ECLI:CZ:NSS:2014:NAO.394.2014:33
sp. zn. Nao 394/2014 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: Mgr. Z. H., zast. Mgr.
Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem Lipanská 331/7, Říčany, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o námitce
podjatosti vznesené žalobkyní ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 43 Ad 7/2014,
takto:
Soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Dalila Marečková ne ní
v yl o u čen a z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 43 Ad 7/2014.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou dne 18. 1. 2014 ke Krajskému soudu v Praze (dále též „krajský soud“)
se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2014,
čj. MPSV - UM/328/14/4S-SČK.
[2] Podáním ze dne 10. 9. 2014 uplatnila žalobkyně prostřednictvím svého zástupce stížnost
na průtahy v řízení, kterou spojila s námitkou podjatosti rozhodujícího soudce.
Důvodem pro podání námitky podjatosti je přesvědčení žalobkyně, že rozhodující soudce bude
vůči žalobkyni a jejímu zástupci zaujatý z důvodu podané stížnosti na průtahy v řízení.
[3] Žalobkyně ve svém podání jmenovitě konkrétního soudce neoznačila, z rozvrhu práce
Krajského soudu v Praze dostupného na jeho internetových stránkách nicméně vyplývá,
že soudní oddělení 43Ad zahrnuje samosoudcovskou agendu a je v něm zařazena pouze
soudkyně JUDr. Dalila Marečková.
[4] Soudkyně krajského soudu JUDr. Dalila Marečková ke vznesené námitce podjatosti
uvedla, že se necítí být podjatá.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti vznesené námitky podjatosti,
neboť ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), stanoví, že „[ú]častník nebo osoba zúčastněná
na řízení může namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit
do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit
při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být
uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření
Nejvyšší správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.“
[6] V projednávané věci žalobkyně váže počátek běhu lhůty k podání námitky podjatosti
k okamžiku uplatnění stížnosti na průtahy v řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že obě tato podání
(tj. stížnost na průtahy v řízení i námitka podjatosti) byla učiněna jedním přípisem, je lhůta
pro podání námitky podjatosti z povahy věci zachována. Námitka podjatosti tedy byla podána
včas.
[7] Námitka podjatosti není důvodná.
[8] Při posouzení důvodnosti námitky podjatosti vycházel Nejvyšší správní soud z ustanovení
§8 odst. 1 s. ř. s., které stanoví, že „[s]oudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich
nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“
[9] Podle citovaného ustanovení je důvodem pro vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování věci jednak skutečnost, že se podílel na jejím rozhodování již v předchozím
správním či soudním řízení a jednak takový vnitřní vztah soudce k věci samé, k účastníkům
či k jejich zástupcům, že míra a povaha tohoto vztahu poskytuje důvod k pochybnostem o jeho
nepodjatosti. Za poměr k věci se považuje přímý zájem soudce na projednávané věci, zejména
zájem na jejím výsledku. Vyloučen by byl také soudce, který by získal o věci poznatky jiným
způsobem než dokazováním při jednání. Pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr
k účastníkům či jejich zástupcům, kromě příbuzenských a obdobných vztahů, mohou vzniknout
i tehdy, je-li soudcův vztah k účastníkům, případně zástupcům, přátelský či naopak zjevně
nepřátelský.
[10] V posuzované věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že z vyjádření jmenované soudkyně
nevyplývá, že by získala poměr k věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům, který by ji vylučoval
z dalšího rozhodování. Jinými slovy, z příslušného vyjádření nelze dovodit, že by podání stížnosti
založilo negativní vztah dotčené soudkyně k žalobkyni, který by ovlivnil další rozhodování této
soudkyně.
[11] Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení
§8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána,
a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat
jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí
přidělené věci jen vskutku výjimečně a z opravdu závažných důvodů, které mu reálně brání
rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (srov. např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 - 16; rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[12] Vzhledem k uvedenému má Nejvyšší správní soud za to, že možné dopady takové
stížnosti na subjektivní vztah dotčeného soudce k účastníku nebo jeho zástupci, který stížnost
podal, nelze jakkoli zobecňovat. Při posouzení, zda je v takové situaci dán důvod pro vyloučení
soudce či nikoli, proto bude třeba vždy hodnotit zcela konkrétní skutečnosti zakládající
pochybnosti o možné nepodjatosti soudce.
[13] V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2009,
č. j. Nao 36/2009 - 49, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „soudce ve výkonu své veřejné
funkce musí být připraven na konfrontaci s byť i nedůvodnou a nepodloženou kritikou a na nikoliv přátelské
jednání účastníků, aniž by jej tyto skutečnosti automaticky vyloučily z projednání a rozhodování věci“.
V posledně citovaném usnesení rozhodoval Nejvyšší správní soud o podjatosti soudců v situaci,
ve které účastník řízení podal proti těmto soudcům trestní oznámení, přičemž dospěl k závěru,
že podá-li účastník řízení podnět k prošetření trestného činu, jehož se měl dopustit soudce
rozhodující v jeho věci, nezaloží to zpravidla bez dalšího důvod pro vyloučení tohoto soudce
z projednávání a rozhodování v dané věci. Jak Nejvyšší správní soud uvedl dále, „opačný přístup
by mohl velmi snadno vyústit v možnost účastníků ovlivňovat složení ve věci rozhodujícího senátu např. podáváním
byť i zcela zjevně a zřejmě nedůvodných trestních oznámení, která by pak automaticky vedla k vyloučení
soudce.(…)“.
[14] Obdobné závěry lze v dané situaci vztáhnout i na případ podání stížnosti na průtahy
řízení. Žalobkyně nad to neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by přistupovaly k prostému
podání stížnosti a měly zapříčiňovat pochybnosti o nepodjatosti rozhodující soudkyně.
Sama skutečnost, že na rozhodující soudkyni byla podána stížnost na průtahy v řízení,
proto v daném případě sama o sobě nemůže znamenat důvod pro vyloučení soudkyně
z projednávání a rozhodnutí věci.
[15] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů podjatost soudkyně Krajského soudu
v Praze JUDr. Dalily Marečkové pro rozhodování ve věci sp. zn. 43 Ad 7/2014 neshledal,
a proto rozhodl tak, že předmětná soudkyně není z projednávání a rozhodování v této věci
vyloučena.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu