ECLI:CZ:NSS:2015:1.ADS.126.2014:27
sp. zn. 1 Ads 126/2014 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: D. K.,
zastoupený Mgr. Lukášem Venclem, advokátem se sídlem Plzeňská 441/73, Beroun, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 23. 10. 2013, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2014, č. j. 2 Ad 60/2013 – 21,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2014, č. j. 2 Ad 60/2013 – 21,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Okresní správa sociálního zabezpečení Příbram (dále jen „správní orgán I. stupně“)
vydala dne 25. 9. 2013 rozhodnutí, kterým dle §126 odst. 1 a 4 zákona č. 187/2006 Sb.,
o nemocenském pojištění, uložila žalobci povinnost uhradit regresní náhradu v celkové výši
24.960 Kč. Žalovaná toto rozhodnutí v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdila.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 25. 7. 2014, č. j. 2 Ad 60/2013 – 21, odmítl
dle §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
neboť o dané věci má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Odkázal přitom
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014, č. j. 4 Ads 100/2013 – 26,
dle kterého rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení ve věci nároku na regresní
náhradu dle §126 zákona o nemocenském pojištění vůči třetí osobě, která svým zaviněným
protiprávním jednáním způsobila vznik sociální události, jež byla důvodem pro vyplacení dávek
nemocenského pojištění pojištěnci, je rozhodnutím správního orgánu ve věci soukromoprávní
ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Městský soud
proto dospěl k závěru, že přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované nespadá do pravomoci
správních soudů rozhodujících dle §4 s. ř. s. o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti
veřejné správy.
[3] Proti usnesení městského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem
a z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Převážnou část kasační stížnosti tvoří
polemika stěžovatelky se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 100/2013 – 26,
ze kterého městský soud vycházel. Zároveň stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení
o kompetenčním sporu podle §3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti
a je projednatelná.
[5] Kasační stížnost je důvodná.
[6] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že zvláštní senát zřízený podle zákona
o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“) usnesením ze dne
26. 5. 2015, č. j. Konf 27/2014 – 20, návrh žalované odmítl jako předčasný.
[7] Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti je podstatné, že zvláštní senát usnesením
ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 8/2014 – 25, zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 Ads 100/2013 – 26, z jehož závěrů vycházel městský soud v nyní napadeném usnesení.
Zvláštní senát vyslovil, že rozhodnutí orgánů nemocenského pojištění o povinnosti zaplatit
regresní náhradu podle §126 zákona o nemocenském pojištění, není rozhodnutím správního
orgánu o věci soukromoprávní ve smyslu §46 odst. 2 [§68 písm. b)] s. ř. s. O žalobě
proti takovému rozhodnutí je proto příslušný rozhodnout soud ve správním soudnictví.
O tomto závěru svědčí dle zvláštního senátu historický i systematický výklad předmětných
ustanovení zákona o nemocenském pojištění a občanského soudního řádu. Vzhledem
k tomu, že nový zákon o nemocenském pojištění byl přijímán již v době fungujícího
samostatného správního soudnictví, měl by nadpis §158 („Soudní přezkum“) vycházet
z terminologie doktríny, která už v době přijímání zákona o nemocenském pojištění rozlišovala
mezi soudním přezkumem, tj. přezkoumáváním správních rozhodnutí správními soudy, a nalézáním
práva (pořadem práva) před civilními soudy v řízení podle části páté o. s. ř. Zvláštní senát též dospěl
k závěru, že náhradový vztah podle §126 zákona o nemocenském pojištění má veřejnoprávní
povahu.
[8] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s kasační argumentací, že usnesení městského
soudu o odmítnutí žaloby je nezákonné, neboť rozhodnutí stěžovatelky o povinnosti žalobce
zaplatit regresní náhradu podle §126 zákona o nemocenském pojištění je správním rozhodnutím
podléhajícím soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví. Městský soud je proto příslušný
ve věci rozhodnout. V podrobnostech odkazuje Nejvyšší správní soud na detailní argumentaci
zvláštního senátu ve výše citované věci.
III. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadené usnesení ve smyslu
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud
je v dalším řízení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
[10] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu