ECLI:CZ:NSS:2014:NAO.427.2014:12
sp. zn. Nao 427/2014 – 12
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: D. O.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2012, č. j. MV-33722-8/SO-2011, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, č. j. 10 A 115/2012 –
48, o vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci,
takto:
Soudkyně Nejvyššího správního soudu Mgr. Jana Brothánková je v yl o u čen a
z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod
sp. zn. 6 Azs 254/2014.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby
cizinecké policie Praha, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatele o prodloužení doby
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.
[2] Po předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu dne 16. 10. 2014 je tato vedena
pod sp. zn. 6 Azs 254/2014 a dle rozvrhu práce je k jejímu projednání a rozhodnutí určen senát
ve složení: Mgr. Jana Brothánková, prof. JUDr. Petr Průcha, CSc., a JUDr. Tomáš Langášek, LL.M.
[3] Soudkyně Nejvyššího správního soudu Mgr. Jana Brothánková, jako soudkyně zpravodajka,
oznámila, že by mohly vzniknout pochybnosti o její nepodjatosti, respektive o vnitřní nezávislosti
soudních instancí, jak uvedla ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 2014. Dodala, že v daném případě
podal stěžovatel žalobu u městského soudu, kde byla dle rozvrhu práce přidělena k rozhodnutí
senátu, jemuž v té době předsedala. Byla určena i jako soudkyně zpravodajka v této věci.
Od počátku tak činila procesní úkony, rozhodovala i o návrhu na přiznání odkladného účinku
žalobě a podílela se tak na projednávání věci. V době vyhlášení rozsudku již působila u Nejvyššího
správního soudu, proto se na konečném rozhodnutí přímo nepodílela.
[4] Věc spočívající v rozhodnutí o vyloučení soudce Nejvyššího správního soudu
z projednávání a rozhodnutí věci byla předsedou soudu předložena k rozhodnutí jinému senátu
zdejšího soudu, který při jejím posouzení vycházel z následujících úvah.
[5] Podle §8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich
poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou
též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním
řízení. Důvodem k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané
věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[6] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné úvodem připomenout, že vyloučit soudce
z projednávání a rozhodnutí věci lze jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 – 16; všechna citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Tento postup
je v souladu s ústavní zásadou, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci
(čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); přípustnou výjimkou z této zásady je pouze
vyloučení soudce ze zákonem stanovených důvodů. Tyto výjimky nejsou s uvedenou zásadou
v rozporu, naopak akcentují další klíčový ústavní princip, princip nestrannosti soudců.
[7] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá,
že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní vztah
soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost vnímat
i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají
oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě.
[8] K významu těchto dvou hledisek podjatosti při rozhodování o tom, zda je soudce
vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, se vyjádřil Ústavní soud v některých svých nálezech,
například v nálezu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaném jako N 98/23 SbNU 11
(dostupný na http://nalus.usoud.cz): „subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných,
je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně
na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců
k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností,
které k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 11. 1996,
sp. zn. I. ÚS 167/94 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze o hodnocení subjektivního
pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení,
ale o objektivní úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být.“
V rozhodovací činnosti při hodnocení podjatosti soudců je nutno aplikovat tzv. „test dvojí
nestrannosti“, z něhož mimo jiné vyplývá, že „nestrannost soudce je především subjektivní kategorií,
vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení,
účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám.
Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné
objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře,
tedy i z hlediska objektivního, které sleduje existenci dostatečných záruk, aby bylo možno vyloučit jakoukoli legitimní
pochybnost.“ Pro zhodnocení toho, zda je skutečně nezbytné soudce z projednání a rozhodnutí věci
vyloučit, je relevantní především objektivní úvaha, zda s ohledem na okolnosti toho konkrétního
případu lze mít za to, že by soudce podjatý být mohl.
[9] V posuzovaném případě je pochybnost o podjatosti Mgr. Jany Brothánkové založena
na tom, že se podílela na projednávání věci v předchozím soudním řízení. Dle ustálené
judikatury zdejšího soudu (například srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2003,
č. j. Nao 2/2003 - 18, publ. pod č. 53/2004 Sb. NSS, a usnesení ze dne 6. 1. 2005,
č. j. Nao 56/2004 - 54, publ. pod č. 545/2005 Sb. NSS) může být překážkou, která je důvodem
podjatosti soudce pro podíl na předchozím soudním řízení, pouze skutečnost, že soudce
rozhodoval na jiném stupni soudní hierarchie o totožné věci (totožnost věci je dána totožností
účastníků a předmětu řízení). Nejvyšší správní soud má za to, že pro vyloučení soudce z důvodu
podílu na projednávání věci v předchozím soudním řízení musí být splněna podmínka
významnějšího rozsahu procesního působení soudce v tomto řízení, i když nemusí jít přímo
o rozhodování ve věci (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2004,
č. j. Nao 13/2004 – 54). Bylo tedy nutno zjistit, v jakém rozsahu se Mgr. Jana Brothánková podílela
na projednávání věci v řízení před městským soudem.
[10] Z předloženého soudního spisu městského soudu vyplynulo, že Mgr. Jana Brothánková jako
soudkyně zpravodajka a zároveň předsedkyně rozhodujícího senátu činila potřebné procesní kroky
směřující k rozhodnutí věci a podílela se na rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě. Před
samotným meritorním rozhodnutím ve věci se stala soudkyní Nejvyššího správního soudu. V rámci
své činnosti na městském soudě se tedy podílela na zajištění splnění podmínek pro projednání
a rozhodnutí věci a zejména na rozhodnutí, kterým byl žalobě přiznán odkladný účinek,
kdy se musela zabývat i věcnou stránkou případu, aby byla schopná správně a spravedlivě
rozhodnout. Lze tedy konstatovat, zejména vzhledem k rozhodování o odkladném účinku žaloby,
že Mgr. Jana Brothánková získala v předchozím soudním řízení takovou vědomost o věci,
jež „vyvolává pochybnost o vnitřní nezávislosti soudních instancí, o legalitě aplikovaných poznatků a ve svých
důsledcích i pochybnost o soudcově nestrannosti.“ (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího správního
soudu ve věci sp. zn. Nao 13/2004). Přestože se tedy nepodílela na závěrečném rozhodnutí ve věci,
má zdejší soud v souladu se stávající judikaturou za to, že její podíl na projednávání věci
před městským soudem byl natolik zásadní, že mohl způsobit její podjatost ve vztahu k předmětné
věci.
[11] Devátý senát Nejvyššího správního soudu vzhledem k výše uvedenému shledal, že vyvstaly
objektivní pochybnosti, které zavdávají důvod pochybovat o nepodjatosti soudkyně
Mgr. Jany Brothánkové. Dal tak za pravdu jejím subjektivním pochybnostem. Je proto
s přihlédnutím ke shora uvedeným důvodům vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené
Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 Azs 254/2014.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu