení osobní svobody, nikoli od přijetí rozhodnutí o tom
či onom typu zajišťovacího institutu. Obdobný právní názor zaujal Nejvyšší správní soud
i v rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 - 42.
[32] Z judikatury Nejvyššího správního soudu tedy plyne, že žalovaný při rozhodování o zajištění
podle §46a zákona o azylu musí zohlednit dobu předchozího zajištění podle zákona o pobytu
cizinců v tom smyslu, že doba stanovená podle §46a zákona o azylu nesmí v souhrnu s předchozí
dobou zajištění překročit 180 dnů. Z citované právní úpravy však nelze dovodit, že dobu zajištění
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je třeba započítat do maximální doby zajištění
stanoveného podle §46a zákona o azylu.
[33] Oba pro věc významné zákony počátek lhůty zajištění upravují odlišně. Jak bylo již výše
uvedeno, podle zákona o pobytu cizinců je pro určení doby zajištění podstatný okamžik omezení
svobody. Zákon o azylu oproti tomu výslovně rozhodný okamžik neuvádí, pouze stanoví,
že ministerstvo rozhodne o povinnosti setrvat až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní.
Dobu zajištění tak zákon o azylu nevztahuje k vlastnímu omezení osobní svobody, ale k rozhodnutí.
[34] S ohledem na tuto právní úpravu a na výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního
soudu je tedy vzájemnému vztahu §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a §46a zákona o azylu
třeba rozumět tak, že §125 zákona o pobytu cizinců obecně omezuje maximální dobu zajištění
na 180 dní a do této doby se také započítává doba zajištění podle §46a zákona o azylu (k tomu viz.
citovaný rozsudek NSS č. j. 6 As 146/2013 - 44). Oproti tomu se do zvláštní doby zajištění podle
§46a zákona o azylu nezapočítává doba předchozího zajištění podle zákona o pobytu cizinců.
[35] V případě přijetí opačného výkladu by se setřel rozdíl mezi konstrukcí §125 zákona
o pobytu cizinců a §46a zákona o azylu a nedávala by smysl ani předchozí rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, která limitují nejdelší přípustnou dobu zajištění na 180 dní. V případě
„přezajištění“ z režimu zákona o pobytu cizinců do režimu zákona o azylu by totiž nikdy nemohlo
dojít k zajištění na dobu 180 dnů – vždy by byla určující kratší doba 120 dnů podle §46a zákona
o azylu.
[36] Na základě těchto úvah Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že dobu devíti dnů, po které
byla stěžovatelka zajištěna v režimu zákona o pobytu cizinců, nelze započítat do doby povinnosti
stěžovatelky setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. Protože žalovaný toto povinnost uložil
v souladu s §46a zákona o azylu na dobu 120 dnů, krajský soud otázku posoudil správně.
[37] Závěrem se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda žalovaný mohl převzít skutková zjištění
z předchozího řízení. Shodně jako v již citovaném rozsudku č. j. 3 Azs 24/2013 - 42 neshledal
v postupu žalovaného pochybení. Vzhledem k tomu, že zákon o azylu nekonkretizuje způsob,
jakým má ministerstvo zjišťovat splnění podmínek pro uložení povinnosti podle §46a odst. 1 písm.
c), lze dovodit, že tyto skutečnosti ministerstvo zjišťuje především ze spisů žadatele a informací
od Policie ČR. Převzetí skutkových zjištění z předchozího řízení o zajištění do rozhodnutí
o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců proto není nedostatkem tohoto rozhodnutí
za předpokladu, že tato skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou
splněny podmínky pro aplikaci §46a odst. 1 písm. c) zákon o azylu, včetně posouzení otázky, zda
cizinec nespadá do chráněné skupiny osob, na které nelze tuto povinnost aplikovat.
[38] V kasační stížnosti stěžovatelka tento postup obecně zpochybňuje, aniž by však uvedla,
s jakými konkrétními důkazy jsou převzatá zjištění v rozporu. Stížní námitka se v této otázce
omezuje na pouhé konstatování, že postup žalovaného byl nesprávný, aniž by stěžovatelka tvrdila,
že tento postup měl za následek nesprávné zjištění skutkového stavu. Nejvyšší správní soud tak tuto
obecnou námitku mohl vypořádat pouze v obecné rovině (míra precizace žalobních
bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní
bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat
jej. Srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78).
[39] Lze tedy shrnout, že žalovaný nepřesáhl maximální přípustnou dobu zajištění a na základě
zjištěného skutkového stavu se důvodně domníval, že stěžovatelka mohla představovat nebezpečí
pro veřejný pořádek. Zda však žalovaný své rozhodnutí založil na správně zjištěném skutkovém
stavu, musí krajský soud posoudit znovu.
V. Závěr
[40] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je z části důvodná. Napadený rozsudek krajského soudu proto zrušil a věc v odpovídajícím rozsahu
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první, s. ř. s.). V dalším řízení je krajský
soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110
odst. 4 s. ř. s.).
[41] O nákladech řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodne krajský soud (§110
odst. 3 s. ř. s.).
[42] Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu řízení,
je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně
stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje ustanovené
zástupkyně sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu nákladů řízení
mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s. v případě náhrady
nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu rozhodovat
v dalším řízení krajský soud.
[43] Ustanovená zástupkyně stěžovatelky Mgr. Michaela Kasper Beňová, advokátka se sídlem
Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, provedla ve věci dva úkony právní služby, a to 1) první
poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení na základě ustanovení soudem, 2) doplnění
kasační stížnosti jakožto písemného podání nebo návrhu ve věci samé. Za tyto úkony náleží
odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] zvýšená o náhradu
hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Za zmíněné úkony právní služby a náhradu hotových nákladů tak zástupkyni stěžovatelky náleží
6 800 Kč (2 × 3 100 Kč + 2 × 300 Kč).
[44] Zástupkyni stěžovatelky náleží i náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím
právní služby – první porady se stěžovatelkou – v Bělé pod Bezdězem za čas strávený cestou
do tohoto místa a zpět. Podle §14 odst. 1 písm. a) ve spojení §14 odst. 3 advokátního
tarifu jí náleží náhrada ve výši 100 Kč za každou jen započatou půlhodinu, celkem tedy 400 Kč
(4 × 100 Kč).
[45] Náhrada nákladů řízení před Nejvyšší správním soudem je dále tvořena náhradou
cestovních výdajů advokáta vozidlem Toyota Corolla Verso za 94 km cesty z Lysé nad Labem
do Bělé pod Bezdězem a zpět (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
[46] Podle §157 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů,
náleží zástupkyni za každý 1 km jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou
pohonnou hmotu. Základní náhrada činí 3,70 Kč za 1 km jízdy [§1 písm. b) vyhlášky č. 435/2013 Sb.], celková základní náhrada tak činí 347,80 Kč (94 × 3,70 Kč). Náhrada výdajů za spotřebovanou
pohonnou hmotu činí 214,80 Kč [průměrná cena automobilového benzínu oktanového čísla 95
činí 35,70 Kč dle §4 písm. a) vyhlášky č. 435/2013 Sb.; kombinovaná spotřeba podle technického
průkazu činí 7,5 l na 100 km; 35,70 Kč × 7,5 × 0,94 = 251,70 Kč]. Náhrada cestovních výdajů
advokátky tak činí celkem 599,50 Kč (347,80 Kč + 251,70 Kč).
[47] Zástupkyni stěžovatelky náleží odměna ve výši 7 799,50 Kč (6 800 + 400 + 599,50).
S ohledem na skutečnost, že Mgr. Michaela Kasper Beňová je plátkyní daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokátka povinna z odměny
za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném
pro projednávanou věc, a to ve výši 1637,50 Kč.
[48] Mgr. Michaele Kasper Beňové se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů v celkové výši 9 437 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. září 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu