ECLI:CZ:NSS:2014:APRK.53.2014:50
sp. zn. Aprk 53/2014 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci navrhovatelky: PhDr. H.
P., zast. advokátkou JUDr. Janou Kašpárkovou, se sídlem AK v Olomouci, Horní Lán 1328/6,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha
2, o návrhu na určení lhůty dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve věci vedené
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 Ad 24/2013,
takto:
I. Návrh se zamítá .
II. Navrhovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Z předloženého spisu Krajského soudu v Ostravě Nejvyšší správní soud zjistil,
že navrhovatelka podala dne 7. 8. 2013 žalobu proti rozhodnutí žalovaného
čj. MPSV-UM/8619/13/9S-OLK, ze dne 18. 7. 2013. Současně požádala o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
Dne 12. 11. 2014 podala navrhovatelka u krajského soudu návrh na určení lhůty
k provedení procesního úkonu dle ust. §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
s odůvodněním, že dosud nebylo ve věci rozhodnuto, ačkoli byl stranami udělen souhlas
s rozhodnutím bez jednání; požaduje, aby Nejvyšší správní soud určil krajskému soudu
rozhodnout o žalobě ve lhůtě do 15. 12. 2014.
K podanému návrhu se vyjádřila soudkyně krajského soudu, jíž byla věc přidělena, s tím,
že soud rozhoduje v souladu s ust. §56 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s „).
věci v pořadí, v jakém mu došly, o čemž byla navrhovatelka poučena (č. l. 37); současně
poukázala na stav vyřizování věcí a zatíženost v jednotlivých agendách, jakož i na personální
obsazení soudu.
Nejvyšší správní soud neshledal návrh důvodný.
Jak již zdejší soud několikráte ve své judikatuře konstatoval, průtahy v řízení znamenají,
že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému vyřizování věci napadlé příslušnému
soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází k nečinnosti soudu. Nejvyšší správní
soud se tak při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu
zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, a to zejména s ohledem na kritéria stanovená
v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, jimiž jsou složitost věci, význam předmětu řízení
pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup soudu.
Nicméně uvedená kritéria nic nemění na tom, že krajský soud je podle §56 odst. 1 s. ř. s.
povinen zásadně projednávat a rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu došly; to neplatí pouze
tehdy, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci. Soud
dle §56 odst. 2 a 3 s. ř. s. projednává a rozhoduje přednostně návrhy na osvobození od soudních
poplatků a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též žaloby proti
nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení
správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním
vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem
je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům
a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon.
V případě navrhovatelky se o takový případ nejedná.
U kritérií zmíněných v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, tj. významu předmětu
řízení pro navrhovatele a složitosti věci, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato kritéria je třeba
vnímat v souvislosti s pravidlem vyjádřeným v §56 odst. 1 s. ř. s., dle něhož soud projednává
a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly, pokud nejsou dány závažné důvody
pro přednostní projednání věci. Jinými slovy, to, že věc je či není složitá, resp. samotná
skutečnost, že navrhovatelka i žalovaný vyjádřili souhlas s rozhodováním věci bez nařízení
jednání eo ipso ještě neznamená, že krajský soud ji musí upřednostnit a rozhodnout o ni mimo
pořadí. U řízení, která mají být zakončena meritorním rozhodnutím a která nespadají
pod předností věci vymezené v §56 odst. 3 s. ř. s., je totiž prvořadé hledisko pořadí, v jakém věci
soudu došly, které odráží ústavní zásadu rovnosti, nikoli skutečnost, zda jde o věc složitou
či méně složitou.
Nejvyšší správní soud při posuzování přiměřenosti lhůty neshledal, že by ve věci
docházelo k průtahům, resp. že by krajský soud byl nečinný. Jak vyplynulo ze soudního spisu,
krajský soud se věcí navrhovatelky zabýval bezprostředně po podání; zabýval se její žádostí
o osvobození od soudního poplatku, této vyhověl usnesením ze dne 13. 8. 2013,
čj. 73 Ad 24/2013 - 22, současně jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Rovněž soud učinil veškeré
potřebné procesní úkony, které jsou pro další řízení nezbytné. Dne 16. 9. 2013 navrhovatelka
prostřednictvím advokátky doplnila žalobu, poté byla žaloba zaslána k vyjádření žalovanému;
správní spis vč. vyjádření zaslal žalovaný dne 3. 10. 2013. Dne 18. 10. 2013 bylo vyjádření
žalovaného zasláno navrhovatelce, současně se jí dostalo poučení o složení senátu,
jakož i o příp. vyslovení souhlasu s rozhodnutím věci bez ústního jednání (§51 s. ř. s.); na tuto
výzvu reagovala navrhovatelka podáním ze dne 22. 10. 2013, v němž vyslovila souhlas s tím,
aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání.
Jak již zdejší soud několikráte uvedl, jeho úkolem v řízení vedeném o návrhu dle §174a
zákona o soudech a soudcích zásadně není posuzovat a hodnotit zatíženost a výkonnost soudců
krajského soudu a jeho personální či materiální vybavení, k uvedenému tedy zásadně nemůže
přihlížet při svých úvahách o oprávněnosti či neoprávněnosti návrhu, tedy o tom, zda délka
soudního řízení v jednotlivých věcech je ještě přiměřená, resp. zda soud je či není bezdůvodně
ve věci nečinný. Stejnými úvahami je veden zdejší soud i v nyní posuzované věci navrhovatelky
a k důvodům stran personálního vybavení a zatíženosti soudu, nepřihlížel.
S přihlédnutím k dosavadnímu postupu krajského soudu a provedeným úkonům v řízení
však Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli se může doba přesahující jeden rok,
v níž se navrhovatelce nedostalo rozhodnutí, jevit jako nepřiměřeně dlouhá, dle jeho konstantní
rozhodovací praxe ještě nedosahuje intenzity, která by již znamenala porušení čl. 38 Listiny
základních práv a svobod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že navrhovatelka nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu