ECLI:CZ:NSS:2014:NAO.163.2014:29
sp. zn. Nao 163/2014 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. J. L.,
proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, v řízení
o žalobě proti nečinnosti správního orgánu, o námitce podjatosti všech soudců správního úseku
Městského soudu v Praze, vznesené žalobcem ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 6 A 26/2014,
takto:
Soudci Městského soudu v Praze JUDr. Karla Cháberová, JUDr. Naděžda Treschlová,
JUDr. Dana Černá a Mgr. Jiří Lifka nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodování
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 26/2014.
Odůvodnění:
[1] Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ze dne 20. 3. 2014 žalobce navrhl,
aby soud Ministerstvu spravedlnosti jako nadřízenému orgánu uložil povinnost vydat
bezodkladně rozhodnutí o odvolání žalobce ze dne 2. 9. 2013 proti rozhodnutí Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 29. 8. 2013, č. j. Si 60/2013, jako povinného subjektu, jímž byla žalobcova
žádost o informace ze dne 25. 8. 2013, podaná podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, v tehdy účinném znění, odmítnuta v části, v níž je požadováno poskytnutí
osobních údajů obviněných, uvedených v rozsudcích Vrchního soudu v Olomouci ze dne
25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009. Proti postupu
žalovaného se žalobce bránil žádostí o opatření proti nečinnosti ze dne 26. 11. 2013.
[2] Podáním ze dne 23. 8. 2013 navrhovatel ve smyslu §8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vznesl námitku podjatosti
všech soudců správního úseku Městského soudu v Praze. Odůvodnil ji tak, že tento soud
vystupuje v souběžném řízení vedeném pod sp. zn. 9 A 1/2014 jako žalovaný. Žalobce
se v tomto souběžném řízení domáhá vyhovění obdobné žádosti o informace – poskytnutí kopií
rozsudků Městského soudu v Praze, přičemž usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 2. 2014, č. j. Nad 50/2014 – 25, byla věc přikázána Krajskému soudu v Praze.
[3] Ve vyjádření k námitce podjatosti, předložené městským soudem společně s průvodním
podáním ze dne 14. 4. 2014, všichni soudci správního úseku Městského soudu v Praze uvedli,
že nemají vztah k účastníkům řízení ani k projednávané věci.
[4] Dodatečným podáním ze dne 25. 4. 2014 žalobce pro případ delegace vhodné navrhl
přikázání věci Krajskému soudu v Praze jako nejbližšímu nestrannému soudu.
[5] Nejvyšší správní soud po posouzení námitky podjatosti neshledal důvody pro vyloučení
soudců správního úseku Městského soudu v Praze, určených podle rozvrhu práce, z projednávání
a rozhodnutí věci.
[6] Podle §8 odst. 1 věta první a třetí s. ř. s. „soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich
nepodjatosti. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“
[7] Poměr soudce k věci je ve smyslu citovaného ustanovení třeba chápat jako přímý zájem
soudce na daném řízení, zejména na jeho výsledku. Vyloučen by byl rovněž soudce, který
by získal o věci poznatky jiným způsobem než dokazováním při jednání. Pochybnosti
o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k účastníkům či jejich zástupcům pak mohou vedle vztahů
příbuzenských a obdobných vzniknout i tehdy, je-li vztah soudce k účastníkům, popř. jejich
zástupcům nepřiměřeně přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Rozhodnutí o vyloučení soudce
představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci,
přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(vyhlášena pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších ústavních předpisů)]. Soudce lze proto vyloučit
z projednávání a rozhodnutí věci, která mu byla zákonným postupem přidělena, jen výjimečně
a ze závažných důvodů, které soudci reálně brání v nezávislém, nestranném a spravedlivém
rozhodování (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 – 16,
všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ).
[8] Předně je třeba podotknout, že žalobce sice neoznačil konkrétní soudce, jejichž podjatost
namítá, nýbrž důvody pro vyloučení vztáhl ke všem soudcům správního úseku Městského soudu
v Praze, v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu je nicméně třeba nejprve
zkoumat, zda jsou dány důvody pro vyloučení soudců, kteří mají věc v souladu s rozvrhem práce
projednat a rozhodnout, v daném případě soudců senátu 6 A Městského soudu v Praze
JUDr. Karly Cháberové, JUDr. Naděždy Treschlové, JUDr. Dany Černé a Mgr. Jiřího Lifky.
Teprve v případě, že by Nejvyšší správní soud shledal vyloučení těchto soudců, resp. některého
či některých z nich, z projednávání a rozhodnutí věci, posuzoval by žalobcem tvrzené důvody
podjatosti ve vztahu k dalším soudcům, kteří podle rozvrhu práce členy daného senátu zastupují,
a byli by tak povoláni k posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 5. 2006, č. j. Nao 32/2005 - 34).
[9] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě řízení o žalobě žalobce na ochranu
proti nečinnosti žalovaného není dán důvod pochybovat o nepodjatosti žádného ze soudců
senátu 6 A Městského soudu v Praze, a to se zřetelem k jejich poměru k věci, k účastníkům řízení
nebo k jejich zástupcům.
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvodem pro vyloučení všech soudců
správního úseku krajského soudu (v daném případě Městského soudu v Praze) nemůže být bez
dalšího skutečnost, že žalobce vede souběžně u (jiného) soudu jiný spor, v němž je žalován
krajský soud, podjatost jehož soudců je namítána, a to ani tehdy, pokud se obě řízení týkají
obdobné právní problematiky. V těchto případech proto rovněž není bez dalšího třeba přistoupit
k delegaci nutné podle §9 odst. 1 s. ř. s. Ke stejnému právnímu názoru zdejší soud dospěl
i v jiných řízeních o námitkách podjatosti téhož žalobce (srov. usnesení ze dne 29. 4. 2014,
Nao 164/2014 – 16, nebo usnesení ze dne 3. 4. 2014, č. j. Nao 118/2014 – 26).
[11] Institut podjatosti a vyloučení soudce je totiž třeba zkoumat ve vztahu určité konkrétní
věci a pouze ve vztahu k této konkrétní věci, k účastníkům či k jejich zástupcům je podle normy
§8 odst. 1 věty první s. ř. s. třeba zkoumat poměr soudce, který má věc projednat a rozhodnout.
Lze-li mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti, je třeba daného soudce z projednávání
a rozhodnutí věci vyloučit; pro vyloučení soudce naopak nemůže být samo o sobě dostačující,
že u (jiného) soudu probíhá řízení o jiné žalobě, v němž jako žalovaný vystupuje soud, u něhož
daný soudce působí. Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit, pokud se obě řízení týkají
právně obdobných případů (aplikace téhož zákona).
[12] V případech tohoto druhu nelze bez dalšího konstatovat poměr soudce k projednávané
věci, který by zakládal jeho podjatost. Na podporu tohoto závěru lze poukázat rovněž na normu
§8 odst. 1 věty druhé s. ř. s., která jako důvod pro vyloučení soudce vylučuje jeho rozhodování
v jiných věcech; i pokud by tedy soudce v jiných věcech bylo třeba hodnotit jako podjatého
(v daném případě ve věcech, kde by jako žalovaný vystupoval jeho vlastní soud), v řízení
o žalobách týkajících se obdobné právní problematiky, avšak s jiným žalovaným, takto podjatost
bez dalšího dovozovat nelze. Pro úplnost lze ještě dodat, že automatické vyloučení všech soudců
správního úseku určitého soudu by při kumulaci řízení obdobného druhu u různých krajských
soudů – což je i případ žalobce – mohlo vést k situaci, kdy by byly z povahy věci vyloučeni soudci
správních úseků většiny či dokonce všech krajských soudů.
[13] V návaznosti na argumentaci žalobce je třeba dodat, že na rozdíl od usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. Nad 50/2014 – 25, na které žalobce odkazuje v námitce
podjatosti, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. Nad 133/2014 – 24,
se v projednávané věci nejedná o případ, kdy by měl soud přezkoumávat postup vlastního
předsedy, resp. jiného příslušného orgánu vykonávajícího státní správu soudu, a to mj. i dovnitř,
tj. vůči soudcům, kteří u daného soudu působí. V daném případě proto rovněž nelze dovozovat,
že by měli žalobu projednávat soudci, kteří jsou současně adresáty aktů správy soudu, která
v řízení fakticky vystupuje jako žalovaný. Na projednávanou věc nelze aplikovat závěry usnesení
ze dne 29. 2. 2008, č. j. Nad 4/2008 – 47, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil, že „směřuje-li
žaloba proti rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu vystupujícího v pozici správního orgánu
I. stupně, jsou z projednávání a rozhodování takové věci vyloučeni všichni soudci specializovaných správních senátů
tohoto soudu (§8 odst. 1 s. ř. s.)“ (z aktuální rozhodovací činnosti k případům tohoto druhu
srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013, č. j. Nad 68/2013 – 18).
[14] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že v projednávané věci nebyly naplněny podmínky §8 odst. 1 s. ř. s., a podle §8 odst. 5 s. ř. s.
rozhodl po vyjádření dotčených soudců tak, že soudci senátu 6 A Městského soudu
v Praze nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 6 A 26/2014.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu