ECLI:CZ:NSS:2015:1.ADS.177.2015:28
sp. zn. 1 Ads 177/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: R. V., zastoupen
JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, Brno, proti žalovanému: Státní
úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 11. 2012, čj. 3636/1.30/12/14.3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2015, čj. 30 A 63/2013 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „správní orgán
I. stupně“) vydal dne 8. 8. 2012 rozhodnutí sp. zn. SD 329/12, čj. 10053/9.30/12/14.3-RZ,
kterým žalobci uložil pokutu ve výši 40.000 Kč za správní delikt, jehož se měl při svém podnikání
dopustit na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr
podle §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, v rozhodném znění. Správní
delikt spočíval v tom, že jako zaměstnavatel uzavřel se svou zaměstnankyní L. J. dvě dohody o
provedení práce, a to na sjednané úkoly „výpomoc při obsluze“ a „náhodná výpomoc při
administrativní práci, pořizování dat“, které měly být provedeny v době od 1. 1. 2012
do 31. 12. 2012. V obou dohodách o provedení práce byl stanoven rozsah práce na 300 hodin,
tedy celkem 600 hodin v kalendářním roce 2012. Tím žalobce porušil §75 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný
v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl. Uvedl, že odpovědnost za správní delikt
je koncipována jako objektivní, a proto se žalobce nemůže vyvinit tvrzením, že uzavření dvou
dohod bylo pouhým administrativním pochybením. Spáchání deliktu nedbalostně však bylo
zohledněno jako polehčující okolnost při stanovení výše pokuty.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, ve které tvrdil, že ve skutečnosti byla
s L. J. platně uzavřena pouze jedna dohoda o provedení práce, a to na pozici „výpomoc při
obsluze“. Druhá dohoda sloužila pouze jako vzor a žalobce neměl v úmyslu druhou dohodu na
takovou pracovní pozici vůbec uzavřít. Namítl, že uložená pokuta je pro něj velmi přísná a
nepřiměřeně vysoká.
[4] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že obě dohody o provedení práce
byly smluvními stranami řádně podepsány, ani jedna z nich není označena jako vzor, v žádné
z nich není text přeškrtnut. Žalobce ani v průběhu správního řízení, ani v rámci žalobního návrhu
nenavrhl k prokázání svých tvrzení žádné důkazy. Z ničeho nevyplývá, že by dohody byly
zpochybněny zaměstnankyní žalobce. Tvrzení žalobce o administrativním pochybení tak nebylo
nijak doloženo. Krajský soud také uzavřel, že správní orgány nevybočily z mezí správního
uvážení při stanovení výše uložené pokuty. Zohlednily, že žalobce patří do kategorie tzv. malých
zaměstnavatelů a pokutu stanovily při dolní hranici zákonné sazby.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu
jeho nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[6] Nezákonnost napadeného rozsudku měla spočívat v tom, že krajský soud nesprávně
posoudil otázku týkající se správního uvážení o výši uložené pokuty. Ta byla totiž ve vztahu
k žalobci zjevně nepřiměřená. Soud neaplikoval řádně §36 odst. 1 zákona o inspekci práce.
K uzavření dvou dohod o provedení práce s L. J. došlo pouhým administrativním pochybením.
Platně byla uzavřena pouze jedna dohoda, a to na pozici „pomoc při obsluze“. Druhá dohoda na
pozici „náhodná výpomoc při administrativní práci, pořizování dat“ sloužila jako vzor a žalobce
neměl v úmyslu takovou dohodu uzavřít. Nedošlo tak k úmyslnému porušování či obcházení
zákonných předpisů. Navíc všechny administrativní práce, včetně účetnictví, vykonává pro
žalobce externí společnost a nemá tedy důvod sjednávat pracovní smlouvu či dohodu o
provedení práce na takovou pozici. K této skutečnosti je nutno přihlédnout jakožto polehčující,
jež odůvodňuje uložení pokuty při spodní hranici zákona. Žalobce se řadí do kategorie tzv.
malých zaměstnavatelů, a z toho důvodu je pro něj pokuta ve výši 40.000 Kč nepřiměřeně
vysoká. S ohledem na maximální výši pokuty do 300.000 Kč je nutno dojít k závěru, že uvedený
správní delikt je hodnocen jako méně závažný. K závažnosti stěžovatel uvedl, že zde není dána
žádná vysoká společenská škodlivost, kterou správní orgány odůvodňují spáchaný delikt. Správní
orgány ani krajský soud neuvedly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly uložení pokuty v tak
nepřiměřené výši.
[7] Krajský soud se navíc nevypořádal s odkazem stěžovatele na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 5. 2006, čj. 1 Afs 50/2005 – 97, dle kterého by povinnost
k sankčnímu plnění měla být pociťována tíživě, měla by však působit i preventivně a represivně,
přičemž všechny tyto funkce by měly působit rovnoměrně a měly by být vyvážené.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že rozsudek krajského soudu považuje za správný
a vydaný v souladu se zákonem. Ve správním řízení nashromáždil dostatek důkazů, jež hodnotil
samostatně i ve vzájemných souvislostech, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů,
z nichž vzešla správní úvaha, že o administrativní pochybení ze strany účastníka řízení nešlo.
Žalovaný je přesvědčen, že výše uložené pokuty je přiměřená všem okolnostem případu,
je citelným zásahem do majetkové sféry stěžovatele (viz rozsudek NSS ze dne 20. 4. 2010,
čj. 1 As 9/2008 – 133), není však dle jeho názoru pro něj likvidační.
[9] Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Argumentace stěžovatele je založena v podstatě pouze na jediné námitce, která směřuje
proti výši uložené pokuty, jež je dle stěžovatele nepřiměřená.
[13] Nejvyšší správní soud má za nesporné, že se stěžovatel dopustil správního deliktu
dle §25 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce, podle kterého se právnická osoba dopustí
deliktu tím, že „poruší stanovené povinnosti při vzniku, změnách, skončení pracovního poměru, dohody
o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti“. Za tento správní delikt lze podle odst. 2 písm. a)
tohoto ustanovení uložit pokutu až do výše 300.000 Kč. Správní orgán I. stupně postihl jednání
stěžovatele, jako podnikající fyzické osoby, podle uvedeného ustanovení na základě §35 odst. 2
zákona o inspekci práce („Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby
nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení o odpovědnosti a postihu právnické osoby.“).
[14] Pravidla pro určení výše pokuty za správní delikt upravuje §36 odst. 1 zákona o inspekci
práce, podle kterého se přihlédne k poměrům právnické osoby, k závažnosti správního deliktu,
zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.
[15] Správní orgány přihlédly k poměrům stěžovatele, který je malým zaměstnavatelem
spadajícím do kategorie zaměstnavatelů zaměstnávajících 6 až 9 zaměstnanců. Jelikož stěžovatel
nepředložil žádné doklady pro zhodnocení jeho osobních a majetkových poměrů, vycházely z jim
dostupných údajů, zejména z výpisu z živnostenského rejstříku, z výpisu z registru ekonomických
subjektů a ze skutečností, které vyvstaly v rámci jeho kontrolní a správní činnosti (např. doklady
prokazující existenci základních pracovněprávních vztahů, mzdové listy, výplatní pásky či výplaty
dobírek). Stěžovatel sám žádným způsobem nedoložil, že by pro něj pokuta mohla mít
např. likvidační účinek. Omezil se pouze na tvrzení, že uložená pokuta je pro něj příliš vysoká.
[16] Pokud jde o závažnost správního deliktu, správní orgány jej hodnotily jako méně závažný.
V úvahu vzaly způsob spáchání, kdy uvedly, že stěžovatel dostatečně nedbal svých zákonných
povinností při sjednávání dohod o provedení práce. Nejvyšší správní soud souhlasí se správním
orgánem I. stupně v tom, že si stěžovatel těchto zákonných povinností musel být plně vědom,
a to nejenom z důvodu, že mu vzniklo živnostenské oprávnění již ke dni 1. 1. 1993.
Jako polehčující vzal správní orgán okolnost, že k pochybení došlo administrativní chybou.
Nejvyšší správní soud má nicméně za to, že tuto administrativní chybu stěžovatel dostatečně
neprokázal, neboť se omezil na pouhé tvrzení, které nevyznívá příliš věrohodně. Uzavření
dohody o provedení práce na pozici „náhodná výpomoc při administrativní práci, pořizování
dat“ nijak nevylučuje fakt, že si stěžovatel na veškerou administrativní činnost najímá externí
společnost. Správní orgán dále přihlédl k přitěžující okolnosti spočívající v tom, že maximální
stanovený rozsah práce na základě dohod o provedení práce byl překročen dvakrát; případné
faktické naplnění dohod by mělo velmi vysokou společenskou škodlivost, dotýkající se zejména
odvodů na zdravotní a sociální pojištění, daní, přehledu odpracované doby, odměn paní J. atd.
Nejvyšší správní soud zcela nesouhlasí s tím, že by uvedené důvody způsobovaly velmi vysokou
společenskou škodlivost deliktu, nicméně s existencí určité společenské škodlivosti, jež by měla
být vzata v potaz jako přitěžující okolnost, se ztotožňuje. Byly zohledněny také požadované
funkce sankce za správní delikt.
[17] S ohledem na výše uvedené kasační soud dává za pravdu krajskému soudu, že správní
orgány všechna zákonem stanovená kritéria při stanovení pokuty náležitě posoudily a její výši
řádně odůvodnily. Z mezí svého správního uvážení tak nevybočily. Nejvyšší správní soud pokutu
ve výši 40.000 Kč jako nepřiměřenou neshledal.
[18] Nejvyšší správní soud se stěžovatelem souhlasí v tom, že pokuta měla být uložena v dolní
hranici zákonné sazby. Tak tomu ovšem skutečně bylo. Pokud zákon stanovuje maximální hranici
pokuty 300.000 Kč, je třeba uloženou pokutu ve výši 40.000 Kč považovat za pokutu uloženou
ve spodní části výměry.
[19] Taktéž námitka, že se krajský soud nevypořádal se stěžovatelovým odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 50/2005 – 97, není důvodná. Konkrétně stěžovatel
odkazuje na závěr rozsudku, podle kterého povinnost k sankčnímu peněžnímu plnění
je vždy pociťována tíživě, ovšem i to je projevem jejího preventivního a represivního účinku;
tyto funkce pokuty by přitom měly být rovnoměrně vyváženy. Z rozhodnutí správního orgánu
I. stupně je zjevné, že toto pravidlo vzal při určování výše pokuty v úvahu, a v tomto duchu
přezkoumal napadená správní rozhodnutí i krajský soud. Není přitom rozhodné, že se výslovně
o tomto rozsudku nezmínil.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl,
že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu