ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.29.2013:40
sp. zn. 9 Azs 29/2013 – 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: I. I., zast.
JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem v Bořicích 65, Bořice, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 6. 2012, č. j. OAM-111/LE-BE02-PA03-2012, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, č. j. 48 Az 39/2012 - 100,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele JUDr. Petru Šádovi, advokátovi se sídlem v Bořicích 65,
Bořice se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 6 800 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 6. 2012, č. j. OAM-111/LE-BE02-PA03-2012 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Právě projednávaná věc je před Nejvyšším správním soudem řešena již podruhé. Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2012, č. j. 9 Azs 15/2012 - 31 (dále jen „zrušující
rozsudek“), zrušil ke kasační stížnosti stěžovatele usnesení krajského soudu ze dne 24. 8. 2012,
č. j. 48 Az 39/2012 - 32 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout dosavadní vývoj v právě
posuzované věci. Z předloženého správního spisu lze zjistit, že stěžovatel odjel z vlasti
z ekonomických důvodů. Do České republiky přijel výhradně za prací. Při odjezdu z vlasti neměl
žádné problémy. V České republice pracoval v různých městech, většinou na stavbách. Platnost
pasu mu skončila v roce 2000. Svoji první žádost o udělení mezinárodní ochrany podal v roce 2000
v době, kdy jej zadržela policie. Řízení o této žádosti bylo zastaveno dle §25 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu, protože stěžovatel nespolupracoval se správním orgánem, a ani na opakovanou výzvu
se nedostavil k pohovoru. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno krajským soudem a nabylo právní moci
dne 21. 12. 2003. Dne 1. 6. 2012, poté co byl poučen o této možnosti při zajištění za účelem
správního vyhoštění, podal stěžovatel druhou žádost o udělené mezinárodní ochrany, v níž uvedl,
že důvodem odchodu z Ukrajiny je snaha najít si lepší místo pro život. V předcházející žádosti sice
zmínil jeho účast na demonstracích, ale tyto důvody dle jeho názoru již neplatí, protože Ukrajina
dosáhla nezávislosti. V průběhu správního řízení vyplynulo najevo, že stěžovatel podal svoji
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany z důvodu legalizace svého pobytu na našem
území, aby se nemusel vrátit na Ukrajinu, kde by podle jeho názoru neměl kde bydlet a neměl
by tam práci. Stěžovatel zcela jednoznačně v průběhu správního řízení připustil, že mu na Ukrajině
nehrozí žádné nebezpečí a není si vědom ani žádné hrozby nějakého nebezpečí vážné újmy
v případě návratu do vlasti. Žalovaný jeho žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, protože dospěl k názoru, že stěžovatel neuváděl skutečnosti
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a zákona o azylu.
[4] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke krajskému soudu, který ji však
odmítl pro opožděnost. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku dospěl k závěru, že žaloba
byla podána včas, a proto byla věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. V žalobě namítal,
že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochyby, a v rozsahu, který
je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Nepodařilo se dle jeho názoru prokázat,
že jeho strach z návratu na Ukrajinu je neodůvodněný. Vyslovil domněnku, že v jeho případě mělo
být rozhodováno meritorně. Měl za to, že rozhodnutí žalovaného je vnitřně rozporné. Krajský
soud po prozkoumání předloženého spisu a rozhodnutí žalovaného shledal, že skutková zjištění
plně odpovídají spisovému materiálu a byla žalovaným i řádně zhodnocena. Žalobou napadené
rozhodnutí netrpí vnitřními rozpory ani nedostatky odůvodnění. Soud přitom považuje závěry
za přiměřené a správné. Správný byl i procesní postup žalovaného, a tudíž i aplikace §16 odst. 1
písm. f) zákona o azylu na projednávanou věc. S ohledem na tyto důvody krajský soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudek krajského soudu napadá pro nesprávné
posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], jakož i pro vady řízení [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.].
[6] Stěžovatel tvrdí, že jeho rodným jazykem je haličská rusínština, která se liší od ruštiny
i od spisovné ukrajinštiny. Z tohoto důvodu se nesprávně a hlavně neúplně vyjadřoval
v předchozích řízeních. Hlásil se vždy k pravoslavné víře, a proto byl pronásledován přímo nebo
nepřímo prostřednictvím státních orgánů. Zastával i ideu autonomie haličských Rusínů a znal
se odsouzeným propagátorem politické autonomie Zakarpatské oblasti. Tyto skutečnosti nemohl
dříve uvést, protože tlumočení bylo vedeno v ruském jazyce. Ohrazuje se proti tvrzení krajského
soudu, že Ukrajina je demokratickou zemí. Ten rovněž nesprávně posoudil možnost poskytnutí
ochrany dle §14 zákona o azylu, protože v případě neposkytnutí mezinárodní ochrany se ocitne
v zemi, k níž ztratil jakékoliv vazby. Stejně tak byl nesprávně posouzen i důvod neudělení
mezinárodní ochrany dle §12 písm. b) zákona o azylu kvůli porušení práva na tlumočníka.
[7] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] K podané kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný. Odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu, na jeho výpovědi v průběhu správního řízení
a na vydaná správní a soudní rozhodnutí. Je názoru, že při přezkumu správního rozhodnutí je třeba
vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Tuto
podmínku krajský soud naplnil. Žalovaný trvá na tom, že řízení se stěžovatelem vedl v souladu
se zákonem, stran tlumočníka se řídil prohlášením stěžovatele a akceptoval jeho volbu jazyka. Tyto
nové skutečnosti stěžovatel nezmínil v řízení před správním orgánem. Dle žalovaného se jedná
o tzv. nepřípustná nova, kterými by se Nejvyšší správní soud s poukazem na §104 odst. 4 s. ř. s.
neměl zabývat.
[9] Žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby kasační stížnost stěžovatele odmítl
pro nepřípustnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s ustanovením
§104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako
nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz.), v němž vyložil neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě
„rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí
je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových
případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[11] Nejvyšší správní soud nespatřuje ve skutečnostech namítaných stěžovatelem přesah jeho
vlastních zájmů, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením prvního senátu zdejšího
soudu.
[12] Dle ustálené judikatury je poskytnutí azylu zcela specifickým důvodem pobytu cizinců
na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území
ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně
stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Zákon
o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných případech, kdy je žadatel
ve své zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, či má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
[13] Stěžovatel zpochybnil tvrzení krajského soudu, že Ukrajina je demokratickou zemí,
s odkazem na zpravodajství a komentáře v českých sdělovacích prostředcích. K tomu je třeba uvést,
že tato námitka je zcela obecného rázu a není z ní patrné, jaký je její vztah k osobě stěžovatele
a jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Zdejší soud ze správního spisu ověřil, že stěžovatel
v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany netvrdil žádné relevantní skutečnosti, z nichž
by vyplynulo, že by mu hrozilo na Ukrajině jakékoliv nebezpečí. V průběhu správního řízení uvedl,
že žádá o mezinárodní ochranu, protože se na Ukrajině nemá kam vrátit a nechce se mu tam vracet,
popř. by chtěl déle zůstat v České republice. Výslovně prohlásil, že již netrvá na skutečnosti o účasti
na demonstracích (uvedené v první žádosti o mezinárodní ochranu), protože Ukrajina dosáhla
nezávislosti. Správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl
jako důvody, pro které o azyl žádá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003, popř. rozsudek ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003). Bylo tak na samotném
stěžovateli, aby v průběhu správního řízení uvedl dostatečně konkrétní skutečnosti a důvody, proč
o mezinárodní ochranu žádá.
[14] Pokud stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil možnost poskytnutí ochrany
dle §14 zákona o azylu, protože v případě neposkytnutí mezinárodní ochrany se ocitne v zemi,
k níž ztratil jakékoliv vazby, je třeba zdůraznit, že humanitární azyl dle §14 zákona o azylu
je specifickou formou mezinárodní ochrany. Může být udělen pouze na základě úvahy ministerstva.
Správní orgán díky tomu může zareagovat především na případy, u nichž je obvyklé udělování
humanitárního azylu, např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících
z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory.
O žádnou takovou ani obdobnou situaci se však v případě stěžovatele zjevně nejedná. Zdejší soud
má za to, že „azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj
právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění
těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry“
(srov. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003, publ. pod č. 112/2004 Sb. NSS).
Jestliže správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že podrobně posoudil žadatelovu
zdravotní, rodinnou a sociální situaci, a z jeho výpovědí v průběhu správního řízení nebyl zjištěn
žádný důvod hodný zvláštního zřetele, a krajský soud tento postup shledal za přiměřený a správný,
tak žádným způsobem nevybočil z intencí výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu.
Tato námitka proto není důvodná.
[15] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho rodným jazykem je haličská rusínština, která
se liší od ruštiny i od spisovné ukrajinštiny. Z tohoto důvodu se nesprávně a hlavně neúplně
vyjadřoval v předchozích řízeních. Hlásil se vždy k pravoslavné víře, a proto byl pronásledován
přímo nebo nepřímo prostřednictvím státních orgánů. Zastával i ideu autonomie haličských Rusínů
a znal se odsouzeným propagátorem politické autonomie Zakarpatské oblasti. Tyto skutečnosti
nemohl dříve uvést, protože tlumočení bylo vedeno v ruském jazyce. Stejně tak byl nesprávně
posouzen i důvod neudělení mezinárodní ochrany dle §12 písm. b) zákona o azylu kvůli porušení
práva na tlumočníka. K těmto tvrzením je nutné konstatovat, že se jedná o skutečnosti, které
stěžovatel uplatnil poté, kdy byl vydán rozsudek krajského soudu. Podle ustanovení §109 odst. 5
s. ř. s. přitom Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil v kasační
stížnosti poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, tj. rozsudek krajského soudu.
[16] Z předložené žaloby zdejší soud zjistil, že v řízení před krajským soudem stěžovatel pouze
obecně tvrdil, že splňuje podmínky pro udělení azylu stanovené v §12 zákona o azylu a správnímu
orgánu se nepodařilo prokázat, že jeho strach z návratu na Ukrajinu je neodůvodněný. Dále namítal,
že žalovaný své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil. Skutečnosti uvedené v kasační stížnosti tvrzeny
v žalobě nebyly. Nejvyšší správní soud není opravnou instancí, ale jeho úkolem je zejména
přezkoumat závěry krajského soudu, které zaujal k jednotlivým skutkovým a právním závěrům.
Všechny skutečnosti a je prokazující důkazní prostředky, které jsou rozhodné pro zjištění
skutkového stavu ve věci samé, musí proto stěžovatel uvést a navrhnout již v řízení před krajským
soudem (k tomu srov. JEMELKA, L., PODHRÁZKÝ, M., VETEŠNÍK, P., ZAVŘELOVÁ, J.,
BOHADLO, D., ŠURÁNEK, P. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2013,
s. 972).
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[19] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce stěžovatele, JUDr. Petr Šáda, advokát se sídlem v Bořicích 65, Bořice, provedl
ve věci dva úkony právní služby, kterými jsou první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem [§11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc, (dále jen „advokátní
tarif“)] a písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Jelikož
zástupce stěžovatele učinil úkony právní služby po novele advokátního tarifu provedené vyhláškou
č. 486/2012 Sb., tak mu za jeden úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje
o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy
za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč. Zástupce stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti
zdejšímu soudu nedoložil osvědčení o registraci k DPH. K nákladům řízení o kasační stížnosti
tedy daň z přidané hodnoty přičíst nelze. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí
6 800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne
právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu